10.6.12

Meditace ....


Píši ve stavu apatie, bez chuti cokoli dělat ... . S pocitem, že nade vším jsem zlomila hůl a jen tak tiše sedím, pozoruje tok vlastních myšlenek. Naslouchám zvuku charakteristickému jeho příchodu. Vzdálené kroky ..., koutkem oka zahlédnu temnou šmouhu, snad vešel do dvěří. Poprvé mne toto zarazilo, jenomže jeho přítomnost mne vždy dovede spolehlivě uklidnit.
Zůstavám v naprosté nehybnosti ... . Najednou stojí u mne. Dotek, jak prochází po prstech levé nohy, skrze lýtko, jemně nad koleno ...; posléze od páteře k vlasům, to již drží mojí levou ruku. Pocit obalení jinou energií. Bere do dlaní moji tvář. Jemně přivírám oči vychutnávaje si příval jemně kořeněné teplé energie. Vstanu, postoupím několik kroků blíže k němu. Pohladí mojí tvář, projde mi rukou po očích a přesune se za mne.  
Propadám se někam do Jinam ... zajímavě strukturované obrazce na tmavém podkladu vzájemně se prolínající ve vrstvách. Uměla bych je sledovat nekonečně dlouho. Mají tvary, úplně jiné, než-li cokoli v běžné realitě. Zároveň cítím, jak mne drží. Zvykla jsem si časem opřít se o něj. Znám se. Zapomněla bych stát a pád na zem by mne rychle vrátil do běžné reality. Někdy mezi vrstvami prolítne stříbřistá jiskra, po ní následuje změna struktury a tempa. Ponořím-li se hlouběji, slyším i zvuky připomínající hudbu. V pozici leže, se právě v těchto okamžicích odporoučejí zbytky vědomí.
Teď stojím. Pořád mne drží, ovšem přesouvá se opatrně pomalými pohyby přede mne. Když před léty to udělal poprvé, musel mne při tomto manévru opřít o zeď, abych neupadla. Vzpomínám, že jednou jsem opřít nechtěla. Jakmile mne přestal fixovat sebou, roztřásly se mi příšerně nohy. Ukázka jako vystřižená z filmu o malém v dešti zatoulaném pejskovi s nožičkami klepajícími se zimou. Tehdy jsem to nakonec ustála a nechala se postupně vrátit do běžné reality. Později v parku, u cigára, jsem si uvědomila ohromnost té síly umějící proplouvat různými sférami, včetně běžné reality.Teď se týči přede mnou, jasný stín ve tmě. Usměji se a natáhnu ruku pátrající po obrysech jeho tváře. Za tu dobu ji mám v rukou jako slepec odkázán jen na hmat. Baví mne potom procházet po jeho ramenou, to přitáhne mne blíže. Cítím dech, někdy i něco, co připomíná tep. Nedá mi to a opřu se o něj v poloze, že být to jen imaginace, musela bych přistát na zem přímo tváři :)

Apatie zmizela ... . Po tomto nelze být apaticky. Je vedle mne a tu a tam si potáhne z cigarety, kterou mu nabídnu. Napadlo mne to teď spontánně poprvé, takže se rozhoří jen slabě. Nicméně, znatelně... 


Žádné komentáře: