16.12.10

Praktická poznámka k pravé vůli I

"......ryzí vůle, nezkalená úmyslem, osvobozená od chtivosti výsledku, je každým způsobem dokonalá"


Hodně se o ní mluví a jen málokdo si umí představit, co tento pojem znamená.  Vůle je pojmem na první pohled poměrně jasným, představuje určitý subjektivní pocit člověka, jakýsi ukazatel toho, co člověk chce učinit.  K vůli neodmyslitelně patří její projev.  Bez projevu se jedná o pouhou snovou fantazii, k jejíž realizaci nebývá přikročeno, a jako takovou ji ani nelze brát vážně.  Bez alespoň pokusu o realizaci, nelze ani o vůli jako takové objektivně mluvit, její existence je na projev vázáná. 

Vůle a její projev bývá často zaměňován za přání, obvykle vyjádřeno v podmiňovacím způsobu, což se ostatně považuje za zdvořilé.  Osobně nemám tendenci brát přání samo o sobě přespříliš vážně.  Věty typu přála bych si……, byla bych ráda kdyby……, kéž by …. apod., spíše nasvědčují tomu, že jejich autor očekává, že někdo (možná Prozřetelnost, Šťastný osud, kolemjdoucí, Zlatá rybka) – jednoduše ne blíže specifikovaný subjekt vykoná něco za něho, což by mu, jak se mnohdy mylně domnívá mělo býti ke prospěchu.  Pokud člověk něco chce, tak především sám musí přistoupit ke konání (či se nějakého konání zdržet), které k dosažení jeho cíle směřuje, jinak pouze pošetilec bude toto brát vážně. 

A zde se již dostáváme k pojmu pravá. Tedy skutečná, vážně míněná a dostatečně určitě specifikovaná vůle, jíž nelze zaměnit s ničím jiným.  Dávat dobrý pozor by měli zejména ti, kteří tíhnou k entusiastickému chování s cílem  dělat radost druhým lidem, jakož i ti, kteří jsou ohrožení spasitelským komplexem.  Stejně tak zarytí provozovatelé zásadně bílé magie, čekající, kde by pro koho mohli jenom tak udělat rituálek v naději, že jím to někdo jiný oplatí, když už tu bílou magií nemohou dělat ve svůj prospěch, jelikož toto by byla již magie černá. Stejně tak i odesílatelé (obvykle hromadní) různých energií v globálním měřítku divící se, co to je za podivnou zkoušku, když i přes to, že poslali svojí energii pro dobrou věc (např. pro odstranění ekologické krize, katastrofy apod.), se věci kolem nich  v jejich osobním rovině hroutí. K tomuto podotýkám, žádná zkouška, ani projev boží lásky ve specifické formě, nýbrž slušný zpětný zášleh.

Jak rozeznat pravou vůli, od vůle rozmazleného dítěte ukazujícího na všechny hračky, které až mu rodiče pořídí, tak bez zájmu skončí v koutě? Zvláštní. Mnozí z nás to umí u dětí, ale mají potíže, jedná-li se o osoby dospělé, včetně sebe samého.  Je to obdobné.  Lidi napadají různé věci, nacházejí různé inspirace, mají všelijaké nápady.  Ne všechny realizuji a některé se po realizaci stanou spíše pro autora přítěží.  Lidé mluví o různých věcech různě. Ne každý a ne vždy vyjeví svůj opravdový názor.  Většina z nich, aby učinili zdvořilosti zadost, odkývají kde - co a schválí jakoukoli hloupost.  Přece se nebudou zbytečně hádat, říkat pravdu za každou cenu apod.  Někdy to dělám i já. Povšimla jsem si, že když řeknu např. je roztomilý, ale doma bych ho nechtěla, ne všichni zachytí dovětek.  Možná to bude znít divně, ale někdy člověk podobné dovětky nezaznamená ani sám u sebe.  Zejména, pokud tyto dovětky tvoří mrcha Podvědomí.

Dejme tomu, že Mariana se rozhodla, že bude kreslit. Chodí do galerií, obdivuje díla jiných, kupuje si zajímavé grafiky, zná různé techniky, má jasno v tom, proč autor zvolil daný materiál.  Říká si, že kreslení není tak špatný nápad. Sice nedosáhne mistrovství, ale kamarádka absolvovala hodiny kreslení a má tak zajímavého koníčka, který ji zpestřuje  realitu a zaplní čas. Navíc přátelé na její pokusy reagují, zajímavé téma pro hovor.  Pořád se jedná o nápad, přání, k jehož realizaci nemusí být přistoupeno.  Promluví si o tom se známými, přáteli, nakoupí si knihy o technikách kresby, kreslící tužky…… jen jaksi nemá dostatečný časový prostor, aby kreslila.  Zlobí se na sebe, že nic nekreslí, říká si a teď již konečně začnu, jenomže jako naschvál, kdykoli chce začít, tak ji do toho vždy něco skočí….. . Vsadím se, že kdyby ji někdo řekl tak pojď, zkusíme něco nakreslit, vzala by do rukou tužku a neměla by odvahu udělat první čáru.

Pochopitelně Mariana nemusí kreslit. Kreslení není nezbytně nutné k životu ani pro to, aby člověk žil kvalitně. Je spousta jiných věcí, jímž se člověk může věnovat. Jenomže Mariana touží po kreslení. Možná ve své fantazii vidí kresby, které nerealizovala, slyší typický zvuk tužky klouzající po papíře. Přesto nekreslí.  Proč? Má teoretické znalosti, materiál, knihy, možnost přihlásit se do kurzu kreslení, ale neudělá to.  Možná její podvědomí ví, že nejde až tak o kreslení.  Že kreslení samotné nic neřeší. Mariana nevidí, že kamarádka na rozdíl od ní kreslí, kde to je jenom možné, pro kreslení samotné. Že ji ta činnost naplňuje sama o sobě a neřeší otázku čím a jak zaplnit svůj volný čas.  Kdyby skutečně kreslit chtěla, tak popadne kdejaký papír, tužku a kreslí.  Možná neuměle, prapodivné tvary, ale kreslila by.  Časem by se posunula někam. A je jedno, jestli by v kreslení viděla náplň svého života nebo jenom odreagování se.  Kdyby skutečně šlo o kreslení, nebyl by zde takový blok. Tak by to zkusila. Někam by se posunula, pochopitelně, nejedná-li se o talent, jednou by narazila na hranici, za kterou by se asi nedostala.  Nebo by nakreslila pár věcí a přišla by na to, že kreslení není tak úžasné jako pozorování cizích obrazů. No a? Každý má trochu odlišné dovednosti a ne každý oplývá všestrannosti. Nakonec všestrannost může být i znakem průměrnosti.

Lidé často mluví o tom, jak něco chtějí. Jenomže ve skutečnosti, se jedná o něco jiného.  Chtějí dělat něco, co nedělají, a vždy najdou spoustu objektivně zdůvodnitelných překážek, proč toto dělat právě nemohou.  Hledají si alibi, proč to ani tentokrát neklaplo.  Mnohdy za to ani vědomě nemohou.  Jenom mrcha Podvědomí pracuje proti vůli, která nemá být projevena, která není jednotná. Klade ji záludné překážky.  Proto, když se něco nedaří, něco nefunguje tak, jak si člověk myslí, že by to fungovat mělo, jsou dvě možnosti řešení.  To první je ignorace problému a tváření se, že to je takto v pořádku a vše funguje jak má.  To druhé komplikovanější a velmi těžce uchopitelné. Chce to přijít na to v čem je problém.  Zda to člověk skutečně chce, nebo došlo tak trochu k záměně a ve skutečnosti chce něco jiného. 

Jedno je ovšem jisté, pokud člověk skutečně něco chce, tak do toho jde, a to bez ohledu na nejistý výsledek.  V té chvíli totiž moc dobře ví, že kdyby to alespoň nezkusil, měl by potom po zbytek života pocit, asi jako kdyby mu někdo amputoval končetinu a on se ani nenamáhal jít s ní na chirurgii, aby se jí pokusili znovu přišít.  A ta by mu hodně chyběla …  .    

24.10.10

Goth medailonek

I.
Seděla u břehu moře, pozoruje Lunu, naslouchaje šepotu vln narážejících na pobřeží, ponechávaje svým myšlenkám volnosti, ať poletují bez konkrétního cíle.

Najednou zpozorněla, nevnímala nic kromě tíživého ticha, do něhož se vkradl pocit, jakoby ji někdo do krku zabodnul drobné jehličky. Chtěla rukou zkontrolovat ono místo, jenomže nebyla schopna žádného pohybu, jakoby ji někdo svíral v náručí. 
Uvědomila si, že má zakloněnou hlavu, že cítí na krku jemné štípání, a že proti své vůli se podvoluje malátné rozkoši. 
Neschopná jakéhokoli odporu naslouchala podmanivému hlasu: „Neboj, nic se ti nestane, potřebuji jenom metafyzickou složku tvojí krve, abych přežil. Líbí se ti to, že ano? Nejsem hrubý, nezanechám po sobě žádnou stopu.“
Štípání ustalo a ona beze slova pohleděla do očí, v jejichž hloubce utonula. Světlo Luny na jeho rtech odhalilo temně se lesknoucí pramínek, snad krve.





II.
Přišel znovu. Jemně ji držel jednou rukou v náručí, druhou zaklonil její hlavu na stranu. „Doufám, že to nebolí.“ vnímala jeho slova přes otupělost, která ji zmáhala.
„Proč?“ zašeptala.
„Chci žít a jinak to nejde.“ naslouchaje jeho slovům, se poddala pocitu, jak z ní pomalu vyprchává část její energie, padaje do něho jako do bezedné studny.
I přes pálení na místě, z něhož si bral, si nepřála, aby ta bytost umřela, či přešla do věčného stavu podivně strnulé otupělosti. Netušila, co přinese zítřek, ani zda vůbec nějaké zítra bude. Neuměla si představit, jak dlouho je udržitelný stav, kdy bude živou zásobárnou oné metafyzické složky mající na hmotě kovovou pachuť.
„Chutnáš tak sladce,“ promluvil k ní, „nelíbí se mi, jak jsi bledá a malátná.“
Nebyla si jistá, zda vůbec zaregistrovala, jak nakousnul tepnu na svém zápěstí, věděla jenom, že se zalyká jeho krví a popravdě nikdy netušila, že se může vyznačovat i jistou dávkou zemitostí.





III.

Stál naproti ní. Ona opřená o hrubý kmen vysoké staré borovice, on držel její bradu a soustředěně se díval do jejích očí. Již měla jasno o povaze bytostí jako je on. Věděla, že pod tíhou jeho pohledu za několik okamžiků přestane vnímat teplý vítr podzimu, opadané dlouhé jehličí i šustění listí napadaného pod stromy opodál. Bylo jedno, že sedá tma, s ním se nikdy neztratila, nikdy neupadla nebo jinak se zranila. Naučila se mu důvěřovat. Nečekala, že z jeho rtů vylezou slova, která mrazila:
„Lásko, jednou bych se tě chtěl dotknout doopravdy, zjistit jaké to je, když tě hladím, obyčejně, aniž bych musel vynakládat energii na materializaci.  Obejmout tě bez pomocí udržovaného energického pole, jenom svým hmotným tělem.“
V očích se mu usadil smutek, který ji zasahoval přímo do srdce.  Opřela se o něho a on ji pevně držel. Již dávno přestala řešit, že pro náhodného pozorovatele by stála s těžištěm úplně mimo, vždyť vše lze jednoduše vysvětlit meditací v poloze typické pro ne příliš rozšířený druh bojového umění.
„Miláčku nikdy nedopustím, aby tě někdo někdy viděl v podivné poloze.“ Zašeptal. Věděla, že nikdy neříká nic jenom tak. Možná právě proto ji vyděsila otázka: „Chtěla by jsi,  abych byl více hmotný?“

IV.

Jeho pronikavý pohled se jí zarýval do očí.  Snažila se vzpomenout si, co následovalo bezprostředně poté, když jako odpověď na jeho otázku  řekla osudové, ano chtěla. Teď stál proti ní v gotické katedrále, odkud lidé najednou postupně tiše mizeli. Několik dnů ji vrtala v hlavě otázka a jaké by to bylo potom, až by se On dostal do hmotného těla. Vůbec, ta myšlenka samotná, ji přišla absurdně neuskutečnitelná.
"Známe se již trochu déle, než si myslíš." přerušil ticho, které nastoupilo místo turistů tu a tam si prohlížejících nějaký ten obraz či sochu svatého. "Jenom jsem si myslel, že mě nejsi schopna zaznamenat." Potom ji začal odříkat věty, které dobře znala, připomínat verše, o nichž si myslela, že je již dávno zapomněla. Pohlédla na obraz Poslední večeře za ním, potom na výjev VI křížové cesty. 
"To není možné." zašeptala do prostoru pusté katedrály. Vzpomněla si na básníka, který, aniž ji poznal, ji vyznával něžné city, na jeho verše... , na věty, které ji ten člověk říkal a druhý den si je nepamatoval, na jeho podivné oči, připomínající oči Jeho. Spíše zavrávorala, než-li došla k lavici, na niž se sesunula. V zajetí vzpomínek si vybavovala drobné detaily, okamžiky, kdy si myslela, že jsou oba pod vlivem opia či na heroin tripu. Kterak se v jasné chvilce oba divili tomu, co vlastně tropí.... .
"Promiň, vzdal jsem to. Snažil jsem se, ale nepochopila jsi, že vůbec nejde o básníka." přisedl si k ní a chytil její ledovou ruku, která po se jeho doteku pod náporem mrazivé energie začala zahřívat.
Ano vzdal to. Tehdy nepochopila, co se stalo s básníkem. Nejednou to byl někdo úplně jiný. Nic vyššího v něm nezůstalo, po šarmu nezbylo stopy a poesii nahradily vulgaritou zavánějící narážky. Potom již jenom tiše sledovala z bezpečné vzdálenosti  postupný úpadek osobnosti. "Jistě je na drogách." říkala si tehdy, aby utišila pocit, že ji někdo neznámy oklamal.
"Stáhl jsem se a z něho se stal znovu obyčejný člověk, jakého jsi předtím nikdy nepoznala." zasáhl do jejích hlasitých myšlenek. 


V.

Seděla u stolku, před ní hrnek nedopité kávy, naproti prázdná odsunutá židle ... servírka odnášející zbytky nádobí.
Byl tam, seděl na ní, obyčejný člověk, trochu zírající do prázdna, nechápající, co ona po něm vlastně chce, proč se s ním po takové době sešla. To vše jí neomaleně vyjevil. Naslouchala jeho slovům a neuměla pochopit, co ji tehdy zaujalo. Podivně sterilní hlas bez výrazu se tu a tam zatřepal, když mu nevyšla snaha zamaskovat řečovou vadu. Jeho pohled ztratil hloubku, osobnost charisma,  kdysi nádherné vlasy se změnily na chuchvalcovitou směs něčeho hodně roztřepeného. Vypadal najednou menší, což mohlo způsobit i nerovné držení postavy, svaly na rukou měl značně povolené, až hadrovité.
Najednou přišel On, nikým kromě ni nezaznamenaný, prostoupil tělo básníka. Pootevřela v údivu ústa, kterak vyrostl,  v jeho očích znovu zajiskřilo, na rukou a pod  tričkem se rysovaly náznaky svalů. Povšimla si, že se na něho upírají pohledy dvou v rohu sedících dívek a snad jenom  její přítomnost jím zabránila přisednout si k tomu zajímavému muži, který se tam z ničeho objevil.
Promluvil příjemným melodickým hlasem, po jakékoli vadě řeči nezůstala ani stopa. Proměna nastala i s jeho vlasy, které se poskládaly do hustých prstenců.

Potom ve velmi krátkém okamžiku On vystoupil. Básníkovo charisma i velikost zmizely spolu s ním, dívky v koutě nevěřícně zakroutily hlavou a vrátily se ke svému přerušenému hovoru. Věnoval ji pohled, jemuž opětovně chyběla jakákoli jiskra. „Promiň, neměl jsem tu chodit.“ spíše zaskuhral, než-li řekl, zvedl se a odešel.

Cestou domu se k ní On přidal. Zavedl ji do trafiky a ukázal na los. Koupila si ho a vyhrála menší obnos. „To je za útratu, trochu to s ním zamávalo, tak zapomněl zaplatit.“  Uvědomila si, že jeho hlas zní stejně jako básníkův, když v něm pobýval.

13.10.10

Antiromantika


Míváte pocity, že váš všichni ti chlapíci kolem rozčilují, a že jakmile je do něčeho zakomponovaný chlap, tak se věci zbytečně zkomplikují jenom proto, aby se po zbytečné oklice pod jeho vedením vrátili zpět tam, kam jste je nasměrovaly?  Nemyslím tím stavy, kdy žena něco podobného vnímá pouze ve vztahu ke svému partnerovi (zde postačí výměna partnera), ale stav, kdy toto vnímá tak nějak obecně. Jednoduše má pocit, že je obklopená samými tupci, idioty, kretény, bez vlastního názoru, charisma, natož aby přednesli kreativní myšlenku, ať už se týká čehokoli. Jakoby nikde v dosahu několikati tisíci mil nebyl nikdo, z něhož by se po jisté době nevyvinul slaboch skrývající se za dobře udělanou masku dravé šelmy.

Naopak, to co hledá, je charismatická osobnost, která jakmile za sebou zaklapne dveře vlastního příbytku se nezmění v bolestínka snažícího si dodat sebevědomí vystupováním na veřejnosti. Tvrdý muž, jehož ruce nejsou rozřezané od žiletek poté, co se v návalech depresivní  sebelítosti rozhodl tvrdě svůj život vzít do vlastních rukou. Jedinec schopen pružného myšlení komplexně, nikoli pouze v tom směru, kterak to zavaří partnerce. Někdo, kdo umí být dominantní, aniž by na partnerce zkoušel fyzické či psychické sadistické praktiky, a u koho je jedno, jestli vůbec tuší něco o významu slova feministka, protože bere ženy ve všech rovinách jako rovnocenné partnery. Muž, který plně respektuje osobnost ženy, aniž by na ni chtěl cokoli měnit.

Ačkoli běžný zástupce mužského rodu vám odpřisahá, že přesně těmito vlastnostmi disponuje, ubezpečuji vás, že mezi lidmi něco tak velkoryse nádherného neexistuje. Něco takového by už muselo být přinejmenším polobohem. V tomto kontextu začínám rozumět tomu, že některé ženy dobrovolně odcházely do klášterů, pustin apod. Nebyly to žádné chudinky (nepíši tedy o části populace, která se k tomuto kroku odhodlala pod sociálním tlakem), naopak, pochopily, že to, co chtějí, nenajdou u člověka a prakticky si zajistily, aby ani nebyly rušeny.

Ženy obvykle mívají tendenci absenci těchto vlastností přičítat mužům k tíži. Případně sklouzávají k tvrzení, že muži jsou dnes úplně jiní, že kdysi to byli ti praví chlapi. K tomu dodávám ano, pokud se pohybujeme na půdě  bájí a eposů. Osobně si myslím, že není fair vyčítat mužům, že nedisponují shora uvedenými kvalitami, neboť tyto jaksi postrádají tu a tam rysy pozemskosti. Toto asi nejvíce vystihnou ženy, jenž běžně svým partnerům zdůrazňují jejich přízemnost.

Je potřeba se smířit s tím, že jenom výše popsané osobnostní kvality není možné najít na zemi pohromadě v jednom jedinci, a co teprve jiné požadavky vztahující se k fyziologické stránce a případně prostředků, s nimiž by měl takový jedinec disponovat. Má-li žena pocit, že přesně někoho takového potkala, jedná se o nenapravitelnou optimistku nebo co hůře, zamilovanou nenapravitelnou optimistku. Budiž dopřán klid její duši až do okamžiku nezbytného vystřízlivění. Potká-li něco takového na živo realistka, měla by si uvědomit, že něco takového je naprostou raritou, zřejmě důsledkem povedené invokace, která ale nebude mít dlouhého trvání, a tak může pouze doufat, že to, co ji bylo představeno na hmotě, se snad objeví i v jiné pro ni zaznamenatelné formě a onen jedinec, plní pouze funkci nedobrovolného nosiče.

Popravdě, domnívám se, že ono ani nemá cenu něco takového hledat, či očekávat, že snad na to žena jenom tak samovolně narazí. Je to asi stejně realistické, jakože jednou rozrazí dveře onen bájný princ na bílém koni patřící do party blanických rytířů. Ano, tu a tam se může zřídka vyskytnout něco, co se alespoň trochu tomuto ideálu přibližuje, ale nemyslím si, že by bylo moudré klást na to vysoké nároky. Možná někoho napadne, a co láska. Pravda,  přízemnost lásku ubíjí, pokud ji rovnou nezabije. Diplomaticky řečeno, lidé si tak nějak zevšední. Místo ní nastupuje připoutanost.  

22.8.10

Donald Tyson. Secret of the Necronomicon aneb skutečný horor v tarot literatuře

Stručně řečeno, přečetla jsem o tarotu hodně literatury. Ze všech možných knih, časopisových článků, webovek, různých blogů, toto je to nejhorší, co jsem četla. Nemám v úmyslu příliš zasvěceně oponovat, byla by to ztráta času, spíše varovat čtenáře před brakem v oboru. 

Předmětem této recenze není sada tarotu ilustrovaného Anne Stokes právě dle pokynů Tysona, nýbrž k ní patřící příručka. Popravdě, sadu zachránila ilustrátorka právě tím, že nenakreslila vše, co Tyson popsal (naštěstí), ale ačkoli jsem ji viděla naživo, několikkrát držela v ruce a provedla několik výkladů z ní, nepřirostla mi k srdci natolik, abych si ji pořídila. Má ale jednu nespornou výhodu, k jejímu používaní není potřeba znalosti Mýtu Cthulthu ani egyptských božstev. Po přečtení příručky naopak, jsem došla k závěru, že toto je jenom ke škodě. Přesto si k sadě může každý vykladač vytvořit svůj vlastní vztah. Pro mně je to pokus o něco na téma Necronomicon, navíc nabarvený na sladkou růžovou.

Po přečtení knihy jsem došla k závěru, že na překážku jsou i znalosti o systému taroru. Systém karet malého arkána je založen na čtyřech ne příliš do hloubky jdoucích příbězích. U mečů se jedná o plytký příběh omylu mezi mladým arabem a mladou nevěstkou, končící vraždou žoldáka a následně probíhající popravou araba. Hlavním motivem disků je snaha nekromanta dostat se k duši ženy, jejíž čerstvou mrtvolu si nechá vyhrabat a bez pomoci vypreparované ruky oběšence, kterou koupí od čarodějky téměř ničeho nezmůže (a to ani když ji pořádně rozpitvá - zajímavé je, že v mumii zůstaly vnitřnosti: no comment).  Poháry popisují jednotlivé okamžiky z oslavy kněžek Bast. Příběh holí je nejméně pochopitelný jedná se o Deep One, jeho lidskou nevěstu a Atlanťany.

Dvorní karty popisují osoby a interpretace v knize je pouze o vlastnostech postav. Proti Velkému Arkánu ještě pořád realita. Autor si evidentně nevystačil s entitami v systému a tak jako Velekněžku použil Bast a jako císaře Amona, který je evidentně kompaktibilní s Císařovnou, jíž má představovat  Shub-Niggurath. Nemá cenu přemýšlet o astrologickém přiřazení planet, ani doufat, že jednotlivé karty pochopíte při nastudování jakékoli seriózní literatury zabývající se Prastarými. Rozepisovat zde jakoukoli kartu blíže odmítám, přijde mi, že to již hraničí s uřážkou osobnosti příslušné entity.  

Přece jenom proč si knihu pořídit
Ve snaze o objektivitu, mě napadají pouze 2 důvody, proč si tuto knihu pořídit:
1. máte rádi pozitivní energii a vše natřeno na sladko. V tomto případě jste na správné adrese, ovšem pokud nemáte ambice nastudovat knihu pro účely magické, potom rovnou říkám zbytečná práce, netouží-li člověk masochisticky po astrálním pohlavku.
2. znáte někoho, kdo se v systému opravdu vyzná a chcete se toho člověka zbavit. Podarujete-li někomu takovému tuto knihu, při troše štěstí se takového individua zbavíte, když při jejím čtení dostane srdeční záchvat, mozkovou mrtvici a pod. Lepší, než-li magická zbraň.  
 

21.7.10

Hra světla a stínu

Co je vidět na povrchu a co je skryto před zraky ostatních, či  vlastním vědomím.

Jistě existují různé rozkladové vzorce, které nám rozkryjí málem i ty nejtajnější myšlenky ukryté hluboce v podvědomí, pokud je umíme najít a správně interpretovat a postačí k tomu pouze jedna sada a jeden rozklad, např. keltský kříž.  Také možnosti práce se stínem je věnována řada knih[1], v níž jsou popsány různé techniky práce se stínem, tedy s podvědomím a věcmi v něm ukrytými. Zde nemám v úmyslu kopírovat část některé z nich, pouze chci zobecnit své zkušenosti s rozklady prováděnými úmyslně metodou komparace toho, co je viditelné na světle s tím, co je ukryto ve stínu. Nechtěla bych význam této metody nikterak přeceňovat, ale mně se již několikrát vyplatila. Na straně druhé její použití není nezbytně nutné, jelikož lidé mají problém vidět i to, co je naprosto zjevné.

Proč vůbec tuto metodu zkoušet?

Na světle se objeví, co se děje. Jak se objekt výkladu projevuje, jakým způsobem se chová, jak vystupuje ve vztazích k jiným lidem. Naproti tomu ve stínu se dovíme odpověď na otázku proč.  Co ho k jeho jednání vede, jakými pocity je zmítán, co by rád zatajil před ostatními a možná i sám před sebou. Srovnání těchto rozložení vede k zajímavým výsledkům.


Co k tomuto rozložení potřebujete?

Především dvě sady tarotu (milovníky kobercových výkladů[2]upozorňuji, že
karet ve výkladu samotném postačí málo)
,  z nichž jedna představuje světlo a druhá stín. Ideální je, pokud sady takto i vizuálně vypadají. Ještě lépe,  jedná-li se o sady stejného autora. Poměrně dostupným jsou na trhu Marchettiho sady. Jeho Gilded tarot na černém podkladu může sehrát roli sady stínu[3] a jeho Dreams nebo Divine tarot sadu světla. Vykladačům, kteří si potrpí na pravou temnotu (což jak je zjevné na první pohled není Marchetti), doporučuji na českém trhu při troše šikovnosti sehnatelného Luise Roya. Jeho Labyrint tarot[4] něžným pojetím vykresluje hru světla a na ni navázat z jeho obrazů sestavený Blacktarot[5].

Nevnímá-li vykladač tarot jako statický systém, kde význam karet bez ohledu na specifika sady bude vždy stejný bez ohledu na sadu[6], měl by dbát na to, aby světlo bylo světlem a stín stínem i dle ilustrací sady. Je velmi vhodné, aby sady byly kompozičně stejné, což znamená nemíchat sady, jejichž malá arkána je různě pojatá, tedy figury v akci se statickými symboly.  

 

Jak rozložení provést?

Nerozebírá-li se situace, která je vykladači známa, doporučuji nejdříve provést kterýkoli ze standardních výkladů pro to, aby se v situaci zorientoval. Ten by mu měl ukázat, čemu věnovat více pozornosti a co stojí za to, aby strávil více času ve hře světla a stínu.

Má-li jasno, obě sady, každou zvlášť zamíchá a klade otázku. U sady světla se soustředí (žádá božství….), aby vyšlo najevo to, co je vidět a u sady stínu, to co je ukryto. Z každé sady táhne 3[7] karty a ty rozloží do dvou řad, na vrchu světlo, vespod stín.

Není vyloučeno, že se někomu začne zamlouvat jiný vzorec rozkladu, než obyčejné tři karty. V tom případě, dokud nedojde ke ztrátě orientace, směle do toho, teoreticky lze takto provést jakýkoli výklad, otázka jenom zní, zda to není již poněkud přitažené za vlasy. 
Interpretace 
Karty se interpretují v řadě za sebou, takže bude popsané chování subjektu navenek i důvody takového chování. Velmi zajímavá je interpretace řad nad sebou. Zde je vidět jak je konkrétní vnitřní postoj filtrován navenek.
Např.ve stínu 10 mečů -  nejraději bych ji zabil, na světle 3 pohárů – co mohu pro tebe udělat miláčku?


[1] Např. Jette Ch., Tarot - Práce se stínem, Synergie 2006, u nás nejdostupnější snažící se propojit tarot s rituály, popisuje stínové významy každé karty.
[2] Tedy výkladů, kdy nestačí již běžný pracovní stůl a pochybí i karty v sadě a je potřeba vytáhnout další, protože vyčerpáte-li přes 40 karet z jedné sady, není již pomalu co táhnout a možnosti se zužují. Osobně jsem v tomto směru prozatím nepolíbená, ale budu-li si dostatečně zoufat, sicher nasadím najednou všech 13 sad.
[3] S tím se setkáte i u Jette.
[5] názory vykladačů na tuto sadu se různí, své zkušenost v práci pouze s ní jsem popsala:
[6] tímto přístupem se dá hodně ušetřit. Zkušený vykladač schopný dobré vizualizace by místo karet mohl mít pouze papírky s jejich označením tak, aby se s nimi dalo losovat.
[7] Tento počet bohatě postačí, ale chcete-li více, je to na vás. 

12.7.10

Někde na pokraji věků

Přijdou vám bytosti popisované ve fantasty literatuře jako reálné? Máte-li chuť, zavedu vás někam, kde realita těžce pokulhává.

Vládkyně vstala, otevřela dveře a vešla do místnosti, v níž dominovalo jedno velké zrcadlo překryté černým přehozem.  Přistoupila blíže, shodila z něho jemně utkanou látku a pohleděla na svůj obraz v něm. Jako vždy vyslala myšlenku: “Proč právě já?“ Ačkoli otázka mohla působit jako řečnická, nebylo tomu tak. Její Říše byla vázána na pantheon nehumanoidních bytostí, majících pevnou hierarchickou strukturu, a tak jakékoli pokusy o jejich přirovnání k čemukoli lidskému vedly k výsledku zavádějícímu. Nikdo nevěděl, proč a odkdy patří k Říši, ani k čemu přesně lidi potřebují. Možná to tušil Vládce. Tyto bytosti promlouvaly pouze k lidem, které si samy vybraly podle klíče, jemuž nikdo nerozuměl. Jak vyjde za několik okamžiků najevo, ani sám Vládce.
„Protože jsem si tě vyvolil.“ alespoň tak nějak by šlo interpretovat myšlenku, kterou k Vládkyni vyslala jedna z těchto bytostí, střežící klíče od Pevnosti, v níž sídlil Ten Nejvyšší, která se právě objevila v zrcadle.
„Několik žen v říši se dlouhá léta připravovalo k převzetí břímě vládcovství“, nedala se odbýt Vládkyně, „proč jste vybrali právě mě, nikdy jsem se nesnažila navázat s vámi jakýkoli kontakt.“
Klíčník vystoupil ze zrcadla a ovinul své končetiny kolem ní. Ačkoli věděl vše, neuměl si vysvětlit jemné záblesky nejistoty v záhybech její mysli. „Je mým právem zvolit vládkyni a tebe znám celé věky.“ Přitiskl své končetiny k tělu Vládkyně těsněji. Rozuměla jeho myšlenkám a rozčilovaly ji zmínky o putování lidské duše věky, tu a tam se vtělující, aby až budou dny těla sečteny, strávila nějaký čas v nicotě a znovu ten opakující se nekonečný proces, neznámo proč.
Rozhodla se narážku ignorovat a pro změnu nadhodila téma, které zřejmě nebylo milé Klíčnikovi: “Když  jsi si mě zvolil, vezmi mě sebou do jinam, zde mě to již nebaví.“ Dle očekávání se Klíčník pohnul, jeho zlatistá barva ztmavla a myšlenkou prostou jakýchkoli emocí ji odpověděl: „ještě nenastal tvůj čas. Musíš vládnout Říši a pomoci Vládci.“
Ach ano Vládce, neboli kolosální problém. Doposud nepochopila, proč Pantheon složený z nestvůr ničím člověka nepřipomínajících, když už tedy potřebuje lidskou říši, si usmyslel, že bude mít vládce a vládkyni, vybraných způsobem nedávajícím žádného smyslu. V jiných říších, si pantheony tuto otázku vyřešily rodovou linii, když se jím něco nepovedlo, dopomohli jinému rodu k převratu. Obvykle se stal vládcem nejstarší potomek mužského pohlaví právě vládnoucího rodu a ten si dle přísných po generace střežených kritérií vybral vládkyni. Ne tak u nich, jež Vládkyně důvěrně nazývala Našimi. O tom, že říši vládne vládce a vládkyně sice kolovaly legendy, ale nebylo tomu vždy pravidlem. Některým generacím vládli místo vládců správcové, vláda správců byla tu a tam ukončena nástupem Našimi vyvolených vládců.
Tentokrát si Naši vybrali Vládce, který několik let spokojeně vládl. Nato si Klíčník zřejmě usmyslel, že využije svého práva a zvolil Vládkyni, naprostého outsidera, aniž by se obtěžoval cokoli předem konzultovat s Vládcem. Před několikati měsíci se u ní jednoduše ohlásil a oznámil, že jí zvolil za vládkyni. Týdny s ní skrytě  pracoval. Její mysl a tělo procházely proměnou, jakoby se stávala součástí Klíčníka a on její. První dny přežila v jednom rauschi, kdy vnímala nejvíce hukot v hlavě a vnitřnosti měla jako v jednom ohni. Možná Klíčník čekal, zda přežije.
Jednoho dne nepřátelské reakce jejího těla ustály a byla představena zbytku Pantheonu. Přijali ji poměrně vlídně, dá-li se o nich něco takového vůbec říci. Přišlo ji, jakoby je všechny již dlouho znala. Do té doby pořádně neuměla ani jejich jména. Jím to bylo jedno. Skutečnost, že existovaly jiné, které jím po několik let přinášely  oběti a jejich jména uměly kdykoli se správným akcentem odříkat i pozpátku, je ponechávala chladnými. Těžko říci, zda respektovali volbu Klíčníka nebo jím byla sympatická. Nejspíše jakmile se stala jeho součástí, již nebylo potřeba více.
Posléze ji Klíčník uvedl do paláce Vládce, jenž v duchu přemýšlel, kterou z žen, co sám Klíčníkovi po pečlivém výběru nabídl a podrobil náležité přípravě, si tento zvolil. Nepočítal s tím, že jeho volba padne na neznámou mající fyziologické vlastnosti jemu nepříjemné. Zhnuseně pohlédl na Vládkyni a těžce zakrývaje hněv se snažil oprostit od emocí pokládaje Klíčníkovi otázku:“Toto jako kandidátku na vládkyni myslíš vážně?“  
Vládkyně se na něho pobaveně podívala uvědomuje si, že nastaly první komplikace. Popravdě obávala se, že Vládce, k němuž neměla do té doby příležitost se přiblížit, bude vyžadovat fyzický kontakt. Jak si ho prohlížela, nebyl ji vůbec příjemný, jeho zjev na ni působil odpudivě. Neuměla si představit, že by s ním měla žít pod jednou střechou, jak se od vládců očekávalo. Na straně druhé, nemohla neobdivovat jeho sebeovládání a navozené alespoň zdání ledového klidu.
Klíčník je oba nevzrušeně pozoroval. „To je Vládkyně.“ Vyslal jednoznačnou myšlenku. Vládce na ni pohlédl znovu a nemohl nevidět, že Klíčník je součástí její energie.  „Já ji ale tady nechci.“ řekl Klíčníkovi.
Vládkyně čekala, co se stane.  Odporovat Bohům, bylo z jejího pohledu odvážné, zajímalo ji, zda-li ho někdo ztrestá.
„Nepřijmeš-li ji k sobě, zajistím ji vlastní palác.“ lhostejně prohlásil Klíčník. „Nechci ji a nepřijímám ji.“ se stejnou lhostejnosti kontroval Vládce.
Vládkyně lhostejná nezůstala. Vyslala směrem ke Klíčníkovi nápor emocí, v nichž hrála podstatnou roli uražená hrdost. Vyvolala tím směsici záblesků na jeho těle, které nasměrovala k Vládci. Ten nehnul brvou a Klíčník blesky nenechal dojít tak dalece. „Postarám se, abychom se my dva již nikdy neviděli.“ řekla klidně Vládkyně, což ji stálo hodně sebekontroly.  Vládce ji neuznal za hodnou své pozornosti. Zajímala ho reakce Klíčníka. Ten Vládkyni něžně uchopil a odvedl ji z paláce Vládce. 
V zrcadle se zachvěl odraz Vládce. Za tu dobu, co s ním takto komunikovala si na jeho atypický zjev zvykla, jakož i na skutečnost, že s ní nekomunikuje Vládce celistvý, nýbrž pouze odraz jeho nevědomé části, momentálně vše, co z Vládce zůstalo použitelné (toto ovšem ona ještě netušila).
Vzpomínala, kterak ji Klíčník zajistil vlastní sídlo na druhém konci Říše, kde přebývali uctívači výhradně jeho kultu. Postavili pro ni palác, jehož součásti byla i svatyně Klíčníka.  Někdy byla pozvaná i na audienci k Nejvyššímu. Co do společného života vládců Naši neměli žádných požadavků. Evidentně si nepřidělávali starosti se vztahy mezi lidmi. Platilo pouze jediné nepsané pravidlo. Vládcové nesměli znevažovat jeden druhého ani být vzájemně ve sporu. Přestože Vládce, kdykoli pomyslel na Vládkyni, nesmírně zuřil, jednalo se o pragmatického člověka vědomého si své odpovědnosti vůči Říši. Učinil administrativě zadost a seznámil lid s existencí Vládkyně. Po věcné konzultaci s Klíčníkem ji dle jejich schopnosti navrhl uspořádání kompetencí a ona neměla důvod jeho návrh odmítnout. Jelikož veškerá komunikace proběhla prostřednictvím Klíčníka, nedošlo k neshodám tak typickým pro lidi.
Fungovalo to a Vládce navíc uměl do zrcadla Vládkyně poslat odraz svého nevědomí, čímž vyřešil několik problémů. Vyhnul se přímé komunikaci s ní, měl organizační otázky pod nepřímou kontrolou a v případě potřeby mohl dostat úplný obraz, což činil zřídka. Tento způsob vyhovoval i Vládkyni. Odraz Nevědomí Vládce ji přišel mnohem lidštější, než-li  Vládce samotný, obešla se bez přímé konfrontace a také jeho Nevědomí nemělo potřebu chovat se nadutě a urážet jí.
„Zk… jsem to.“ Nešetrně přerušil vzpomínky Vládkyně odraz nevědomí Vládce.  K jejímu velkému překvapení vylezl ze zrcadla a poskytl ji tak pohled na svojí podobu v 3D.  Ztuhla, když ji chytil za ruku a ona s ní nemohla ani pohnout. Nevěřícně se dotkla toho, co považovala za projekci a narazila na pevnou hmotu. Nohy jí vypověděly poslušnost a teď již plně materializované nevědomí zachytilo její tělo a zabránilo tak nedůstojnému pádu. Odnesl ji do komnaty, kterou mu Klíčník ukázal, položil na postel, sám si přisunul židli a čekal, až se Vládkyně probere.
„Kdo ji to objasní?“ tázal se myšlenkou Klíčník. Udiveně přecházela pohledem z jednoho na druhého, uvažuje o tom, že vše je jen podivný sen.
„Zkusím to lidsky a pomalu. Vypadá to, že teď ji doopravdy potřebuji.“ vzalo na sebe úkol materializované Nevědomí.
„Nemusíš se bát,“ obrátilo se k Vládkyni, „já nejsem, tak úplně celistvý.“
Nevidím, že by něco chybělo.“ začala Vládkyně nabývat rovnováhy.
Trvalo hodiny, než-li  ji Nevědomí Vládce seznámilo s podstatnými okolnostmi. Problém nastal v názoru na Vládkyni. Zatímco Nevědomí Vládce si ji oblíbilo a jeho odraz rád pobýval v jejím zrcadle, vědomě byl Vládce naprosto proti. Její existenci bral jako nutné zlo, na straně druhé byl to jediný stín na jeho spolupráci s Našimi. Nechápal volbu Klíčníka a doufal, že Nejvyšší ji tak docela neakceptoval. Pokoušel se vyjednávat, vyhrožoval rezignací, vše bylo marné. Ponechal tedy své Nevědomí, aby se zabývalo komunikací s Vládkyni a sám se věnoval jiným věcem.
Až jednoho dne mu udělil audienci sám Nejvyšší. Vládce přednesl svůj problém a dožadoval se práva zvolit si Vládkyni, s níž by uměl žít a miloval ji. Dlouho volil ta správná slova, až Nejvyššímu vysvětlil, že potřebuje Vládkyni dle své vlastní volby, ne jemu přidělenou bytostmi nemajícími pochopení pro lidské potřeby. Nejvyššího zřejmě Vládcem nastíněná představa vládcovského páru zaujala.  Řekl si, že mu dá šanci. Zavolal Klíčníka, který nadále trval na osobě Vládkyně, chtěl je oba a nechápal proč a v čem  je problém.  Nejvyšší rozhodl, jakmile bude mít vládce k dispozici jinou vhodnou kandidátku na Vládkyni, bude muset nikoli běžným způsobem stávající Vládkyni on sám zbavit života. Ta by s Klíčníkem zůstala ve věčné nicotě a Vládce by dostal, čeho požaduje. I přes bouřící se nevědomí, Vládce souhlasil. Jako dokonalý pragmatik měl nástupkyni již připravenou. Ničeho netušící Vládkyni se rozhodl zabít, využije odrazu svého nevědomí v jejím zrcadle. Ani Klíčník rozhodnutí Nejvyššího neodporoval. V rozhodném okamžiku ji chtěl pevně obvinout, připraven přijmout ji celou, aniž by pocítila ve fyzické rovině bolest.
Vládce vše důkladně přepočítal ve snaze vyloučit jakýkoli omyl. Měl naprosto jasno, že si své osobní štěstí po létech služby zaslouží. Jenom to zrádné Nevědomí, neumělo Vládkyni zabít. Uvědomilo si, že by ji již nikdy nespatřilo, že její podoba je esteticky na více než na přijatelné úrovni, že její budoucí nástupkyni nemůže vystát a nakonec, že ve věčné nicotě by s ní již ani nemohlo komunikovat.  V rozhodném okamžiku, kdy Vládce zacílil, Klíčník pevně obvinul Vládkyni, Nevědomí odrazilo vlastní vědomě vyslané střely proti sobě samotnému na hmotě. Vládkyně měla chvíli intenzivní pocit, jakoby ji chtěl někdo z těla vymazat Klíčníka a všechny stopy po něm. Uvědomila si, že na ni dýchá smrt. Najednou nastalo tíživé ticho a střely pronikly do těla Vládce. Jeho vědomí se propadlo do hlubin jeho vlastní osobnosti a tělo naběhlo do systému údržby pouze základních funkcí.
„Teď jsem někde mezi životem a smrtí a forma mé další existence je v tvých rukou paní .“  ukončilo monolog Nevědomí Vládce. Vládkyně byla v rozpacích. Nezbývalo mnoho času a tak požádala o radu Nejvyššího. Ten k ní vyslal jedinou myšlenku, kterou bylo možné nepochybně interpretovat jako: “Pomoz mu, aby žil, my ho máme v oblibě.“ Přestože se jednalo o suché konstatování, dojal ji ze strany bytosti postrádající cokoli lidského záchvěv blížící se emoci.    
Podívala se do očí materializovaného Nevědomí Vládce rozhodnutá udělat vše potřebné pro zachování života jeho hmotného odrazu. Nechala se tedy i se zrcadlem přepravit do komnaty Vládce. Klíčník vytáhl jeho Vědomí a to přijalo z rukou Vládkyně pohár naplněný její krví, což mu umožnilo stát se téměř celistvým. Až na Nevědomí, jehož odraz Vládci oznámil, že zůstává  materializované v paláci Vládkyně. 
Vládce se vskutku vyznačoval vysoce nastavenou mírou pragmatičnosti. Věděl, že Vládkyni nezbavil života a za chyby se platí. „Evidentně chceme každý něco jiného.“ povzdechl si.
„Evidentně.“ souhlasil odraz jeho Nevědomí, „proto přijmi toto zrcadlo darem od Vládkyně, kdykoli budeš chtít, promluvíme si.“
Vládkyni přišla představa, jak Vládce skrze zrcadlo komunikuje s vlastním odrazem, jenž pobývá v materializované podobě u ní, neobvyklá. Jenomže nenamítala ničeho. Vládli Říši navázané na Naše a pro ně nebylo nic neobvyklým. Vztahy mezi vládci tak byly sic netradičně, ale přesto urovnány a poměry v říši stabilizovány. Nejvyšší bez známky jakékoli emoce si obklopený členy svého pantheonu pobrukoval (lze-li to takto vůbec říci). Měl svého Vládce a Vládkyni a svým způsobem i vládcovský pár. A Klíčník? Ten spokojeně spřádal sítě osudu Říše. Jím zvolená Vládkyně prošla a co bude dál? Kdo to ví v Říši, kde nic není nemožné.            

2.7.10

Mrazivý chlad

Chlad. Mrazivá mlha. Zimnice.
Bílý chuchvalec sražené páry rozprostírající se do okolí,
jako dým z Aladinovy lampy,
jenomže tento krutě pálí ledovým dechem.
Vše kolem pokryje jinovatka a
Ty jsi ztuhlý až do morku kosti.
Takto vypadá ledový dech smrti
švihající pomyslnou kosou vše,
co drze jej vyvolat chce.

Jen někdo se dostane dál, jen někdo spatří postavu formující se z onoho chuchvalce obklopenou bílo sraženou párou. Podává-li Ti ruku, máš vyhráno ... .

Najdeš-li v sobě odvahu a necháš svojí ruku ve stisku jeho,
nezadáš-li mu důvod k nelibosti, sundá svůj bílý hábit utkaný z toho nejmrazivějšího oparu a Ty spatříš:

Zlatavé odlesky na zelenomodré hladině,
která přechází do temna.
Přes chlad je jako řeka zalitá ve sluneční koupeli,
když paprsky slunce tančí na hladině,
do níž  vetkávají své hřejivé polibky.
Jeho tělo se vlní v neustálém pohybu
a znavené lidské oko vyšle mozku signál
je to ohromný Drak.
V jeho očích skrývá se hloubka všech Věků
a temný pohled je v kontrastu s rozzářeným tělem.
Ten pohled mrazí a zůstává Ti hluboce pod kůži.

Znáš ho? Nepleť si ho ale s Pánem všech moří, či Středem Universa. 
   

23.3.10

Ještě dýcháš? Tak přitvrdíme.

Malá úvaha o vlivu archetypů Jupiter a Saturn. Nejsem si jistá, zda toto je vhodné čtení pro profiastrology beru jenom suchý archetyp bez dalšího, navíc okořeněný jednou kartou z obskurní sady.

„Mám pocit, jakoby mně někdo podvedl, nejdříve mně jako psa na kus masa nalákal na něco nového, já se do toho vrhla, předvedl mi jak by to bylo moc fajn, kdyby to fungovalo a potom mi to vše nečekaně zmizelo.“ pravila moje přítelkyně. Chvíli jsem si myslela, že mluví o mně.

Nikoli, jenom zažívala něco podobného jako já. Tedy s tím rozdílem, že když já se nechám nalákat na novinku vrhám se do ní nikoli opatrně, nýbrž celá žhavá, a to i kdyby z mé sady osobně vyskočil Mr. Crowley a držel mě za ruce a přitom řval: „Copak to nevidíš? Z toho kouká jenom průser!!!!“ Mohly by mi všechny mé sady potvrdit to stejné, není síly, která by mně byla schopná zadržet před možnosti zkusit si něco zajímavého, jiného, něco o čem mám pocit, že by mi nemělo ujít. Jsem ve svém odhodlání lepší než Blázen vrhající se do propasti, prostě bunji jumping ve stylu Viselce v sadě Tarot keltských draků. Ten také bezhlavě skočil a potom dlouho visel s více či méně pochroumaným tělem ve stejné hladině, bezmocný cokoli aktivně ovlivnit. A v propasti na rozdíl od Viselců z jiných sad toho nemohl ani moc pozorovat. Vždy si tu kartu představím jako děj, kdy spokojení draci odpočívají na skále propasti a do toho za svištění větru skočí Viselec, který již zůstane viset. Klid draků to nerozhodí, ti si jenom ospale zkonstatují, hm, další blázen, co neodmýšlel.

Stav entusiasmu, kdy se vrhám do čehokoli (zpětně se člověk diví, co všechno je schopno zaujmout jeho pozornost), je způsoben přítomnosti Jupitera v horoskopu. „Blázen se zavázanými očima, který s rozzářeným úsměvem, překračuje okraj propasti – to je klasický obraz Jupitera“.1 Zpětně nechápu, kde jsem vzala přesvědčení, že skok dopadne dobře. Nikde. Jupiter nepotřebuje přesvědčení, věří sám sobě, byť jeho sebedůvěra může stát na hliněných nohou. Věří si natolik, že udělá krok kupředu, bez ohledu na cokoli, jde o víru v život, v němž slovo porážka nemá místa. Vlastně mohu být ráda, že mezi Bláznem a 10 mečů byl ještě Viselec, ten přece jenom pád na ostré hroty poněkud zmírňuje a zpomaluje. S pádem Viselce do propasti nastoupil vliv Saturna.

Zatímco člověk na vlně sebedůvěry si nepřipouští, že by něco nemuselo klapnout, ve víře v sám sebe a příznivý běh události, ignoruje tu a tam se opatrně objevující příznaky toho, že ne vše musí být v pořádku. „Opravdu si věříš?“ usmívá se Saturn, zatímco, aniž by si toho člověk povšimnul, podtíná Jupiterův trůn stojící na hliněných nohou. A tak donutí člověka, aby se jako samuraj páchající sepuku napíchl na meče vlastní sebedůvěry, snů a iluzí. „Co to sakra bylo?“ ptáme se nevěřícně sami sebe, protože vliv Saturna v této fázi již ignorovat nelze. Jenomže si říkáme to bude dobrý, jenom neopatrnost.

„Tak neopatrnost.“ Baví se sadisticky Saturn. Mezitím systematicky zkoumá na čem stojí vaše víra, aby vám ji narval do chřtánu. „Ještě si věříš?“ ptá se poté, co mizí poslední berličky, o něž se člověk opíral. To jsou ony stavy, kdy člověk má pocit, že před chvíli vše fungovalo a najednou jakoby to zmizelo, jakoby dar, kterého se nám dostalo, se najednou vypařil a místo něho zbyla prázdnota doprovázená podivným nervy drásajícím smutkem. Jenomže ani toto Saturnu nestačí a hezky nám ukáže, kterak jsou naše snahy o jakoukoli akci, jednání marné. Temné moře vyplavuje trosky našich nadějí. „Tak co ještě si věříš, ještě půjdeš do něčeho takového?“ dotírá Saturn.

Člověk buď řekne ano a bude v oné činnosti vytrvale pokračovat, ne pro úspěch, peníze, uznání, ale pouze sám pro sebe, protože musí, bez ohledu na to, zda někdy někdo jeho dílo spatří. V takovém případě má šanci (ovšem nikoli jistotu), že složí zkoušku, kterou mu Saturn připravil.

Osobně ovšem chápu každého, kdo Saturnu odpoví:“Ne. Nemá cenu pokračovat v této bláznivé hlouposti nemající valného významu.“

Jupiter totiž představuje dle zjednodušeného pohledu štěstí. Saturn zase jeho opak. Jeden svázaný s druhým. Jakoby ze stínu Jupitera byl vždy připraven vyskočit ním svržený předchůdce. Možná je opravdu řešením nechtít hodně, nemířit do výšin Jupitera a doufat, že potom ani nebude odplata Saturnu tak krutá.

Proto také rozumím tomu, když se člověk poučí a potom si svůj svět vystaví na hmatatelných jistotách, trochu nižších cílech. Je to přirozená reakce. Člověk se tak vyhne dialogu sám se sebou, jaký smysl má jeho konání, proč pořád lpí na nerozumné činnosti bez žádného výsledku. Ušetří si neskutečné pochybnosti, hrabání se hluboko ve svém nitru (kde lze lecos nepříjemného zasunout a dobře schovat), akceptaci pro sebe nepříjemných pravd a snad i možnosti, že se opětovně zachová pod vlivem Jupitera jako Blázen.

Kladu si otázku, co je lepší. Pokračovat sám a dokazovat tak sobě skrze Saturn, že na to mám, což pokud to člověk psychicky ustojí vede ke zvýšení sebeúcty, nebo naopak jít cestou racionální. Pokud jde o mně je toto otázka ryze akademická, mám Saturn ráda jako společníka v samotě, byť má poněkud zvláštní způsob projevů hrubé přízně. Jenomže nepřijmout výzvu Jupitera vedoucí k saturnské lekci, nikdy bych neobjevila jiné úžasné věci. Ale možná jsem jenom nezodpovědný hazardér a pravdu mají ti druzí, hodně opatrní, pohybující se na jisté půdě.

17.2.10

Steven Forrest: Vnitřní obloha, Šťastní lidé, spol. s r. o., Praha

Asi tak od léta se snažím uchopit základy astrologie a popravdě, hodně ztuha. Vybavená klasikou Hewitt, Parkerovi jsem se vydala studovat astropojmy, astroznaky a v marné snaze slepit dohromady trojici znamení, dům, planeta jsem se patlala nekonečnými, ovšem nic neříkajícími možnostmi. Netuše, kterak toto uchopit, jaký systém zvolit. Bezradná jsem si přečetla Dějiny astrologie (vřele doporučuji Peter Berling, Dějiny astrologie, Slovart, 2004), díky nimž jsem dostala do astrologie mytologii od Sumeru až po Řecko, co již byl jazyk srozumitelnější, zjistila proč na který symbol se používá právě ten který znak, napojení znamení na živly a modality, pozorovala změny, které přinášely postupné objevy transsaturnských planet. Dosáhla jsem jediného. Při pohledu na klikatou směs čáreček a značek na nativu z compu jsem věděla, co ta značka znamená a proč a kam nějaké ty čárečky vedou.

Hrdě jsem si vyjela vlastní nativ a stylem přečtu značku jsem se Ve velké škole astrologie dovídala co znamená Slunce v Kozorohu a posléze se snažila napatlat na to, co znamená Slunce a Kozoroh v domě. Tímto způsobem jsem sjela všechny planety a vybavená poznámkami přežila první astrolekci, která byla přehlídkou mé nevědomosti.
Vlastní neúspěch jsem přičetla skutečnosti, že šlo o první lekci. Druhá přišla a zastihla mě nepřipravenou. Jednalo se o nativ někoho jiného než mě, a tak jsem byla nucena vysoukat ze sebe, co vím o znameních, domech a planetách doopravdy, bez učebnice a přípravy (zkuste něco rychle nalistovat mezi 1000 stránkami a do toho odpovídat na otázky). Bylo to o trochu lepší, ale já nebyla spokojená. Pořád mi něco podstatného unikalo. Smířená, že nejsem schopna si nikdy zapamatovat, co znamená Mars v Rybách v pátém domě a jaký význam mají na to aspekty, jsem považovala za štěstí, že vůbec dávám alespoň symboliku a návaznost na mytologii a říkala si, že stejně nechci sestavovat horoskopy (obšírný návod, kterak to vypočítat a sestavit vlastnoručně mne dokonale od podobné činnosti odradil). Další praktickou lekci jsem odkládala do nekonečna, říkaje si, že to není jako Tarot, obrázky obecná symbolika, otázka, situace a nějak rozložené karty a není možné, aby se člověk nedobral ke konkrétnímu výsledku, ačkoli netuší, co má podle chytrých knih znamenat kombinace Smrti se 4 disků na 5. a 6 . pozici někým vymyšleného výkladového vzorce.

Jednoho krásného dne, když jsem za přítomnosti řekněme svého externího poradce objednávala jinak u nás ne příliš sehnatelnou sadu Tarotu, tento mne nejenom navedl na stránky dodavatele, ale nasměroval na astroliteraturu, s tím, že mi ukáže zajímavou knihu. Popravdě příliš jsem mu nevěřila, byl u mě coby poradce přes IT, nikoli přes dodavatele na tarot a astroliteraturu, ale jistému charisma nelze odolat. Nevěřícně jsem zírala na knihu s názvem Vnitřní obloha a vydavatele Šťastní lidé spol. s r. o. a říkala si, že toto zavání růžovou zahradou. Jenomže poradce, jemuž jsem poněkud nezdvořile dávala najevo, co si myslím o jeho znalostech astrologie, to nevzdával a k mému údivu mi popsal, kterak se neumím domluvit s jinou astroložkou, když mluvíme o astrologii, že je zázrak, že vůbec zachytím alespoň odraz jejích myšlenkových pochodů, a že dokud si tuto knihu nepřečtu, nikdy přístup astrologa nepochopím, protože ona mi ho systematicky neumí popsat. Ponechme stranou, že si nevzpomínám, že bych ho někdy k naším astrolekcím zvala nebo s ním o nich mluvila, jakož i skutečnost, že co vím, tak pro astrologii nikdy neměl příliš uznání Nestačila jsem se divit, jak mi vykládal, že nikdy nebudu vědět, natož tvrdit, že Luna ve Střelci znamená vždy toto a toto a že i aspekty budu brát tak nějak po svém bez měření uhlů (kdyby jste se snažili jednotlivé aspekty polapit úhloměrem v mém brutálně antitechnickém stylu, pochopitelně by jste také rudli rozpaky v důsledku poznání, že vás někdo při této nedůstojné činnosti nevedoucí k pražádnému výsledku nedejbože sledoval). Nakonec zabral stěžejní argument: “Podívej, ta kniha tě posune, rozhodne budeš v astrologii lepší, než já.“

Teď mám knihu asi třetí den v ruce a docházejí mi ony podstatné detaily, které mi doposud unikaly. Mám doma velkou učebnici, se sebezapřením načteného zapůjčeného Hevitta (a s radosti vráceného), v knihkupectví jsem se začetla do X snad všech možných knih o astrologií a po 10 – 15 minutové prohlídce jsem je vrátila s tím, že nepřesahují mojí Velkou školu astrologie (Parkerovi, Slovart, 2004) o nic - píšou stejně jenom trochu méně podrobně, utěšuje se, že mám doma aspoň něco s luxusní grafikou. Ale nikdy jsem nenarazila na nic o astrologii, co by bylo zároveň i čtivé. Forrest čtivý je. Smysl pro humor kombinuje s poněkud nekonvenčním přístupem. Přesně moje krevní skupina. Za všechno mluví některé statě:


„Nativní horoskop je bohatá, živoucí výpověď plná hlubokých vhledů, vodítek a varování. Nepopisuje statický osud, ale tvárný, vyvíjející se model plný možností a rizik. Setkání se skutečným astrologem by mělo lidi nejen pobavit, ale především inspirovat k sebejistějšímu tvoření svého plnějšího života. K tomu, aby hlouběji vnímali jeho smysl a byli ostražitější ke všem pohodlným lžím, které máme všichni tak rádi…. Nechal jsem astrologii, aby mne učila. Mými prvními průvodci byli knihy. Čím více jsem ale studoval lidi, tím více jsem si uvědomoval, že knihy jsou rigidnější než lidé. Já se měnil, Kozoroh však nikoli. Něco tady nehrálo. Přestal jsem tedy číst a začal se rozhlížet.“

„Od Ptolemaia až po Lindu Goodmanovou byly astrologické symboly vykládány jako kolečka psychologické mašinérie. Jsme jimi požehnáni nebo prokleti v momentě narození a nezbavíme se jich, dokud budeme žit. To je ale velký omyl! V životě existuje prvek neurčitelnosti, nepředvídatelnosti.“

„Astrologie byla v průběhu let několikrát nepochopena a zkreslována, že se skutečný význam toho slova už téměř vytratil. Mnohé z toho se dá svést na staré známe vinníky nebo na zlé časy, ale notnou část současné situace zapříčinili především sami astrologové. Snažili se interpretovat astrologické symboly zavedeným způsobem a chtěli současně vyhovět posedlosti lidí předpovídat budoucnost. Proto se značná část moderní astrologie stala parodií toho, čím by ve skutečnosti mohla být.“

„Kulisa první: Člověk je duch. Čiré vědomí. Nesmrtelná bytost inkarnující se do řetězce fyzických podob, pomalu spějící do stavu jednoty s Bohem. …
Kulisa druhá: Celý vesmír je náhoda. … To, co nazýváme vědomím, je jen elektromagnetický jev zcela závislý na fyziologií mozku. …
Z filozofického hlediska jsou tyto dva modely od sebe na hony vzdáleny, ale prakticky totožné. Existuje-li kosmický žert, je úplně jedno, co si o svém vesmíru vymyslíme, protože universum, v němž ve skutečnosti žijeme, se tím nemění. Můžeme šoupat koncepčním nábytkem ve své mysli, až z toho zmodráme, a stejně nakonec narazíme na tytéž psychologické smyčky. Bez ohledu na to, jakou zastáváme filozofii, naše závislosti zůstávají zase jen závislostmi. Vyberte si paradigma jaké chcete. Vaše práce se tím nezmění.“

„Mnohé z astrologických knih jsou jako učebnice frází. Nabízejí soupis výkladů k jednotlivým bitům. Máte Saturn v Panně? Otočte str. 39. Neptun ve čvtrém domě? Strana 112. Každá z těchto konfigurací je popsána abstraktně, jakoby fungovala samostatně. Když pak sestavíme jednotlivé interpretace dohromady, získáme změť všeho a ničeho. Budeme na tom jako studentka francouzských frází, která se v Paříži ocitne v situaci, jakou její příručka neuvádí. …
Tento přístup k astrologii přináší rychlé výsledky. Nepotřebujeme se učit novému způsobu myšlení. Postačí si vše vyhledat. Učíme se fungovat jako počítač a sypat z rukávu předem uhlazené odstavce textu o jednotlivých astrologických konfiguracích. …. Praktikovat astrologii tímto způsobem je, jako bychom se pokoušeli rekonstruovat osobnost z rozpitvaného těla. Tady máme ruku, tady nos, tady zuby. I kdybychom všechny části sešili dohromady, nikoho tím neoklameme. Na stole před námi bude jen neživé maso a kosti.
Počítač může sestavit horoskop, ale nikdy jej nedokáže interpretovat. K tomu je zapotřebí reagovat na horoskop podobně jako reagovat na živého člověka. Intelektuálně. Emocionálně. Fyzicky. Intuitivně. Musíme reagovat na celek Musíme se naučit slovíčka a tvořit věty. Memorování frází nám nepomůže.“

„Nikdo není jen Beran, to je prostě mýtus. Znamení jsou psychologické procesy společné nám všem. Každý ztělesňujeme všech 12 znamení. Lišíme se pouze v tom, které jsou v nás výraznější. … Plně pochopit byť jen jedno znamení dá intelektu zabrat.přesto jsou znamení v porovnání s lidmi jednorozměrná jako Superman či Robin Hood. Člověk bez čerpání energie by musel být někdo zcela prostý jakýchkoli emocí, což je zhola nemožné. Lidé se mohou narodit bez rukou či nohou, nicméně jsou to stále lidé. Narodit se však bez kvalit Býka nebo Blížence by znamenalo být natolik nezemští jako bytosti právě vystupující z létajícího talíře. Proces, který nazýváme Lev, může vládnout určité osobnosti, nicméně všechny ostatní procesy jsou v ní zastoupeny také. Rak se třeba skrývá v přítmí, aniž by kdy vyšel na světlo. Ryby jakoby v dotyčném vůbec nebyly, dokud nenarazí na otázku peněz nebo dokud se nezamiluje. Každé znamení je vždy přítomné a čeká na tu pravou okolnost, která jej spustí. … Každé znamení je sice popisováno jako osobnost, ale tato osobnost je ve skutečnosti asi tak reálná jako westernový hrdina třicátých let.“

„Beran. Panna. Vodnář. Poskládejme je všechny dohromady a jsme zpět u základního symbolu: dokonalého kruhu. Je to kruh pasivní. Sedí na obloze, věčný jako samo nebe. Aby se nás znamení mohla dotknout, je třeba zavést nějakou aktivní sílu. Mezi nebem a zemí musí stát prostředník, který by překládal nebeský jazyk do lidských pojmů. A to je práce pro planety. Ty vnášejí do celého systému pohyb. Bez nich by nebyla astrologie, ale jen neživé teorie či abstrakce. To planety se nás dotýkají, ne znamení. Právě ony k nám na Zemi snášejí energie zvířetníku.“

„Symbolicky přestavují domy určitá pole aktivit. Jsou to jeviště a arény života, hmatatelná divadla, v nichž se naše identita zviditelňuje prostřednictvím činů. … Už planety a znamení poskytují slušnou mapu mysli, je však spíše na vystavení v muzeu. Bez domů je netečná. Abstraktní. Izolovaná od každodenní reality. Domy do ní vnášejí rozměr prožívání.“

27.1.10

Večerní


Ona míchá balíček Golden Dawn a on ji pozoruje. Povídá: "Táhneme to spolu, rukou společnou a nerozdílnou, jak ty s oblibou říkáš."
"Kdo jsem já pro tebe?" ptá se on. Táhnou Císaře. Ona je zmatená, ale potvrzuje:" Je to přesně tak. Obdiv, respekt, majestát, láska."
Ona nesměle:"ranilo mě…...", a táhnou 8 Pohárů, "jak jsi utekl". On ji smutně pozoruje a ona sebere odvahu, znovu zamíchá karty a vysloví otázku: "A kdo jsem já pro tebe?" vytáhnou Císařovnu.
On se jí podívá do očí, že je to tak a poklekne před ní. Ona jeho pohled opětuje. Mlčí, dívají se jeden druhému do očí a zaposlouchají se do Rammsteinu, který dělá zvukovou kulisu. Heirate mich, zní refrén té písně.
Oba si uvědomí, že legrace skončila.


Potom později, jdou držeje se za ruce spolu po městě, kolem nich projdou ženy a oni slyší útržky hovoru v němčině. "Nějak se nám ta němčina dnes do všeho míchá." konstatuje on a odvádí ji někam dál. Třeba nakročili na novou cestu.