15.2.13

Objektivní realita contra individuální zkušenost

Rozpor mezi individuální zkušenosti a objektivní realitou zaujal mojí pozornost natolik, že se stal objektem mých pozorování v okultismu. Toto pojednání není psáno pro jedince, jež mají naprosto jasno v tom, že obě musí býti v jednotě, jelikož jsou součásti celku sestávajícího ze tří složek, a na tomto uvědomění si, ničeho těžkého nespatřují, přeci oni to vědí odjakživa. Patří-li čtenář mezi ně, já za sebe mu blahopřeji a smekám před ním. Neb mne, abych k tomuto závěru došla a potvrdila si jej v praxi, to stálo nemalé úsilí. Narazil-li na tyto řádky člověk, mající mezi objektivní realitou a individuální zkušenosti nastaven vždy ten správný energický tok, tedy netrpí podivnými pocity nekonzistentnosti, ať dál ani nečte, neb nerada bych se jej osobně dotkla podezřením, že by tomu tak přeci jen vždy být nemuselo.
 
Takže pro zbytek nedokonalého (zde řadím i sebe) čtenářstva.  Bývá obvykle, že lidé nedůvěřují individuální zkušenosti a považují ji za něco hrozivě iluzorního. Já obdobné pocity chovala k objektivní realitě. Přeceňování individuální zkušenosti je stejně pošetilé jako přeceňování objektivní reality. Podstatný rozpor mezi individuální zkušenosti a objektivní realitou vytváří zmatek, z něhož se člověk často neumí posunout dál. Povšimla jsem si, že nejednotnost  mnohem hůře snášejí lidé mající tendence klást důraz na individuální zkušenost. Protože si takto uvědomují důvod nespokojenosti, který ti druzí (co kladou důraz na objektivní realitu) mají zasunuto v podvědomí a tak ani nemohou mluvit o něčem, co nevědí.

Objektivní realita i individuální zkušenost představují hodnoty tvořící jeden celek. Tento celek sestává z matérie, neboli toho, na co si lze bezpečně sáhnout, z energie a jejího toku a z psychických dispozic každého jedince, které rozhodují o tom, nakolik zaznamená objektivní realitu a prožije individuální zkušenost. Jistě tyto složky lze hezky nastavit i do hodnot typických pro alchymii, ale o tom někdy jindy. Bývá obvyklé, že lidé se zaměří na jednu, či dvě složky celku, nakonec brát do úvahy všechny bývá dosti náročné na udržení pozornosti. Každý z nás žije v nějakém prostředí, je ovlivněn vztahy s lidmi kolem sebe, geniem loci, informacemi získanými ze světa, ať již jakoukoli formou. Máme různé styly jednání, myšlení, genetické dispozice …, nelze najít dva naprosto identické jedince ve všech strukturách bytí, a to ani v oblasti hrubé hmoty.

Hmota má tendenci podléhat změně. De facto, ať chce nebo nikoli, je k ní nucena „pohybem“ světa. Z mého pohledu je téměř nemožné udržet si v takových podmínkách rigidní myšlení, ovšem jak pozoruji, jedincům inklinujícím ke konvenčním vzorcům chování se toto i docela daří. Ovšem dříve nebo později k nějaké změně dojde i v těch nejpevnějších strukturách. Neznám nikoho, kdo by nelpěl na neměnnosti v nějaké oblasti objektivní reality, v něčem, co představuje součást jeho života. Setkala jsem se s přístupem přípustnosti změny jako individuální zkušenosti, ovšem její působení na objektivní realitu v oblíbené oblasti bylo vázáno na odkládací podmínky až … něco. Každá změna představuje riziko. Doposud známé nějak funguje, má býti zničeno a není zaručeno, zda místo toho bude instalována náhrada, případně, je-li náhrada po ruce, jak bude fungovat, nakolik bude kompatibilní s dalšími strukturami objektivní reality. Podle míry intenzity se tomu říká obavy, či strach.

Jsou oblasti, kde člověk postavil si natolik silné tabu (či zábrany), že jakýkoli pokus o změnu vyvolaný nedej bože spolupůsobením vnějších sil je vnímán negativně. Reakcí bývá důsledné ignorování nechtěné okolnosti, které může vést dokonce k popření její existence a tím i k popření všeho, co taková neplecha (tedy okolnost) v objektivní realitě již stihla vyvolat. Pohlédneme-li na objektivní realitu a osobní zkušenost jako na entitu, není jich více, než právě jedna, pouze v každé rovině se může pozorovateli jevit poněkud jinak. Rozdíl mezi nimi nastolený bývá často důsledkem obav, či strachu z přijetí právě vlastní individuální zkušenosti. A tak tato skončí odsunuta jako zvrácená fantazie, podivná imaginace nebo kvazihodnota nemající oporu ve vůli. Jedinec si takto zablokuje cestu k sobě samotnému, resp. k části sebe samotného, minimálně v záležitosti, kde má volnou ruku strach. Obdobně toto platí i při popírání objektivní reality.

Očekává-li čtenář řešení, zklamu jej. Věta, přenést se nad vlastní strach a zničit jej, představuje abstraktní tvrzení, jehož proveditelnost závisí právě na vzpomínaných psychologických kvalitách. Rovnou říkám, nemá cenu řešit strach někoho jiného, ať jde o jakkoli blízkou osobu či jakkoli ušlechtilý cíl. Toto je bojiště, na kterém musí bojovat každý sám. Jistě, lze ten strach násilím na nějakou dobu potlačit, pomocí manipulace přesvědčit o smyslu jednání ... . Jenomže takto potlačený strach se vrátí ještě s větší razancí. Doprovázen prapodivnými pocity a ty budou mít za následek chrlení slov, jež nebude možné již vzít zpět. Lze překonat vlastní strach, obavy, ale strach jiného je jen jeho vlastní výzvou.

Žádné komentáře: