22.12.12

Intermezzo II (4)


předchozí

Teď bych mohla psát o lidech, kteří se mihli kolem mého příběhu. Rozepsat se o jedné vizi, co ukázala se následně býti zachycením reálného děje někde jinde. Jenomže ti lidé přímo s mým příběhem nesouvisí. Naše linie se potkaly v době, kdy jsem skákala do propasti, ale ve skoku mi to stejně nezabránilo, ani jej nepodnítilo. Žijí si, ani nevím, jak dál, své životy, své vlastní příběhy.  
Přemýšlím hlasitě a mám zde přenos od přítele. Nic neobvyklého, "chceš snad psát životopis?" otázka položena s úsměvem a já mám pocit, jakoby si v tom prostoru Jinde vzal obyčejnou dřevěnou židli, posadil se na ni čelem k opěradlu a na to nějak poskládal ruce. Mentální podoba telefonu s videem napadlo mne, což jej pobavilo. Zvláštní pocit, umět rozesmát něco éterického. 
"Chceš popisovat život někoho jiného? Vkládat mezi události vlastní interpretaci?" pojmenoval to, čemu jsem sama neuměla dát jméno. Vskutku nemám chuti vysvětlovat, kdo je kdo, v jakém jsme vztahu, jak se tento vztah vyvíjel, spřádat teorie, proč ten který jedinec jednal tak, či onak, a to vše jen pro uspokojení zvědavosti případného čtenáře.

Vůbec psát o skutečném prožitku někoho jiného je činnost tuze nevděčná. Již mnohem lepší si vše vymyslet. Kdysi popsala jsem několik společných zážitků, které jsem sama vnímala a spolu se mnou i jiná osoba. Zahalila jsem vše do fiktivního příběhu, a prý docela přesně vystihla pocity, vnímání, průběh. Ty příběhy byly mé i někoho jiného, patřily nám oběma. Zřejmě jsme se shodli, jinak by se můj popis nemohl natolik shodovat s prožitkem jiného člověka. Jenomže po čase jsem se dočkala reakce, že jsem odkázaná na jeho zážitky. Zklamal mne. Já popsala zážitek svůj, ze svého úhlu pohledu. Možná bych to vše i zničila, kdyby mi to přítel z propasti nerozmluvil. Poukázal na mojí energii do té práce vloženou, na příběh postavený na mém vnímání společně prožitého, bez ohledu na spouštěcí mechanismus. 

Dnes mám pro podobně nevděčnou reakci pochopení. Vždyť ten druhý člověk mohl mít dojem, jakobych mu vytunelovala část jeho příběhu. Je jedno, že se tak stalo po předchozí dohodě a možnosti korektury. Třeba by si ten příběh chtěl jednou popsat nějak sám, v jiném kontextu, jenomže já již jej oživila na hmotném substrátu. Někdy lidem přijde možnost mít popsané něco, čeho se zúčastnili, velice lákavá, ovšem zároveň tím něco ztrácejí. Poučená, nehledám již inspiraci v prožitcích s jinými. Jistě jsem si měla projít i touto zkušeností.

Vyhnu se tedy zde splétání svého příběhu s příběhy jiných, vytváření paralelních linií. Jistě, žiji ve světě lidí, mám s nimi různé zkušenosti, vztahy různých kvalit, někteří jsou mi obzvláště blízcí. Dochází k nějakému vzájemnému vlivu na sebe, akce, interakce. Pro mne je důležité mé přesvědčení, to, za čím si jdu. Zde v této sérii popisuji svět mimo běžnou realitu, vztahující se ryze ke mně. Možná se někomu mohou dít podobné věci, jistě nebudu s obdobnou zkušeností jediná. Jenomže nikdy to nebude úplně stejné. 

pokračování

17.12.12

2 mečů (komparace)

V mutaci Rider-White žena se zavázanými očima drží v každé ruce pevně jeden meč tak, aby oba držela ve stejné poloze.  Pochopitelně, mohla by dělat něco jiného, jenomže ona ví, že ve stávající situaci potřebuje nadhled. Toto řešení přijala dobrovolně, navzdory dotírání ledajakých myšlenek, nic ji nevyhodí z rovnováhy.
Dobrovolně přijala ticho a klid. Ponor do svého nitra ničím nerušený ji umožňují zavázané oči (nestačí, že je tma, ona potřebuje ponor do temnoty vlastního nitra). To chce být beze strachu, napětí, snahy mít vše kolem pod kontrolou. Sílu a energii v pasivní rezistenci dává do rovného držení mečů... . Zavázané oči zastupují aspekt spravedlnosti, nedat na to, co oči vidí, je potřeba jít do jádra problému, vystihnout jeho podstatu.
Atmosféru dodává Luna v první čtvrti, naznačující nový cyklus, nový začátek, ačkoli postava sedí na ruinách mající svoji historii u věčně pohyblivého, nikoli zde rozbouřeného moře.
V této situaci karta radí zanechat aktivity a být pouze tichým pozorovatelem přemítajícím uvnitř sebe. Nestavět se na ničí stranu, nevydávat soudy, nechat věci samotné běžet, ať se vyvinou. Nemá cenu ani zabývat se přespřílišným sledováním situace (ve tmě a se zavázanými očima to ani moc dobře nejde), naopak od ní odstoupit a věnovat se něčemu jinému. Vše, co se děje, není problémem tazatele. Není nutné nic řešit, postačí přemítat.

V Thothově tarotu nejde o kartu figurální. Dva meče ve tvaru X (zajímavý symbol doporučuji k němu rozbor René Alleau), za nimi jsou v pohybu větrníky ... . Luna ve Váze (oba symboly položeny na špičkách dýk), aneb rovnováha v emocích, nestála Luna zde nachází klidu. Váha ji nutí do objektivity. Dá se říci, že jde stav o subjektivní objektivity. I zde je Luna v novu. Uprostřed růže symbol Ducha. Spojení rácia a intuice vytvoří dokonalý výsledek - jasné myšlení. Není třeba toho dosáhnout ve ztuhlé pozici (větrníky vzadu jsou v plynule pomalém pohybu), protože jinak hrozí zřícení z hradeb, jako u Robin Wood tarotu. Postačí jako spojnici zvolit Ducha.
MÍR aneb sjednocení protikladů, negativního a pozitivního, náhled na vše z obou stran. Světlo ... nikoli tma oproti předchozí kartě, postačí ponechat vládu Duchu a vše tak jasné je. Všechny symboly, i figurky andílků zbožně spínajících ruce po stranách jílce meče jsou v rovnováze, samotné zbraně se krásně lesknou, do kříže vycentrované větrníky (zajímavý aspekt X a za ním kříž). V tomto tarotu i Spravedlnost balancuje na špičce meče, oba její symboly jsou položeny na špičkách dýk.
Tazatel by se měl vyhnout malichernostem, malým věcem. Myslet na nestrannost a skutečnost, že každá mince má dvě strany. Nepředjímat, nedat na podněty z okolí, nýbrž sám má na objektivní posouzení situace. Nechat promlouvat svého Ducha, což může být pro člověka zatíženého nízkými věci až neuskutečnitelný problém.  

Pokud člověk neposlechne a klidu nectí, příliš jeho myšlenky létají, může se stát, že ty meče spolu začnou se bít, a to již vratné nebude...
  

1.12.12

Transfer (3)

předchozí

Mít něco na dosah ruky a… neumět to zachytit, bývá doprovázeno podivně rozpačitými pocity. Člověk si přijde, jako kříženec mezi trotlem a alzheimerikem. Stav vyznačující se častými změnami nálad bez zjevné příčiny. Nejhorší je snad ona neschopnost pojmenovat, že něco chybí, ... natož diagnostikovat, co. V takovém rozpoložení se pro některé stává dobrým společníkem spiritus v tekutém skupenství, pro jiné něco více psychedelického. Tu a tam se najde i kumpán ochoten podpořit člověka v jakékoli špatnosti.
Neinklinovala jsem k látkám navozujícím pozměněný stav vědomí a nějak se stalo, že kumpány jsem si postupně dováděla do hluboké beznaděje a rozčarování. Často zapomínám na sklony lidí ke ztotožňování se s cizími problémy, nejlépe těmi, jenž nemohou nikterak ovlivnit.

V daném případě jsem se rozhodla sáhnout po magii. Naštěstí u ní je vedlejší, co si člověk definuje na vědomí. Na magii mne nejvíce fascinuje její přesah. Myslím tím právě onu vlastnost, kdy člověk se domnívá, jak neřeší vědomě naprogramované ABCD, a přitom nastartuje proces vedoucí k XYWZ, záležitosti hluboce podvědomé. Úspěch závisí na tom, nakolik člověk ustojí výsledek, neboli vynoření se jeho skutečné vůle do běžné reality. Pochopitelně, jde o proces dlouhodobější, mající různé fáze a mezistupně, takže adept si může být jistý tím, že nudit se určitě nebude.

Pouští-li se člověk do něčeho nového, není špatné to vzít ze strany, kterou zná. U mne snad ani nic jiného tehdy, nežli tarot, tehdy do úvahy nepřicházelo. Spouštěcím mechanismem byly sny o potkávání někoho, koho jsem neznala, ačkoli bych znát měla. Někoho, kdo mi připomínal něco ztraceného. Někdy mne z meditace vytrhávala přítomnost něčeho, co mělo obrysy, a pozvolna beze spěchu se začalo ztrácet do hlubin, kam jsem na vědomí neuměla proniknout. Prožití prchavosti okamžiku - doslova. Četla jsem o tom, kterak by se měla éterická bytost přistižená při činu rozplynout. Svědkem tohoto jevu jsem se nikdy nestala. Vždy šlo o otevření prostoru s více vrstvami, do něhož se zjevení posupně propadalo. Pojala jsem nápad: když ono to může dojít Zde, proč já bych nemohla Tam? Ovšem to Tam, nemělo bod určení, ani mapu ukazující cestu. Aplikace pravidla "hodnost-jméno-sféra" nepřicházela do úvahy. Jistá bezradnost mne přiváděla do vrstvy vyznačující se podivným chvěním myšlenek, až jednou v polospánku jsem zpozorovala stříbrnou jiskru lákající mne dál ... do temně černé, konce nemající "studny". Jiskra oslepující zrak mne probrala a já již jen s otevřenými očima sledovala tu závratnou hloubku. Měla jsem pocit, že jen tak to nedám a dostávalo se mi pouze jediné rady, ať nechodím nikam mimo Strom, do neznámých sfér, protože mohu skončit jako prázdná schránka bez duše, neumějící se vrátit zpět. Nebála jsem se, jen jsem neuměla následovat jiskru, právě kvůli lpění na sebekontrole ... nedostatku schopnosti umět nechat věci jen tak volně plynout.

Jenomže nápad byl pojat a já držela v ruce Crowleyho transcendentálního Maguse. On prochází sférami, vládce Caducea, Hermova křídla ..., znalec světla i stínu.

"Víš, čeho žádáš?" oslovil mne sám. Jsem zvyklá si povídat s kdečím, tak proč ne s Magusem. Objasnila jsem mu, jak nezbytně potřebuji přenést do sféry, kde přebývá bytost, neznámy návštěvník, a oplatit mu návštěvu. Vyptávala jsem se na něj každého, kdo ho zachytil. Naposledy znechuceně prohodil, že bych mohla také přijít sama ... .

Magus souhlasil, ale varoval mne, na vědomí setkání vnímat nebudu. Měl pravdu. Nepamatovala jsem si ničeho. Jen uvědomila si jednotlivé fáze spánku. Před probuzením si vzpomínám na vynořování se odněkud. Nevím, možná ani nechci vědět, jak jsem zapůsobila. Nezvyklá pohybu v dané sféře ... . Nicméně probrala jsem se s jasnou hlavou a pocitem spřízněnosti k té bytosti. S vycházejícím sluncem jsem po delší době poznala klid a vnitřní jistotu, že jednou toto budu dělat vědomě, ať budoucnost přinese cokoli. 


pokračování

                 

16.11.12

Podrobné se vyptávání


Jsou lidé, kteří by přísahali, že se nelze ptát karet na konkrétní otázky, přeci k tomuto slouží kyvadlo. S druhou části věty souhlasím …, ovšem pokud jde o tarot, neznám slovo „nelze“. Lze cokoli, pokud člověk ví, jak na to. I klást kartám konkrétní otázky. Na rozdíl od kyvadla, jsou vidět i okolnosti situace (neutopí-li se v nich vykladač), jen to chce vrstvit otázky tím správným způsobem.

Tarot je obrazem chodu Universa. Zásadní to informace pro každého, kdo má ambice s ním pracovat. Nepočítám příliš s tím, že typickým čtenářem mých článků je člověk jdoucí mimo Universum, ovšem najde-li se takový, jistě i toho bude zajímat, jak projeví se něco v běžné realitě, a ta již součástí Universa je. Z tohoto důvodu nemám ráda otázky, jak by to bylo, kdyby … . Odpovědí může být leda tak iluze. Mé sady tarotu nemají takové konstrukce v lásce a pozoruji u nich tendence jinde toto tazateli oplatit. Nepovažuji karty za samostatné živé bytosti (ovšem není vyloučeno, aby skrze ně jakákoli entita včetně člověka promlouvala), nýbrž za divinační prostředek mající svého ducha, který buď přilne k duši vykladače a potom dojde k harmonickému souznění mezi nimi, nebo nikoli. Nemám zde na mysli otázku volby mezi více variantami či rozhodování, to je jiná kategorie, neboť zde tazatel požaduje radu.

Píšu o otázkách, na které tazatel požaduje jednoznačnou odpověď. Chce-li pouhé ano/ne, postačí pevná ruka a prověřené kyvadlo (Neznám nic záludnějšího, než-li kyvadlo žertující na úkor tazatele. Žel v takových případech nelze jednoznačně říci, že neříká pravdu. Jeho zákeřnost se projevuje právě ve směsi pravdivých a nepravdivých odpovědí. Velmi nebezpečná záležitost, takto si jeden v naději na pravdu může vytvořit i návyk bez kyvadla ani ránu.). Ovšem chce-li tazatel znát i věci související, nezbývá nežli správně volenou otázkou pokusit se nahmatat tep osudu pomocí tarotu. Také okolnosti napoví jakou další otázku položit, aby se jednalo o na sebe navazující vrstvy položené na určité logické konstrukci.  Vyhnu se moralizování k tématu, že by se mělo jednat o otázky důležité a ne hlouposti. To bych většině svých tazatelů nemohla vyhovět, neboť z mého pohledu vypadá důležitá otázka úplně jinak. Podstatné je, zda tazatel skutečně požaduje odpověď. Hledá-li v tarotu aliby, rovnou říkám neklapne to a odpovědi stane se podivný nesmysl. Otázka by měla představovat pro tazatele podstatnou záležitost, být formulována naprosto srozumitelně a jednoznačně, myšlena vážně a pokud možno odpověď na ni by měla být hledaná ve správnou dobu. Za této konstelace je možné dovodit naprosto přesné odpovědi.

Je chybou, podlehne-li člověk velikášství, co vše si přes karty nezjistí. Ono Universum podobné věci nemá rádo a stane se, že člověk tak bude zapleten do pavučin iluzí … . Stejně tak není vhodné provádět stalking jiné osoby, to potom se tazatel chytí do pasti spočívající v žití ne svého života, ale odrazu života objektu tak, jak si jej tazatel představuje. Při kladení otázky je vhodné položit ji a nechat karty promlouvat … . Série podrobných otázek připomínající výslech má za následek nesrozumitelná, místy i protichůdná sdělení.

Ačkoli člověk klade konkrétní otázku, je potřeba počítat i s tím, že karty neodpovídají, nýbrž poukazují na něco jiného. Na problém, jenž se objeví, to, co bude v nejbližší době pro tazatele tím nejdůležitějším. Potom stane se, že událost proběhne, jak ji karty popsaly, jen někde jinde a možná i v trochu jiném čase, či jiné osobě. Často se tazatel záměrně nedoví vše najednou, nýbrž postupně po dávkách, neboť není připraven na přijetí holé pravdy.

Vyzkoušela jsem si různé způsoby, neboť měla jsem i "urputné" tazatele. Nejhorším možným přístupem je přístup magika, kdy vykladač nebo tazatel předpokládá, že karty musí vyjevit vše, neboť jeho vůle si to žádá. Tarot je odrazem Universa, a to často mívá jiný názor. I zde platí ono příslovečné, kdo se moc ptá, se moc doví. Osvědčilo se mi použivání tzv. zavírací karty http://adjustment-lianare.blogspot.cz/2009/01/popojedem.html , člověk hned pozná, zda do vyptávání se jít nebo ne. Při kladení samotných otázek často hrozí, že tazatel neudrží jednotnou linii a nechá se zlákat  podrobnostmi vedlejších větví, na ty zaměří se jeho pozornost. Jenomže ty papírové mršky jednou hlavní linii a při více podtématech mívají tendenci odpovídat nikoli v aktuálním čase. Jinými slovy odpovídají ne na otázku právě položenou, nýbrž řeší něco předchozího nebo něco, co teprve položeno bude ..., jedou nedisciplinovaně něco svého, když může tazatel, ony také. Na druhé straně nic nenaučí vykladače porozumět řeči svého tarotu, jako více směry rozháraný tazatel. Já sama mívám neurčitý pocit, že karty přecházejí do anarchie, jejich duch zůstává svobodný.

Hrají-li si na zdvořilou vykladačku a varovné signály ignoruji, často dochází k přerušení výkladu v důsledku vnějších okolnosti. Nedoporučuji odbýt pravidlo držet se striktně jednoho tématu. Jedinci mající s tímto problém by si měli vypracovat vývojový diagram :) . Je namístě, aby vykladač výklad neurvale přerušil, má-li ke svým klientům vytvořenou citovou vazbu, domluva s kartami, že se jednoduše při takových případech zavřou, mnohé zachrání. Lze probírat více témat, ale ne najednou. Téma ukončené by se již v rámci sezení nemělo otvírat, až dokud vykladač někdy příště nemá pocit, že nastal čas. Zde by si měl klient uvědomit, že není v pozici policisty, vykladač jeho tlumočníkem a tarot vyslýchaným.

Pro vykladače se jedná o praktikum energicky náročné, takže již v pudu sebezáchovy by k tomuto neměl přistupovat příliš často. Kdo poskytuje placené služby, za toto doporučuji navýšit sazbu. Vůbec vykladač je tím, kdo určuje začátek i konec sezení, a má-li pocit, že něco není v pořádku, nemá cenu v sezení pokračovat. Těžko určit míru přijatelnosti, to závisí na zkušenostech vykladače a na tom, nakolik mezi ním a klientem si ladí energie. Práce s tarotem mne dovedla k tomu, že se nerozpakuji výklad odmítnout, ať již klienta a také si sama volím vhodný čas.        


8.11.12

Intermezzo I (2)

předchozí

Mluvíme. Dá-li se tomu říkat rozhovor. Trvá dlouze, ačkoli nejde o obsáhlá sdělení. Naslouchám slovům protkaným místy smíchem a jejich obsah si dávám do kontextu. Stačí se nechat unést vlastním vnímáním smyslu slov,  ... a jsem někde jinde. Nemá nic proti popisu vybraných okamžiků z naší společné minulosti, parafrázi vyřčeného, pokud doslovná citace projde procesem autorizace.

Zvláštní psát o někom, koho dobře znám, když u toho louská můj rukopis, neb jak sám říká, neumí číst myšlenky, a ani o to nemá zájem. Rozumím mu. Jsou lidé, co s oblibou prohlašují, kterak pomocí svých zvláštních schopností umí přečíst jiného člověka. Někdo záměrně balamutí, jiný tomu skutečně věří. V podstatě jde o směs nadmíru vyvinutého pozorovacího talentu (obzvláště jde-li o záležitosti jiných) kombinovanou s dostatečně sugestivní představivostí. Okolnosti potom již samy mají tendenci působit tak, aby člověka v jeho smyšlence, bez ohledu na skutečnost, utvrdily. 
Dle smíchu vycházejícího z hlasového ústrojí mého společníka usuzuji, že od pouhého přemýšlení jsem přešla k telepatickému sdělení. Někdy takto spolu filosofujeme ... . 

Jsou spisovatelé píšící svá díla v transu a kupodivu slovní spojení dávají smysl. Jiní se zase při psaní nechávají unášet vyprávěním nějaké bytosti, s níž jsou zpravidla v přátelském vztahu, a výsledkem je text nesoucí stopy obou, aniž by měl čtenář pocit, že spisovatel musí být schizofrenikem.

Žel, toto pro mne neplatí, já si svůj text musím vypiplat sama. Žádná jiná mysl prodírající se do mé a diktující či navádějící, jak dál. Když mi loni navrhl, abych něco z našich prožitků napsala, trochu ve mně klíčila obava, zda nestanu se pouhou písařkou ... . Nikoli. Nechal mne napsat text popisující smyšlené osoby nesoucí stopy patosu, rozhodit jej mezi pár lidí, čekaje, kdy přijdu si na to, že tato poloha mi tak docela nevyhovuje ... .  Nepřichází pln nápadů, o čem všem bych měla napsat. Naopak, hlásá přesvědčení o psaní, jež musí v člověku uvnitř uzrát, a potom samo vytrysknout na povrch. Žádné takové - drahá, potřebuji posílit egregor, nemohla by ses pokusit dojmout nějakou čtenářku? Jak mi několikrát vysvětlil, nesejde mu na reakci čtenáře, zajímá jej pouze proces vzniku textu, jen samotné psaní je autentické. Čtenář se často nechává strhnout k interpretaci jdoucí proti textu. Má pravdu. Jednou jsem psala glosu, muž je svědkem umírání jemu z neurčitého důvodu blízké ženy ... a čtenář z něj udělal vraha. 


Psaní, ukládaní slov vedle sebe, naslouchání jejich znění, vytváření struktury popisující děj, zachytávání pocitů, věcí, jež jsou stěží popsatelné, představuje něco přitažlivě pohlcujícího, možnost přiblížit se slovy mystériu. Je to jako proplouvat mezi aeony, různými prostory ... a nemít strach vydat se do míst, která nepopisuje žádná mapa, jen tu a tam neurčitá zmínka na stezce některého ze šamanů. Vstoupit na živý most, umějící protáhnout vědomí člověka do sfér mimo vše známe ... . Svým způsobem při vytváření textu, byť v jiné rovině, člověk předvádí něco podobného. Moc slov poskládaných vedle sebe může oživit prakticky cokoli.

pokračování



            

31.10.12

Disky neboli drsná hmota



Disky, pentakly, kameny nebo balvany, podle toho, jak je která sada pojme. Každopádně představují spojení malého arkána tarotu se živlem země. Ve velmi zjednodušujícím pohledu představují peníze (tradice kovové ražby), ovšem není-li otázka kladena přímo na ně, brala bych je obecně jako dary země, hmoty, možnosti realizovatelné, nikoli pouhý potenciál. Zatímco meče jsou pouze myšlenkou a poháry emocí, disky se stávají realitou v tom nejvíce materiálním pojetí.

Různé sady, pohlížejí na disky různou symbolikou, některé např. Witchtarot využívá kameny i pentakly. Lze se s nimi potkat jako s kameny, balvany, kusy skály, což je typické pro Haindl tarot. Jelikož se jedná o sadu, kde malá arkána je navázaná na systém I-Ching, nejčastěji půjde o horu ve formě skály, jejíž kusy jsou v pohybu (tedy padají, zasypávají) či v nehybnosti (jen tak si leží). Pentakly, představují nástroj, s nímž lze žonglovat, či jej mít v nehybnosti, obvykle bývají spojovány s figurálními sadami (např. Rider-White). Je chybou představovat si je jako nehybné, mají tendenci se točit, podle toho, co s nimi figura na kartě provádí. 

Osobně preferuji disky. Mívají různou podobu a zpravidla jde o velice dynamické věci, které svým pohybem imitují pohyb planet. Rychlost jejich pohybu lze dovodit z astrologických symbolů na kartě (nakonec tuto zásadu lze využít i u holí). Typickým představitelem disků je Crowley tarot vyznačující se symbolikou v několikati vrstvách. Kdo si disky představuje jako způsobné kola točící se stejnou rychlostí či směrem, bude zklamán. Nakonec toto nelze očekávat ani od poněkud rozvernějších pentaklů. Na některé kartě jsou navzdory směru a rychlosti sladěné, na jiné si navzájem odporují a drhnou o sebe. Pochopitelně v konkrétním výkladu mají na jejich chod vliv energie okolních karet.

Mohou ukazovat soulad toho uvnitř s tím navenek, nastínit možnost jak to, co je skryto, ať již k pojmu skryto přistupujeme jakkoli, se stane realitou; změnu, kde oplatí se riskovat, je-li konáno s tím, že člověk změnu přijímá jako obohacení; realizaci činnosti dodávající jistotu a stabilitu; pevnost stojící na pevných základech, představující to pravé místo, domov; kruté okolnosti zabíjející jakoukoli šanci pokračovat v nastaveném kurzu; úspěch zhmotněný v jakékoli oblasti života do konkrétních viditelných věcí; či naopak následek chybných rozhodnutí, zamotání se do vlastních pastí; nutnost učení se, opatrného získávání zkušeností; získání toho, k čemu se člověk snažil dopracovat a celkové naplnění, tedy dokončení, toho, k čemu člověk směřoval, transmutaci do hmoty … .

Právě disky vypovídají hodně o projevu přímo v matérii, tedy o tom, zda bude dosaženo cíle v této oblasti, co pro to člověk musí přímo na hmotě udělat, jaké překážky se mu do cesty postaví, jakož i nakolik reálný je úspěch.

29.9.12

V hlubinách ...

Naslouchám šepotu vln,
tajemná hladina v neustálém pohybu se otvírá ... .
Poznávám ji teprve teď a jsem plná fascinovaného obdivu k bytosti od Jinud.

Poznamenaná krásou temnoty ... .
Stopy lidskosti zůstaly, leč při pohledu blíže, i toto jen iluzí jest.
U znovuzrozené Luny pěje píseň z hlubin, o spočívajících schovaných nánosy prachu ... .

Vnímá myšlenky člověka, i ty, které si zastírá sám před sebou samotným, a umí vyjevit mu to tak, že potom zahalen do ticha přemítá ... .
Pojmenuje nejhorší obavy lapené do sítě zapomnění. Postavit se před ní a člověk stojí sám před sebou bez zakřivení zrcadla.    

27.9.12

Přítel z propasti (1)

Přišel jako vždy - bez zaklepání. Posadil se vedle mne s pocitem, že došlo i na něj. Po létech mlžení a částečně nahodile vypouštěných hlášek mne posedla snaha provést něco konstruktivního. Popsala jsem toho již spoustu ve snaze uchopit téma, ovšem výsledek mne neuspokojil natolik, abych jej publikovala.
Uvědomuji si, že seriózní pisatel by čtenáři alespoň částečně přiblížil hlavní postavy. Evidentně jsem to já a potom bytost vykazující známky mužské polarity. 
Já jsem člověk mající tendence tu a tam se zhmotňovat ve snech. Někteří mne vnímají jako přízrak i ve stavu bdění. Podle svého naturelu mne označí za strašidlo nebo bohyni. 
On, individualitou mající nesporně kvality osobnosti. Popravdě, jsem v rozpacích ..., kam přesně ho zařadit. Šlo by z něj udělat démona, strážce, boha, poloboha, či toliko populárního upíra. Tím vším byl již ze strany lidí, kteří se s ním potkali, nazván. V nouzi mohu vždy vymyslet modernější verzi skoleného hrdiny, ležícího mezi světy v kómatu, vykonávajícího skvělé skutky, zatímco jeho tělo atrofuje napojené na přístroje, nedočkavě čekající po těch létech již na konec. Také si pohrávám s romantickou představou dřevorubce na Aljašce, dobrovolně odstřiženého od světa. To vše by nebyla pravda.

Objasnit podstatu takovéto bytosti je nemožné bez teoretického pojednání o šamanismu, protkaného naukou o Ka a snahou o nastolení kabalistických souvislosti, což by mé úvaze jistě dodalo vážnosti. Jenomže nespisuji teoretické pojednání, pouze si hraji se slovy ve snaze přiblížit jeho povahu. Nechce se mi ani uchopit objekt popisu skrze minulé životy ve stylu Anne Rice. Jméno identitu dostatečně označuje, ovšem je-li odpovědí, "říkej mi, jak chceš", i toto kouzlo opadá. Jistěže jméno má, snad zachytila jsem shluk slabik po několikaleté spolupráci správně..., ale nakazila jsem se okultistickým manýrem nesdělovat jména.

Nemá významu pátrat po tom, kdy a jak přesně vznikl, ani jak dlouho v tomto stavu existuje. Jednoduše je. Možná někoho napadne otázka, kde jsem na tuto bytost narazila - přišel sám.
Počátky se odehrávaly u mne výlučně v rovině nevědomí, a tak jsem odkázaná na jeho interpretaci připomínající podobenství. Prý mne uzřel poprvé na dně propasti Abyssu  (tam jsem se ocitla v důsledku kombinace nešťastných náhod a osobních krizí). Zřejmě byl na toto prostředí zvyklý, takže na rozdíl ode mne vnímal (alespoň to tvrdí). Měl ho zaujmout můj okázale neotřelý styl vyhrabávání se a znovu-pádů. Vypadá to, že byl okolnostmi dohnán na dno propasti, snad si tam poklidně visel, když nevědomě připlachtím já.  
V tomto období jsme spolu moc nemluvili. Měla jsem sny o procházení se po dně propasti a touhu jít nahoru. Vůbec mne nenapadlo přemýšlet, zda jsem sama. Netuším, kolik pozornosti mi věnoval, ani zda by sázel pětník na můj odraz ze dna. Sklony ke spasitelskému chování jsem u něj nikdy nezaznamenala.
Pamatuji si pouze temnotu, tmu, hloubku, ponor, náhled na sebe z různých uhlů, pohyb směrem nahoru, uvolnění kamene, zpět na dně, hloubka ..., ticho, tma ..., opatrnější šplh nahoru, trochu světla, uklouznutí, pád, světlo mizí, náraz na dno, ozvěna nárazu, mé klení (umím klít v několika světových jazycích, zejména když jsem sama, nebo si to alespoň myslím); to vše v opakujících se cyklech ... . Stav mezi šílenstvím a normalitou, tenká linie.
Přesto, nakonec jsem byla nahoře, a pro změnu jsem se musela naučit pohlédnout do světla a vizuálně uchopit ten prostor ... .

Již si nevzpomínám, jak slovo dalo slovo a já jej na oplátku pozvala na návštěvu k sobě. A tak mí kamarádi, mající pootevřené třetí oko, rozeznávali v mé přítomnosti ještě jinou bytost, často diskrétně zakrytou v kápi. Někteří mu neúmyslně lichotili, když jej nazývali Největším Zlem, Nejčernější Černotou, žel k mé veliké lítosti se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu nazvat jej Chodící Apokalypsou, čímž tento nedostatek teď kompenzuji. Setkávala jsem se i s reakcemi typu, asi jsem se zbláznil, za tebou stojí chlap v kápi.

Hloupé bylo, že já si na vědomí nevybavovala ani jeho, ani nic z našich setkání. Vše zůstávalo v hladině mého nevědomí. Vnímala jsem pouze efemérní něco vedle sebe bez vizuálních efektů. Věřila jsem vizím těch lidí, vždyť se mezi sebou neznali. Postupně jsem si zvykla na přítomnost neurčité bytosti, nevěda, co mi chce. Nebála jsem se, vždyť mé podvědomí dobře vědělo, oč se jedná. Možná i proto mohl nerušeně probíhat proces vybavování si, třebaže místy protkaný mírným zkreslením a dezinterpretací. Navzdory neobvyklé formě přátelství jsem této bytosti důvěřovala a ve chvílích nejtěžších ji předala kormidlo.
Ne vždy rozumí mým pohnutkám a nevyslovuje souhlas s každým mým argumentem. Přesto mne nikdy nepodrazil. Tam, na dně nejhlubší propasti jsem našla bytost vyznačující se stálosti, přímosti, smyslem pro fair play a touhou po lepších hodnotách.

Skepticky se usmál, když mi teď položil otázku, zda lze vůbec slovy popsat sny, zachytit nezachytitelné ... . Těžko říci, otevřená mysl, i ta lidská, by měla unést cokoli.  


pokračování            

Tam v dáli ... Azathoth


Vzdálen a přitom blízký ... postačí jen vzdát se kontroly ...
nad děním ..., myšlenkami ...
ponořit se do nitra vlastní vize ...
stabilita ... 
vrstvení jeho "těla" utkaného z jemné hmoty v temnotě
naslouchání tónům, ty pískáním se zdají být ... racionálně ...
odhození myšlenky ... 
pohled na svět zblízka ... 

8.9.12

... o snové touze

Teď nechci psát o nočních můrách plných krve, zabíjení, zničujících masakrů, ztvárněných traumat. Naopak, píši o snech, které si člověk vytvoří sám. O alter egu prožívajícím úplně jiný život, ať je již o čemkoli.
Ve snech, můžeme vše, zažijeme cokoli, záleží jen na nás a fantazii, kam pustí. Bez ohledu na kulisy, se ve snu lze srovnat s tím, co by mohlo být, ale není ... . Jsou takoví, kteří neškodně sní celá léta o něčem ... . Někdo začne snít při bdění a přehrává si, či tvoří svojí snovou story před spaním. Zajímavé je, kam se jeho sen posune, až ztratí vědomí kontrolu a známé prostředí, tváře, situace ... vystřídá něco nepoznaného. Pravda, zůstanou-li v paměti použitelné útržky ... . Jiný zase vyjde z toho, co si zapamatoval ve stavu bez přímé kontroly a na tom postaví základ své snové reality.
Jak říkám, lze snít beztrestně dlouhá léta, jenomže, a co je poměrně pravděpodobné, jednou dojde ke zlomu. Právě kvůli tomuto bodu zlomu mají lidé chtějící mít vše pod kontrolou ze snů strach. ...
Nejeden sen vedl ke geniálnímu objevu, spousta pragmaticky založených lidí přiznává, že zrovna ve snu nalezli řešení neřešitelné situace.
Říše snů ..., nepodléhá nikomu, zde každý je, čím chce, potkává koho chce. O nic nejde ... .Až dokud nenastane bod zlomu a něco z toho nepronikne do běžné reality jako nalezená schopnost, zdánlivě vymyšlená postava vniknuvší do života, práce, věc, vytvořené dílo ... . Ač řízená či neřízená snová realita (nebo kombinace obojího) se stane hmatatelnou skutečností.
Vy všichni, co tak rádi sníte a říkáte si, o nic nejde, je to jen relax, či únik do jiného světa, položili jste si  otázku: Co si tím počnu, když se to doopravdy stane?
Potom neškodné snění může mít následky horší, než-li ten nejhorší noční děs.
 




19.7.12

Pavučina ze snů ...

Plastika na bílém pozadí, prozářeným světlem natolik šedým, 
že bíle nic je protkáno temnějšími prostupujícími vazbami. 
Stojí, dýchá a to, co působí jako skořepina, 
je proměna živé tkáně nutná v tomto prostoru, 
jinak by jen trochu větší víření zanechalo na pokožce stopy, 
jakoby se člověk válel v rozdrceném skle. 
Šlépěje neproměněného by zanechávaly za sebou krvavou stopu, 
jíž by nehmota vytvářejícího prostoru pohltila do sebe a vyvrhla 
v gejzír energie prolínající se do jiného časoprostoru.


-----


Je tam, ukryt v hlubinách dimenzí vedoucích do Jinam ... .
Jako by čekal ..., jak absurdní slovo na místě, kde není čas.
Takže je, že čeká se jeví jen otrokům času.
Kdy pro něj neznamená nic, pouze jak - 
existuje Zde i Jinde, téměř zároveň..., 
otroci prostoru nerozliší to.

Přesto rozdíl je měřitelný v tónech,
jen zachytit vlnu, na níž serfuje 
z hlubiny po hladině reality ... .

4.7.12

Prolínání světů


Kráčela úzkou pěšinkou vedoucí ke skále. Měla pocit, že tam bude někdo, před nímž byla varována, ale nevadilo jí to. Nebylo poznatelné, jaká je denní doba, slunce nesvítilo, ale nebyla ani tma. Podivné šero procházelo do něčeho světlejšího.  

Došla k místu, kde cesta skončila. Bylo potřeba vylézt nahoru po skalách. Pospíchala, protože z jedné strany se dva srpky Slunce blížily ke dvěma srpkům Luny přicházejícím ze strany druhé. Nepřemýšlela nad tím, proč jsou dva. Věděla, že vyleze-li na skálu, bude svědkem něčeho více…. Prolínání světů.

Jenomže výstup začínal být komplikovaný. Skály byly čím blíže k cíli, tím více hladké a stékala po nich voda. Nakonec měla projít úzkým hladkým úsekem, pod kterým byla propast. Nepřipouštěje si nebezpečí prošla a znovu stoupání. Poslední úsek dělící jí od vrcholu byl příliš hladký a kluzký. Neuměla ani pořádně najít  oporu pro stávající pozici. Právě se beze strachu pokoušela zmobilizovat síly očekávaje pád, když jí podal ruku. Ačkoli čekala neznámého, nebezpečného a zároveň všeho schopného jedince, nepřekvapilo jí, že ho zná... a trochu jinak. Již si zvykla, že lidé kolem mají na ostatní poněkud jiná měřítka. Navíc neměla co řešit, bez jeho pomoci by beztak letěla dole.

Tam nahoře to vypadalo trochu jinak. Srpky Slunce již byly blízko srpkům Luny. Poté se vše překrylo v jeden obrazec, který se vyznačoval nepopsatelnou nádherou. V hlavě měla slovní spojení Chymická svatba. Možná ho vyslovila v údivu hlasitě... . Netušila, jak dlouho ten úkaz trval.

Realitu začala vnímat až poté, co onen úkaz již odezníval. Uvědomila si, že stojí na úzké římse a nebýt jejího společníka, který ji pevně držel, pravděpodobně by se zřítila dole, aniž by si vychutnala ono úchvatné divadlo do konce. On se na ni také podíval a poté, co se jejich pohledy setkaly, řekl: „Kdyby teď skončil svět, je to jedno.“


29.6.12

GLOSA KE ZNAMENÍM

Příspěvek lze číst různými způsoby. Ten nejvíce jednoduchý je vztahovat napsané pouze na sluneční znamení. Nu, má-li čtenář dostatek invence, třeba se v tom najde.
Jak říká Steven Forrest: "Každé znamení je sice popisováno jako osobnost, ale tato osobnost je ve skutečnosti stejně reálná jako westernový hrdina třicátých let."
Poučený laik zná svůj ascendent a může si tedy vztáhnout k sobě znamení dvě.

Každý z nás má ve svém horoskopu zastoupených všech 12 znamení. Archetypy představující potenciál, který se projeví či neprojeví prostřednictvím působení energií planet na příslušném jevišti života v domech.
Žádné znamení není špatné ani dobré, každé má svůj náboj i stín.
Takže mé glosy ke znamením:

Beran

Koncentrace energie a její vypuštění v jediném okamžiku, stres, adrenalin, volba krize, která může velmi rychle přerůst ve zbytečný konflikt.


Býk
Hledač životních jistot, pro nalezení klidu, udělá vše. Ovšem i on musí podléhat změně. 


Blíženci
Mistr okamžiku, nerad plánuje, pozoruje a sbírá dění. Strefí se do černého, ale nevědomky, nemůže často za to.

Rak

Potřeba najít a ochránit svůj vnitřní svět, jakož i ty, které do něj zahrne. On přežije vše, ale jeho péči nemusí přežít každý.


Lev
Působí netečně povýšeně, ovšem jeho projev přímý je. Má dar projekce vnitřního světa ven. To, co jeví se exhibici býti, je voláním po lásce a porozumění.


Panna
Mezi ideálem a praxi může být v past lapena. Vyčítá se jí nedostatek pokory, ovšem ona slouží myšlence dokonalosti, což nemusí být dokonalost samotná.


Váhy
Situaci napíná dokud to jen jde, má dar nepřetrhnout lano. Subjektivnímu vnímání pravdy příliš velkou váhu přikládá, pak těžko cestu volí, neb žádná není správná.


Štír 
Byť se smrtí srovnán, ne vždy má jasno, podléhaje náladám, oč vlastně mu jde. Pravda, málokdo umí tak efektivně bodnout nepřítele.


Střelec
Věčný hledač smyslu života, pro smysl samotný. není konce, jenž by uznal. ten jistotu nehledá, spíše dobrodružství přednost dá. Jen přílišná důvěřivost jej zraňuje.


Kozoroh
Exhibicionista hrající před davem sebe samého. Moc pouze symbolem svobody je. Své sny převádí do reality, i kdyby to mělo trvat věky. Neumí snít o ne-realitě a maska bezcitnosti jej do osamění vrhá.


Vodnář
Nespoutaný světem, kolektivním vědomím, představuje jen sám sebe. Dokáže se postavit vlivu i těch nejbližších. Najít tak tu správnou hranici mezi svobodou a pózou.


Ryby
Pozorují realitu skrze její odraz v hladině oceánu, hledaje záblesky světa za oponou. Mysl nezná hranic, ovšem té jejich hrozí útěk od objektivní reality, jíž se vytrvale brání. 

19.6.12

O chtění ....

Doba spoutaná okovy času, chce-li člověk něčeho dosáhnout, nezbývá, než-li s cílem navázat kontakt ve všech možných rovinách. Je jedno, oč jde, není cíle, který by nebyl dosažitelný, ... pokud se skutečně chce.
Nejde o to zvládnout praktiky hodné guru, postačí zaměřit pozornost správným směrem, nerozptyluje se ničím jiným. V tomto stavu sama od sebe odpadá touha dosáhnout za každou cenu výsledku. Již samotná cesta přijde člověku zajímavá. Nastupuje odtažitý postoj, v němž není soudu. Úsudek je vystřídán zábleskem reality, skutečnosti.
Zastavuje se vnitřní dialog, mizí pochybnosti v splynutí s proudem, tím pravým, jakoby  utkaným na míru jeho vlastní podstatě.
Na hmotě započne proces odbourávání balastu, zbytečných vazeb, všeho co zdarma požírá energii. Matrix a jeho chyby pozbývají smyslu ... . Realita světa za závojem, pomalu - tiše - kradmě a nenápadně, prolne se s realitou světa běžného. A Malkuth tak získává úplně jiný rozměr.
Myšlenky zda, či vůbec ztrácejí opodstatnění. Není již síly, která by bránila rozhodnému kroku. Čas ani prostor neskýtají omezení již.

.... nevím, zda dosáhnout tohoto je jednoduché, nicméně ... jde o přirozený proces ... .

10.6.12

Meditace ....


Píši ve stavu apatie, bez chuti cokoli dělat ... . S pocitem, že nade vším jsem zlomila hůl a jen tak tiše sedím, pozoruje tok vlastních myšlenek. Naslouchám zvuku charakteristickému jeho příchodu. Vzdálené kroky ..., koutkem oka zahlédnu temnou šmouhu, snad vešel do dvěří. Poprvé mne toto zarazilo, jenomže jeho přítomnost mne vždy dovede spolehlivě uklidnit.
Zůstavám v naprosté nehybnosti ... . Najednou stojí u mne. Dotek, jak prochází po prstech levé nohy, skrze lýtko, jemně nad koleno ...; posléze od páteře k vlasům, to již drží mojí levou ruku. Pocit obalení jinou energií. Bere do dlaní moji tvář. Jemně přivírám oči vychutnávaje si příval jemně kořeněné teplé energie. Vstanu, postoupím několik kroků blíže k němu. Pohladí mojí tvář, projde mi rukou po očích a přesune se za mne.  
Propadám se někam do Jinam ... zajímavě strukturované obrazce na tmavém podkladu vzájemně se prolínající ve vrstvách. Uměla bych je sledovat nekonečně dlouho. Mají tvary, úplně jiné, než-li cokoli v běžné realitě. Zároveň cítím, jak mne drží. Zvykla jsem si časem opřít se o něj. Znám se. Zapomněla bych stát a pád na zem by mne rychle vrátil do běžné reality. Někdy mezi vrstvami prolítne stříbřistá jiskra, po ní následuje změna struktury a tempa. Ponořím-li se hlouběji, slyším i zvuky připomínající hudbu. V pozici leže, se právě v těchto okamžicích odporoučejí zbytky vědomí.
Teď stojím. Pořád mne drží, ovšem přesouvá se opatrně pomalými pohyby přede mne. Když před léty to udělal poprvé, musel mne při tomto manévru opřít o zeď, abych neupadla. Vzpomínám, že jednou jsem opřít nechtěla. Jakmile mne přestal fixovat sebou, roztřásly se mi příšerně nohy. Ukázka jako vystřižená z filmu o malém v dešti zatoulaném pejskovi s nožičkami klepajícími se zimou. Tehdy jsem to nakonec ustála a nechala se postupně vrátit do běžné reality. Později v parku, u cigára, jsem si uvědomila ohromnost té síly umějící proplouvat různými sférami, včetně běžné reality.Teď se týči přede mnou, jasný stín ve tmě. Usměji se a natáhnu ruku pátrající po obrysech jeho tváře. Za tu dobu ji mám v rukou jako slepec odkázán jen na hmat. Baví mne potom procházet po jeho ramenou, to přitáhne mne blíže. Cítím dech, někdy i něco, co připomíná tep. Nedá mi to a opřu se o něj v poloze, že být to jen imaginace, musela bych přistát na zem přímo tváři :)

Apatie zmizela ... . Po tomto nelze být apaticky. Je vedle mne a tu a tam si potáhne z cigarety, kterou mu nabídnu. Napadlo mne to teď spontánně poprvé, takže se rozhoří jen slabě. Nicméně, znatelně... 


22.3.12

Příště

Hudba linoucí se v tónech … šedým lesem v bezšeří, prosvítající paprsky světla  -  odnikud …
Tiché místo plné zádumčivých zvuků …, nová vrstva, v níž ještě jsem nebyla. Stíny… .
Tuším přítomnost něčeho známého, ovšem nepoznaného… . Jdu mezi těmi stromy …  .
Spíše se vznáším a našlapuji zároveň. Necítím ani teplo, ani zimu, ani vlhkost, ani sucho … .
Nedotýkám se šedých stromů se šedými snad listy, možná jehličím, či obojím.

Kam jsem se to zase dostala, …říkám si,  zde to ještě neznám … . Pocity vtěsnané do okamžiku,
 ... hudba nabírá pomalejší tempo …, stromy začínají být vidět skrze negativ, obraz okolí se seká …
je tam … stojí mezi stromy, jediný v barvě, dá-li se tak říkat černé …,  nejenom silueta … .
Vteřina bez pohybu, hudba se mění ve zvuk táhnoucí se nehybností …, vpíjíme se pohledem …,
ani jeden neuhneme.  Zná mne zde? Ví kdo jsem? Nikdy nevím v novém prostoru … .

Přistoupí blíže, také napůl vznášejícím se krokem, zázrak, že vůbec stojíme na … pevné zemi …,
Vnímám v jedno splývající proudy energie, linoucí se ze dvou míst …, nebojují, jdou proti sobě…,
poté přirozeně se prolnou - jedna do druhé zapadá …, když zkušeně si ustoupí i vyjdou vstříc …,
Kaleidoskop obrazů … . Takže ví …, nic zkoumavého, vše navazuje přirozeně na to, co bylo … .
Ptám se… , odpovídá, leč já se propadám do hlubin, v níž již vnímat přestávám …
Tak tedy příště … .

(12.3.2012)   

24.2.12

NÁVRAT

Tak sestoupila jsem, nechala se přesvědčit, že mohu …, je toho potřeba…, a tak …  . Snad poprvé jsem si pamatovala celou tu krajinu, jíž jsem si s obdivem prohlížela seshora. Připomínala mořský šelf, možná je má představa o mořském šelfu podivná, někde se zužovala, jinde zase rozestírala do nekonečné masy temně matných černých skal nepravidelné struktury, přesto vykazující známky pravidelnosti. Prostor se natolik zakřivoval, že jakýkoli pokus o určení vzdálenosti, či jejího poměru, vycházel naprázdno.  Dole pod skalami voda, snad velké moře - nemající konce - v neklidně-poklidném tempu vln narážejících na skály. Voda s nimi nezápasila, neomývala je, aby pomalu, ale jistě, jejich pevnou strukturu rozmělnila na prach, nýbrž byla v souladu s nimi.

Posléze …, tam dole, po velkých oblázcích jsem vešla do prostoru. Neumím se rozhodnout jak nazvat ho, snad křížencem mezi jeskyni a katakombou … .  Nic špinavého zde není a závan říkající mi neodcházej odsud, zůstaň, i zde jsi doma. Stěny jeskyňokatakomby připomínají lesklý čedič, ovšem s pravidelnější strukturou jemně nepravidelnou. Prostoru dominuje průhledný kámen v chaosovitém tvaru působící dojmem křišťálu, jenž v sobě nese zárodky všech barev, je pokryt vrstvami snad kožešin jemně černé barvy.

Těžko určit vzdálenost mezi křišťálem a další Věcí svojí průhlednosti křišťál připomínající, ovšem struktury natolik nepravidelné, že ji lze mít za dílo amatéra elektronika v záchvatu tvořivosti se silným nádechem šílenství.  Jsem na svých výpravách zvyklá na ledacos, ale toto, ačkoli nevidím poprvé, mne pokaždé zarazí. Mohu jen tušit účel toho zařízení, jevícího navíc  známky živého organismu a vysílající impulsy na způsob, když nevíš přesně, co se mnou, raději se nedotýkej. Neměla bych tolik odvahy, mohla bych to rozbít, rozladit, naštvat … a navíc místy jakoby se to propadalo do jiného prostoru či dimenze. Navíc vím, že to tam nějak přirozeně patří, je regulérním obyvatelem - vybavením jeskyňokatakomby. Fascinovaně jej hladím očima, bez myšlenky, co s tebou …, jednoduše jej beru, je tam, nepatří mi a navzájem se respektujeme … .
Ovšem co je jen moje a co mne čekalo jako překvapení při mém návratu, úžasný stůl z lesklého obsidiánu nepravidelně kulatého tvaru. Nádhera, lze jej využít i jako magické zrcadlo, karetní stolek, jistě by na něm šlo provádět i něco jako zvrácenou variantu šachové hry … . A potom, když do něj divinátor ponoří svůj zrak, vidí různé věci, ty, co se nemusí odehrát, je-li s nimi pracováno a vyřeší-li se v tom prostoru jinde. Uvědomila jsem si, že jak Stůl tak Věc mají podobnou energii, jakoby je vytvořil jeden tvůrce. Vím dobře, co s ním… a Stůl mi svojí přátelskosti vychází vstříc. Třeba se mu časem povede přesvědčit Věc, aby nebyla ke mně natolik bázlivá, beztak se nebudu dotýkat něčeho, jehož účelu nerozumím.

Uvědomuji si, že nejde jen o věci materiální, nýbrž se v nich promítá  část duše, jenž do nich vložil jejich tvůrce, jakoby dýchaly, vlnily se a vytvářely stopy v časoprostoru. Nejsou pouhým nástrojem, mají vlastní vůli. Vůbec materiál, z kterého jsou vytvořeny, byl a je živý … .

Možná někdy příště popíšu ponor do čisté temné vody, nemající žádnou teplotu, kterak v ní nastala proměna mého společníka (aha, o tom jsem se nezmínila, evidentně v okouzlení z Věcí, tak napřespříště) o bytostech, jenž onu živou vodu obývají, mám podezření, že ji tvoří a že to, do čeho se noříme jsou vlastně jemné struktury jejich těl .. . Jednou bych chtěla psát o jednom z nich. Vedu s ním rozhovory již téměř druhým rokem. Kdysi býval člověkem a část lidskosti jako by se oživovala a prorážela na povrch s touhou po lidské ženě … partnerce, o  podivných koncích vztahů vzniklých z této touhy, tak neslučitelne s čímkoli pozemským…  .


12.2.12

Meditace nad ATU (výsledky)

Pokud někdo trvá na standardních významech  jednotlivých ATU, udělá svojí psychice lépe, nebude-li dál číst. Jedná se o experiment meditativní, trvající 21 dnů, a zde zapsány výsledky z něho. Čtenář by měl k tomuto přistupovat jako k inspiraci, nikoli jako k dogmatu. 
Nebylo ambicí experimentu popsat ATU dokonale, spíše vyzvednout tu její složku, která se po meditaci projevila v osobním životě.   


I. Všem živlům vládnout a nechat je v sebe promítnout.
Malkuth ...  možnost vyjít z něho ven.



II. Tajemno, cesta zahalená závojem, jenž poodhalí až na konci. 
Tak co? Opravdu si přeješ vstoupit do sféry Neznáma?


III. Cesta trnitá,  vede k lásce skrze poznání temnoty.
Jen málokdo si uvědomuje, že je korunována bolestí.



IV. Opanování vlastní vůle, jež byla vyjevená.
Své slovo majestátem zaštítí a promění jej v čin.


V. Ten, který spojuje a učí..., nejen autorita,
zejména trpělivost a laskavost.


VI. ... ač linky osudu vytyčeny jsou, je potřeba volbu učinit,
zda nechat sebou vláčet, nebo mu jít vstříc.


VII. Je potřeba vyjet, ač neznaje přesné cesty, 
za svým cílem ..., správným směrem.


VIII. Jistá nejistota, nejistá jistota, to v rovnováze musí být ...
Váhy Maat



IX. Zrada, pocit, po němž jen vlastní svět relevantním se stává ...,
překlopení do druhého kola, jen to umět ovládat.



X. Střípky vědění a vzpomínek, dohromady se dávají ... na cestě kolem osudu, lze potkat je.
Někdy jsou nenápadně zasunuty do pozadí, jindy vypadají neuvěřitelně ...
přesto jsou a do vědomí si pomalu, ale jistě cestu derou.



XI. Grance jisté jsou ... krása ducha se promítá do krásy těla,
ukotvenost Universa,

umění krotit a rozdýmat vnitřní oheň,
toť důsledek svobodné volby, jež bude učiněna.


XII. Pohleď do minulostí a vezmi poučení z ní,
co bylo bude, 
a bude,  co má být.


XIII. .. bez vnitřní proměny, toto nelze dát ...


XIV. Ke spojení ohně a vody, důvěra nezbytná jest.


XV. Na této stezce k setkání nedochází, 
v tom ta výzva právě jest.


XVI. ... já vážně mám to brát ... .


XVII. ...chceš osudu jít vstříc?


XVIII. ... tíživé ticho zmařené naděje, ozvěna pádu ...
je potřeba najít to, co zde není... 



XIX. ...pro poznání pravdy, pravé vůle ...
vše dovoleno jest. 


XX. čas bez hostů, tvoření malého, nejde-li velké, 
ponechání inspirace na Múzy, 
pomalu ale jistě, jen skrze vlastní síly.


XXI.  0.