19.7.12

Pavučina ze snů ...

Plastika na bílém pozadí, prozářeným světlem natolik šedým, 
že bíle nic je protkáno temnějšími prostupujícími vazbami. 
Stojí, dýchá a to, co působí jako skořepina, 
je proměna živé tkáně nutná v tomto prostoru, 
jinak by jen trochu větší víření zanechalo na pokožce stopy, 
jakoby se člověk válel v rozdrceném skle. 
Šlépěje neproměněného by zanechávaly za sebou krvavou stopu, 
jíž by nehmota vytvářejícího prostoru pohltila do sebe a vyvrhla 
v gejzír energie prolínající se do jiného časoprostoru.


-----


Je tam, ukryt v hlubinách dimenzí vedoucích do Jinam ... .
Jako by čekal ..., jak absurdní slovo na místě, kde není čas.
Takže je, že čeká se jeví jen otrokům času.
Kdy pro něj neznamená nic, pouze jak - 
existuje Zde i Jinde, téměř zároveň..., 
otroci prostoru nerozliší to.

Přesto rozdíl je měřitelný v tónech,
jen zachytit vlnu, na níž serfuje 
z hlubiny po hladině reality ... .

4.7.12

Prolínání světů


Kráčela úzkou pěšinkou vedoucí ke skále. Měla pocit, že tam bude někdo, před nímž byla varována, ale nevadilo jí to. Nebylo poznatelné, jaká je denní doba, slunce nesvítilo, ale nebyla ani tma. Podivné šero procházelo do něčeho světlejšího.  

Došla k místu, kde cesta skončila. Bylo potřeba vylézt nahoru po skalách. Pospíchala, protože z jedné strany se dva srpky Slunce blížily ke dvěma srpkům Luny přicházejícím ze strany druhé. Nepřemýšlela nad tím, proč jsou dva. Věděla, že vyleze-li na skálu, bude svědkem něčeho více…. Prolínání světů.

Jenomže výstup začínal být komplikovaný. Skály byly čím blíže k cíli, tím více hladké a stékala po nich voda. Nakonec měla projít úzkým hladkým úsekem, pod kterým byla propast. Nepřipouštěje si nebezpečí prošla a znovu stoupání. Poslední úsek dělící jí od vrcholu byl příliš hladký a kluzký. Neuměla ani pořádně najít  oporu pro stávající pozici. Právě se beze strachu pokoušela zmobilizovat síly očekávaje pád, když jí podal ruku. Ačkoli čekala neznámého, nebezpečného a zároveň všeho schopného jedince, nepřekvapilo jí, že ho zná... a trochu jinak. Již si zvykla, že lidé kolem mají na ostatní poněkud jiná měřítka. Navíc neměla co řešit, bez jeho pomoci by beztak letěla dole.

Tam nahoře to vypadalo trochu jinak. Srpky Slunce již byly blízko srpkům Luny. Poté se vše překrylo v jeden obrazec, který se vyznačoval nepopsatelnou nádherou. V hlavě měla slovní spojení Chymická svatba. Možná ho vyslovila v údivu hlasitě... . Netušila, jak dlouho ten úkaz trval.

Realitu začala vnímat až poté, co onen úkaz již odezníval. Uvědomila si, že stojí na úzké římse a nebýt jejího společníka, který ji pevně držel, pravděpodobně by se zřítila dole, aniž by si vychutnala ono úchvatné divadlo do konce. On se na ni také podíval a poté, co se jejich pohledy setkaly, řekl: „Kdyby teď skončil svět, je to jedno.“