22.12.12

Intermezzo II (4)


předchozí

Teď bych mohla psát o lidech, kteří se mihli kolem mého příběhu. Rozepsat se o jedné vizi, co ukázala se následně býti zachycením reálného děje někde jinde. Jenomže ti lidé přímo s mým příběhem nesouvisí. Naše linie se potkaly v době, kdy jsem skákala do propasti, ale ve skoku mi to stejně nezabránilo, ani jej nepodnítilo. Žijí si, ani nevím, jak dál, své životy, své vlastní příběhy.  
Přemýšlím hlasitě a mám zde přenos od přítele. Nic neobvyklého, "chceš snad psát životopis?" otázka položena s úsměvem a já mám pocit, jakoby si v tom prostoru Jinde vzal obyčejnou dřevěnou židli, posadil se na ni čelem k opěradlu a na to nějak poskládal ruce. Mentální podoba telefonu s videem napadlo mne, což jej pobavilo. Zvláštní pocit, umět rozesmát něco éterického. 
"Chceš popisovat život někoho jiného? Vkládat mezi události vlastní interpretaci?" pojmenoval to, čemu jsem sama neuměla dát jméno. Vskutku nemám chuti vysvětlovat, kdo je kdo, v jakém jsme vztahu, jak se tento vztah vyvíjel, spřádat teorie, proč ten který jedinec jednal tak, či onak, a to vše jen pro uspokojení zvědavosti případného čtenáře.

Vůbec psát o skutečném prožitku někoho jiného je činnost tuze nevděčná. Již mnohem lepší si vše vymyslet. Kdysi popsala jsem několik společných zážitků, které jsem sama vnímala a spolu se mnou i jiná osoba. Zahalila jsem vše do fiktivního příběhu, a prý docela přesně vystihla pocity, vnímání, průběh. Ty příběhy byly mé i někoho jiného, patřily nám oběma. Zřejmě jsme se shodli, jinak by se můj popis nemohl natolik shodovat s prožitkem jiného člověka. Jenomže po čase jsem se dočkala reakce, že jsem odkázaná na jeho zážitky. Zklamal mne. Já popsala zážitek svůj, ze svého úhlu pohledu. Možná bych to vše i zničila, kdyby mi to přítel z propasti nerozmluvil. Poukázal na mojí energii do té práce vloženou, na příběh postavený na mém vnímání společně prožitého, bez ohledu na spouštěcí mechanismus. 

Dnes mám pro podobně nevděčnou reakci pochopení. Vždyť ten druhý člověk mohl mít dojem, jakobych mu vytunelovala část jeho příběhu. Je jedno, že se tak stalo po předchozí dohodě a možnosti korektury. Třeba by si ten příběh chtěl jednou popsat nějak sám, v jiném kontextu, jenomže já již jej oživila na hmotném substrátu. Někdy lidem přijde možnost mít popsané něco, čeho se zúčastnili, velice lákavá, ovšem zároveň tím něco ztrácejí. Poučená, nehledám již inspiraci v prožitcích s jinými. Jistě jsem si měla projít i touto zkušeností.

Vyhnu se tedy zde splétání svého příběhu s příběhy jiných, vytváření paralelních linií. Jistě, žiji ve světě lidí, mám s nimi různé zkušenosti, vztahy různých kvalit, někteří jsou mi obzvláště blízcí. Dochází k nějakému vzájemnému vlivu na sebe, akce, interakce. Pro mne je důležité mé přesvědčení, to, za čím si jdu. Zde v této sérii popisuji svět mimo běžnou realitu, vztahující se ryze ke mně. Možná se někomu mohou dít podobné věci, jistě nebudu s obdobnou zkušeností jediná. Jenomže nikdy to nebude úplně stejné. 

pokračování

17.12.12

2 mečů (komparace)

V mutaci Rider-White žena se zavázanými očima drží v každé ruce pevně jeden meč tak, aby oba držela ve stejné poloze.  Pochopitelně, mohla by dělat něco jiného, jenomže ona ví, že ve stávající situaci potřebuje nadhled. Toto řešení přijala dobrovolně, navzdory dotírání ledajakých myšlenek, nic ji nevyhodí z rovnováhy.
Dobrovolně přijala ticho a klid. Ponor do svého nitra ničím nerušený ji umožňují zavázané oči (nestačí, že je tma, ona potřebuje ponor do temnoty vlastního nitra). To chce být beze strachu, napětí, snahy mít vše kolem pod kontrolou. Sílu a energii v pasivní rezistenci dává do rovného držení mečů... . Zavázané oči zastupují aspekt spravedlnosti, nedat na to, co oči vidí, je potřeba jít do jádra problému, vystihnout jeho podstatu.
Atmosféru dodává Luna v první čtvrti, naznačující nový cyklus, nový začátek, ačkoli postava sedí na ruinách mající svoji historii u věčně pohyblivého, nikoli zde rozbouřeného moře.
V této situaci karta radí zanechat aktivity a být pouze tichým pozorovatelem přemítajícím uvnitř sebe. Nestavět se na ničí stranu, nevydávat soudy, nechat věci samotné běžet, ať se vyvinou. Nemá cenu ani zabývat se přespřílišným sledováním situace (ve tmě a se zavázanými očima to ani moc dobře nejde), naopak od ní odstoupit a věnovat se něčemu jinému. Vše, co se děje, není problémem tazatele. Není nutné nic řešit, postačí přemítat.

V Thothově tarotu nejde o kartu figurální. Dva meče ve tvaru X (zajímavý symbol doporučuji k němu rozbor René Alleau), za nimi jsou v pohybu větrníky ... . Luna ve Váze (oba symboly položeny na špičkách dýk), aneb rovnováha v emocích, nestála Luna zde nachází klidu. Váha ji nutí do objektivity. Dá se říci, že jde stav o subjektivní objektivity. I zde je Luna v novu. Uprostřed růže symbol Ducha. Spojení rácia a intuice vytvoří dokonalý výsledek - jasné myšlení. Není třeba toho dosáhnout ve ztuhlé pozici (větrníky vzadu jsou v plynule pomalém pohybu), protože jinak hrozí zřícení z hradeb, jako u Robin Wood tarotu. Postačí jako spojnici zvolit Ducha.
MÍR aneb sjednocení protikladů, negativního a pozitivního, náhled na vše z obou stran. Světlo ... nikoli tma oproti předchozí kartě, postačí ponechat vládu Duchu a vše tak jasné je. Všechny symboly, i figurky andílků zbožně spínajících ruce po stranách jílce meče jsou v rovnováze, samotné zbraně se krásně lesknou, do kříže vycentrované větrníky (zajímavý aspekt X a za ním kříž). V tomto tarotu i Spravedlnost balancuje na špičce meče, oba její symboly jsou položeny na špičkách dýk.
Tazatel by se měl vyhnout malichernostem, malým věcem. Myslet na nestrannost a skutečnost, že každá mince má dvě strany. Nepředjímat, nedat na podněty z okolí, nýbrž sám má na objektivní posouzení situace. Nechat promlouvat svého Ducha, což může být pro člověka zatíženého nízkými věci až neuskutečnitelný problém.  

Pokud člověk neposlechne a klidu nectí, příliš jeho myšlenky létají, může se stát, že ty meče spolu začnou se bít, a to již vratné nebude...
  

1.12.12

Transfer (3)

předchozí

Mít něco na dosah ruky a… neumět to zachytit, bývá doprovázeno podivně rozpačitými pocity. Člověk si přijde, jako kříženec mezi trotlem a alzheimerikem. Stav vyznačující se častými změnami nálad bez zjevné příčiny. Nejhorší je snad ona neschopnost pojmenovat, že něco chybí, ... natož diagnostikovat, co. V takovém rozpoložení se pro některé stává dobrým společníkem spiritus v tekutém skupenství, pro jiné něco více psychedelického. Tu a tam se najde i kumpán ochoten podpořit člověka v jakékoli špatnosti.
Neinklinovala jsem k látkám navozujícím pozměněný stav vědomí a nějak se stalo, že kumpány jsem si postupně dováděla do hluboké beznaděje a rozčarování. Často zapomínám na sklony lidí ke ztotožňování se s cizími problémy, nejlépe těmi, jenž nemohou nikterak ovlivnit.

V daném případě jsem se rozhodla sáhnout po magii. Naštěstí u ní je vedlejší, co si člověk definuje na vědomí. Na magii mne nejvíce fascinuje její přesah. Myslím tím právě onu vlastnost, kdy člověk se domnívá, jak neřeší vědomě naprogramované ABCD, a přitom nastartuje proces vedoucí k XYWZ, záležitosti hluboce podvědomé. Úspěch závisí na tom, nakolik člověk ustojí výsledek, neboli vynoření se jeho skutečné vůle do běžné reality. Pochopitelně, jde o proces dlouhodobější, mající různé fáze a mezistupně, takže adept si může být jistý tím, že nudit se určitě nebude.

Pouští-li se člověk do něčeho nového, není špatné to vzít ze strany, kterou zná. U mne snad ani nic jiného tehdy, nežli tarot, tehdy do úvahy nepřicházelo. Spouštěcím mechanismem byly sny o potkávání někoho, koho jsem neznala, ačkoli bych znát měla. Někoho, kdo mi připomínal něco ztraceného. Někdy mne z meditace vytrhávala přítomnost něčeho, co mělo obrysy, a pozvolna beze spěchu se začalo ztrácet do hlubin, kam jsem na vědomí neuměla proniknout. Prožití prchavosti okamžiku - doslova. Četla jsem o tom, kterak by se měla éterická bytost přistižená při činu rozplynout. Svědkem tohoto jevu jsem se nikdy nestala. Vždy šlo o otevření prostoru s více vrstvami, do něhož se zjevení posupně propadalo. Pojala jsem nápad: když ono to může dojít Zde, proč já bych nemohla Tam? Ovšem to Tam, nemělo bod určení, ani mapu ukazující cestu. Aplikace pravidla "hodnost-jméno-sféra" nepřicházela do úvahy. Jistá bezradnost mne přiváděla do vrstvy vyznačující se podivným chvěním myšlenek, až jednou v polospánku jsem zpozorovala stříbrnou jiskru lákající mne dál ... do temně černé, konce nemající "studny". Jiskra oslepující zrak mne probrala a já již jen s otevřenými očima sledovala tu závratnou hloubku. Měla jsem pocit, že jen tak to nedám a dostávalo se mi pouze jediné rady, ať nechodím nikam mimo Strom, do neznámých sfér, protože mohu skončit jako prázdná schránka bez duše, neumějící se vrátit zpět. Nebála jsem se, jen jsem neuměla následovat jiskru, právě kvůli lpění na sebekontrole ... nedostatku schopnosti umět nechat věci jen tak volně plynout.

Jenomže nápad byl pojat a já držela v ruce Crowleyho transcendentálního Maguse. On prochází sférami, vládce Caducea, Hermova křídla ..., znalec světla i stínu.

"Víš, čeho žádáš?" oslovil mne sám. Jsem zvyklá si povídat s kdečím, tak proč ne s Magusem. Objasnila jsem mu, jak nezbytně potřebuji přenést do sféry, kde přebývá bytost, neznámy návštěvník, a oplatit mu návštěvu. Vyptávala jsem se na něj každého, kdo ho zachytil. Naposledy znechuceně prohodil, že bych mohla také přijít sama ... .

Magus souhlasil, ale varoval mne, na vědomí setkání vnímat nebudu. Měl pravdu. Nepamatovala jsem si ničeho. Jen uvědomila si jednotlivé fáze spánku. Před probuzením si vzpomínám na vynořování se odněkud. Nevím, možná ani nechci vědět, jak jsem zapůsobila. Nezvyklá pohybu v dané sféře ... . Nicméně probrala jsem se s jasnou hlavou a pocitem spřízněnosti k té bytosti. S vycházejícím sluncem jsem po delší době poznala klid a vnitřní jistotu, že jednou toto budu dělat vědomě, ať budoucnost přinese cokoli. 


pokračování