14.3.13

Intermezzo IV (8)

                                         
předchozí

Našla se oblast, ve které zájem můj stojí v protipólu se zájmem mého přítele z hlubin. Dříve nebo později k tomu dojít muselo. Dokud jsou bytosti od sebe vzdálené, jakékoli kolizi lze zabránit, čím více jsou si blízké, tím méně manévrovacího prostoru zbývá a pravděpodobnost střetu se zvětšuje… Při těsném kontaktu vyhnout se mu nelze, a tak nezbývá, než se buď pořádně vzdálit, anebo si zájmy vzájemně sladit. Shodou okolností ona oblast sporu pro mne představuje sen, za nímž si stojím navzdory pocitu, kdykoli se mi přiblíží a natahuji ruku, abych se jej dotkla … do dvou týdnů mrcha jedna nestálá se znovu rozplyne. Vždy si říkám, příště na tento trik neskočím, jenomže okouzlena jeho blízkosti natáhnu ruku, tak jo… a mizí. Nu, momentálně se nachází ve značně rozplynutém  stavu a já doufám, že v létě na mne jako zombie znovu nevyskočí, lákaje mne, tak pojď … .

Stojíme proti sobě, ač může to znít zvláštně, hledíme jeden druhému do očí skrze vrstvy a sféry, až se naše tváře téměř dotýkají. Ani jeden neuhýbáme pohledem. Oba víme, co chceme. On pochází ze světa ne mého, odněkud, kde já nejsem, nepatřím tam. Což je mi poslední dobou nepříliš taktně dáváno  najevo. Přijala jsem jej i vliv, který s ním přišel, a nechala postupně provázat se svým životem. Domluvili jsme se již kdysi, že udělá vše pro splnění a realizaci mého snu. Pomohl mi nastavit tok energie vedoucí k narovnání pokřiveného, odstřižení nakaženého, vytvoření nového.
Radost dělat s ním na čemkoli. Pravda, nejde o rychlé efekty, jenomže vykonané vyznačuje se stabilitou a trvanlivostí. Můj sen bere vážně, jak zjistila jsem, postupně jeho plněním se nabourávám do jeho světa. Jednou, viděla jsem ve snu samu sebe, jak se v nějakém tunelu snažím otevřít hrubé ocelové dveře, nešly…, tak jsem do nich začala kopat. Stál vedle, otočil mé tělo k sobě, dlouze se na mne zadíval a ptal se, kam se to chci dostat, zda si to vůbec uvědomuji, že bych se tam propadla přímo… do světa zapovězeného. 

Můj sen …, spojuje nás a také představuje bod, kvůli němuž se umíme nemilosrdně posekat. Přímou cestu mi zkomplikoval jejím dovedením ad absurdum, řekla jsem tehdy, ještě jednou a končím. Za tři roční období znovu pokus o prosazení varianty ad absurdum. Odmítla jsem jej natolik vehementně, že jsem si rozhodila tok energie, což se ve hmotné realitě odrazilo rozhozením imunitního systému. Vymyslel jinou cestu… tato by mi seděla se vším všudy. Po komunikaci a ověřování v délce dalších dvou ročních období, ji k mému velkému překvapení skutečně otevřel. Pustila jsem se po ní … Nezapomenutelné okamžiky vyznačující se intenzitou…, věřila jsem v realizaci, i když mne odváděl zpět… Na hmotné realitě šel celý projekt k ledu. Nabízel mi jiný vstup, vlezla jsem tam a povedlo se mi přiblížit příliš… Muselo to být zatraceně blízko, neb tak synchronizovanou akci vykopávání odtamtud s přímým dopadem do běžného života jsem ještě nezažila. Nečekala jsem, než mne popadne za límec…, vypadla jsem sama a pořádně za sebou třískla dveřmi. Nehleděl na můj hněv a jakoby nic, mi zase začal ukazovat jiný vstup.

Jeden by řekl, že vyrábíme ementál s dírami končícími daleko od středu. Rozhodla jsem se splnit si svůj sen po svém, bez nabourávání světa pro mne zavřených brán a dveří vykazujícího nepřátelské tendence, kdykoli se přiblížím. Zve-li mne někdo někam jen proto, aby mne mohl praštit, děkuji, nemám zájem. Použil menší trik, na nějž jsem skočila, a tak vznikla další díra v ementálu. Byla jsem dosti nazlobená, když jsem mu v podobě ultimáta buď já, nebo toto podivné lákadlo, dala nůž na krk. Mlčel a z očí mu lítaly blesky. Nad tím, jak úžasné má energie, když je rozezlen, jsem se přestala rozplývat, jakmile našel cestu, jak ten nůž hodit přede mne, až se zabodl do dřevěné desky stolu v běžné realitě. Pravda, ultimáta nesnáší. Ať se týkají čehokoli. Dobře to vím. Já zase začínám vykazovat známky nechuti ke světu, jenž odmítá mne přijmout. 

Kdysi naše rozpory rozmetaly dosti věcí v běžné realitě a my je potom museli nastavovat znovu. Zabralo to hodně času a energie. Po sporech zůstávaly nedořešené záležitosti. Dnes je situace jiná. Ani ten nůž, jak jej zabodl přede mne, mi nerozsekal nic jiného. Nejde o nůž jako takový, ten se objevil a trefil do místa, na něž jsem v běžné realitě nikterak neupozorňovala. Reakce na mojí akci Tam, prosákla přímo Zde. V jiných oblastech dokonce umíme spolupracovat bez zatahování oné nešťastné táhnoucí se záležitosti, bez výčitek a bojkotování dalšího. Máme sklony řešit problémy společně, kompromisem. Snad blížíme se k okamžiku, kdy objasní mi, k čemu ten ementál potřebuje, a domluvíme si pro mne přijatelné hloubení děr. Nakonec tento proces nemusím vázat na plnění mého snu. Bylo by logické, že bytost pomáhající s nastavením něčeho v mém světě, potřebuje zase naopak mé krátkodobé zásahy do světa svého.

Poté, co vytáhla jsem ten nůž…, jednal trochu autoritativně. Jenomže přitom úžasně roztočil vrstvy natolik, až vytvářely obrazce, připomínající 3D spirály. Neskutečně nádherná podívaná. Povedlo se mi vysvětlit, oč mi jde a co mi vadí. S tak trpělivým nasloucháním jsem se u nikoho jiného nesetkala. Následující den prožila jsem ve svém světě něco, o co jsem hodně stála. Okolnosti se seběhly samy do příznivé konstelace. Taktéž mne nesmírně dojal pokus nahradit mi můj nesplněný sen něčím jiným, méně dokonalým… Zvláštní atmosféra podtržená nesmírnou touhou a bylo jen na mne, zda beru či nikoli. Skutečný sen je možno zabít, nechat jej vykrvácet. Ale nikdy jej nic nenahradí…, vše bylo by jen replikou. Vážím si nabídky toho, co možné je. Fair doznání, více na skladě nemám, mohu dodat jen něco takového. Já zvolila raději nesplněný sen, než-li pokusit se jeho plnění imitovat.        

pokračování

Žádné komentáře: