Šaman

Zhluboka se nadechla, zadržela dech a s výdechem začala svojí první samostatnou operaci. Zcela zbavená obav a pochybností cítila, jak se vibrováním těch správných slov postupně vzdaluje od svého průvodce do jiné sféry. Sama oděná do černého roucha s vyšitým červeným drakem části svého mozku zachycovala pomalu se zahalující do mlhy obraz svého průvodce – toho, který ji až doposud vedl – majícího podobu muže oblečeného v černém s ostrými rysy a černými vlasy pod ramena. Postupně začala vnímat temně zelenou auru kolem jeho těla, až viděla pouze tmavozelené světlo s černou skvrnou uprostřed.
V pravé ruce držela hůl stoje před stolem změněným na oltář, jemuž dominovala půl metrů vysoká bytelná černá svíce, již hořící slabým plamínkem opatrně ochutnávajícím knot. Dalším zdrojem světla byla stará petrolejka postavená na kraji oltáře, vedle níž stála socha netopýra. „Když mě budeš v průběhu operace potřebovat, dotkni se hůlkou netopýra.“ říkal ji před počátkem rituálu.
Po ruce měla připravený na oltáři meč, kalich naplněný vodou a kameny velikosti ženské dlaně – oválný hematit a kostku kalcitu.
Kolem svíčky její průvodce namaloval kruh. Teď při operaci viděla, jak svíčku obklopuje sloupec energie.
Vědoma si skutečnosti, že Duchem kterého zaklíná, již může být sledovaná, sebejistě odříkává formule, které jí vždy do černé barvy oděný učitel naučil. Hlavou ji probleskává vzpomínka. „Orichae, „ chraplavě zašeptal drže obě její ruce ve svých dlaních se spalujícím pohledem právě onen muž v černém, „je tvoje jméno pro magii. Dávám ti ho, abys ho užívala.“ Zhypnotizovaná jeho pohledem jméno přijala a opojená jeho energií tehdy slastně usnula.
Teď Orichae ví, kdo je a přikazuje jednomu z Vévodů, aby se jí zjevil. Je nov, půlnoc, ideální čas pro Vévodu vázáného na Lunu. Cítí něčí přítomnost, do levé ruky chytá meč připravena jej použit.
„Ve jménu… .“ nedokončila větu. Nad zhmotňující se hlavou podobnou kočičí patřící Vévodovi se objevilo husté mračno. Záblesk a ohnivá ruka chytá právě dále se zjevujícího ducha jako kotě za kůži na zadní straně krku a v doprovodu ďábelského smíchu, při němž tuhla krev v žilách, a slov, z nichž Orichae zachytí pouze Soras, se trhají mraky a je vidět již plně zhmotněného Vévodu, jak padá se sklopenými křídly do ohnivé propasti.

Orichae vzpomíná na rady svého učitele, kterak vzpurní duchové a jejich hodnostáři mohou chtít operatéra oklamat i (celkem na různé efekty bohatým) představením. Jakoby se nic nedělo, dokončuje zaklínací formule bez ohledu na ohňostroj kolem sebe.
Zaráží ji ticho a ona chce zjistit, zda se ji povedlo spoutat Vévodu do plamene svíce. Nad hlavou ji visí těžký mrak a svíce najednou vzplála vysokým plamenem, v němž se nachází něco, co vypadá jako muž. Tedy žádné pařáty, ploutve, znetvořené obličeje různých biologických druhů smíchaných dohromady. Neviděla postavu celou, pouze od trupu ne zcela marně vypadající nahé torzo s hlavou dlouhých hustých vlasů vlajících v plamenu jako ve větru. Z očí v barvě rozbouřeného moře s temnou hloubkou, podlitých krví šlehají blesky.
Opatrně hůlkou přesunula mračno nebezpečně se blížící ke svíci na druhý konec místnosti v podezření, že ve svíčce uvězněná potvůrka by chtěla zhasnout plamínek. Zřejmě měla pravdu, protože z plamene svíčky se ozvalo poměrně hrubé klení, padla i nějaká ta kletba.
Poněkud zmatená položila hůlku na netopýra a pomyslela na muže v černém.
„Copak Orichae, odmítá démon poslušnost?“ postavil se za ní a ona cítila typické mražení. Podíval se na vysoký plamen svíčky a uznalým gestem dal najevo: dobrá práce. Při pohledu do plamene mu úsměv ztuhnul na rtech. Nadechl se a vše kolem pokryla jinovatka. Bytost v plameni se nadechla také a jinovatka roztála.
„Zkusila jsi na to Boží jména?“ zeptal se muž v černém zamyšleně.
„Boží jména… .“ pomalu zopakovala Orichae.
„Boží jména!“ vykřiklo to z plamene, „proti mně? Tak to ti přeji hodně štěstí!“
„Zvláštní, ono to mluví.“ podivil se muž v černém.
„No, mluví“, tiše odvětila Orichae, "ale nějak jakoby z cesty.“ I vypověděla mu vše o Vévodovi a jeho konci v ohnivé propasti.
„Co je to za příšeru, vždyť to sundalo hodnostáře!“ napůl s obdivem se podivoval muž v černém.
„Taky si myslím, že místo Vévody zde potom přistálo toto.“ bezradně pokrčila rameny a opětovně hůlkou přemístila přibližující se mračno.

„Přistup blíže, bídný červe!“ ozval se řev z plamene svíčky.
Orichae a muž v černém, ačkoli to při rozhovorech s bytostmi odjinud působí nepatřičně, propadli smíchu. Oběma svištěla hlavou myšlenka: ono se to chová, jakoby nás to evokovalo. Nicméně zvědavě přistoupili k plamenu. Bytůstka tam uvězněná se snažila pohledem fixovat Orichae.
„Jméno, sféra, hodnost!“ uhodilo to na ni vyšetřovatelským tonem.
„Myslíš jeho?“ ukazuje na muže v černém.
„Ptám se tebe a myslím tebe, démonko.“ dalo ji to najevo rozhořčení.
„Ty vidíš jenom mně?“ s úsměvem se pozeptala Orichae, přičemž se bavila nad tím, že něco, co sundalo Vládce, přehlíží jejího společníka žijícího tak trochu pod silným vlivem Pluta.
„Vidím tebe a vedle trochu zhuštěné tmavozelené částice, evidentně něco z tvojí aury.“ znechuceně konverzovalo to z plamene. Orichae se tedy v dobré vůli přiblížila k plamenu a objasnila do něho, že onen shluk částic je muž v černém, včetně jeho podstaty. Pomalu přiblížila ruku k plamenu svíce a tu jako sopečný gejzír ji polil ruku rozpálený vosk.
„Pracky dál ode mne, prolhaná démonko. Nic takového, co popisuješ, neexistuje.“ důrazně zasyčelo z plamene. Orichae byla fascinovaná a vyděšená zároveň. Sic uvězněn v plameni, ovládá prostor ve svíčce. Muž v černém ji chytil za ruku a svým dechem zchladil popálené místo.
„Toto není entita, přijde mi jako astrální projekce, která má někde ve hmotě tělo.“ řekl svůj závěr.
„Co si s ním počneme? Chová se, jakoby si nás vyvolal.“ šeptala tiše.
„Přistup blíže zatracená Lilith a odpovídej na mé otázky!“ zařvalo značně rozkazovačným tonem ze svíce.
„Zkus mu říci pravdu, vsadím se, že ti neuvěří.“ smál se tiše shluk tmavozelených částic.
„Jsem Orichae,“ přistoupila ke svíci, „a ty jistě nejsi Vévoda, kterého jsem chtěla vyzpovídat.“
Ten v plameni se zarazil, dokonce plamen na chvíli klesl na svojí standardní velikost. „Jsem Šaman.“ představil se a znovu vyšlehl plamen do předchozí monstróznosti.
„Proč si hodil Vévodu do ohnivé jámy?“ využila momentu jeho překvapení.
„Protože mě nebavil. A ty jsi Vévodu evokovala?“ projevil mírný zájem o osobu Orichae.
„Ano a místo něho jsem dostala do plamenů Šamana. Absurdní.“ obrátila se na oba muže, z nichž jeden odmítal uznat existenci toho druhého.
„Spálil jsi mi ruku.“ vyčetla Šamanovi.
„To mně mrzí“, ovšem zřejmě si Šaman nepřál být podezírán z galantnosti a tak dodal, „ale co jiného jsi čekala?“

Než se Orichae, jejíž hladina adrenalinu stoupala do nebezpečně vysokých hodnot, rozhodla, kterak Šamanovi spálení oplatí, postavil se muž v černém za ní, rukou s její hůlkou přitáhl mračno nad plamen svíce. Ona sama automaticky sekla mečem v druhé ruce od mračna do plamene svíce a dříve, než voda uhasila plamen, dopadl meč na rámě Šamana. Výkřik. Najednou zmizel plamen, Šaman i muž v černém.
Cítila se po tom všem nabitá energií, jenomže divné pocity ji svíraly nitro. Co když to byl opravdu člověk a ona ho rozsekla napůl? Nabuzená touto představou vyskočila a narazila do muže v černém. Ten ji objal a posadil zpět do křesla. Líbila se mu energie, kterou získala z operace.
„Doprovodil jsem Šamana až domů,“ začal, „je to vskutku divoch. Procitnul, nevěřícně prohlížel modřinu na rameni a potom dlouze v telefonu nadával jinému muži, co mu to namíchal za tabák. Následně zbytek tabáku spláchl. Asi jsem za ním neměl dělat tmavozelený prach. Všiml si něčeho v zrcadle a předvedl poměrně agresivní verzi banishingu.“
Uvědomil si, že mluví ke spící ženě. Opatrně jí sundal baleríny, přikryl dekou a než zhasnul petrolejku, jemně ji vtiskl polibek do vlasů. Neuměl Orichae spoutat, přestože ji chtěl jenom pro sebe. Lhal. Šaman se mu vůbec nelíbil. Cítil z něho zabijáka takových, jako je on sám.






(Povídku ilustrovala NickNackPaddywack - děkuji moc, ilustrace vystihly ducha povídky, odkaz na její web v záložce úplně dole)