19.9.17

Ne vše je jen jemná hmota (Ke tvorům méně hmotným)


























Lidé mnohdy věřili, že i člověk, čaroděj či čarodějka (ale mnohdy o nich mluvili jako o strigach či čarodějnicích) se umí vymístit z těla a nějakým způsobem ovlivňovat v této formě lidi jiné. Třeba v Beskydech věřili tomu, že tzv. sotona, která v noci přijde ke spícímu a může jej udusit ve spánku, je ve skutečnosti zlá čarodějnice vymístěna z těla. Podobných zmínek o tom , že člověk se uměl vymístit do formy méně hmotné a skrze ni působit na hmotu, najdeme v různých šamanských kulturách. Nakonec, pokud má člověk chuť si vyzkoušet projekci mimo vlastní tělo, pokud se naučil vnímat a má někoho, kdo je také vnímavým, lze něco takového realizovat.

Moderní magie pracuje s koncepci Svatého anděla strážného, átmana, kterého má každý z nás. S méně hmotnými složkami člověka. Je poměrně běžné, že člověk využívá intelekt, který také nelze zachytit a ukázat na těle podobně jako ruku... tak toto je ten intelekt. Nelze myšlenku polapit doslovně a ukázat, takto vypadá moje myšlenka, vidíte, jak je krásně průhledná a leskne se? Přesto o myšlenkách, jelikož jsou v lidské populaci poměrně běžné, nikdo nepochybuje. Nu a část lidí se umí propojit i s jinými, již ne tolik obvyklými složkami svého těla, a někteří z nich s tímto umí cíleně pracovat.

Myšlenku sice nelze ukázat v jejím hmotném tvaru, ovšem lze ji manifestovat, projektovat a realizovat. Zde bude záležet na tom, jak ji dotyčný člověk umí popsat, nakreslit, formovat do podoby pro jiné srozumitelné. Což ještě neznamená, že ji bude umět realizovat. A podobně to je i s méně hmotnými částmi člověka.

Někdo vidí energický obal těla, auru, no hurá, dovednost, ale to ještě neznamená, že s tím svede kromě popisu i něco dalšího. Protože ono méně hmotné je jistá energie, má to kolem sebe energické pole.

Objeví-li člověk své jemnohmotné tělo, je jenom otázkou času, kdy dostane se dál, pokud se sám ze sebe nevyděsí. Časem toto propojení vede k projekci méně hmotných složek. Potom člověk ví... Jeho myšlenky obsahují správná vnuknutí, která se po sérií příhod ve stylu, že já debil to neposlechl, naučí aplikovat a řídit se jimi. Je to jakoby organismus zažil řízení ve vyšším levelu. Není potřeba se obávat, ono méně hmotné si moc dobře hranice hmoty uvědomuje. Mnozí lidé mají zkušenost, že něco takového jím zachránilo i život.  Je-li vytvořena pevná vazba mezi hmotným tělem a méně hmotnou složkou (v podstatě k tomuto magie směřuje a za tímto účelem je provozována promyšlená ritualizace v moderních magických systémech), je takové "převzetí kontroly" automatickou reakcí a člověku se otvírá pohled do dalších vrstev světa.      

2.9.17

Zrcadlo...


v zrcadle, kde kdysi býval Tvůj odraz je prázdno...
prolnul jsi do sfér, kde hmota je jemnější, než pavučina...
dotknout se pouze myšlenkou je nesmírně těžké...
neb sféra nachází se daleko...

jistě, nelze věčně setrvat ve stavu Zemi blízko,
ne, když posunout se dál je potřeba a muset
získat vazbu na něco staršího, než naše představy
zvládnou...

a tak nahlédli jsme do světa tam dalece, kam nedostane
se ten, kdo pozván nebyl či zatížen nectnostmi Země
odmítá proložit svůj život nově neznámým voláním...
s díky je odmítnut...

ten most, přes který jsme se potkávali, již zmizel v nic
zaměřený marnou a zoufalou naději padlou a
roztříštěnou na dně propasti, neb strach, že ona...    
již není...

zrcadlo, kde kdysi býval Tvůj odraz je rozbito...
však nastavit lze tvář i přímo, bez prostředníka více není
potřeba vázat se na hnutí mysli zasypaného Zemí...
ne teď...

tam, kde kdysi stávalo zrcadlo, kde kdysi býval Tvůj odraz, se opatrně rýsuje hmota v podobě
Tvé...  

31.8.17

O zmařeném a nenaplněném


























O tom, jak si co prožijeme, si rozhodujeme sami. Ne záměrem, ale přístupem v dané situaci. Pro někoho je svět pouze shlukem částic, které jsou nějak udržované a vzájemně na sebe působí. Pro jiného zase svět sám o sobě představuje výzvu a dobrodružství.

Mystika není jenom meditace a ponoření se do prázdna (které není jednoduché nastolit). Mystika je o přístupu k životu. Ona jej trochu mění.

Lidé podléhají zoufalství, když do něčeho vložili energii, dali tomu srdce, krásně se to rozjelo a najednou... najednou z ničeho nic je člověk postaven před fakt, že to prostě projel.  Jistě při zpětné reflexi si lze uvědomit okamžiky, které tomu nasvědčovaly a varovaly, jenomže v rauschi, nemožné si povšimnout, protože pokud člověk vloží do něčeho své srdce, nemůže tomu nevěřit, myslet si, že to nedá, nejde to, je potřeba pokračovat do třeba i předčasného konce. Jistě ve zpětné reflexi se to může jevit jako naivita a špatné vyhodnocení situace... jenomže...

Pokud člověk do něčeho vloží srdce, a je jedno, zda jde o lásku k člověku, lásku k dílu, k práci, k akci..., neobejde se bez důvěry či až slepé víry.  Jde o něco spontánního, entuziastického, vášnivého... a přesto, nemusí se výsledek přiblížit, může to skončit před tím, protože podmínky jsou závislé na někom jiném či jiných... Takto to ale je, málokdy se nějaký výstup při jeho zhmotnění obejde bez spolupráce s okolím. S láskou, ať již jakoukoli, pojí se nutnost riskovat, nejde kromě jiného se obejít bez toho, co cynici nazývají citovou investici. Protože jinak je  to vše plané, bez chuti a prožitku...

Nejde nedělat si iluze, protože přitom člověk letí hodně vysoko, a nějaký propad či pád je jen otázkou času. Prostě takto to chodí a nelze tomu zabránit. Jen je rozdíl mezi drsně spadnout a pomlátit se a tím, když se pád nějak koriguje. A právě ona korekce  spočívá v přístupu.

Lidé jsou, jací jsou. Stejně tak někdy bývají nastaveny i podmínky a okolností. Ne vždy vše probíhá, jak jsme si představovali. Pokud člověk není pouze ponořen do imaginárna, nějaká odezva na hrubé hmotě je, a ta tedy bývá trochu jiná, než-li imaginální vize.

To, že něco nevyjde, není důvodem dlouhodobého utápění se ve frustraci a sebelítosti, či hledání viníka kolem. Ne jak se zdá, kdo co hledá, vždy najde. Ačkoli něco nevyjde, spadne, projede se, vždy zůstane něco, na čem lze se postavit a třeba začít znovu jinak. Právě pád může člověka nasměrovat správně, pokud nezatrpkne a je ochoten chápat. Nic nikdy nejde jenom tak do prázdna, vždy něco zůstane, ač tedy to právě není ono vysněné. Žal mnohdy brání vidět to, co se povedlo či příznivý vedlejší efekt.

I bolestná zkušenost posouvá dál, je-li správně pochopena. Potom, když tedy to nevyjde, by si měl člověk položit otázku, zda-li by si opravdu přál to vše vymazat ze svého života jako totálně fatální chybu. Jakmile si člověk řekne, že ne, protože prožil okamžiky, které jej obohatily a které jen tak někdo nezažije, nešlo o blud a klam.
Jen někdy věci holt nevyjdou podle naších představ. Právě velká mystická práce spočívá v přijetí nepříznivého výsledku. Je potřeba si uvědomit, že láska bez smutku a bolesti, je něčím pouhým povrchním, kde člověk jako loutkář vším pohybuje, proto vše jde jak na drátkách.

Nakonec Cesta samotná je také hodnotou, mnohdy předčí i cíl, neb donutí člověka překonávat své hranice ... a ono "projel jsem to", je její součástí. Když si to člověk uvědomí, nalezne úlevu, neb každý z nás něčím podobným prošel, prochází, projde... Universum umí proškolit...  

16.8.17

Ke trápení se...



























Lidé jsou v některých okamžicích velmi křehcí tvorové... stačí málo a jejich vlastní smysl jím uniká, neb ve snaze jej najít dosáhli opaku...

Lidé, často přesně (naprosto velmi přesně) vědí, co chtějí... a jednou zjistí, že ono to vážně nejde...

Lidé, občas uvěří někomu, kdo nevěda či schválně, důvěru na tisíce střepů rozbíjí...

Lidé uvěří i v lásku a zabalí ji do ideí, jenomže ona jen chvíli vzbudí pozdvižení a potom ukryje se... ve výčitku...

Trápení se je následkem zklamání, protože něco neklaplo, něco jsme projeli a neumíme přijmout skutečnost, že něco, co nám bylo blízké a chtěné pominulo... nenastalo... bylo možná jinak, vzato ze strany druhé... Něco zasáhlo naší hodnotu, sebeúctu.

Trápení se sice nenavrátí to, co bylo, ani nepřinese to, co by mělo být... ale umožní nám uvědomit si situaci. Nicméně delší setrvání v něm po uvědomění si, je již vzpourou proti osudu, který si dovolil nezařídit věci, jak chceme či nám dokonce něco vzal.

Trápení se  je nasazeným filtrem, přes který se díváme na svět... snad vše je důvodem smutku a i mírné rozveselení končí, jakmile si člověk vzpomene na trápení. Je to postoj, který zaujímáme ke světu jen pro to, co se nepovedlo. Nazírat na život optikou trápení se je očistcem. Kdo má dobrý pud sebezáchovy, přestane s praktikováním, protože tímto si člověk spolehlivě zhatí mnohé a jeden neúspěch střídá druhý. Jistě, lze občas relaxačně pateticky vzdychat a poukazovat na křivdy osudu, ovšem pokud tato kratochvíle zajde do sebelítosti, je zaděláno na nepříznivý běh událostí.  


 

9.8.17

Akce a reakce může být otrokářský kolotoč


























Není problém být milým a přátelským, dokud se ostatní chovají tak, jak si představujeme. Jenomže to bychom zřejmě museli představám toho druhého zodpovídat i my. A děje se tak? Ovšem, že nikoli. Universum prokazuje velmi vysokou dávku kreativity v kategorii jak zařídit, aby si lidé vzájemně lezli na nervy. Přijde mi, že osobní démonci, kteří mezi sebou navzájem v této kategorii soutěží, umí bezpečně rozpoznat, co tomu druhému provést a kam svého člověka navést, aby byla pořádná legrace. Tito démonci se jmenují malichernost, žárlivost, závist, pomstychtivost a touha po uznávání. Nějak se stanou součásti lidské povahy a ve vhodných podmínkách se velice rychle rozpínají.

Máme fantazii a naše fantazie má velmi přesnou představu, jak by ten vztah s druhým konkrétním jedincem měl vypadat, jedná-li se o blízkého člověka. Nemusí jít pouze o vztahy milenecké, umíme mít velmi přesnou představu i pokud jde o blízké přátelé. 
Především, pokud nám někdo je milý, ochotně naslouchá, zabývá se námi, máme tendence přehlížet ty jeho vlastnosti, které by nám obraz o této úžasné bytosti zkreslovaly. Mnohdy, když tyto vlastnosti prezentuje vůči druhým, jej podporujeme, protože jsme okouzleni jeho osobou a roztomilé nám přijde vše, anebo chápeme její spravedlivé rozhořčení a po tom, co pro nás udělala, je naší povinností ji podporovat. Málokdo je natolik předvídavý, aby jej v těchto okamžicích akce společného souznění napadlo, a co bude, až můj drahý přítel/nejlepší kámoška takto vystartuje proti mně.   

Dříve či později nadejde chvíle, kdy představy jsou konfrontovány s realitou a iluze mizí. Jenomže lidé se svých představ vzdávají těžce a tak se cítí obelhaní. Najednou vidí toho druhého v úplně opačném světle a dřív div ne božská bytost má najednou ty nejhorší vlastnosti. Dávají mu za vinu i to, že je jaký je, že není někdo jiný a v podstatě vůbec může za vše špatné, co se kdy přihodilo. Zklamání vede k reakcím prchlivým a mnohdy vysloví se něco, co velice těžce lze vzít zpět.  Pokud to jedna strana nezastaví impertinence se točí na kolotoči akce a reakce, až již není vůbec poznat, kdo to vlastně začal.   

Mám osobní zkušenost, že ve vztazích, kdy jsou si lidé bližší, začalo vše nedostatkem uznání. I když člověk umí pochválit, může se stát, že ten druhý buď potřebuje chválit neustále, anebo potřebuje, aby mu bylo dáváno najevo, že je v určité oblasti, kterou si sám zvolil, světovou jedničkou, i kdyby nevím co. Jistě, toto si uvědomuji teď, v dobách, kdy šlo o aktuální situace (stalo se mi to několik krát a vůbec mi nedocházelo, oč jde), jsem netušila, proč se najednou někdo, kdo byl přítelem, začal mít potřebu se vůči mně vymezovat. Přišlo mu, že z mé strany zde chybí dostatečné uznání. Jeho nedostatek byl vnímán jako zrada, zejména v dobách, kdy ostatní lidé se v oboru pohybující člověka neuznávají. O to více to potom požadoval po přátelích a prakticky se obklopil jenom těmi, kteří v tomto směru projevili více pochopení. 

Jsou lidé, které potkáme a jsou s námi pořád, jiní pouze nějakou dobu. Právě potřeba neustále konfrontace ničí vše, co by mohlo být nadějné a zadusí mezi lidmi sympatie spolehlivě, natož spřízněnost. Než-li pokračovat v osočování toho, kdy dobrým přítelem byl, je lepší se odebrat do ticha a nechat člověka být...

Dnes vím, že je potřeba vyvarovat se nadměrných očekávání, neb akce vyvolává reakci a na druhé straně se něco takového může také zjevit.
Také vím, že pro přátelství je podstatné brát lidi jací jsou, s jejich přednostmi a chybami, to druhé není potřeba nikterak s dotyčným člověkem rozebírat.
Má-li být vztah skutečným poutem mezi dvěma lidmi, je potřeba se zdržet potřeby toho druhého měnit, vylepšovat, neustále poučovat a vyčítat...












15.7.17

Nestagnovat, ale magicky se rozvíjet...

Škodlivé pro jedince trpící pocitem vlastní dokonalosti, jak pro knihomoly nemající čas na denní praktikum, tak pro praktiky myslící si, že vše sami vědí nejlépe.



Změny v osobnosti člověka bývají často dílem osudu, neb člověk v jeho spárech zmítá se jako bárka a pokud chce proplout, nebo ztroskotat, ale přežít, vyžaduje to nesmírnou změnu v osobnosti. Změnu, o jaké se i těm nejlepším koučům může pouze zdát. Protože mír, klid, prosperita samy o sobě příliš hlubokou orbu neprovádějí. Obecně, lidé se mění neradi a většina si změny ani představit neumí. Dobrovolná změna osobnosti je pro většinu populace nepředstavitelná, případně spojována se změnou stylu visage.

Magie lidem, kteří si do svého života přijmou, zaručí transformace. Někdy se dá říci, že jejím nástrojem je kumulace podivných situací, které by nejednoho zlomily, až na to, že jakmile člověk překoná strach, jak mávnutím kouzelného proutku to nepříjemné pomine a adept se poučí hodně o zvládaní problémů. Jistě, podobné věci se několikrát zopakují. Pokud se adeptem stane jedinec mající talent, ale trpící leností, stane se jeho život do doby, než se této neblahé vlastnosti zbaví, řekněme velmi zajímavým, protože cílem všech šílených situací je donutit jedince, aby se laskavě vzpamatoval a začal konečně praktikovat a trénovat. Neb umění magie vyžaduje hodně praxe.

Stejně jako vše, lze i magii dělat efektivně anebo se v tom jenom plácat, případně si v důsledku neznalosti ublížit. Jistě, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Jenomže chce to i projít si nějaké prameny, literaturu a postupně se k ní vracet. Spoléhat v tomto směru na intuici, která řekne, či na vlastní kreativitu sice může vést u schopných jedinců k praktikování, ale rozvoj je možný pouze do určité hranice. Navíc hodně času ztratí poznáním něčeho, co je v oboru běžné a kdyby četli, tak by si mnohé zpracovali rychleji. I v této oblasti platí, že bez podnětů zvenčí člověk ustrne.
  
Mnoho začátečníků (někteří v tomto stádiu ustrnou na dobu několik let, kdy jsou pořád stejně „dokonalí“) se domnívá, pochopitelně ve vleku lenosti a  nedůslednosti, že postačí, když si zakřepčí o rovnodennosti či slunovratu, udělají něco big o úplňku, či snad budou světit pouze pitím nápoje Oh-skupiny. U těchto lidí se dá říci, že jsou fanoušci magie, obdobně jako na gauči se povalující fanoušci fotbalu mající velkohubé kritické řeči stran světových mistrovství, ale sami dají pouze občas fotbálek zakončený posezením v hospodě. Mnoho těchto lidí životní nesnáze od magie spíše odradí a jejich odstup bude narůstat. Pochopitelně, ono je to magické bude přitahovat, pouze si na to sami nebudou umět sáhnout.
  
Pokročilejším stádiem je přístup, udělám rituál nebo něco, když to tak cítím, že to mám udělat. Následuje často fáze, dělám něco, když mi teče do bot a madame magie má tendence vyzkoušet, zda-li ta pohodlnost neopadne, když se bude něco dít často či až denně. Takovýto přístup může mít výsledky, ovšem nedá se počítat s výsledky dlouhodobými. Jistě, jde o řešení nějaké aktuální situace pomocí magie a nelze očekávat, že na tom, občas něco udělám, se stavět nic nedá. Chybí základy, takže cokoli člověk udělá, nejde o stavbu, ale spíše postavení stanu.

Mezi lidmi od magie je hodně takových, kteří ustrnuli ve stádiu brouzdání v jiných dimenzích, v astrálu, případně pracují pouze ve snech. Jejich útěchou často bývá pocit, že jsou tak neskutečně dobří, že na té blbé hmotě ritualizovat nepotřebují. Protože ono jím vše funguje. Toto stádium znám docela důvěrně. Určitě je na místě umět pracovat ve snech a tuto schopnost rozvíjet. Taktéž pobyt někde jinde, je jedno kde, podstatné je, kam nás to pustí, co zvládne naše vizualizace, jak jsme schopni vnímat jemnou hmotu, je na místě a opravdu i rozvíjí některé schopnosti. Takto se dají řešit různé situace, jenomže věcí mají tendence se vracet do vyježděných kolejí, o tom je hrubá hmota, kde žijeme. Bez práce na ní vážně nelze postavit více, než vzdušný zámek, a tu a tam docílit jeho manifestace. Pokud člověku stačí, že vnímá, má skvěle rozvinutou intuici, nachází inspiraci k nějaké své další činnosti (kterou pokud důsledně realizuje, vytváří vazbu na hmotu), hodně toho pozná, má zajímavé intelektuálno a vnitřní svět, může v tomto stádiu zůstat. Jen bude balancovat mezi snílkovstvím a provazováním na hmotu, které se bez rituální práce přímo s ní tak pevně a komplexně nedaří.

„Hop sem hop tam“, je fajn program na začátek nebo na období, kdy člověk více relaxuje a poznává. Určitě má své nezastupitelné místo, neb nových impulzů je potřeba. Problém nastává, když je to pouze hop sem hop tam a ani po X létech to k ničemu stabilně netáhne. Člověk je pořád na začátku. Najít pro sebe to pravé v magii je někdy komplikovanější a často se k tomu člověk dostává postupně. Systém dnes jsem křesťan, zítra diskordián a pozítří budu budhista má smysl pouze pod vedením mistra chaosmagie. Stádium poznávání, rozkoukávání se je charakteristické tím, že něco člověk přečte, něco zavrhne, něco si odpraktikuje. Hodně lidí dělá tu chybu, že se pustí rovnou do něčeho pokročilejšího, protože dle vlastního mínění o sobě, po x létech cachtání se v různém, na to mají. Pravdou ale je, že jím jaksi nedochází, že naběhli-li na něco nového, je záhodno se energicky i mentálně a fyzicky s tím novým provázat. Nu, prostě typické jednání amatéra.
           
Ono udělám si vlastní systém je fajn nápad. Pouze je potřeba si uvědomit, že slovem „systém“ je vyjádřena komplexnost, nikoli jednostranné rozvíjení několika málo schopností, které si člověk sám jakž-takž uvědomuje. Vytvořit vlastní systém se nepovede bez poznání jiných systémů, uvědomění si jejich silných a slabých stránek a poznání, jak aplikace nějakého funkčního systému působí na člověka přímo. Jistě, poté, po několikaletém praktiku lze vytvořit vlastní systém.
  
Kdo hledá, nalezne, alespoň něco. Jistě ať již člověk rád čte, nebo praktikuje po svém, či pořád v běhu od něčeho nového k dalšímu něčemu novému, má toto vše smysl, pokud si řekl, že alespoň půl roku se bude denně věnovat nějakému směru zahrnujícímu prvky vizualizace, nutnost něco si nastudovat a naučit se to a denně praktikovat. Prostě udělat něco od začátku do konce, alespoň jedno úvodní stádium. I za tu cenu, že půjde o první kontakt s něčím, co je potřeba poznat, praktikovat a něco o tom vědět a zjistit, že sice to něco naučilo, ale chce se věnovat něčemu jinému. Ono je to podobné jako s prací. Vždy se lépe najde, když člověk je v jakémkoli pracovním procesu, než když se poflakuje doma na dávkách (pouze podobenství, schopný mág tento problém nemá, neb buď žije mimo dění a úřad práce a nemá problém uspokojit své potřeby, nějak se to zařídí, anebo naopak má nějakou činnost, která jej uživí a je s ní spokojen, ať již jde o volnou nohu nebo pracovní poměr). Raději si poctivě odpraktikovat počáteční stadium několika systémů, než být pouhým knihomolem nebo snílkem. Kdo opravdu vydržel a půl roku něco denně ritualizoval, dobře pozná ten rozdíl, když jenom si tak někde brouzdal. On totiž jakýkoli systém postupně lidi rozvíjí, ten kdo seděl v knihách, probudí v sobě schopnost snění a vizualizaci, kdo naopak zase si jenom sám brouzdal, naučí se si i přečíst potřebné, práce s energickým tělem se stane samozřejmostí, rozvine se schopnost divinace, alespoň nějaká, učení se novému půjde samo a vše, co se v životě uděje, bude člověk vnímat jinak a i jinak se bude chovat…

5.7.17

Blíže k přízraku


Ozvěna dechu smrti, můj věrný průvodce
chce podívat se dál ... do Co Bude. 

Jako souputník balancuje na ostří nože
mezi Sebou, mnou a sebou.


Mezery zaceluje, až neuvidí žádnou, 
proniká do hlubiny s vírou v Jsoucno.
Jde sám, by opustil i sebe...do jeho krve
míchá se bol ze ztráty a ... naděje.

Však železem zhmotnit do skupenství 
pevného je záměr potřeba.

Rozdat žár tam, kde milo mu, rozdmýchat
jiskru poznání neb vědění,
že

Zatracení se oddaluje
                               sám proměny se nebojí,
neb v hlavě ševelí mu,
                                jsou 2, to požehnání.


3.7.17

Přání žije si dál...
































A něco si přej, padá hvězda...
A něco si přej, sfoukni svíčky...
Kdo se podívá do tohoto zrcadla a bude si něco přát, tomu se přání splní...  (často je možné slyšet v  legendách na různých zámcích).

Lidé si odnepaměti rádi přejí a také chtějí, by jejich přání naplnilo se, neb sami mají v daný moment pocit, že právě oni umí nejlépe naformulovat si své přání... Jenomže ne vždy vše víme...

Také se říká, že ten koho chtějí bohové potrestat, tomu splní jeho přání... a bez oné touhy po nepoznaném, nedostupném a neznámém se do života vkrádá nuda, když vše na dosah ruky je.

Přání nás doprovázejí naším životem prakticky od dětství. Jsou taková, která se po nějaké době naplnila a v něčem udělala náš život lepším anebo člověk dospěl k závěru, že to až tak super není a naplněné přání rychle někam vyhodil. Možná, když člověk přestane si přát, ztrácí chuť do života, jeho mysl začne stagnovat. Možná je přání projevem kreativity. Možná právě ono probouzí v nás entusiasmus... a možná ve chvílích těžších je jeho síla tím, co nám naopak pomáhá.

To, o čem chci psát, je ne jenom takové přání, ale přání poznané a zakoušené díky divinaci, přání, které nám bylo verifikováno jako něco, co není pouhý blud, ale z nějakého důvodu, který člověku uniká, jeho naplnění, ač se přiblížilo, není dokonáno.  

Takové přání je jako Luna, která provází nás a zdá být se blízko, její odraz zachycuje hladina vody, umí to i zrcadlo, idea, která je tu temnější, tu vystupuje na světlo. Jen ne a ne se jí dotknout, neb obraz pokřiví se. Přitom i přání umí nás ovlivnit, povzbudit či zpočátku i přivést ke zmaru, toužíme-li příliš.

Má osobní zkušenost je založena na přáních... Na touze, která je nějak korigována, kdy od počátku vím, co mohu pro to sama udělat a co již až tak na mně nestojí a je potřeba ponechat to na dalším vývoji, neb obvykle přání nebývá spojeno s běžně dostupným a nějak i samo musí nakročit k nám. Něco, co přispívá k naplnění snu.

Pochopitelně magie umí cestu za přáním okořenit dobrodružstvím, kdy člověk dotýká se neznáma, prochází zajímavým vývojem, než konečně jeho sen začne se naplňovat a jen tak neskončí. Ale mám i přání, dlouholeté, které ukázalo se být nejenom dobrodružstvím, ale i prubířským kamenem. Je to právě onen druh přání, které tak nějak našlo si cestu ke mně, rozhodně tehdy na počátku jsem o něj nestála, natož, abych si jej přála. Naopak.

Jenomže postupně, dostalo se ke mně blíže a já poznala, že bylo by to velmi fajn, po menší demonstraci, jak asi by toto mohlo vypadat. S napětím jsem vzala přání za své, začala jej podporovat doufaje, že jeho naplnění se přibližuje. Vše tomu tehdy nasvědčovalo. Díky němu poznala jsem nové neznámo, myslíce na přání jakoby samy se jiné věci postupně řešily a ukládaly. A až bylo na dotek, rozplynulo se. Pojala jsem tuto situaci jako zkoušku, zda skutečně i poté, co vzdálí se, budu ještě o toto přání stát. A od té doby se vzdálilo na několik světelných let, až pocit mám, že ani hvězdy nejsou tak dalece. Přání vzdálené ovšem již není mučivé, je tam, dá se s ním provádět kouzlo a použít jej jako atraktor na cokoli. Protože vše ostatní proti tomu je poměrně lehké a dostupné.

Myslím, že narazila na přání mající vysoký magický potenciál. Jakoby za celá ta léta se mezi námi vytvořila vazba, která objeví se, když někde něco vypadá, že se totálně podělalo. Jen zachytit jej, vzpomenout si, přát si ... a jakýkoli shit, ztráta, či cokoli, promění se a najednou věci začnou se dít. Přání mocnější než zaklínadlo.

Ač se ono přání nenaplňuje, provází mně všude. Jakoby můj vztah k němu ovlivňoval vše kolem. Bylo by chybou trápit se a mučivými myšlenkami týrat. To by se nepříjemně odrazilo do všeho. Naopak, naučila jsem se tolerovat, že je zde něco, co neovlivním, něco, co žije si svým životem vedle mého a nemá cenu klást si otázky jako: kdy už, zda vůbec. Prostě je, má svojí energii a umí v ledasčem pomoci. Paradoxně v nejistotě a vzdálenosti nachází se stabilita, která do života prostupuje. S takovým přáním vedle sebe netrpělivost ustoupila. Takže na otázku, kam jde ta energie do přání vkládána, je odpověď jednoduchá. Je pořád někde poblíž, by zapůsobila, až je jí potřeba. Ale myslím si, že pokud by jeho svéráz netolerovala, propadla by se někam do země stínů a bůhví co by podporovala.

Očekáváme mnohdy ve vztahu ke přání dobré konce, jeho naplnění. Jenomže ona naděje, že někdy snad, pokud zahrnuje v sobě smíření a nepodmíněnost, dělá z takového přání ne chiméru, nýbrž pomocníka. Protože, ať jsme jací jsme, ať přejeme si něco, co opravdu možné není, je na nás, jak se k tomu postavíme. Můžeme si zoufat a vidět, jak se nám vše bortí a rozpadá, anebo přijmout hybnou sílu a entusiasmus. Potom takové přání zbaveno utrpení je shlukem, jistou energickou investici pro časy, kdy jí bude potřeba. Také tahounem dávajícím prostor neznámu.        

27.6.17

V realitě sen šedne



























Vidím Tebe, co do sna se mi plasticky prolínáš ve všech barvách a jedné... temné rozzářené ohněm...
možná ani nevnímám, co říkáš...

Jak narazím na nebarvu ve tmavé a přes ní probleskující colorita v nesmělém rozptýlení, poznám Tebe, co ze sna v realitě vyhasínáš...

Měla jsem sen, jehož odlesk dotýkal se okraje bdění... měla jsem o noci, co prolnula v ráno...
zešedl však nezevšedněl...

jen nepřiznávej barvu...

24.6.17

O snech s předky (ke tvorům méně hmotným)

Sny, v nichž vystupují mrtví lidé, které snící znal, bývají často po probuzení plné otázek a i mnohdy traumatické.  Většina lidí není na ně zvyklá a spíše, než radost z nečekaného setkání, navozují děs. Již někde slyšeli o různých věcech a tuší, že jsou nějaké mezi nebem a zemí. Možná se setkají s různými pohledy, že jde o duše, případně jen symboliku zavrtanou do jejich vlastní myslí.

Pro mne lidé zesnulí nejsou mrtvoly, strašidla, ale předci. Osobnosti na druhém břehu, pokud člověk žije nějakou esoterickou tradicí, bere je i ve snu vážně. Potom je pohled na ně jako na archetypy promlouvající k člověku ne příliš blízkým, neb právě osobnost předků, ne jejich odosobnění, dává tradici smysl. Byli zde, žili své životy, dělali věci po svém a přesto zůstalo něco jako odkaz - dědictví, něco, co máme i v genech a proto reagujeme tak, jak reagujeme.

Kultura, ze které pocházím, vnímala sny a předky ve snech ne jako pomatené putování mysli bez kontroly, ale jako skutečnost, že někdo se nám něco osobně snaží sdělit, předat informaci, případně varovat. Mnohdy i skeptickým individuím tuhla krev v žilách, protože tato sdělení uměla být velice přiléhavá i na to, co sami snažili se utajit. Ve snech neprobíhal jenom život odtržený od denního, ale mnohdy jasně navozovaly řešení nějaké konkrétní situace, nalézaly inspiraci...

Sny s předky zahrnovaly vždy jistou symboliku v sobě. Buď šlo jakoby o posun v čase, kdy jak snící, tak jeho zesnulý předek se ve snu potkali oba jako žijící lidé. Anebo, což již vypadalo hororově, do běžného života pronikl předek, o němž se vědělo, že je mrtvý. Prakticky naivní otázky typu, a co tady děláš, když si umřel,  kladli mí předkové svým mrtvým předkům ve snu pouze ve svých prvních snech s mrtvým člověkem. Nicméně každému snícímu bylo od počátku jasné, v jaké snové situaci se ocitnul.  Záměrně používám spojení s mrtvým člověkem a ne o mrtvém člověku, což by bylo přeci jenom něco jiného, scénář napsaný myslí. Jistě, i takové sny mohou být, jenomže jsou naprosto jiné. Nestává se v nich, že jiný žijící člověk ví, o čem se vám snilo, dokonce vám nevyřizuje vzkaz, o kterém mrtvý řekl, že vám jej vyřídí, události ve snu zmiňované se neodehrají stejně...

V mnohém zesnulý předek či předkové, obvykle v situaci, kdy člověk ví, že jsou mrtví, jej někam vedou. Stávalo se běžně, v komunitě, kde jsem žila, že oslovený ve snu odmítl s nimi jít. Dostal strach, aby jej nepřevedli na druhý břeh. Aby nezemřel. Často po takovém snu onemocněl a velmi prosil mrtvé, aby jej nechali žít. Jenomže v tom je právě ona zkouška iniciační, nebát se a jít. Tradovalo mnoho takových příběhů, které byly interpretovány tak, že kdyby ten člověk šel, zřejmě by na nemoc umřel. Nu, těžko říci...

Moje osobní zkušenost je trochu jiná. Takovému pozvání jsem neodolala a šla s mrtvým předkem na místo, z něhož jsem pozorovala střípky, které se odehrály po dobu dalších 13 let mého života. Seznámila jsem se svým budoucím já... místo strachu jsem položila otázky, které trápily některé mé blízké lidi a uviděla jsem  jako film přehrané odpovědi. Vše to potom v realitě proběhlo, jak bylo v tom rychlém filmu. Závěrem mně mrtvý předek vyprovodil z toho místa zpět, já se probrala a měla jsem dobrou story, z níž žijícím příbuzným tuhla krev v žilách. Možná i někdo přede mnou pozvání přijal, jen raději mlčel, by nevyvolal strach a obavy v okolí. Neonemocněla jsem. Místo toho jsem potkala nejbližší žijící zesnulého snového průvodce, která mi sama od sebe vyřídila od tohoto průvodce pozdrav, neb to měla ve snu přikázáno a předala mi drobnost, dárek, který měl verifikovat slova zesnulého průvodce (jak měla ve snu přikázáno). Byla jsem první v rodině, kdo dostal za těchto okolností dárek od zesnulého, což vzbudilo další vlnu hrůzy. Ale jak se mé vize začaly naplňovat, naštěstí některé na sebe nedaly čekat dlouho, všichni se uklidnili. Ovšem jinak se běžně stávalo, že obdobný sen měli v časově blízkém okamžiku i dva lidé. Často jsou i svědci, kteří je slyšeli sny vyprávět, ještě než si je mezi sebou konfrontovali.

Od té doby jsem se potkávala tu a tam se svými mrtvými předky. Jakoby se někdy vytvořila cesta, po které mně pozvali k sobě a poté následně poslali zpět... a vždy jejich sdělení se ukázala pravdivými.

Občas, v posledních létech potkávám ve svých snech zesnulého člověka, kterého jsem mohla za svého života potkat, kdyby se naše cesty sešly. Jenomže se tak nestalo. Přesto, nějakým způsobem se protkaly v tomto stavu. Nějak se přimotal do okolí mého projektu, který pořád je ve stádiu potencionálním, neb jeho spuštění již na mně nezáleží. Asi se v souvislosti s tím projektem občas ocitám v nějaké čekárně, než nastane čas. Evidentně zde mnoho lidi nepobývá, když jsme zde sami. On také čeká, na svojí životní družku, o níž tvrdil u prvního setkání, že se ještě načeká, neb její pouť na zemi má býti dlouhá. Nu, zdá se, že dlouhé má být i spuštění mého projektu. Někdy prohodí pár slov k něčemu, co s projektem souvisí, jakože se má ještě stát... vždy míval pravdu. Někdy jen tak sedíme tiše, on vykonává čajový obřad nebo i ukazuje kaligrafie.

Z mého pohledu jde o zvláštní věc. Neznala jsem jej, takže neumím ani říci, zda to, co mi říká, je srovnatelné s někým, kdo existoval. Tady se moc na občanský průkaz nehraje. Ani na jméno, hodnost, sféru. Zde jde o důvěru a respekt, jakož i nenarušování linie, za kterou ten druhý již nechce jít.  

Neumím si představit, jak ze sebe doluji prohlášení, byl to můj mrtvý předek a zároveň nebyl, pouze imago ve snu vytvořilo jeho obraz. Ne potom, co jsem prožila, v čem jsem vyrostla. U lidí více materialisticky založených očekávajících na vše vědecké a racionální zdůvodnění, je taková argumentace v pořádku. Osobně se domnívám, že Strážce prahu raději volí tento přístup, než-li konfrontaci, kterou by lidé neunesli. Přeci kvůli vnímání toho za zrcadlem se nebude ničit lidský život. Sice takoví lidé zřejmě na můj přístup budou pohlížet s nemalým podezřením, nicméně budou se muset smířit se skutečností, že jsou i takoví, jako jsem já. Jistě, z minulosti své rodiny, lidí z mého prostředí a z mé vlastní lze předložit něco jako důkazy. Neb tyto věci se udály, proběhly. Jenomže toto není ani hra o důkazech. A nevidím sebemenšího důvodu, proč bych měla jinak přistupovat k bytosti, která tvrdí, že byla žijícím člověk, jen se nejedná o mého předka nebo někoho, koho jsem znala.

V tomto svatojánském příspěvku není mým úmyslem čtenáře děsit či jinak vyvádět z míry. Sny do okultismu patří a stejně tak předkové. Jen by bylo fajn na ně nahlížet ne skrze vyčtené o tom, jak nahlížet na sny, nýbrž skrze osobní zkušenost.



  






12.6.17

Mění se lidé?


Lidé mohou změnit přístup, visage, mohou vystoupit z rozjetého vlaku anebo naopak nastoupit do jiného. Ale mění se tam uvnitř anebo jenom stejné myšlenkové vzorce, stejné cítění vkládají do něčeho jiného?

Tam někde uvnitř to bude pořád ta stejná bytost, která se v lepším případě poučila a jinak přistupuje k žití. Anebo také ne a své chyby opakuje pořád jako by běhala v uzavřeném kruhu... jako křeček či veverka...

Něco v nás, to, co nás pohání, se umí vyloupnout a kultivovat, to je základ všeho... potom nejde o jenom nějakou změnu, ale transformaci. Ta se dříve, či spíše později projeví i na těle... a taktéž i na okolí...

Změna je proces, který zabere nějaký čas, neb rychlá práce nemá dlouhého trvání... Její účinky, i když nastanou, nemají dlouhého trvání... Nelze docílit změny pouhým rozhodnutím bez dlouhodobého fixování.

Změna není to, když člověk něco opustí, jen aby se stejným způsobem věnoval něčemu jinému. Typickým příkladem jsou vztahy, ukončení jednoho mnohdy přeroste do obdobných problémů se vztahem dalším. Nejde mluvit o změně, ani když se jeden/jedna zbaví nepohodlné přítelkyně/přítele (lze libovolně křížit). Zpravidla přesouvá své chování na dalšího v řetězci či v hlavní linii.

Jistě, změna spočívá v odstřihnutí nežádoucího vlivu, ale až poté, co je to odžito, ne násilná forma ukončení, neb zamanu si. Některé věci je dobré prožít si do živého, již více se nezopakují. Když porážka, tak vychutnat ji do dna, by více již nebyla... jen tak lze ji později otočit ve vítězství...    

9.6.17

My greeting to Mání

































Hail Mání!

Hail Lord of giants!


Your cold light is so calm... We follow you, we children of the night... 

5.6.17

Jejich přítomnost (Ke tvorům méně hmotným 5)


























Slyšíte zvláštní zvuky? Praskání, šustění, jakoby cupitání drobných krysích nožiček? A když projdete své okolí uprostřed noci nenalézáte žádný zdroj těchto zvuků? Máte pocit, jakoby se váš sluch zesílil, až přes zavřené okno slyšíte, jak někde v dáli bouchly dveře od auta a hlasy vylézajících pasažérů, zvyky elektrických spotřebičů, ač znějí sebevíce hororově, pořád to není ono podivné, co slyšeli jste. Uklidněni, že se jednalo zřejmě o zdání usínáte, a ono se to opakuje tutéž nebo následující noci. Máte pocit něčeho podivného, nehmatatelného, nevysvětlitelného... Jakoby cizí přítomnost něčeho, co není vidět.

Je to zvláštní, ale nikoli neobvyklé. Neznamená to, že nějaká příšera se vás snaží sníst nebo podobně, děje se tak, protože máte zesílené vnímání. Citlivý jedinci jakmile se lámou sféry a něco z méně hmotné proniká více do hmoty, tedy se manifestuje, lépe slyší a koutkem oka zachytí i kradmý stín. Neobvyklé a neznámé věci děsí či alespoň vzbuzují ostražitost, což právě bývá překážkou přímého kontaktu. Pokud tyto věci vzbuzují obavu, nemá cenu se do nich nutit, výsledek by nestál za to. Nicméně ten, kdo umí magicky pracovat, umí si to, co mu skutečně nesedí, dát od sebe pryč a naopak vytvořit podmínky pro to, co mu sedí. Myslím tím i člověka, kterému třeba kontakty a manifestace entit nesedí, anebo si jednoduše myslí, že nic takového není. Jak psala jsem již předtím, není více nevěřícího, než-li magika přesvědčeného o správnosti a pravdivosti svého paradigmatu.

Myslím si, že nejlepší je ponechat věcem volný průběh, ať přiblíží se to, co nějak tak energicky souvisí s povahou člověka. Nechat to přiblížit se, jak to je jen je člověk schopen unést v danou chvíli a pozorovat. To, co má povahu něčím naší energii podobnou, neděsí posléze, naopak je poměrně pravděpodobné, že si na sebe zvyknete. A tam může vzniknout základ něčeho jako přátelství.

Možná se čtenář zeptá a co z toho budu mít. V první řadě dobrodružství a zážitky, které nemá každý. Jde o natolik jedinečné situace, že on sami o sobě postačí. Časem půjde o poznání právě toho, co je oné bytosti blízké, jak si člověk ji bude postupně poznávat a odhalovat jeden závoj za druhým. A nakonec, není vyloučena ani pomoc bytosti odjinud při řešení různých životních situací. Jenže pozor, ani oni neumí zvládnout vše... jsou jiný, z našeho pohledu více mocní, ale jsou jistá individuální omezení i na druhé straně. Pokud jde o inteligenci zvyklou buď svojí podstatou nebo zkušeností, či obojím, na člověka, minimálně umí poradit natolik dobře, že při zachování se podle její rady, se dějí zázraky. Jenomže k tomu je potřeba umět naslouchat, zachytit správně to, co je sdělováno a nepochybovat, neb pochybnost brání konání.
O tam ale blíže příště...

Někdy, pokud si člověk s nějakou bytostí dosti dobře sedí, bývá kontakt procesem, který zabere dosti času. Je poměrně pravděpodobné, že to, co se k nám souká skrze sféry, nějak známe skrze své éterické tělo, někde tam v nevědomí je zasunutá informace o kontaktu v rovině snů lehce nevybavitelných. Je-li tomu tak, bude ona bytost, ale i vaše éterická část hledat způsob, jak dosáhnout manifestace a kontaktu ve bdění. Mnohdy se toho lidé bojí, neb rozlišují mezi změněným stavem vědomí a jeho běžným stavem a mají obavy, že by nutně muselo docházet k zkreslení. Tato obava je reálná a umí ji překonat pouze praxe.          








30.5.17

Stagnace



Slova, která hladí po duši a rozplývají se ve spánku...

Poznáváš to, co zdá se neuvěřitelným snem... a ani nevíš proč, necháváš si jej zdát...

Nevěříš, že mohlo by to být tak, jak se píše a říká... nerozumíš tomu, proč, ale pořád něco nutí tě snít ten sen dál... ač realita pokulhává...

a možná právě proto, řečeno bez obalu, ... neb tuze vzdálená, nebezpečí ovládá a drží na uzdě... neohrožuje a nehrozí, že přišla by, zabušila na dveře příbytku tvého...   



A život poklidně v ospalém tempu žene se dál... ne, nenudíš se,
 spíše jakoby smysl vyprchal do ustavičného opakování rutiny, v níž topí se podstata zapomenuté duše tam někde za rohem...
natahuješ ruce, myslíš, že dorazí a nakopne tělo, jsem zde a tak tedy dýchej... 


A proto měl bys jej - ten sen o tom, co nikdy nemělo se stát... oživit... 
Anebo ne a v táhlém odpoledni si namlouvej, jak nepotřebuješ nic víc, než to, co prožíváš...
Stagnace...

  

21.5.17

Ty nesprávné důvody (o múzách jinak)



Jestli se na něčem shodne pohled okultistický a mystický, je to právě přístup k uznání. Pokud člověk něco dělá, měl by to dělat, protože musí, neb vychází to z něj, bez ohledu na uznání či naopak nezájem. Bez ohledu na pochvalu anebo nepříznivou kritiku. Protože cokoli člověk tvoří, tvoří to především pro sebe, ale ono, nakolik to je srozumitelné dalším lidem, představuje věc naprosto odlišnou. 

Jenomže k tomuto poznání je potřeba dojít, jinak jsou to pouze slova napsaná na papíře někým jiným a člověk sklouzává k: tomu se to říká, když je teď slavný a jeho knihy si kupuje hodně lidí, překládají se do jiných jazyků.... nebo jak tomu bylo i v mém případě, mudrlant, zase něco přečetl a teď exhibuje, přitom sám za slávou si triko honí. Nicméně tehdy kdysi dávno jsem se s podobnými slovy setkala u autorů knih o magii, astrologii a u různých mystických přístupů.

Touha chtít něco dokázat někomu jinému je pro člověka přirozená, i když není právě tím, kdo by se chtěl zalíbit všem a ani netrpí syndromem zneuznaného dítěte, které se mohlo přetrhnout a pochvala od rodičů nepřicházela. Jde o touhu udělat dobrý dojem, protože někdo člověka inspiruje a on by pod tím dojmem chtěl udělat něco velkého, co by zapůsobilo na osobu, která právě inspiraci probudila, vyvolala...
Jenomže jak to již tak bývá, mnohdy nás lidé inspirují a ani si to neuvědomují. Vůbec by je nenapadlo, že právě vy jste začali něco, co by je mělo potěšit. Snaha o získání uznání je svým způsobem romantická a komická zároveň. Myslím si, že jde o nástroj universa - sil, jež múzami zveme, jak přesvědčit člověka, aby vůbec začal. A následně jej zbaví potřeby či závislosti na uznání, protože...
...protože jako naschvál vám nainstalují onu personu, tedy zdroj inspirace, která je k tomu, co děláte, netečná. Dokonce mnohdy děláte něco, čemu ta osoba ani nerozumí, jen potvora universum ve vás vyvolalo dojem, že právě toto jí baví a ouha a právě vy k tomu máte talent, víte, jak by jste to udělali. 

Jenomže, ať děláte, co děláte, narážíte na hradbu mlčení.

Právě tento okamžik je velice podstatný. Pokud provádíte něco, co vás baví, nepřestanete, pomalu a jistě zjišťujete, že ani přestat neumíte. Nacházíte smysl v tom, co děláte. A protože vám jde čistě o pozornost a pochvalná slova jedné osoby, aniž by jste to přímo zamýšleli, dostane se vám uznání odjinud, od lidí, kteří tomu, co děláte, rozumí, neb sami něco podobného dělají, či je oslovuje ono nehmatatelné něco. 
Ne, múzy nehrají čistou hru... ne z pohledu lidského vnímání. Pro ně je podstatné něco jiného. Právě to, že nemáte snahu zalíbit se obecnému vkusu, neb na to ryze pragmaticky ani nemáte myšlenky. A zatímco vám místo oslavného "páni, lidé mně berou" vrtá hlavou spíše demotivující "jak to, že nic neříká, ví vůbec o tom, co dělám?" ony potvůrky vás donutí postupně překračovat hranice, protože tento způsob je nejjednodušší, rozptýlit pozornost něčím úplně jiným, aby jste si energicky neblokovali tvorbu. Neb nic člověka nedonutí tolik sáhnout na dno jako princip, nedaří se mi to. 

Múzy patří do světa idejí a je na člověku, jak si jejich vliv podá na hmotě. Potvůrky umí v člověku zase vyvolat ideje přesahující rozsah jiného člověka. A na této vlně takové podivné inspirace ve snaze dosáhnout cíle člověk jede, až jednoho krásného dne se probere a zjistí: sice ona osoba asi pořád neví, že jste, natož, o co se snažíte, neb na vaši existenci pod náporem vlastních události nejspíše zapomenula, vytěsnila ji a vůbec ji na vás, ani na tom, co děláte nezáleží. Pro šťouravé, až tato situace nastane a vy si nedáte pokoje, garantuji vám, že kroupy, které se na vás seženou, budou dosti hnusně cítit.

Obrat a zlom v situaci. Najednou ideál dostává lidský rozměr... až vagabundský, neb většina lidí narušení vlastních kruhů neumí unést s noblesou. Prozření, kdy si člověk uvědomuje, jak komické bylo jeho očekávání. Jistě, v danou chvíli si člověk připustí všechny doposud před jeho zraky skryté NECNOSTI a vidí onu osobu zase z druhého břehu.

Múzy umí k inspiraci a zápalu využít cokoli, ono prosit o jejich přízeň i toto sebou nese, nicméně pořád ještě docela příjemný způsob, jak člověka něčemu naučit. Byť člověk něco dělá z nesprávných důvodů, může se situace převrátit, neb dříve nebo později tyto důvody odpadnou a zůstane jen to, co vykonal, co vytvořil. Budoucnost je výzvou sama o sobě, o přijetí lekce a pochopení - není nic důležitějšího, než vytvářet něco, co jde přímo z nás. Ať již je to cokoli. Potlesk nebo vypískání... vše časem se může otočit.

20.5.17

Ke štěstí a vytrvalosti






































Své příspěvky hodně zaměřují na magii. Jenomže ne každý se k magii dostane, má potřebné vlohy vidění a vnímání a i ti, co je mají, nemají mnohdy zájem je rozvíjet, protože jednoduše chtějí žít úplně jinak. Nakonec je právem každého člověka zvolit si. Ve svém životě jsem potkala i lidi, kteří možnost volby nemají, neb magii se věnovat musí a dokud to nepochopí, jejich život se klátí. Ovšem těch je v populaci minimum. Dnešní příspěvek bude o obyčejné vytrvalosti a snaze stát si za svým. 


Každý z nás má nějaké vlastní cíle, již jenom žít, pokusit se vychovat děti, vydržet v partnerství, vztahu, v manželství, dělat práci s pocitem, že to vše dává smysl, ... nepřijímat postoj, že jsem pouhým kolečkem ve stroji, jednotkou matrixu... vyžaduje odvahu a odhodlání. 
Lidé, kteří spoléhají na Boží vůli a s důvěrou se obracejí k němu skrze kněze, prostředníka, asi nebudou mými čtenáři. Všechen ten okultismus zde je zastraší anebo se o to postará jejich zpovědník. Pokud si člověk věřící v jakéhokoli boha nenajde cestu k němu sám a bude odkázaný jen na vedení kněží, stane se pouhým poddaným, který svojí energii dobrovolně odevzdává nějaké organizaci a mnohdy si to ani neuvědomuje. Přijde mi, že takový člověk vidí svět skrze filtr. Proti takovým lidem nic osobně nemám a rozumím i jejich děsu, když narazí na někoho, kdo sám svůj život drží ve vlastních rukou. Jen soucítím s jejich zbytečným utrpením.

Bylo by omylem předpokládat, že pouze magie, okultismus či mystika vedou člověka k opravdovému životu. Vedou k opravdovému životu pouze ty, které niterně oslovují, ale jsou i jiné způsoby, jak být sebou, jak rozproudit svojí energii a žít v souladu s vlastní Vůli, svými záměry.  Příliš mnoho lidí se dopouští té chyby, že považuje vlastní cestu a přístup za volně aplikovatelný pro všechny. Dokonce se domnívá, že kdo to nemá stejné, je hlupák, protože jeho ego zaslepuje vše.  Tím podstatným motivem pro každého je cokoli, co člověka naplňuje a dělá jej šťastným. Dává jeho životu rozměr hloubky. 

Obvykle, když člověk s něčím začíná, vše se daří, jde od ruky, je radost cokoli dělat. Jenomže dříve nebo později, jak nastupuje rutina (nelze se jí ubránit a navíc pro fixaci je potřebná), přicházejí potíže a překážky. Již nejde postupovat mílovými kroky, naopak, mnohdy člověk přijde o velkou část vydobytého území, nastává období ztrát. A právě v tomto stádiu je zlomové, jak se člověk rozhodne. Vytrvat anebo uznat porážku a začít něco nového. Zanechat toho, co se nezdařilo a začít znovu je fajn, dokud člověk i v 50 nezjistí, že je pořád jenom věčným začátečníkem. Velice těžko se dělá úsudek. Někdy vážně postačí se něčemu věnovat chvilku, člověk získá to, co chce a přejde na další věc. Jenomže teprve čas ukáže, zda tento úsudek byl správný anebo v člověku zůstává pouze pocit ztráty, lítosti a zmaru. 

Úspěch je spojen nejenom s talentem, dřinou a vytrvalostí, ale i kusem štěstí... něčeho, co člověk až tolik neovlivní. A právě magie poskytuje nástroje k tomu, aby člověk toto štěstí zachytil. Je to něco jako umění nechat foukat ten správný vítr do plachet, jenomže ona pomohla již při výběru materiálu, tvaru a také dodala komponenty na stavbu lodi a vedla ruce správným směrem. Funguje něco podobného i u člověka, který jaksi není s ní sžitý?

Domnívám se, že ano. Jde-li člověku o něco, pozná v jistých okamžicích inspiraci, která provede jej dál. Těžce se tato inspirace popisuje, je nádechem, jemuž lidé mají tendenci nevěřit, ač ji zaznamenávají. Osobní šťastná vlna každého z nás. Jen se na ni naladit. A právě to je to nejtěžší. Dokud člověk nepřijme i svojí neracionální část, prakticky toto nepůjde. Nejsme jenom to, co si uvědomujeme, čeho se dotýkáme, jsme mnohem více.
Další podstatnou překážkou je sebelítost. Ono neustále připomínání si křivd, jejich utápění v drogách a alkoholu nevyřeší nic. Vidět svět optikou lidí, jež člověk považuje za své nepřátele, spolehlivě zničí každého. Závist a žárlivost brání prosté víře v to, že lze doopravdy uspět, že to, co člověk dělá, je správné. Mnozí chtějí něco dokázat ne kvůli sobě, ale kvůli někomu jinému. S takovou výbavou může člověk zachytit pouze odlesky štěstí.
Mnozí, jímž se nedaří, nabudou pocitu, že štěstí musí pomoci. Prostě si to nějak zmanipulují. Dovolím si říci, že manipulaci, má-li být zdárná a trvalá vyžaduje nemalé finanční náklady a i tak, zde hrozí poměrně vysoké nebezpečí, že se to proflákne. Takže hrozí další náklady na manipulaci, která by  zabránila profláknutí první manipulace. Manipulátoři si myslí, jak nejsou chytří a jak se jím něco nedaří. Mnohdy právě kvůli toleranci ostatních, ale ta má své meze. Je mnohem jednodušší potkat Mága, než manipulátora, který toto umění skutečně zvládá. Téměř vždy jsou to trapní amatéři, jímž hrozí, že uvěří vlastní lži. A přesně takto manipulace přivede člověka do pekla, sice nevidí duchy, ale vidí sebe tak, jak nikdo jiný na světě. Manipulace nabízí snadnou cestu, takové to "panebože dej lehko". Vede k povrchnosti, halo efektu, ale ve skutečnosti  si lidé velmi brzo uvědomí, že manipulátor je trapnou figurkou. Oni samotní zapletení do uzlu vlastních lží ani již neumí si vystavět normální vztahy, to, oč jím jde, a co se jím daří, je pouhá závislost.

Zachytit vlnu štěstí, vystoupit na ní a vézt se, plynule navazuje na další, vyžaduje být především nad věcí a upřímný k sobě samotnému. Jestli má šanci něco přežít, je to opravdovost pocházející z hlubiny. To jedince zadrhnutý sebelítosti a pokoušející se manipulovat ani pochopit nemůže, neb jeho osobnost by to rozbilo na tisíce kousků.    

Odstranit z osobnosti tyto zbytečnosti a mít odvahu nelhat, vyžaduje silnou psychiku. Zase, kdo se opravdu věnuje magii, praktikuje, ten efekt po čase dorazí sám. Člověka to zbaví utrpení. Jistě, lze toto i bez magie, jsou i jiné obory lidské činnosti, které kultivují tělo a dávají možnost duši projevit se. Pokud jde člověk do hloubky, neulpívá na povrchu, je jich mnohem více, než se na první pohled může zdát.

Klíčem k tomu, jak kultivovat osobnost je vytrvalost. Chce-li člověk vytrvat, zbaví se hodně omezujících nálepek, nemůže si dovolit postavit své na lži a manipulaci. Vytrvalost, myslím opravdová, vede po postupných, třeba i drobných krůčcích k úspěchu. Ono není problém rychle na sebe obrátit pozornost, ale kdo si vzpomene zítra, pozítří, za měsíc... Bez sebelítosti člověk přijde na to, že když problémy nedramatizuje, pořád se v nich nehnípe, ony samy odezní. Rozplynou se. Naopak v těžkých chvílích by pozornost měla být maximálně věnována tomu, co je ohroženo. Ohrožení chce jenom trochu taktického přístupu. Proč jít na ruku překážkám a dívat se na náš projekt skrze ně? Proč nevyužít překážku k pokroku s tím, že člověk vyzkouší úplně nový přístup? Kreativita představuje ten nejlepší způsob, jak zachytit onu přelétavou mušku zlatou a nechat se jí vést.

  

15.5.17

Přístup k těm odjinud (Ke tvorům méně hmotným 4)


Skutečnost si vytváříme sami.  A to právě tím, jak se stavíme k tomu, co je objektivně dané, co existuje. Je na nás, zda si věci uděláme podle sebe anebo naopak podřídíme se konvencím či názoru většiny. Můžeme být pro druhé nečitelní anebo naopak transparentní. Můžeme druhým porozumět anebo se od nich distancovat.


Stejně tak je to se světem méně hmotným. Lze tyto vrstvy ignorovat, lze je nebrat v úvahu a dovolávat se k ním jenom když je skutečně zle, lze vědět, že tam někde jsou, ale raději nekontaktovat, nenavštěvovat, neb je to divné a také je lze zavrhnout, odsoudit, vybrat si jenom něco z nich, či naopak být otevřeným i tomuto.

Je to jen a jen na nás. Budeme jednat tak, jak je u většiny lidi obvyklé, tedy ignorovat či se bát a chtít prostředníka v jiném člověku, anebo naopak se staneme lidmi, kteří mají přímý kontakt?

Možností je bezpočet, včetně různých kombinací. 

Stane-li se, že člověk se dostane do styku s něčím takovým, může pořád ignorovat zjevné. Anebo může si jen tak na ně mávat, vědět, že jsou, ale nevydat se na cestu dál...

V začátcích je potřeba oddělovat fantazii od skutečného imaginálna, od toho, co je opravdové, byť méně hmotné. Ano, chtěla jsem trvat na tom, že v začátcích, jenomže ono je potřeba toto pravidlo mít na mysli pořád. Pokud jde o autentičnost, je potřeba být pozorným a vnímat jinak, než racionálně. Neznamená to, že člověk bere vážně každou smyšlenku a že vše vnímá doslovně. Vlastní smysly umí napodobit cokoli, právě proto je potřeba vnímat pozorně.


Existuje pouze jediný test pravdivosti, a to projevy v běžném životě. Kontakt s bytostí odjinud se projeví nejenom v méně hmotných vrstvách, ale i běžném životě, časem, postupně dochází k transformaci, neb propojením sfér dostává člověk k dispozici úžasnou energií, která si umí najít cestu sama a projevit se. Lidé, jejichž život je samá tragédie neuspořádaný a pořád jenom lepí jednu díru za druhou, jsou oběti vlastního druhu. Kalamity a nešťastné události nejsou známkou záškodnictví jejich osob, ale toho, že sami žijí v bludu. Buď onen kontakt je jenom jejich vlastní fantazie, která se dá také dost dobře zhmotnit, anebo bytostí s níž jsou v kontaktu vůbec nerozumí a konají opak toho, co by konat měli, možná pod vlivem instrukcí, které jím jejich ego samo podsunulo. 

Když člověk pozoruje jakoukoli věc, vždy ji vidí trochu jinak, tak se pozná dobrý pozorovatel. A stejné je to s nimi, odjinud. Když člověk čte víc krát báseň, nachází v ní nové a další významy. Možná proto ony bytostí zvyknou některá slova častěji opakovat u více  "sezení", aby člověk uměl hledat v nich jako v básní. Jejich význam je nejenom doslovný, ale skrývá se pod ním i spousta metafor. Jedno sdělení různé vrstvy má. Proto oplatí se jej zapsat a nechat nabíhat obrazy, které vyskakují.
Nemusí to být jenom slova, někdo lépe vnímá obraz, či náladu. Někdy to může znít jako řeč člověka, jindy jako hudba se linoucí či série obrazů v různých sekvencích.     


I na nás samotných je, zda půjde o kontakty řídké anebo pravidelnou záležitost, jak často a jak dlouho v tomto setrváme. Znám lidi, kteří mají podobné věci odloženy pouze na dlouhé zimní večery, či na procházky přírodou. Různé prostředí pro nás může být spojeno s různými bytostmi, k nímž můžeme mít rozdílné vztahy.   

12.5.17

Promluvy s neznámým (Ke tvorům méně hmotným 3)

Navazuji na předchozí části Prví a Druhou, v nichž jsem se zabývala otázkami, že nemá smysl se snažit o přesnou klasifikaci, neb tito tvorové bývají různí, také jsem ukázala, že magií lze vyrobit efekt jakéhosi jiného tvora a měla jsem snahu popsat jaké to je z pohledu lidí, kteří skutečně mají kamaráda tak říkaje za oponou. Nejsem si jistá, nakolik toto mé povídání bude přínosem bez přečtení si předchozího, ani zda vůbec bude zajímat lidi, kteří jaksi vztah s ničím méně hmotným nemají či nikdy neměli. Nicméně ti, kteří mají vlastní zkušenost, asi má slova přivítají, neb o tom, co člověk zná, se čte rádo.

Především  si dovolím podotknout, že z různých důvodů, na které v tomto seriálu postupně narazím, není jednoduché mít kamaráda odjinud. Podobné známosti vyžaduji silnou psychiku i vůli. Kladou nesmírné nároky na toleranci a respektování svobody jiného tvora. Inteligence pocházející odjinud zde není pro to, aby člověku imitovala zlatou rybku, vyhovovala jeho vrtochům či mu jakkoli sloužila. Pokud se dá vůbec o nějakých výjimečných kvalitách jedince majícího takovéto funkční známosti mluvit, tyto jsou poněkud v jiné rovině, než té, kterou lidé obvykle uznávají. Takový vztah ovšem nenahrazuje a ani nemůže zcela nahradit kontakt a vztahy s jinými lidmi. Začátky bývají různé, jenomže takový vztah nemůže dlouhodobě vydržet, má-li být náhražkou za vztah s lidmi, či manifestaci nesplněných přání. Konec bývá jednoduchý, bytost již více nepřijde.

Nedorozumění se nelze vyhnout. Hmotné a méně hmotné již jenom z logiky věci má rozdílné sféry vlivu, kde energie působí trochu jinak. Výhodou takových kontaktů je, že člověk může poznat své méně hmotné částí a dostat se i do prostředí, kam se běžně lidé nevydávají. Zpravidla až po vyzkoušení si méně hmotného prostředí člověku dojde, proč pro některé věci jakoby ne a ne dojít ke konsenzu. V našem poněkud těžkopádním prostoru se myšlenka realizací zpravidla degraduje a jakákoli čistá esence musí být smíchaná s jinou, aby vůbec mohla být hmotnou. Jistě i forma tolik příznačná pro hmotné nutně omezuje obsah. S hmotou žel se ztrácí na přesnosti. Proto to, co si magií vyrobíme v prostoru méně hmotném, nevypadá stejně na hmotě. A pokud ano, stejnost obalu ještě nezaručuje i stejný obsah. Povede-li se i něco krásně dostat do hmoty, je potřeba počítat s tím, že to nemusí vydržet dlouho. Ovšem bylo by chybou kvůli tomu rezignovat na hmotu, je potřeba s tímto efektem počítat.

Lze s nimi vést konverzaci, dialog? Nepochybně ano. Bude to ale trochu jiný dialog, než-li s člověkem. Velkou roli hrají pocity a spontánní vjemy. Nicméně lze postupně si nastavit energii a natrénovat i dialog slovní, pouze je potřeba počítat s něčím, jako vsuvkou fantazijní, kdy psychika člověka má tendence více slov slyšet, by se sdělení stalo na straně jedné srozumitelnějším, ale hranice ke zkreslení vedoucí není pevně dána a zejména v počátcích je více, než pravděpodobné, že autentická slova jsou střídaná s frekvenci slov zkreslujících. Není ani řešením nebrat vše doslovně, neb právě ona přesná autentická slova jsou myšlena právě tak, jak je slyšíme. Praxi tomuto člověk uvykne a naučí se rozeznávat, ale není jiné spolehlivé metody, než-li prověření časem. Neb ono pravdivé a autentické se samo postupně verifikuje. Mnohdy překvapivě to, co zní neuvěřitelně je skutečnou pravdou.

Vedení takového dialogu vyžaduje vysazení racionálních soudů a úsudku. Brát sdělení jak jsou, pokud možno zapsat a po čase se k ním vracet. Mám podezření, že pro tyto bytostí je nepochopitelná schopnost člověka vázat na jejich sdělen vlastní ambice a touhy. I pro ně je potřeba trochu praxe a zkušenosti, aby si na tento ryze lidský přístup uvykly a trochu s ním počítaly. Dalším problémem je jejich schopnost proniknout k jádru věci a říci bez obalu svůj pohled. Toto může vypadat jako něco neomaleného. Zdá se, jakoby neměly pochopení pro naše sklony zaobalovat sdělení, jednat takticky či dokonce se před nimi obhajovat. Podobné tendence člověka je matou. Což je zřejmě příčinou nedorozumění a běda, když na základě takového slova mají tendence udělat člověku radost tím, že mu vytvoří podmínky pro zhmotnění onoho zaobaleného.

Jak naznačila jsem, tyto kontakty jsou náročné, pokud je člověk nemá pouze ve snové rovině. Na čas, energii a jiný způsob uvažování. To je ostatně důvod, proč mnohdy z prvotního nadšení  se stávají zřídkavými a třeba časem, až nějak se vyřeší důvod, pro který člověk entitu volal, ustanou nadobro. Jakýkoli další podobný vztah již je takový trochu jiný.

8.5.17

O zbavení se touhy


plamínky touhy je potřeba držet, by nespalovaly...
... by neničily...
... by neuzurpovaly...
neb potom vše ovládne strach...







Před plamenem touhy spalujícím vše smysluplné mnozí varují a vskutku oprávněně. Touha zakaluje úsudek, rozšíří se do oblasti, kde nemá co dělat a nakonec vše pohltí a vyvrhne znehodnocené zpět. Umí navodit iluzi čehokoliv, takže běda tomu, kdo jí podlehne. Zaslepené smysly nepoznají, co je pravé a co hrané, obalamutí myšlení a šíří pouze utrpení... neb touha nemá nikdy dost a po spálení všeho dostupného, chtěla by spalovat dál. Kdo touhy neumí se zbavit, bude jeho magie vždy jenom hračkou v rukou dítěte, která je možná věrnou imitaci nástroje, ale jako nástroj použitelná není. Jen založit si deník přání, co nabubřele vyskakují a ukazují díry v osobnosti.

Touhy se lze zbavit pouze jejím poznáním na vlastní kůži, tedy hlubokým prožitím, až do morku kostí. Zdá se, že magie, když přijme energie člověka, nastolí mu takové školení, kurs, z něhož by New Age vymetači kursíků skončili v péči psychiatra. Umí navodit situace, kdy jakoby člověk má přání, o němž doposud nic netušil, na dosah ruky. Seč zpočátku to odmítá, probere se v něm démon touhy, vedoucí k nepokoji a utrpení. Provází člověka ve snaze ukázat mu vlastní stín a uvědomit si své největší slabosti. V zápalu touhy povšimne si jich, až když jeho touha je jakoby na last minute okolnostmi vytažena do neřešitelna, neb ono vytoužené, na čem si člověk pracoval, dařilo se mu, rozplyne se jako mlha, po které nezbude nic... kromě otázky, zda nešlo o pouhý sen. Touha umí vše spolehlivě zničit...

Kdo pochopí lekci, místo utrpení a s ním spojenými pocity, najde vnitřní klid. Neb prohlédl lekci, kterou mu magie udělila. Pochopil, ač ne racionálně, že takto nějak zbavil se toho, co činí lidské tvory nešťastnými a závislými na všelijakých okolnostech kolem sebe. Naučí se, jak krásné je opanovat plamen touhy, co spalovala. Teprve poté poznává, co je to skutečná vášeň a jak krásně umí entusiasmus sám o sobě vyřešit cokoli... protože navzdory tomu, že ještě před chvíli spalován touhou viděl vše popleteně, bez perspektivy, vše kolem se mu zhroutilo, uměl sám sebe dostat do bodu, který ukázal mu, jak zbytečný humbuk si kolem sebe vyrobil.  

V magii existuje ohromná past "Já chci!" Ono prosazování připomíná spíše dětský vzdor, než-li Vůli. Popravdě nemá s ní společného nic. Jde o opar nezralého puberťáka, který si právě něco usmyslel a universum mu dává lekci pomocí drsných kopanců v interakci na jeho nesmyslný rozběh hlavou proti zdi. Kdo nepochopí, pořád jenom bude mlátit hlavou do zdi uvězněn v zajetí iluze vlastních ambicí.

Svět kolem nějakým způsobem reaguje na nás a mnohé ambice jsou spojené okolními reakcemi bez ohledu na vztah k niternu. Mnohdy děláme věci spíše pro druhé, než-li pro sebe. Ignorujeme, že jakákoli změna začíná u nás samotných a místo toho se snažíme měnit druhé, aby dělali to, co chceme, jak bychom chtěli, bez ohledu na jejich vlastní volbu. A tak se lidé dostávají do spletitých vztahů, které ne a ne rozmotat, neb energie víří a zamotávají vše do nepřehledného klubka. Není tolik podstatné, koho v nás vidí jiní, to jenom do strnulosti klišé sklouzává, ať je to sebevíce příjemné i lákavé. Podstatné je to, co nikdo nahlas nevysloví a nepojmenuje...pravá podstata ukrývající se v nás. To, co uchopíme si sami a vytvoříme cokoli jenom budeme chtít.

Jakmile člověk přestane manipulovat okolím, přestane se zajímat o to, co ti druzí, zbaví se utrpení a získá svobodu. Není to až tak jednoduché a pro mnohé nedosažitelné. Pouze ten, kdo umí být sám se sebou, umí sdílet s jiným v podstatě cokoli.  

         

24.4.17

Než odpálíte nálož, aneb proč se vyhnout pomstě




Mstít se je jako odjistit granát a hodit jej po tom druhém... Někdy se v afektu ani nestihne odjistit pojistka a potom člověk vypadá jako debil...


V tomto příspěvku se pokusím čtenáři vysvětlit, proč msta jako taková postrádá smyslu. Osobně ji považuji za velice hloupou, ale mi se to povídá, neb v tomto směru nemusím vynakládat přespříliš energie, abych se nemstila. Netrpím pocitem, že teď tam musím hodit granát nebo se pomstít, v podstatě ani není proč.   

Úvodem se sluší říci, že msta je velice nízká až zavrženíhodná pohnutka, která navíc problém sám o sobě nevyřeší. Pokud jde o etickou stránku, není o tom pochyb. Jenomže většina lidí na nějaké etické důvody kašle, neb ona primitivní touha v nich ovládá osobnost. Takže se zaměřím spíše na pragmatickou stránku věci.

Především člověk vyrovnaný k ní neutíká, naopak, představuje pudovou reakci na stres ve falešné naději, že provedením odvety původci stresu se mu uleví. Dočasně jistě. Je to jako kopnutí do zdi, jímž si lze zranit nohu. A také za cenu, že ze sebe udělá politováníhodného kreténa. Msta vzbuzuje nežádoucí pozornost a důvody k ní vedoucí nikoho až tolik nezajímají, každý vidí jen škodlivý následek. V lepším případě nějaká hodná duše polituje velikého mstitele, neb jde o chudáčka, který neuměl ustát... 

Msta je řešením zkratovitým, možná první pomoc spočívá v onom typickém vychladnutí, neb pomsta za studena spěje k opanování msty. Ve stresu mstitel spoustu věcí nedomyslí a mnohdy se nestačí divit. Až opadne adrenalin z akce, opadne i radost, neb mu začnou docházet jiné, nežádoucí následky. Ovšem za ty si již může jenom on sám. 

Mstitelé se často dovolávají práva a nějakého svého pseudonároku na mstu. Jejich vidění je ryze subjektivní, zatímco právo stojí na objektivních veličinách. Jejich alibi nebývá pro okolí přijatelné. Naopak, často působí dojmem šílence, jemuž hráblo v bedně. Však proto často prvotní obranou lidí proti nějaké akci bývá, oni mi to udělali, protože se mi mstí za... Msta diskredituje.

Jedná se pouze o důsledek toho, co již pojmenoval Konfucius: "Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby."  A ten druhý je vždy pro mstitele...
Msta je saň vícehlavá a živí ji krev mstitele, ať si ten namlouvá cokoli. Spolehlivě zničí sám sebe, jde o úpadek, neb energie by mohla být věnována něčemu smysluplnému. 

Mstitel, což považuji za nejhorší efekt touhy po pomstě, nežije svůj vlastní život. On se probírá životem své oběti, pokud se mu nedostává aktuálních informací, vytváří si fikce, či její fiktivní život, který jej strhne natolik, až se stává obětí. A hádejte, kam jde a na čí podporu všechna ta energie.

Proč se nemstít

Nemstím se, ani těm, co se mi pokoušeli pomstít. Jednak mi přijde idiotské najednou napadat lidi, kteří mi kdysi byli blízcí, přinejmenším legrace jsme si spolu užili, něco si i řekli. Proč? Jen proto, že ta doba skončila, což není příjemné, případně skončila způsobem mi nemilým? Dál se v tom hnipat skutečně někam nevede. Minulost je hodná poučení, ne setrvávání v ní a lpění na tom, co bylo, brání vzniku nového.

Také jsem vypozorovala, že mstít se i v situaci, kdy mi někdo hodně uškodil v jakémkoli směru nemá cenu. Po světě běhá dost mstitelů, kteří se paradoxně svojí pomstou směrovanou na mně mstí dotyčné osobě způsobem vskutku duchaplným, a že zasáhnout skutečně umí. Osobně v tomto spatřuji efekt fungování systému maat.

Odpuštění znamená něco pustit, pustit hadr, který člověk drží v hubě jako pes a ještě se o něj rve, aniž by mu docházelo, jak bezcennou kořist svírá mezi zuby. Zanechat stavu, v němž se zvedá tlak i adrenalin a oběhový systém podobné věci velice  těžce snáší. Pustit, nechat být... záležitost, na které sám mstitel lpí, ale nikoho kromě něj již nezajímá, spíše každého slyšet o ní otravuje. Nic jiného, než-li prohlubování sebelítosti a křivdy, která možná kdysi byla, ale je nepřiměřeně umocněna.


Msta po rozchodu

Jsou chvíle, kdy člověku přijde msta jako jediné správné řešení, domnívá se, že takto si zachová sebeúctu. Mluvím o ženách opuštěných pro jinou ženu, neb muži podobné situace neumí ustát a spíše jím jde o to, rychle a pohodlně se zbavit žhavého problému. Opravdu stojí za to proškolovat tu druhou, která beztak bezmezně věří svému milému a v podstatě ji umí vymluvit i díru do hlavy?

Naopak. Kdo chce kam, není potřeba mu v tom bránit. Pravděpodobnost, že všechny své nálady si vybije na své vyvolené, časem poměrně stoupá. Než hledět na toho, který byl, je perspektivnější hledět, jak se podobnému typu člověka vyhnout a jak neudělat stejnou chybu. Většina žen bývá opuštěných právě proto, že pro svého drahého dělaly až příliš... možná až patologicky přespříliš... A touha po pomstě způsobuje pokračování v nevhodném modelu chování, ač Universum podalo pomocnou ruku právě v rozhodnutí muže být s tou jinou.

Závěr

Milý mstiteli, ať tak či onak, snaha o mstu neuleví, spíše bývá druhým pro smích. Pokud narazíš na oběť, která nepřistoupí na tvojí trapnou hru, ztratíš mnohem více. Člověk mající sebedůvěru sám v sebe ani nemusí tvé konání použít k ukázání světu, jak jsi bídný, to zvládáš dokonale sám. Baví-li tě energicky dotovat jiného, jen tak dál! Spřádej plány a bav se tím, jak se do tvého života začínají vkrádat okolnosti, při nichž se rozhodně nudit nebudeš. Pocit, že ztrácíš vládu nad kormidlem může být chvíli adrenalinový, ale časem každého unaví.        

23.4.17

O vlastnění...

Potřeba vlastnit je spjatá s člověkem až přímo instinktivně, snad souvisí s pudem sebezáchovy, neb dává člověku jisté garance, jistotu, sebejistotu, společenský status... Tvrdit, že se člověk obejde bez vlastnictví, je tvrzením pokryteckým...neb člověk si tak mimo jiné i vymezuje svojí osobní zónu.

Prastaré rituály byly zaměřovány na prosperitu, udržení a získávání majetku, na úrodu a zvelebování. Neznám rituál, který by směřoval ke zbavení se majetku, zničení vybudovaného. Toho lidé docílili zpravidla předimenzováním rituálů plodnosti, či ztrátou původního zápalu a intuice. Vlastnění je potřeba pro přežití v materiálním světě. Pouze je-li člověk ukotven pevně v Malkuth, má cenu zajímat se i o jiné méně hmotné sféry Univerza. Meditace a koncentrace se dají efektivně provádět, když člověk drží pevně v rukou své zdraví a umí své tělo ovládat. Zároveň i techniky meditace a magie vedou k vylepšení tělesných podmínek.

Problém nastává, když se člověk stane potřebou vlastnit posedlý. Přestává rozlišovat hromadění od vlastní potřeby a rozumné míry zásob. Nakonec marketingové tahy obchodních řetězců jedou přesně na této vlně. Jsme hmotní, takže nějakým způsobem potřeba mít kousek hmoty, která je jenom naše, se u každého z nás projeví. Je fajn, přitom obklopovat se tím, co vyhovuje našemu naturelu, nejenom tím, co se komu povedlo nám prodat a vnutit... Mít věci, neznamená nimi být, člověk by měl umět unést jejich ztrátu, poškození a tak...

Potřeba vlastnit, je v podstatě potřebou po stabilitě, odtud vyšší nároky člověka, jemuž přestala stačit otépka sena do matrace či hliněná chýše... S potřebou vlastnit jsou spojené i jisté nároky, neb jistota a pohodlí jsou spojené ruku v ruce. Asi bychom nechtěli sedět s notebookem u svíce nebo nechat kapat vodu na knihu, kterou čteme.

Jakmile je potřeba vlastnit předimenzována, stává se život člověka nesmyslným, neb on sám cítí prázdnotu, kterou ne a ne ničím zaplnit. Na tomto světě není nikoho, kdo by mu umě pomoci, vyjma jeho samotného. Jeho touhu vlastnit neuspokojí doposud vlastněné a cítí nutkavou potřebu vlastnit ještě více. Tak vlastnictví mění se ve vášeň, která zabíjí... Posedlost, jíž se nelze bavit, vyznačující se abstinenčními příznaky.

Potřeba vlastnit není navázaná pouze na věci (movité či nemovité). Znala jsem ženu, která neuměla oka zamhouřit, neb si v hlavě pořád přehrávala, jak mohl někdo jen tak, vyhrát v televizi 100 tisíc, jak je to nespravedlivé, že tam nemohla jít ona (je jedno, že se nehlásila). Ubohé stvoření natolik posedlé majetkem, až každému, na koho jenom teoreticky narazilo, závidělo. Štěstí, že nezažila online éru, její týrání se závistí by nemělo konce...

Sága rodu Forsytů rozebírá jednu úžasnou touhu vlastnit a to touhu vlastnit, opanovat a pohltit osobu milovanou, nemožnost jednat s ní jinak, než-li jako s majetkem. Možná si čtenář řekne, jasně, to byla éra, kdy prodávalo se panenství ženy jako kráva na trhu. Jenomže touha vlastnit milovanou osobu přetrvává do dnešních dnů a není pouze neřestí mužů. Mnohdy bývá doprovázená žárlivostí stejně nesmyslnou jako ona závist o odstavec výše. Její trpké plody bývají umocňovány snahou po mstě, mnohdy jsou do toho navedeni i noví partneři, kteří tak pomáhají svým novým láskám kompenzovat zklamání ze ztráty, aniž by je napadlo, že jde o něco chorobného. Často lze najít ženy neumějící pustit nikam svého muže samotného (v tomto jakoby se role oproti předchozím stoletím obrátily). Vrcholem takové žárlivosti, na který jsem nevěřícně hleděla, je společný sociální profil, aby si ten darebák nemohl likovat i jiné, či bohové, dokonce ji soukromě psát.

Lidé poleptání žárlivými a panovačnými sklony svého partnera, neutečou-li, mnohdy se ke svému sladkému tyranovi naopak ještě více připoutají. Po čase tak těžce je poznat, kdo je obětí a kdo katem. Hra na totální souznění a absolutní obdiv může být ovšem kompenzací za něco, co si já třeba ani neumím představit. Mohu pouze věřit, že takto dány dohromady duše jsou jistým plánem Univerza na jejich vzájemné uzdravení se.

Svět citů v mnohém odráží náš vztah ke hmotě. Pamatuji si, jak mnohé ženy litovali ztracených náhrdelníků, řetízků a pod. Zvláštní, že tyto ženy měly těžký problém, jakmile jejich muži vybočili z běžné rutiny, nedejbože podlehli zájmu, který nedržel je doma. Zvláštní, že ani jednu z těch žen nenapadlo si věc ztracenou nahradit jinou, či pořídit obdobnou nově. Také jsem ztratila přívěšek i s řetízkem, používala jsem jej jako kyvadlo pro entitu, která kyvadlování nehověla a nenechala jsem si říci... Takže poučení a zároveň oběť pro narovnání vztahu. Běžně stane se, že něco se ztratí, něco nám dítě rozbije (snad jej za to neukamenujeme žalem vedení k nepříčetnosti), o něco vlastní šikovností přijdeme, ale zdravý vlastník takovou ztrátu přežije, aniž by si trhal vlasy. Běžně se stává, že partner má své zájmy (bylo by choré, kdyby se stal naší vlastní kopii v opačném vydání), neb rozdílnost a různorodost se doplňují...

Někdo rád sklo a porcelán na výstavce a jiný jej zase s oblibou užívá riskuje, že se něco užíváním rozbije. Ano, když se předměty uzavřou do skleněného prostoru, je vidět, že je máme a jediné riziko rozbití spočívá při utírání prachu z nich. A tak nějak je to i ve vztahu. Milovanou osobu lze uzavřít do výstavního prostoru, lze se ní pyšnit, anebo ji nechat žít, jak ona sama by chtěla... je to jen a jen na nás...