8.11.12

Intermezzo I (2)

předchozí

Mluvíme. Dá-li se tomu říkat rozhovor. Trvá dlouze, ačkoli nejde o obsáhlá sdělení. Naslouchám slovům protkaným místy smíchem a jejich obsah si dávám do kontextu. Stačí se nechat unést vlastním vnímáním smyslu slov,  ... a jsem někde jinde. Nemá nic proti popisu vybraných okamžiků z naší společné minulosti, parafrázi vyřčeného, pokud doslovná citace projde procesem autorizace.

Zvláštní psát o někom, koho dobře znám, když u toho louská můj rukopis, neb jak sám říká, neumí číst myšlenky, a ani o to nemá zájem. Rozumím mu. Jsou lidé, co s oblibou prohlašují, kterak pomocí svých zvláštních schopností umí přečíst jiného člověka. Někdo záměrně balamutí, jiný tomu skutečně věří. V podstatě jde o směs nadmíru vyvinutého pozorovacího talentu (obzvláště jde-li o záležitosti jiných) kombinovanou s dostatečně sugestivní představivostí. Okolnosti potom již samy mají tendenci působit tak, aby člověka v jeho smyšlence, bez ohledu na skutečnost, utvrdily. 
Dle smíchu vycházejícího z hlasového ústrojí mého společníka usuzuji, že od pouhého přemýšlení jsem přešla k telepatickému sdělení. Někdy takto spolu filosofujeme ... . 

Jsou spisovatelé píšící svá díla v transu a kupodivu slovní spojení dávají smysl. Jiní se zase při psaní nechávají unášet vyprávěním nějaké bytosti, s níž jsou zpravidla v přátelském vztahu, a výsledkem je text nesoucí stopy obou, aniž by měl čtenář pocit, že spisovatel musí být schizofrenikem.

Žel, toto pro mne neplatí, já si svůj text musím vypiplat sama. Žádná jiná mysl prodírající se do mé a diktující či navádějící, jak dál. Když mi loni navrhl, abych něco z našich prožitků napsala, trochu ve mně klíčila obava, zda nestanu se pouhou písařkou ... . Nikoli. Nechal mne napsat text popisující smyšlené osoby nesoucí stopy patosu, rozhodit jej mezi pár lidí, čekaje, kdy přijdu si na to, že tato poloha mi tak docela nevyhovuje ... .  Nepřichází pln nápadů, o čem všem bych měla napsat. Naopak, hlásá přesvědčení o psaní, jež musí v člověku uvnitř uzrát, a potom samo vytrysknout na povrch. Žádné takové - drahá, potřebuji posílit egregor, nemohla by ses pokusit dojmout nějakou čtenářku? Jak mi několikrát vysvětlil, nesejde mu na reakci čtenáře, zajímá jej pouze proces vzniku textu, jen samotné psaní je autentické. Čtenář se často nechává strhnout k interpretaci jdoucí proti textu. Má pravdu. Jednou jsem psala glosu, muž je svědkem umírání jemu z neurčitého důvodu blízké ženy ... a čtenář z něj udělal vraha. 


Psaní, ukládaní slov vedle sebe, naslouchání jejich znění, vytváření struktury popisující děj, zachytávání pocitů, věcí, jež jsou stěží popsatelné, představuje něco přitažlivě pohlcujícího, možnost přiblížit se slovy mystériu. Je to jako proplouvat mezi aeony, různými prostory ... a nemít strach vydat se do míst, která nepopisuje žádná mapa, jen tu a tam neurčitá zmínka na stezce některého ze šamanů. Vstoupit na živý most, umějící protáhnout vědomí člověka do sfér mimo vše známe ... . Svým způsobem při vytváření textu, byť v jiné rovině, člověk předvádí něco podobného. Moc slov poskládaných vedle sebe může oživit prakticky cokoli.

pokračování



            

Žádné komentáře: