Člověk, alespoň ta cílevědomá část lidstva, nemívá problém vytyčit jasný cíl, postupně zdolávat mezistupně k němu vedoucí, vypořádat se s jakoukoli překážkou a dosáhnout toho, o čem se domnívá, že opravdu chce. Ne tak ve zdánlivých maličkostech. Jakoby jím člověk nepřikládal od počátku patřičnou váhu, podceňoval je a neuhlídal svojí vůli. Tedy jinak ani nelze logicky objasnit paradox puntíkovaného slona.
Vše se odehrálo v jeden krásný slunečný den, kdy jsem se spontánně rozhodla, že potřebuji prostor svého obývacího pokoje vylepšit figurou slona. Od sběratelů slonů jsem byla poučena, že slon s chobotem nahoru je nositelem štěstí, přičemž na materiálu a provedení nezáleží.
Vešla jsem tedy do krámku, jenž nabízel figury slonů v různých provedeních, barvách a materiálech. Všichni stáli shromáždění na poličkách, s choboty vztyčenými, byli elegantní a jejich kly pouze dotvářely souměrnou kompozici. Nabízely se různé materiály jako porcelán, santal, slonovina, eben, křišťál, vápenec a jiné druhy kamenů. Procházela jsem od jednoho k druhému, ponechávaje momentální inspiraci, který z nich mne osloví. Najednou mé oko zaznamenalo podivný vjem. Mezi těmi všemi slony úplně vzadu samolibě seděl puntíkovaný slon. Byl vyroben z něčeho bílého a na něm černé puntíky, které nevypadaly, že je někdo namaloval. Mířila jsem v úžasu k němu s myšlenkami na bizarní ztvárnění slona. Při bližším ohledání nešlo opomenout kly vyznačující se nepravidelností rozložení a křivým, tedy z normy rozhodně vybočujícím, jejich umístěním v prostoru. I jeho uši měly do souměrnosti poněkud daleko, byly tu a tam nepravidelně roztřepené, jakoby následek nějakého boje.
„Jeho autor musel být zvrácený.“ vyslovila jsem zřejmě nahlas, když se ozvalo z puntíkovaného slona, z jehož očí málem vyšlehli blesky, něco jako: „Mluvíš o nás?“
„No, evidentně vybočuješ z normy.“ snažila jsem se navzdory momentu překvapení duchapřítomně zachránit situaci, vyčítaje si své nejapné chování k ubohé hříčce fantazie umělce.
„To proto, že evidentně nenosíme štěstí.“ kontroval slon.
Právě v tomto okamžiku můj mozek zaznamenal údiv nad mluvícím slonem. Rychle si vyhodnotil, že slon zřejmě vyjádření údivu očekává, a rozhodl se tento aspekt alespoň prozatím v konverzaci pominout.
„Přinášíš tedy smutek, zmar a zkázu?“ neodpustila jsem si hlasitou ironii.
„To není docela přesně řečeno,“ začal mě poučovat slon, „přinášíme chaos, který v sobě obsahuje potenciál změny v životě člověka. Je jenom na něm, zda konstruktivně využije příležitost změny ke svému osobnímu růstu, nebo ji promarní a potom zbude pouze smutek, zmar a zkáza.“
Nemaje slov, hleděli jsme si navzájem se slonem do očí, ani jeden neuhýbaje pohledem. Dostala jsem absurdní nápad pořídit si právě tohoto slona.
„Ať tě to ani nenapadne. My nejsme na prodej.“ poněkud panovačně zašeptal slon.
„Takže tě mám mrzce odcizit?“ zůstala jsem v rovině šeptání a slon se hlasitě rozesmál.
„Nemáš tak úplně marný způsob humoru.“ oznámil mi, jakmile nabyl kontrolu nad svým projevem veselosti, „nicméně my by jsme se v tvém noblesně zařízeném obývacím pokoji nudili.“
„Nu mám i jiné místnosti…“ nadhodila jsem opatrně nechápaje, proč najednou cítím potřebu přesvědčovat toho divného slona nemajícího valné estetické hodnoty, aby vůbec chtěl pobývat v mém obydlí.
„Opravdu o nás stojíš?“ zkoumavě si mně prohlížel slon.
Nikdy předtím jsem žádné věci nemusela objasňovat, zda vůbec a nakolik po ni toužím. „Nevím. Jenom když odejdu bez tebe, zůstane na mé poličce prázdné místo.“ Mluvila jsem pro změnu vážně.
Slon se zřejmě hluboce zamyslel, jakoby nevěděl, co říci, a já měla pocit, že se každou chvíli musím probudit z absurdního snu. Považte, vedla jsem prapodivnou konverzaci s věci teoreticky neživou.
„Víš, my rádi lidem komplikujeme život, milujeme nástup chaosu v jejich nudných příbytcích, pohled na síly ničící lidské trosky využívaje přívalu sebe-destrukce. Ale teď máme poprvé o člověka strach. Obvykle lidem neradíme, zda si nás mají nebo nemají vzít domu.“ Rozvážně pronesl slon. Vypadal bezradně mile a jeho estetická hodnota výrazně stoupla.
„Takže patová situace.“ nadhodila jsem s porozuměním.
„Přesně.“ Souhlasil slon a já měla pošetilou naprosto iracionální radost, že se alespoň v něčem shodneme.
„Jsme sami překvapení, nikdy jsme s lidmi nemluvili. Nevšímali jsme si jejich roztěkaných myšlenek. Nesnášíme tu jejich nerozhodnost. Neměli jsme na tebe promluvit.“ svěřoval mi část svých myšlenek, „já za chvíli odejdu jinam, ale přijdu tady na toto místo za 856 dnů. Jestli tady budeš, a budeš-li o to stát, najdeme pro mne nějaké to místo v tvém obydlí.“
Než jsem stihla cokoli namítnout, byl tam místo slona jenom prostor. Rozhlédla jsem se po ostatních slonech. Všichni na mně hleděli nesnesitelně soustrastným pohledem.
Místo v mém obývacím pokoji nadále zírá prázdnotou a ani ne za týden uplyne 856 dnů. Stojím tedy před aktuální otázkou, chci mít ve svém obydlí puntíkovaného slona, kterýžto rozhodně štěstí nenosí a jehož estetická hodnota je přinejmenším pochybná, nebo nikoli? Proč bych ho měla chtít? Na straně druhé proč ne? Sic prohlašuje, že nemá lidi příliš v lásce, nicméně lze s ním vést zajímavou konverzaci.
Přemýšlím nad tím, zda to není tak, že chci puntíkovaného slona jenom v opojení z představy, že vlastním něco zvláštního, netypického, ale přitom mi nejde o slona samotného. Anebo naopak toho slona skutečně chci a sama sobě vnucuji představu, že nikoli, jelikož ho chtít není rozumné. Jsem zvědavá, zda se do onoho krámku, kolem kterého každý den procházím, v danou dobu vrátím a jak tento paradox prakticky vyřeším.
Komentáře