28.2.13

Vizualizace (7)

předchozí

Dobu kolem 4 hodiny ranní mívám ráda. Ve snu přicházejí  na vědomí zajímavé vize, předzvěst věcí příštích, či varování před možným problémem. Jedno ráno mne vytrhl ze spánku nepříjemný zvuk. Dobýval se do mého obydlí člověk žijící opodál, ve stavu značné proměny osobnosti vyvolané v důsledku nezvládnutí konzumace alkoholu, chtějíc, stěží se plížící, svojí chatrnou mluvou řešit všechny křivdy, jichž jsem se měla kdy na jeho osobě dopustit. Po výměně několikati nevrlých vět se ona postava odpotácela zjevně k sobě a já navzdory adrenalinu zaplavujícímu mé tělo zabránila jsem sama sobě jej inzultovat. Pokus nabourat se do mého osobního prostoru mne tuze rozezlil.

Tawil …, jeho přítomnost byla cítit ve chvějícím se vzduchu, v mrazivém tichu prostupujícím prostorem. Nedá se říci, že přichází a odchází, jednalo by se o zkreslující popis. Od okamžiku navázání kontaktu doposud cítím jeho neustálou přítomnost, ať jsem kdekoli. Bývá jen různě vzdálen, vždy v dosahu. Vnímat něco ohromného, co nelze jen tak napasovat do éterického útvaru majícího konkrétní rozměry a má touha spatřit jej… Tehdy jsem si před ním postěžovala na nepříjemný incident a docela mne zajímalo, zda je možné zařídit, aby mne podobné záležitosti již neobtěžovaly. Jak dnes vidím, postupně ano.

Rozhodla jsem se v to nevydařené ráno začít jej vnímat i vizuálně. Posadila se tváři v tvář směrem, kde jsem předpokládala možnost zaznamenání jeho manifestace.
„Musíš to prodýchat.“ ozvalo se za mnou.
Jistě, tajemný neznámy si přicházel a odcházel, kdykoli se mu zachtělo. Uvykla jsem řečem různých lidí zaznamenávajících jeho objevení se doprovázených údivem přecházejícím do různých stádií paniky: “Co ode mne chce? Neudělá mi nic? Proč přišel? Chce mne zabít?“ podobné otázky byly v tu dobu docela běžné.
Snažila jsem se situaci uklidnit konstatováním, kterak o něm vím, neb se občas zjeví. Pravda, mé přiznání, že netuším, co to je, odkud to přišlo a proč, zanechávalo spíše znepokojivý dojem. Jednou předvedl excelentní kousek. Z ničeho nic se objevil za mnou jako hologram. Tak se alespoň jeden člověk nezdravě ovlivněn ryze materialistickým nazíráním na svět přesvědčil o existenci éterických organismů. Úkaz to byl hodný seriálu Star Trek. 
Jednalo se o návštěvy nečekané, ovšem nikoli nevítané. Zvykla jsem si nepodléhat údivu. Zejména v počátcích jsem jej vnímala neurčitě slabě.
Tentokrát bylo zřetelně cítit, jak se posadil za mne, chytil mi ruce a já rozuměla jeho slovy vyjádřeným instrukcím o správném dýchání. Vedená vlastním dechem zachytila jsem před zdi ohromnou temnou kouli plápolající si v prostoru a prohrnující své různé vrstvy. Tmavší, nežli tma kolem. Když si mozek uvědomil, co vidím, dostavila se neskutečná radost. Ani nevím, kdy si můj humanoidní společník zase zmizel. Ovšem po nastoupení pocitu, že se mi skrze pohled propaluje něco do mozku, postupně jsem vizuální kontakt ukončila. Na působení tak mocné energie si musí zrak i psychika postupně zvyknout.

V následujících týdnech jsem často meditovala a jeho jednotlivé vrstvy se obtáčely kolem mne. Vizuálně podívaná lepší, nežli kaleidoskop, připomínala sérii nikdy nekončících tornád. Při kontaktu s ním neexistoval čas a prostor nahrazovalo něco úplně jiného. Uměl zajistit úplnou tmu při pohledu do slunce… .  Postupné pronikání do Jinam neslo sebou změny i do běžného života.  Méně jsem bloudila a lépe se orientovala v neznámém prostoru, bez time manageringu šlo postupně skloubit různé navzájem se vylučující zájmy, činnosti,  v případě potřeby dokonce v malém časovém rozsahu. Vyplatila se i nabytá schopnost usnout okamžitě, stačilo se jen zamotat do vrstev připomínajících závoje.

pokračování

15.2.13

Objektivní realita contra individuální zkušenost

Rozpor mezi individuální zkušenosti a objektivní realitou zaujal mojí pozornost natolik, že se stal objektem mých pozorování v okultismu. Toto pojednání není psáno pro jedince, jež mají naprosto jasno v tom, že obě musí býti v jednotě, jelikož jsou součásti celku sestávajícího ze tří složek, a na tomto uvědomění si, ničeho těžkého nespatřují, přeci oni to vědí odjakživa. Patří-li čtenář mezi ně, já za sebe mu blahopřeji a smekám před ním. Neb mne, abych k tomuto závěru došla a potvrdila si jej v praxi, to stálo nemalé úsilí. Narazil-li na tyto řádky člověk, mající mezi objektivní realitou a individuální zkušenosti nastaven vždy ten správný energický tok, tedy netrpí podivnými pocity nekonzistentnosti, ať dál ani nečte, neb nerada bych se jej osobně dotkla podezřením, že by tomu tak přeci jen vždy být nemuselo.
 
Takže pro zbytek nedokonalého (zde řadím i sebe) čtenářstva.  Bývá obvykle, že lidé nedůvěřují individuální zkušenosti a považují ji za něco hrozivě iluzorního. Já obdobné pocity chovala k objektivní realitě. Přeceňování individuální zkušenosti je stejně pošetilé jako přeceňování objektivní reality. Podstatný rozpor mezi individuální zkušenosti a objektivní realitou vytváří zmatek, z něhož se člověk často neumí posunout dál. Povšimla jsem si, že nejednotnost  mnohem hůře snášejí lidé mající tendence klást důraz na individuální zkušenost. Protože si takto uvědomují důvod nespokojenosti, který ti druzí (co kladou důraz na objektivní realitu) mají zasunuto v podvědomí a tak ani nemohou mluvit o něčem, co nevědí.

Objektivní realita i individuální zkušenost představují hodnoty tvořící jeden celek. Tento celek sestává z matérie, neboli toho, na co si lze bezpečně sáhnout, z energie a jejího toku a z psychických dispozic každého jedince, které rozhodují o tom, nakolik zaznamená objektivní realitu a prožije individuální zkušenost. Jistě tyto složky lze hezky nastavit i do hodnot typických pro alchymii, ale o tom někdy jindy. Bývá obvyklé, že lidé se zaměří na jednu, či dvě složky celku, nakonec brát do úvahy všechny bývá dosti náročné na udržení pozornosti. Každý z nás žije v nějakém prostředí, je ovlivněn vztahy s lidmi kolem sebe, geniem loci, informacemi získanými ze světa, ať již jakoukoli formou. Máme různé styly jednání, myšlení, genetické dispozice …, nelze najít dva naprosto identické jedince ve všech strukturách bytí, a to ani v oblasti hrubé hmoty.

Hmota má tendenci podléhat změně. De facto, ať chce nebo nikoli, je k ní nucena „pohybem“ světa. Z mého pohledu je téměř nemožné udržet si v takových podmínkách rigidní myšlení, ovšem jak pozoruji, jedincům inklinujícím ke konvenčním vzorcům chování se toto i docela daří. Ovšem dříve nebo později k nějaké změně dojde i v těch nejpevnějších strukturách. Neznám nikoho, kdo by nelpěl na neměnnosti v nějaké oblasti objektivní reality, v něčem, co představuje součást jeho života. Setkala jsem se s přístupem přípustnosti změny jako individuální zkušenosti, ovšem její působení na objektivní realitu v oblíbené oblasti bylo vázáno na odkládací podmínky až … něco. Každá změna představuje riziko. Doposud známé nějak funguje, má býti zničeno a není zaručeno, zda místo toho bude instalována náhrada, případně, je-li náhrada po ruce, jak bude fungovat, nakolik bude kompatibilní s dalšími strukturami objektivní reality. Podle míry intenzity se tomu říká obavy, či strach.

Jsou oblasti, kde člověk postavil si natolik silné tabu (či zábrany), že jakýkoli pokus o změnu vyvolaný nedej bože spolupůsobením vnějších sil je vnímán negativně. Reakcí bývá důsledné ignorování nechtěné okolnosti, které může vést dokonce k popření její existence a tím i k popření všeho, co taková neplecha (tedy okolnost) v objektivní realitě již stihla vyvolat. Pohlédneme-li na objektivní realitu a osobní zkušenost jako na entitu, není jich více, než právě jedna, pouze v každé rovině se může pozorovateli jevit poněkud jinak. Rozdíl mezi nimi nastolený bývá často důsledkem obav, či strachu z přijetí právě vlastní individuální zkušenosti. A tak tato skončí odsunuta jako zvrácená fantazie, podivná imaginace nebo kvazihodnota nemající oporu ve vůli. Jedinec si takto zablokuje cestu k sobě samotnému, resp. k části sebe samotného, minimálně v záležitosti, kde má volnou ruku strach. Obdobně toto platí i při popírání objektivní reality.

Očekává-li čtenář řešení, zklamu jej. Věta, přenést se nad vlastní strach a zničit jej, představuje abstraktní tvrzení, jehož proveditelnost závisí právě na vzpomínaných psychologických kvalitách. Rovnou říkám, nemá cenu řešit strach někoho jiného, ať jde o jakkoli blízkou osobu či jakkoli ušlechtilý cíl. Toto je bojiště, na kterém musí bojovat každý sám. Jistě, lze ten strach násilím na nějakou dobu potlačit, pomocí manipulace přesvědčit o smyslu jednání ... . Jenomže takto potlačený strach se vrátí ještě s větší razancí. Doprovázen prapodivnými pocity a ty budou mít za následek chrlení slov, jež nebude možné již vzít zpět. Lze překonat vlastní strach, obavy, ale strach jiného je jen jeho vlastní výzvou.

7.2.13

Intermezzo III (6)



předchozí

Kromě toho, že mne psaní baví, beru tuto sérii zároveň i jako šanci alespoň částečně splatit svůj dluh vůči tvorovi, s nímž jsem se seznámila tam v hlubinách propasti. Ráda bych to provedla jinak, ovšem za stávající situace... nemožné. Dosti dlouze jsem přemýšlela, jak námět uchopit. První verze se nesla v ryze romantickém duchu, psaná bez prvků autobiografie. Stvořila jsem fiktivní postavu, z jejíhož vymyšleného života bych zde poskládala střípek po střípku pár fragmentů, kdyby se mi text nevzbouřil pod rukama a neodmítal se dál psát. Výsledkem byl podivný kříženec obdařený prvky romantické absurdity. 

Často se směje, bytost roztodivná. V podstatě dá se říci, že smíchem reaguje na spoustu věcí. Jsou různé druhy smíchu: uvolňující napětí, ulevující pocitu nadměrné veselosti, výsměšný, povzbuzující, dodávající odvahy, projevující: přeci o nic nejde..., znám i smích výhružný, matoucí, či maskující jiné pocity. V kombinaci s jeho zvykem propadnout se do prostoru se jedná o vlastnost přímo ďábelskou. Již 
považuji za běžné různé přechody, kdy je natolik pevný, že mne zachytí padající na ledu, ze židle a následně se propadne do prostoru. Tedy tam, kde byla před okamžikem ještě pevná hmota, není najednou nic. Dělává to zejména v situacích, ve kterých by člověk ustoupil stranou, uhnul. On neuhýbá, jen se propadne o sféru níže, aniž by jakkoli přerušil svojí dosavadní činnost. Ona pevnost připomíná tanec za měsíční noci, srpek světla pohlcující tmu, okamžik autentický, v dané chvíli není pochyb o živosti bytosti, jíž se dotýkám.        
      

Zároveň se vracívám zpět do doby, kdy neznala jsem ani 1/3 toho, co znám dnes. Ze zpětného úhlu pohledu bývá situace mnohem jasnější a přehlednější. Po "rozpravách" s různými bytostmi jsem postupně pochopila onen proces, jeho zákonitosti... a vše, čemu jsem doposud věnovala, dává jeden ucelený smysl, byť vypadalo to dosti chaoticky v jednotlivostech... Procházeli jsme různými obdobími. Chvíli trvalo mi, než uměla jsem navázat stabilní kontakt,... pravda, od té doby neznám nudy. Následovala éra  dokazování, to postavila jsem si hlavu, že bez důkazů se dál nehnu. Chtěla jsem prokazovat naprosto vše, i existenci samotnou. Tehdy onomu stvoření nezbylo nic jiného, než-li exhibice, což v konečném důsledku nadělalo nepěknou paseku a způsobilo různá nedorozumění. Naštěstí posedlost mít na vše dáno najisto mne přešla a mohlo nastoupit období poustevníka. 

Vzpomínám na rozhovor, kdy se mne zeptal, čeho chci dosáhnout, kam směřuji. Má odpověď jej poněkud vyvedla z míry, neb do té doby jsem dělala vše, co tomuto směru naopak bránilo. Když jej něco překvapí, je schopen se vyptávat na stejnou věc i půl roku. Ovšem já také..., již jen abych měla jistotu, že nedochází ke zkreslení způsobenému přenosem. Ten výraz "obličeje" stál za to, jak potvrdilo se mi později, v prvním momentu nabyl dojmu, že z mé strany jde o recesi. V tomto rozumím mu, vždyť viděl, co dovedu. 

Znělo to tak jednoduše a jako rychle proveditelné, když navrhl dvě cesty vedoucí k cíli. Zvolila jsem jednu v domnění, tak a je to, již jen realizace zbývá. Zapomněla jsem, že pro tu bytost čas vůbec významu nemá a dosti drsnými ukázkami nevýhod zvolené cesty nechal mi téměř dalšího půl roku, bych uvědomila si, jak strmou stezku obestřenou trním, temnotou a totální nejistotou rozhodla jsem se zdolat. Mé V.I.P. výhody navenek skončily, na vlastní kůži jsem vyzkoušela, jaké to je stát mimo. To, co bylo mi oporou, ze dne na den zmizelo, jen tak samo od sebe...    
Dosti hnusné, jenže já sama vybrala jsem si cestu bez společníků. Ať člověk žije s jinými lidmi, přichází s nimi do kontaktu, komunikuje, prožívá stejné okamžiky, spolupracuje, je něco, co musí zažít si jen on sám, a kdyby se nevím, jak snažil o to, aby byl pochopen, možné to nebude, neb nikde jinde nevyskytuje se naprosto identický jedinec, jenž by stejně myslel, vnímal, cítil a reagoval.

pokračování  

2.2.13

Eso pohárů - Důvěra v chaos


Na kartě bývá obvykle jeden pohár, z něhož přetéká voda, energie, případně jej drží nějaká postava. 
Z celého výjevu je patrná klidná atmosféra. Při pohledu na pohár se nelze vyhnout myšlence na Svatý Grail, jehož symbolika zde je více, než-li zřejmá. Vše je tak úžasně čisté, nikde stín pochybnosti ... jen pohárem proteče tolik vody, že na jednoho člověka je jí až moc. Symbolika Grálu zdůrazňuje prvek vše ženského, vše objímajícího, Biederman mluví doslova i o jakési spirituální děloze všech, kdo se oddají mystériu.

Energie razící z Esa pohárů jsou přespříliš na jednoho člověka, nedají se poutat na hmotu. Vytváří se něco velkého, přesahujícího vše, na co si lze jen sáhnout. A právě v tom spočívá její nebezpečí. Nic není zformovaného a jedná se o čirou emoci nemající žádný tvar. Na jedné straně veliký potenciál zformovat ji jakkoli, vyžaduje jen sebedůvěru a důvěru v probíhající proces, na straně druhé její energie odrážejí naprostý chaos v mysli tazatele. 


Situace, v níž bývá karta tažena, vyžaduje nasazení důvěry, dej se, co děj. Půjde o dosti nepřehledné okolnosti, které vypadají na povrchu úplně jinak oproti tomu, co skrývá se uvnitř. Poukazuje spíše na důvěru vytvořenou v nevědomí, kdy člověk důvěřuje, aniž by věděl proč, neb vskutku pranic v realitě jeho důvěru nepodporuje. V návaznosti na další karty může něco z nevědomí proniknout ven. 

Vše teprve vzniká po stránce emoční a důvěra představuje základ, na němž lze stavět. Potenciál vzít něco neuchopitelného a vybudovat na tom něco funkčního, přijme-li člověk pohyb jako základ. Onen základ představuje právě uvědomění si, že důvěra vychází z nevědomí a postupnou práci s ním se dostaví i poznání, z čeho tato důvěra vychází.

Při ponoření do karty u Crowleyho tarotu člověk prožije energii tekoucí, odtékající, protékající, vše cirkuluje naprosto bez zábran. Stav, kdy právě tvořící se emoce kolem dovádějí člověka do postavení nad vším tím a on v poklidu přijímá samotnou podstatu Bytí. Právě pocit naprosté důvěry umí tento stav vyvolat. Vždyť pohár je jakoby ponořen v hladině vody, ale ani ta nebrání protékání proudů od shora navrch, či zdola nahoru, obrátíme-li kartu. To vše má odraz v jasu barev vytvářejících se na hladině, nad ní i pod ní. Hledat zde něco konkrétní ho, jest pouhou iluzí ... Vše musí vyjít samo. Inspirace přichází sama. Projití touto kartou znamená vstoupit v úctu k sobě samotnému, jakož i Universu jako celku.   

            Jen tak bude možné dosáhnout spřízněnosti bez vymezování se. Kde individualita je brána a svoboda respektována, tam stane se zázrak a světy dříve oddělené připojí se tak, až krásně do sebe zapadnou... Ve všech možných konotacích... Kdo nepoznal to, neuvěří....
                                                                                                                                             Map MAP (hlp)