17.8.11

Jako sen


Mlčky pozoruje kouř stoupající k zataženému obzoru přemýšlel. Působilo to vše tak realisticky. Živý sen nebo pravda?

Byla tam jako vždy. Tajemná, trochu neproniknutelná, přesto měl pocit, že se mu povedlo dostat blíže. Spokojený sám se sebou k ní opatrně přistoupil. Ležela na pohovce, křehká jako porcelánová panenka. Jemně ji vzal do náruče, neprotestovala. Nebránila se ani jeho něžnostem a polibkům. Vzpomenul si, jak ho zavalil příval emocí a ona se na něj usmála. Z očí ji četl radost i smutek. A potom ho zarazil kovový pach krve.  
Vytékala z rány na jejím levém zápěstí, udělala louži pod pohovkou, v níž se koupal ocelový skalpel. Reagoval ihned. Snažil se to krvácení zastavit, ale jeho ruce ničeho nezmohly. Neuměly s ránou nic udělat. Nepodléhal panice. Utrhl pruh ze svého oblečení, jenomže ten jakoby nechtěl držet na její ruce.
„Nech toho,“ zašeptala, „toto je doopravdy a ty jsi teď přízrak nemající hmotné tělo.“
Nevěřícně ji držel v náručí a bezmocně sledoval z ní unikající život. Cítil vlastní slzy a propadl se do nevědomí.

Teď seděl s pohledem upřeným za horizont a dumal o příliš realistickém pachu krve, o konci snu, jenž mu zůstal utajen, o tom, zda se stal oběti vlastní zvrácené fantazie… .