1.12.12

Transfer (3)

předchozí

Mít něco na dosah ruky a… neumět to zachytit, bývá doprovázeno podivně rozpačitými pocity. Člověk si přijde, jako kříženec mezi trotlem a alzheimerikem. Stav vyznačující se častými změnami nálad bez zjevné příčiny. Nejhorší je snad ona neschopnost pojmenovat, že něco chybí, ... natož diagnostikovat, co. V takovém rozpoložení se pro některé stává dobrým společníkem spiritus v tekutém skupenství, pro jiné něco více psychedelického. Tu a tam se najde i kumpán ochoten podpořit člověka v jakékoli špatnosti.
Neinklinovala jsem k látkám navozujícím pozměněný stav vědomí a nějak se stalo, že kumpány jsem si postupně dováděla do hluboké beznaděje a rozčarování. Často zapomínám na sklony lidí ke ztotožňování se s cizími problémy, nejlépe těmi, jenž nemohou nikterak ovlivnit.

V daném případě jsem se rozhodla sáhnout po magii. Naštěstí u ní je vedlejší, co si člověk definuje na vědomí. Na magii mne nejvíce fascinuje její přesah. Myslím tím právě onu vlastnost, kdy člověk se domnívá, jak neřeší vědomě naprogramované ABCD, a přitom nastartuje proces vedoucí k XYWZ, záležitosti hluboce podvědomé. Úspěch závisí na tom, nakolik člověk ustojí výsledek, neboli vynoření se jeho skutečné vůle do běžné reality. Pochopitelně, jde o proces dlouhodobější, mající různé fáze a mezistupně, takže adept si může být jistý tím, že nudit se určitě nebude.

Pouští-li se člověk do něčeho nového, není špatné to vzít ze strany, kterou zná. U mne snad ani nic jiného tehdy, nežli tarot, tehdy do úvahy nepřicházelo. Spouštěcím mechanismem byly sny o potkávání někoho, koho jsem neznala, ačkoli bych znát měla. Někoho, kdo mi připomínal něco ztraceného. Někdy mne z meditace vytrhávala přítomnost něčeho, co mělo obrysy, a pozvolna beze spěchu se začalo ztrácet do hlubin, kam jsem na vědomí neuměla proniknout. Prožití prchavosti okamžiku - doslova. Četla jsem o tom, kterak by se měla éterická bytost přistižená při činu rozplynout. Svědkem tohoto jevu jsem se nikdy nestala. Vždy šlo o otevření prostoru s více vrstvami, do něhož se zjevení posupně propadalo. Pojala jsem nápad: když ono to může dojít Zde, proč já bych nemohla Tam? Ovšem to Tam, nemělo bod určení, ani mapu ukazující cestu. Aplikace pravidla "hodnost-jméno-sféra" nepřicházela do úvahy. Jistá bezradnost mne přiváděla do vrstvy vyznačující se podivným chvěním myšlenek, až jednou v polospánku jsem zpozorovala stříbrnou jiskru lákající mne dál ... do temně černé, konce nemající "studny". Jiskra oslepující zrak mne probrala a já již jen s otevřenými očima sledovala tu závratnou hloubku. Měla jsem pocit, že jen tak to nedám a dostávalo se mi pouze jediné rady, ať nechodím nikam mimo Strom, do neznámých sfér, protože mohu skončit jako prázdná schránka bez duše, neumějící se vrátit zpět. Nebála jsem se, jen jsem neuměla následovat jiskru, právě kvůli lpění na sebekontrole ... nedostatku schopnosti umět nechat věci jen tak volně plynout.

Jenomže nápad byl pojat a já držela v ruce Crowleyho transcendentálního Maguse. On prochází sférami, vládce Caducea, Hermova křídla ..., znalec světla i stínu.

"Víš, čeho žádáš?" oslovil mne sám. Jsem zvyklá si povídat s kdečím, tak proč ne s Magusem. Objasnila jsem mu, jak nezbytně potřebuji přenést do sféry, kde přebývá bytost, neznámy návštěvník, a oplatit mu návštěvu. Vyptávala jsem se na něj každého, kdo ho zachytil. Naposledy znechuceně prohodil, že bych mohla také přijít sama ... .

Magus souhlasil, ale varoval mne, na vědomí setkání vnímat nebudu. Měl pravdu. Nepamatovala jsem si ničeho. Jen uvědomila si jednotlivé fáze spánku. Před probuzením si vzpomínám na vynořování se odněkud. Nevím, možná ani nechci vědět, jak jsem zapůsobila. Nezvyklá pohybu v dané sféře ... . Nicméně probrala jsem se s jasnou hlavou a pocitem spřízněnosti k té bytosti. S vycházejícím sluncem jsem po delší době poznala klid a vnitřní jistotu, že jednou toto budu dělat vědomě, ať budoucnost přinese cokoli. 


pokračování

                 

Žádné komentáře: