16.11.12

Podrobné se vyptávání


Jsou lidé, kteří by přísahali, že se nelze ptát karet na konkrétní otázky, přeci k tomuto slouží kyvadlo. S druhou části věty souhlasím …, ovšem pokud jde o tarot, neznám slovo „nelze“. Lze cokoli, pokud člověk ví, jak na to. I klást kartám konkrétní otázky. Na rozdíl od kyvadla, jsou vidět i okolnosti situace (neutopí-li se v nich vykladač), jen to chce vrstvit otázky tím správným způsobem.

Tarot je obrazem chodu Universa. Zásadní to informace pro každého, kdo má ambice s ním pracovat. Nepočítám příliš s tím, že typickým čtenářem mých článků je člověk jdoucí mimo Universum, ovšem najde-li se takový, jistě i toho bude zajímat, jak projeví se něco v běžné realitě, a ta již součástí Universa je. Z tohoto důvodu nemám ráda otázky, jak by to bylo, kdyby … . Odpovědí může být leda tak iluze. Mé sady tarotu nemají takové konstrukce v lásce a pozoruji u nich tendence jinde toto tazateli oplatit. Nepovažuji karty za samostatné živé bytosti (ovšem není vyloučeno, aby skrze ně jakákoli entita včetně člověka promlouvala), nýbrž za divinační prostředek mající svého ducha, který buď přilne k duši vykladače a potom dojde k harmonickému souznění mezi nimi, nebo nikoli. Nemám zde na mysli otázku volby mezi více variantami či rozhodování, to je jiná kategorie, neboť zde tazatel požaduje radu.

Píšu o otázkách, na které tazatel požaduje jednoznačnou odpověď. Chce-li pouhé ano/ne, postačí pevná ruka a prověřené kyvadlo (Neznám nic záludnějšího, než-li kyvadlo žertující na úkor tazatele. Žel v takových případech nelze jednoznačně říci, že neříká pravdu. Jeho zákeřnost se projevuje právě ve směsi pravdivých a nepravdivých odpovědí. Velmi nebezpečná záležitost, takto si jeden v naději na pravdu může vytvořit i návyk bez kyvadla ani ránu.). Ovšem chce-li tazatel znát i věci související, nezbývá nežli správně volenou otázkou pokusit se nahmatat tep osudu pomocí tarotu. Také okolnosti napoví jakou další otázku položit, aby se jednalo o na sebe navazující vrstvy položené na určité logické konstrukci.  Vyhnu se moralizování k tématu, že by se mělo jednat o otázky důležité a ne hlouposti. To bych většině svých tazatelů nemohla vyhovět, neboť z mého pohledu vypadá důležitá otázka úplně jinak. Podstatné je, zda tazatel skutečně požaduje odpověď. Hledá-li v tarotu aliby, rovnou říkám neklapne to a odpovědi stane se podivný nesmysl. Otázka by měla představovat pro tazatele podstatnou záležitost, být formulována naprosto srozumitelně a jednoznačně, myšlena vážně a pokud možno odpověď na ni by měla být hledaná ve správnou dobu. Za této konstelace je možné dovodit naprosto přesné odpovědi.

Je chybou, podlehne-li člověk velikášství, co vše si přes karty nezjistí. Ono Universum podobné věci nemá rádo a stane se, že člověk tak bude zapleten do pavučin iluzí … . Stejně tak není vhodné provádět stalking jiné osoby, to potom se tazatel chytí do pasti spočívající v žití ne svého života, ale odrazu života objektu tak, jak si jej tazatel představuje. Při kladení otázky je vhodné položit ji a nechat karty promlouvat … . Série podrobných otázek připomínající výslech má za následek nesrozumitelná, místy i protichůdná sdělení.

Ačkoli člověk klade konkrétní otázku, je potřeba počítat i s tím, že karty neodpovídají, nýbrž poukazují na něco jiného. Na problém, jenž se objeví, to, co bude v nejbližší době pro tazatele tím nejdůležitějším. Potom stane se, že událost proběhne, jak ji karty popsaly, jen někde jinde a možná i v trochu jiném čase, či jiné osobě. Často se tazatel záměrně nedoví vše najednou, nýbrž postupně po dávkách, neboť není připraven na přijetí holé pravdy.

Vyzkoušela jsem si různé způsoby, neboť měla jsem i "urputné" tazatele. Nejhorším možným přístupem je přístup magika, kdy vykladač nebo tazatel předpokládá, že karty musí vyjevit vše, neboť jeho vůle si to žádá. Tarot je odrazem Universa, a to často mívá jiný názor. I zde platí ono příslovečné, kdo se moc ptá, se moc doví. Osvědčilo se mi použivání tzv. zavírací karty http://adjustment-lianare.blogspot.cz/2009/01/popojedem.html , člověk hned pozná, zda do vyptávání se jít nebo ne. Při kladení samotných otázek často hrozí, že tazatel neudrží jednotnou linii a nechá se zlákat  podrobnostmi vedlejších větví, na ty zaměří se jeho pozornost. Jenomže ty papírové mršky jednou hlavní linii a při více podtématech mívají tendenci odpovídat nikoli v aktuálním čase. Jinými slovy odpovídají ne na otázku právě položenou, nýbrž řeší něco předchozího nebo něco, co teprve položeno bude ..., jedou nedisciplinovaně něco svého, když může tazatel, ony také. Na druhé straně nic nenaučí vykladače porozumět řeči svého tarotu, jako více směry rozháraný tazatel. Já sama mívám neurčitý pocit, že karty přecházejí do anarchie, jejich duch zůstává svobodný.

Hrají-li si na zdvořilou vykladačku a varovné signály ignoruji, často dochází k přerušení výkladu v důsledku vnějších okolnosti. Nedoporučuji odbýt pravidlo držet se striktně jednoho tématu. Jedinci mající s tímto problém by si měli vypracovat vývojový diagram :) . Je namístě, aby vykladač výklad neurvale přerušil, má-li ke svým klientům vytvořenou citovou vazbu, domluva s kartami, že se jednoduše při takových případech zavřou, mnohé zachrání. Lze probírat více témat, ale ne najednou. Téma ukončené by se již v rámci sezení nemělo otvírat, až dokud vykladač někdy příště nemá pocit, že nastal čas. Zde by si měl klient uvědomit, že není v pozici policisty, vykladač jeho tlumočníkem a tarot vyslýchaným.

Pro vykladače se jedná o praktikum energicky náročné, takže již v pudu sebezáchovy by k tomuto neměl přistupovat příliš často. Kdo poskytuje placené služby, za toto doporučuji navýšit sazbu. Vůbec vykladač je tím, kdo určuje začátek i konec sezení, a má-li pocit, že něco není v pořádku, nemá cenu v sezení pokračovat. Těžko určit míru přijatelnosti, to závisí na zkušenostech vykladače a na tom, nakolik mezi ním a klientem si ladí energie. Práce s tarotem mne dovedla k tomu, že se nerozpakuji výklad odmítnout, ať již klienta a také si sama volím vhodný čas.        


8.11.12

Intermezzo I (2)

předchozí

Mluvíme. Dá-li se tomu říkat rozhovor. Trvá dlouze, ačkoli nejde o obsáhlá sdělení. Naslouchám slovům protkaným místy smíchem a jejich obsah si dávám do kontextu. Stačí se nechat unést vlastním vnímáním smyslu slov,  ... a jsem někde jinde. Nemá nic proti popisu vybraných okamžiků z naší společné minulosti, parafrázi vyřčeného, pokud doslovná citace projde procesem autorizace.

Zvláštní psát o někom, koho dobře znám, když u toho louská můj rukopis, neb jak sám říká, neumí číst myšlenky, a ani o to nemá zájem. Rozumím mu. Jsou lidé, co s oblibou prohlašují, kterak pomocí svých zvláštních schopností umí přečíst jiného člověka. Někdo záměrně balamutí, jiný tomu skutečně věří. V podstatě jde o směs nadmíru vyvinutého pozorovacího talentu (obzvláště jde-li o záležitosti jiných) kombinovanou s dostatečně sugestivní představivostí. Okolnosti potom již samy mají tendenci působit tak, aby člověka v jeho smyšlence, bez ohledu na skutečnost, utvrdily. 
Dle smíchu vycházejícího z hlasového ústrojí mého společníka usuzuji, že od pouhého přemýšlení jsem přešla k telepatickému sdělení. Někdy takto spolu filosofujeme ... . 

Jsou spisovatelé píšící svá díla v transu a kupodivu slovní spojení dávají smysl. Jiní se zase při psaní nechávají unášet vyprávěním nějaké bytosti, s níž jsou zpravidla v přátelském vztahu, a výsledkem je text nesoucí stopy obou, aniž by měl čtenář pocit, že spisovatel musí být schizofrenikem.

Žel, toto pro mne neplatí, já si svůj text musím vypiplat sama. Žádná jiná mysl prodírající se do mé a diktující či navádějící, jak dál. Když mi loni navrhl, abych něco z našich prožitků napsala, trochu ve mně klíčila obava, zda nestanu se pouhou písařkou ... . Nikoli. Nechal mne napsat text popisující smyšlené osoby nesoucí stopy patosu, rozhodit jej mezi pár lidí, čekaje, kdy přijdu si na to, že tato poloha mi tak docela nevyhovuje ... .  Nepřichází pln nápadů, o čem všem bych měla napsat. Naopak, hlásá přesvědčení o psaní, jež musí v člověku uvnitř uzrát, a potom samo vytrysknout na povrch. Žádné takové - drahá, potřebuji posílit egregor, nemohla by ses pokusit dojmout nějakou čtenářku? Jak mi několikrát vysvětlil, nesejde mu na reakci čtenáře, zajímá jej pouze proces vzniku textu, jen samotné psaní je autentické. Čtenář se často nechává strhnout k interpretaci jdoucí proti textu. Má pravdu. Jednou jsem psala glosu, muž je svědkem umírání jemu z neurčitého důvodu blízké ženy ... a čtenář z něj udělal vraha. 


Psaní, ukládaní slov vedle sebe, naslouchání jejich znění, vytváření struktury popisující děj, zachytávání pocitů, věcí, jež jsou stěží popsatelné, představuje něco přitažlivě pohlcujícího, možnost přiblížit se slovy mystériu. Je to jako proplouvat mezi aeony, různými prostory ... a nemít strach vydat se do míst, která nepopisuje žádná mapa, jen tu a tam neurčitá zmínka na stezce některého ze šamanů. Vstoupit na živý most, umějící protáhnout vědomí člověka do sfér mimo vše známe ... . Svým způsobem při vytváření textu, byť v jiné rovině, člověk předvádí něco podobného. Moc slov poskládaných vedle sebe může oživit prakticky cokoli.

pokračování