Zvláštní věta, ale tak nějak se dají parafrázovat slova, které mi s odstupem jednoho roku řekli dva absolutně rozdílní lidé, k nimž mám velmi specifický vztah. Podstatou byla nabídka podívat se do tarotu na cokoli, co mně o nich zajímá. Lákavá možnost v podstatě udělat jakýkoli výklad na cokoli, něco jako podrobný rozbor (neboli pitva) osobnosti, aniž by člověk trpěl etickými otázkami, jelikož byl vysloven dobrovolný souhlas. Možná jsem srab, ale nikdy jsem to neudělala. Přesto po vyslovení v obou případech tak podobných slov bylo cítit ve vzduchu něco, čemu se říká síla okamžiku.
Nejdříve v obou případech se mně zmocnilo něco jako pokušení to udělat a zřejmě ovlivněná Asimovem jsem si velmi živě představila, kterak prostřednictvím karet probírám jednotlivé vrstvy mysle a otřásla jsem se s pocitem špiona, který se hrabe v zákoutích, prodírá se pavučinami, nachází kostlivce. A potom jsem viděla sebe, jak po takové pitvě s těmi lidmi mluvím, jak v jejich slovech nacházím přízraky toho, co jsem viděla v kartách a snad jak ani nejsem schopna si udělat jakýkoli úsudek, aniž bych se znovu nepodívala do karet, pitvaje větu po větě, slovíčko po slovíčku. Položila jsem si hypotetickou otázku, kam by to nakonec vedlo? Co všechno bych vnímala, po takové komplexní pitvě? Opravdu je až tak důležité vědět o jakémkoli člověku téměř vše?
Tak nějak s odstupem času si kladu otázku, proč se vlastně lidé do karet dívají. Něco jsem pochopila jednou, kdy jsem jela s kamarádkou někam autem. Na určitém úseku mně vysadila s tím, že jsem šla zařizovat vlastní věci, ona pokračovala dál. Měly jsme se setkat v určitý čas na stejném úseku u cesty, jenom v protisměru. Věděla jsem, že ji nemohu minout a také, že v hustém provozu s největší pravděpodobnosti přijede poněkud později. Jak jsem tam potom stála, projíždělo auto za autem a ona nikde, zavolala jsem ji, zda jsme se neminuly. Neminuly, ale po hovoru jsem měla jistotu, nikoli pouhé mlhavé tušení. Možná mám podivnou klientelu, ale mám podezření, že mí tazatelé se ptají karet na věci, o nichž více či méně mlhavě tuší, že nastanou. Ptají se, protože potřebují něco jako jistotu. (Ačkoli nepředpokládám, že by mé příspěvky četl nějaký materialista, ale přesto zbloudil-li zde takový člověk, chápu jeho údiv, že lze přes obrázky poseté symboly získat něco blížící se jistotě. Popravdě možná ne napořád, ale v daném okamžiku, kdy je výklad prováděn ano, síla okamžiku…)
Jakou jistotu by člověk získal pitvou něčí mysle? Jistotu, že zkoumaný jedinec myslí, že má bohatou fantazii? Že má smysl pro cynický humor, že se umí divit? Nebo, že nedej bože má kritické myšlenky, které semo-tamo před vyslovením trochu koriguje? Z mého pohledu podobná sonda do mysli, není-li člověk psycholog pracující s pacientem pomocí tarotu, není k ničemu.
Nechci zde a teď rozebírat aspekty etické, spíše se nad problémem zamýšlím po stránce praktické a dospívám k závěru, že pro běžné mezilidské vztahy je podobná nabídka nevyužitelná. Vykladač se asi doví hodně věcí, ale co s nimi. Hodit je po jejich majiteli? Manipulovat s ním díky tomu? To vše vztahy pouze zkomplikuje a nevyřeší nic. Praktičtější mi přijde obyčejná intuice, která nám v určitém okamžiku napoví, jak bude nejlépe se zachovat, jaká slova zvolit, aniž by člověk věděl pořádně proč. Důležité je, že to funguje.
Komentáře