24.10.10

Goth medailonek

I.
Seděla u břehu moře, pozoruje Lunu, naslouchaje šepotu vln narážejících na pobřeží, ponechávaje svým myšlenkám volnosti, ať poletují bez konkrétního cíle.

Najednou zpozorněla, nevnímala nic kromě tíživého ticha, do něhož se vkradl pocit, jakoby ji někdo do krku zabodnul drobné jehličky. Chtěla rukou zkontrolovat ono místo, jenomže nebyla schopna žádného pohybu, jakoby ji někdo svíral v náručí. 
Uvědomila si, že má zakloněnou hlavu, že cítí na krku jemné štípání, a že proti své vůli se podvoluje malátné rozkoši. 
Neschopná jakéhokoli odporu naslouchala podmanivému hlasu: „Neboj, nic se ti nestane, potřebuji jenom metafyzickou složku tvojí krve, abych přežil. Líbí se ti to, že ano? Nejsem hrubý, nezanechám po sobě žádnou stopu.“
Štípání ustalo a ona beze slova pohleděla do očí, v jejichž hloubce utonula. Světlo Luny na jeho rtech odhalilo temně se lesknoucí pramínek, snad krve.





II.
Přišel znovu. Jemně ji držel jednou rukou v náručí, druhou zaklonil její hlavu na stranu. „Doufám, že to nebolí.“ vnímala jeho slova přes otupělost, která ji zmáhala.
„Proč?“ zašeptala.
„Chci žít a jinak to nejde.“ naslouchaje jeho slovům, se poddala pocitu, jak z ní pomalu vyprchává část její energie, padaje do něho jako do bezedné studny.
I přes pálení na místě, z něhož si bral, si nepřála, aby ta bytost umřela, či přešla do věčného stavu podivně strnulé otupělosti. Netušila, co přinese zítřek, ani zda vůbec nějaké zítra bude. Neuměla si představit, jak dlouho je udržitelný stav, kdy bude živou zásobárnou oné metafyzické složky mající na hmotě kovovou pachuť.
„Chutnáš tak sladce,“ promluvil k ní, „nelíbí se mi, jak jsi bledá a malátná.“
Nebyla si jistá, zda vůbec zaregistrovala, jak nakousnul tepnu na svém zápěstí, věděla jenom, že se zalyká jeho krví a popravdě nikdy netušila, že se může vyznačovat i jistou dávkou zemitostí.





III.

Stál naproti ní. Ona opřená o hrubý kmen vysoké staré borovice, on držel její bradu a soustředěně se díval do jejích očí. Již měla jasno o povaze bytostí jako je on. Věděla, že pod tíhou jeho pohledu za několik okamžiků přestane vnímat teplý vítr podzimu, opadané dlouhé jehličí i šustění listí napadaného pod stromy opodál. Bylo jedno, že sedá tma, s ním se nikdy neztratila, nikdy neupadla nebo jinak se zranila. Naučila se mu důvěřovat. Nečekala, že z jeho rtů vylezou slova, která mrazila:
„Lásko, jednou bych se tě chtěl dotknout doopravdy, zjistit jaké to je, když tě hladím, obyčejně, aniž bych musel vynakládat energii na materializaci.  Obejmout tě bez pomocí udržovaného energického pole, jenom svým hmotným tělem.“
V očích se mu usadil smutek, který ji zasahoval přímo do srdce.  Opřela se o něho a on ji pevně držel. Již dávno přestala řešit, že pro náhodného pozorovatele by stála s těžištěm úplně mimo, vždyť vše lze jednoduše vysvětlit meditací v poloze typické pro ne příliš rozšířený druh bojového umění.
„Miláčku nikdy nedopustím, aby tě někdo někdy viděl v podivné poloze.“ Zašeptal. Věděla, že nikdy neříká nic jenom tak. Možná právě proto ji vyděsila otázka: „Chtěla by jsi,  abych byl více hmotný?“

IV.

Jeho pronikavý pohled se jí zarýval do očí.  Snažila se vzpomenout si, co následovalo bezprostředně poté, když jako odpověď na jeho otázku  řekla osudové, ano chtěla. Teď stál proti ní v gotické katedrále, odkud lidé najednou postupně tiše mizeli. Několik dnů ji vrtala v hlavě otázka a jaké by to bylo potom, až by se On dostal do hmotného těla. Vůbec, ta myšlenka samotná, ji přišla absurdně neuskutečnitelná.
"Známe se již trochu déle, než si myslíš." přerušil ticho, které nastoupilo místo turistů tu a tam si prohlížejících nějaký ten obraz či sochu svatého. "Jenom jsem si myslel, že mě nejsi schopna zaznamenat." Potom ji začal odříkat věty, které dobře znala, připomínat verše, o nichž si myslela, že je již dávno zapomněla. Pohlédla na obraz Poslední večeře za ním, potom na výjev VI křížové cesty. 
"To není možné." zašeptala do prostoru pusté katedrály. Vzpomněla si na básníka, který, aniž ji poznal, ji vyznával něžné city, na jeho verše... , na věty, které ji ten člověk říkal a druhý den si je nepamatoval, na jeho podivné oči, připomínající oči Jeho. Spíše zavrávorala, než-li došla k lavici, na niž se sesunula. V zajetí vzpomínek si vybavovala drobné detaily, okamžiky, kdy si myslela, že jsou oba pod vlivem opia či na heroin tripu. Kterak se v jasné chvilce oba divili tomu, co vlastně tropí.... .
"Promiň, vzdal jsem to. Snažil jsem se, ale nepochopila jsi, že vůbec nejde o básníka." přisedl si k ní a chytil její ledovou ruku, která po se jeho doteku pod náporem mrazivé energie začala zahřívat.
Ano vzdal to. Tehdy nepochopila, co se stalo s básníkem. Nejednou to byl někdo úplně jiný. Nic vyššího v něm nezůstalo, po šarmu nezbylo stopy a poesii nahradily vulgaritou zavánějící narážky. Potom již jenom tiše sledovala z bezpečné vzdálenosti  postupný úpadek osobnosti. "Jistě je na drogách." říkala si tehdy, aby utišila pocit, že ji někdo neznámy oklamal.
"Stáhl jsem se a z něho se stal znovu obyčejný člověk, jakého jsi předtím nikdy nepoznala." zasáhl do jejích hlasitých myšlenek. 


V.

Seděla u stolku, před ní hrnek nedopité kávy, naproti prázdná odsunutá židle ... servírka odnášející zbytky nádobí.
Byl tam, seděl na ní, obyčejný člověk, trochu zírající do prázdna, nechápající, co ona po něm vlastně chce, proč se s ním po takové době sešla. To vše jí neomaleně vyjevil. Naslouchala jeho slovům a neuměla pochopit, co ji tehdy zaujalo. Podivně sterilní hlas bez výrazu se tu a tam zatřepal, když mu nevyšla snaha zamaskovat řečovou vadu. Jeho pohled ztratil hloubku, osobnost charisma,  kdysi nádherné vlasy se změnily na chuchvalcovitou směs něčeho hodně roztřepeného. Vypadal najednou menší, což mohlo způsobit i nerovné držení postavy, svaly na rukou měl značně povolené, až hadrovité.
Najednou přišel On, nikým kromě ni nezaznamenaný, prostoupil tělo básníka. Pootevřela v údivu ústa, kterak vyrostl,  v jeho očích znovu zajiskřilo, na rukou a pod  tričkem se rysovaly náznaky svalů. Povšimla si, že se na něho upírají pohledy dvou v rohu sedících dívek a snad jenom  její přítomnost jím zabránila přisednout si k tomu zajímavému muži, který se tam z ničeho objevil.
Promluvil příjemným melodickým hlasem, po jakékoli vadě řeči nezůstala ani stopa. Proměna nastala i s jeho vlasy, které se poskládaly do hustých prstenců.

Potom ve velmi krátkém okamžiku On vystoupil. Básníkovo charisma i velikost zmizely spolu s ním, dívky v koutě nevěřícně zakroutily hlavou a vrátily se ke svému přerušenému hovoru. Věnoval ji pohled, jemuž opětovně chyběla jakákoli jiskra. „Promiň, neměl jsem tu chodit.“ spíše zaskuhral, než-li řekl, zvedl se a odešel.

Cestou domu se k ní On přidal. Zavedl ji do trafiky a ukázal na los. Koupila si ho a vyhrála menší obnos. „To je za útratu, trochu to s ním zamávalo, tak zapomněl zaplatit.“  Uvědomila si, že jeho hlas zní stejně jako básníkův, když v něm pobýval.

13.10.10

Antiromantika


Míváte pocity, že váš všichni ti chlapíci kolem rozčilují, a že jakmile je do něčeho zakomponovaný chlap, tak se věci zbytečně zkomplikují jenom proto, aby se po zbytečné oklice pod jeho vedením vrátili zpět tam, kam jste je nasměrovaly?  Nemyslím tím stavy, kdy žena něco podobného vnímá pouze ve vztahu ke svému partnerovi (zde postačí výměna partnera), ale stav, kdy toto vnímá tak nějak obecně. Jednoduše má pocit, že je obklopená samými tupci, idioty, kretény, bez vlastního názoru, charisma, natož aby přednesli kreativní myšlenku, ať už se týká čehokoli. Jakoby nikde v dosahu několikati tisíci mil nebyl nikdo, z něhož by se po jisté době nevyvinul slaboch skrývající se za dobře udělanou masku dravé šelmy.

Naopak, to co hledá, je charismatická osobnost, která jakmile za sebou zaklapne dveře vlastního příbytku se nezmění v bolestínka snažícího si dodat sebevědomí vystupováním na veřejnosti. Tvrdý muž, jehož ruce nejsou rozřezané od žiletek poté, co se v návalech depresivní  sebelítosti rozhodl tvrdě svůj život vzít do vlastních rukou. Jedinec schopen pružného myšlení komplexně, nikoli pouze v tom směru, kterak to zavaří partnerce. Někdo, kdo umí být dominantní, aniž by na partnerce zkoušel fyzické či psychické sadistické praktiky, a u koho je jedno, jestli vůbec tuší něco o významu slova feministka, protože bere ženy ve všech rovinách jako rovnocenné partnery. Muž, který plně respektuje osobnost ženy, aniž by na ni chtěl cokoli měnit.

Ačkoli běžný zástupce mužského rodu vám odpřisahá, že přesně těmito vlastnostmi disponuje, ubezpečuji vás, že mezi lidmi něco tak velkoryse nádherného neexistuje. Něco takového by už muselo být přinejmenším polobohem. V tomto kontextu začínám rozumět tomu, že některé ženy dobrovolně odcházely do klášterů, pustin apod. Nebyly to žádné chudinky (nepíši tedy o části populace, která se k tomuto kroku odhodlala pod sociálním tlakem), naopak, pochopily, že to, co chtějí, nenajdou u člověka a prakticky si zajistily, aby ani nebyly rušeny.

Ženy obvykle mívají tendenci absenci těchto vlastností přičítat mužům k tíži. Případně sklouzávají k tvrzení, že muži jsou dnes úplně jiní, že kdysi to byli ti praví chlapi. K tomu dodávám ano, pokud se pohybujeme na půdě  bájí a eposů. Osobně si myslím, že není fair vyčítat mužům, že nedisponují shora uvedenými kvalitami, neboť tyto jaksi postrádají tu a tam rysy pozemskosti. Toto asi nejvíce vystihnou ženy, jenž běžně svým partnerům zdůrazňují jejich přízemnost.

Je potřeba se smířit s tím, že jenom výše popsané osobnostní kvality není možné najít na zemi pohromadě v jednom jedinci, a co teprve jiné požadavky vztahující se k fyziologické stránce a případně prostředků, s nimiž by měl takový jedinec disponovat. Má-li žena pocit, že přesně někoho takového potkala, jedná se o nenapravitelnou optimistku nebo co hůře, zamilovanou nenapravitelnou optimistku. Budiž dopřán klid její duši až do okamžiku nezbytného vystřízlivění. Potká-li něco takového na živo realistka, měla by si uvědomit, že něco takového je naprostou raritou, zřejmě důsledkem povedené invokace, která ale nebude mít dlouhého trvání, a tak může pouze doufat, že to, co ji bylo představeno na hmotě, se snad objeví i v jiné pro ni zaznamenatelné formě a onen jedinec, plní pouze funkci nedobrovolného nosiče.

Popravdě, domnívám se, že ono ani nemá cenu něco takového hledat, či očekávat, že snad na to žena jenom tak samovolně narazí. Je to asi stejně realistické, jakože jednou rozrazí dveře onen bájný princ na bílém koni patřící do party blanických rytířů. Ano, tu a tam se může zřídka vyskytnout něco, co se alespoň trochu tomuto ideálu přibližuje, ale nemyslím si, že by bylo moudré klást na to vysoké nároky. Možná někoho napadne, a co láska. Pravda,  přízemnost lásku ubíjí, pokud ji rovnou nezabije. Diplomaticky řečeno, lidé si tak nějak zevšední. Místo ní nastupuje připoutanost.