27.9.12

Přítel z propasti (1)

Přišel jako vždy - bez zaklepání. Posadil se vedle mne s pocitem, že došlo i na něj. Po létech mlžení a částečně nahodile vypouštěných hlášek mne posedla snaha provést něco konstruktivního. Popsala jsem toho již spoustu ve snaze uchopit téma, ovšem výsledek mne neuspokojil natolik, abych jej publikovala.
Uvědomuji si, že seriózní pisatel by čtenáři alespoň částečně přiblížil hlavní postavy. Evidentně jsem to já a potom bytost vykazující známky mužské polarity. 
Já jsem člověk mající tendence tu a tam se zhmotňovat ve snech. Někteří mne vnímají jako přízrak i ve stavu bdění. Podle svého naturelu mne označí za strašidlo nebo bohyni. 
On, individualitou mající nesporně kvality osobnosti. Popravdě, jsem v rozpacích ..., kam přesně ho zařadit. Šlo by z něj udělat démona, strážce, boha, poloboha, či toliko populárního upíra. Tím vším byl již ze strany lidí, kteří se s ním potkali, nazván. V nouzi mohu vždy vymyslet modernější verzi skoleného hrdiny, ležícího mezi světy v kómatu, vykonávajícího skvělé skutky, zatímco jeho tělo atrofuje napojené na přístroje, nedočkavě čekající po těch létech již na konec. Také si pohrávám s romantickou představou dřevorubce na Aljašce, dobrovolně odstřiženého od světa. To vše by nebyla pravda.

Objasnit podstatu takovéto bytosti je nemožné bez teoretického pojednání o šamanismu, protkaného naukou o Ka a snahou o nastolení kabalistických souvislosti, což by mé úvaze jistě dodalo vážnosti. Jenomže nespisuji teoretické pojednání, pouze si hraji se slovy ve snaze přiblížit jeho povahu. Nechce se mi ani uchopit objekt popisu skrze minulé životy ve stylu Anne Rice. Jméno identitu dostatečně označuje, ovšem je-li odpovědí, "říkej mi, jak chceš", i toto kouzlo opadá. Jistěže jméno má, snad zachytila jsem shluk slabik po několikaleté spolupráci správně..., ale nakazila jsem se okultistickým manýrem nesdělovat jména.

Nemá významu pátrat po tom, kdy a jak přesně vznikl, ani jak dlouho v tomto stavu existuje. Jednoduše je. Možná někoho napadne otázka, kde jsem na tuto bytost narazila - přišel sám.
Počátky se odehrávaly u mne výlučně v rovině nevědomí, a tak jsem odkázaná na jeho interpretaci připomínající podobenství. Prý mne uzřel poprvé na dně propasti Abyssu  (tam jsem se ocitla v důsledku kombinace nešťastných náhod a osobních krizí). Zřejmě byl na toto prostředí zvyklý, takže na rozdíl ode mne vnímal (alespoň to tvrdí). Měl ho zaujmout můj okázale neotřelý styl vyhrabávání se a znovu-pádů. Vypadá to, že byl okolnostmi dohnán na dno propasti, snad si tam poklidně visel, když nevědomě připlachtím já.  
V tomto období jsme spolu moc nemluvili. Měla jsem sny o procházení se po dně propasti a touhu jít nahoru. Vůbec mne nenapadlo přemýšlet, zda jsem sama. Netuším, kolik pozornosti mi věnoval, ani zda by sázel pětník na můj odraz ze dna. Sklony ke spasitelskému chování jsem u něj nikdy nezaznamenala.
Pamatuji si pouze temnotu, tmu, hloubku, ponor, náhled na sebe z různých uhlů, pohyb směrem nahoru, uvolnění kamene, zpět na dně, hloubka ..., ticho, tma ..., opatrnější šplh nahoru, trochu světla, uklouznutí, pád, světlo mizí, náraz na dno, ozvěna nárazu, mé klení (umím klít v několika světových jazycích, zejména když jsem sama, nebo si to alespoň myslím); to vše v opakujících se cyklech ... . Stav mezi šílenstvím a normalitou, tenká linie.
Přesto, nakonec jsem byla nahoře, a pro změnu jsem se musela naučit pohlédnout do světla a vizuálně uchopit ten prostor ... .

Již si nevzpomínám, jak slovo dalo slovo a já jej na oplátku pozvala na návštěvu k sobě. A tak mí kamarádi, mající pootevřené třetí oko, rozeznávali v mé přítomnosti ještě jinou bytost, často diskrétně zakrytou v kápi. Někteří mu neúmyslně lichotili, když jej nazývali Největším Zlem, Nejčernější Černotou, žel k mé veliké lítosti se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu nazvat jej Chodící Apokalypsou, čímž tento nedostatek teď kompenzuji. Setkávala jsem se i s reakcemi typu, asi jsem se zbláznil, za tebou stojí chlap v kápi.

Hloupé bylo, že já si na vědomí nevybavovala ani jeho, ani nic z našich setkání. Vše zůstávalo v hladině mého nevědomí. Vnímala jsem pouze efemérní něco vedle sebe bez vizuálních efektů. Věřila jsem vizím těch lidí, vždyť se mezi sebou neznali. Postupně jsem si zvykla na přítomnost neurčité bytosti, nevěda, co mi chce. Nebála jsem se, vždyť mé podvědomí dobře vědělo, oč se jedná. Možná i proto mohl nerušeně probíhat proces vybavování si, třebaže místy protkaný mírným zkreslením a dezinterpretací. Navzdory neobvyklé formě přátelství jsem této bytosti důvěřovala a ve chvílích nejtěžších ji předala kormidlo.
Ne vždy rozumí mým pohnutkám a nevyslovuje souhlas s každým mým argumentem. Přesto mne nikdy nepodrazil. Tam, na dně nejhlubší propasti jsem našla bytost vyznačující se stálosti, přímosti, smyslem pro fair play a touhou po lepších hodnotách.

Skepticky se usmál, když mi teď položil otázku, zda lze vůbec slovy popsat sny, zachytit nezachytitelné ... . Těžko říci, otevřená mysl, i ta lidská, by měla unést cokoli.  


pokračování            

Žádné komentáře: