7.2.13

Intermezzo III (6)



předchozí

Kromě toho, že mne psaní baví, beru tuto sérii zároveň i jako šanci alespoň částečně splatit svůj dluh vůči tvorovi, s nímž jsem se seznámila tam v hlubinách propasti. Ráda bych to provedla jinak, ovšem za stávající situace... nemožné. Dosti dlouze jsem přemýšlela, jak námět uchopit. První verze se nesla v ryze romantickém duchu, psaná bez prvků autobiografie. Stvořila jsem fiktivní postavu, z jejíhož vymyšleného života bych zde poskládala střípek po střípku pár fragmentů, kdyby se mi text nevzbouřil pod rukama a neodmítal se dál psát. Výsledkem byl podivný kříženec obdařený prvky romantické absurdity. 

Často se směje, bytost roztodivná. V podstatě dá se říci, že smíchem reaguje na spoustu věcí. Jsou různé druhy smíchu: uvolňující napětí, ulevující pocitu nadměrné veselosti, výsměšný, povzbuzující, dodávající odvahy, projevující: přeci o nic nejde..., znám i smích výhružný, matoucí, či maskující jiné pocity. V kombinaci s jeho zvykem propadnout se do prostoru se jedná o vlastnost přímo ďábelskou. Již 
považuji za běžné různé přechody, kdy je natolik pevný, že mne zachytí padající na ledu, ze židle a následně se propadne do prostoru. Tedy tam, kde byla před okamžikem ještě pevná hmota, není najednou nic. Dělává to zejména v situacích, ve kterých by člověk ustoupil stranou, uhnul. On neuhýbá, jen se propadne o sféru níže, aniž by jakkoli přerušil svojí dosavadní činnost. Ona pevnost připomíná tanec za měsíční noci, srpek světla pohlcující tmu, okamžik autentický, v dané chvíli není pochyb o živosti bytosti, jíž se dotýkám.        
      

Zároveň se vracívám zpět do doby, kdy neznala jsem ani 1/3 toho, co znám dnes. Ze zpětného úhlu pohledu bývá situace mnohem jasnější a přehlednější. Po "rozpravách" s různými bytostmi jsem postupně pochopila onen proces, jeho zákonitosti... a vše, čemu jsem doposud věnovala, dává jeden ucelený smysl, byť vypadalo to dosti chaoticky v jednotlivostech... Procházeli jsme různými obdobími. Chvíli trvalo mi, než uměla jsem navázat stabilní kontakt,... pravda, od té doby neznám nudy. Následovala éra  dokazování, to postavila jsem si hlavu, že bez důkazů se dál nehnu. Chtěla jsem prokazovat naprosto vše, i existenci samotnou. Tehdy onomu stvoření nezbylo nic jiného, než-li exhibice, což v konečném důsledku nadělalo nepěknou paseku a způsobilo různá nedorozumění. Naštěstí posedlost mít na vše dáno najisto mne přešla a mohlo nastoupit období poustevníka. 

Vzpomínám na rozhovor, kdy se mne zeptal, čeho chci dosáhnout, kam směřuji. Má odpověď jej poněkud vyvedla z míry, neb do té doby jsem dělala vše, co tomuto směru naopak bránilo. Když jej něco překvapí, je schopen se vyptávat na stejnou věc i půl roku. Ovšem já také..., již jen abych měla jistotu, že nedochází ke zkreslení způsobenému přenosem. Ten výraz "obličeje" stál za to, jak potvrdilo se mi později, v prvním momentu nabyl dojmu, že z mé strany jde o recesi. V tomto rozumím mu, vždyť viděl, co dovedu. 

Znělo to tak jednoduše a jako rychle proveditelné, když navrhl dvě cesty vedoucí k cíli. Zvolila jsem jednu v domnění, tak a je to, již jen realizace zbývá. Zapomněla jsem, že pro tu bytost čas vůbec významu nemá a dosti drsnými ukázkami nevýhod zvolené cesty nechal mi téměř dalšího půl roku, bych uvědomila si, jak strmou stezku obestřenou trním, temnotou a totální nejistotou rozhodla jsem se zdolat. Mé V.I.P. výhody navenek skončily, na vlastní kůži jsem vyzkoušela, jaké to je stát mimo. To, co bylo mi oporou, ze dne na den zmizelo, jen tak samo od sebe...    
Dosti hnusné, jenže já sama vybrala jsem si cestu bez společníků. Ať člověk žije s jinými lidmi, přichází s nimi do kontaktu, komunikuje, prožívá stejné okamžiky, spolupracuje, je něco, co musí zažít si jen on sám, a kdyby se nevím, jak snažil o to, aby byl pochopen, možné to nebude, neb nikde jinde nevyskytuje se naprosto identický jedinec, jenž by stejně myslel, vnímal, cítil a reagoval.

pokračování  

Žádné komentáře: