17.5.13

2 pohárů - Love under Will

Milá a něžná .. tak působí na první dojem. Pozice, v níž člověku moc toho nevadí. Naopak je připraven přijímat i dávat v harmonii se sebou samým i svým protějškem. Láska bývá slepá, je-li pojímaná příliš jednostranně. Jde spíše o její procítění a přijetí protějšku ... . Všech stránek sebe, partnera i vztahu.  Projekce duality skrze emoce.

Jedná se o kartu ryze pasivní ..., procítění emocí... . Nalezení cesty pro to, co k člověku patří. Propletení dvou dualit do rovnováhy. Zde individualita veliký význam má, nejde o splynutí dvou duší mimo ni. Umění přijmout nejenom protějšek, ale i sám sebe ... . Ne - závislost na jiném, láska pod vůli, láska, která vůli nesvazuje, naopak, existuje v souladu s ní. Ty ryby tam jsou propletené v dobrovolný svazek. Není povinnosti zde lásku demonstrovat, prokazovat, je potřeba ji pojmout emocionálně se vším příjemným, ale i nepříjemným.

Poklidné vody, bez proudu, jen ve fontáně - v soukromí, cirkulují. Pod tou vodou je bahno, živná půda pro lásku. Je v něm vše, i právě to nepříjemné, ovšem bez temné stránky lásky by ta světlá nikdy nevynikla. Málokdy a málokdo umí si prožít pasivní stránku lásky, emoci samou o sobě, vnímat ji, najít odvahu nechat se jí unášet. Vědění postrádající rácio. Projekce vlastní vůle skrze emoce. Lásku vyživuje v tom bahně vše, i konflikty, emoce, ... co postupně posbíralo se, aby bylo pozměněno v procesu hnití a vytvořilo substrát pro lotos, z něhož vyrůstá další, a voda z něj cirkuluje do spodního a následně do připravených pohárů. Nejsou zde figury, pouze symbolika prožitku emocí sama o sobě.

Pramen z lásky cestu si sám najde,  je na tazateli, zda unese i s tím spojený stín. Pod hladinou tak klidnou číhá zkouška trpělivosti a odvahy, sebedůvěra nabytá v  Esu pohárů, zde zúročí se. Jen neupadnout do smutku a rezignace ..., neb jak zdůrazňuji, karta toto pasivní je. Vstoupit do karty znamená zažít, jak láska (ale i její stín) člověkem prochází. Naučit se vyčkat, ať samo přijde, to co má být. V takovém procesu nelze neuvědomit si sám sebe, vždyť onen protějšek člověku odraz sama sebe přináší.
Jen tak dosáhnout lze propojení bez odlišnosti různých světů či přístupů. Již nebude duality v protikladu, leč spřízněnost stane se vším. Ne jedno, ale dva v jednotě... Kdo nezažil neuvěří.








Map (hlp)

 

6.5.13

Intermezzo V (10)

předchozí

Sedím na neznámém místě, pohlížeje do vody připomínající tekutou rtuť. Temně stříbřitá hladina odráží naše podoby. Stojí za mnou... dívá se na náš odraz stejně jako já... možná zkreslení skrze zrcadlo... zdálo se mi, jakoby měl u oka slzu..., drala si svojí cestu po jeho tváři. Dojalo mne to, ačkoli pomyslela jsem si zároveň - nemožné, u bytosti nemající lidských emocí..., neoblomné až kruté. Okamžik... a já věděla, že to je konec díla, o které jsme přes 2 roky usilovali... shořelo to, jako papírový drak zanechávaje po sobě ohnivou stopu a temný kouř rozprostírající se do okolí... pronikající do hmoty v podobě velmi nepříjemných konsekvencí. Odpálil to najednou..., zničil vše... neohlížeje se na mé pocity.      
"Soucit s tebou mám, však lítost nečekej, sama zvolila jsi." pronesl do ticha.
Vzpomenula jsem na léto, kdy uvedl dvě cesty, jimiž se můžeme vydat. Přemlouval mne, bych zvolila tu mírnou, neb na strmé bude muset vše úplně změnit. Prý bude to drsné, úplně jiné, naprosto se vymykající mým dosavadním zkušenostem. Tehdy neuměla jsem si vůbec představit, jak to bude v praxi vypadat. Nu, již na podzim jsem se nestačila divit. A jaro přineslo definitivní tečku, tedy plamen a kouř. 


Jsem zase o něco jiná oproti létu, ale nevolila bych jinak. To mírnější by bylo fajn..., jenomže mělo by to zase jiné aspekty... tato varianta by mi neseděla, dělala bych něco s pocitem, že musím, zapírala svojí osobnost. Pravda, ohledně díla, byly by zde příjemné okolnosti, postupně by se "lepilo" a věci, jež doposud uměl zařídit pouze v okamžicích, kdy potřeboval si nějaký svůj přehmat u mne spravit, by šly samotné. Bylo by to fajn..., mírné..., seriózní a já bych utonula ve sterilitě. To raději strmý svah, ačkoli dnes vím, že z toho, co doposud povedlo se, vše ztratilo smyslu..., dílo odumřelo. Potom by ovšem ta mírnější cesta spočívala ve vyživování toho, co nakročeno ke skomírání mělo a přesvědčování, aby se to laskavě vzkřísilo.

Plameny ihned pohltily dílo a zbyl jen kouř... Skončila jsem zpět na hmotě ráda, že mohu se opřít o zeď vydlážděnou studenými kachličkami, bílými jako v márnici. Viděla jsem, jak odpálil něco, na čem jsem pracovala také, záleželo mi na tom, a v tom okamžiku jsem měla pocit, jakoby spolu s tím shořela i část mne. Ještě nikdy předtím jsem neslyšela tak hlasitě a rychle bušit své srdce... Šedavé světlo, když ustálo víření v něm, uviděla jsem jej... po létech poprvé takto, přímo face to face v bdělém stavu, nejen obrys... detaily tváře. Chytil mne a opřel o sebe... pevná hmota, nic éterického, rozhodně teplejší, než-li kachlíky. Cítila jsem jeho práci s energiemi mojí srdeční čakry..., trvat to déle, usnu ve stoje. Smutek se odplavil... vnímala jsem jen něhu smíchanou s obavami.         

Pravda, mé následné reakce vykazovaly známky spontánnosti... nařkla jsem jej z podvodu, zavádění, utajování, psychoteroru, že ono dílo sloužilo mu jako zbraň, jíž mohl na mne kdykoli namířit. Možná do konce svého života nepochopím, proč z tolika věcí, co spolu děláme, právě toto padlo. Trpělivě mi ukázal neoddiskutovatelné, co povedlo se nám spolu přímo na hmotě. Rozhlédnu-li se kolem, to, co před 3 léty hořelo a hrozilo výbuchem, dnes nádherně běží. Chci-li se rychle přesvědčit o fungování spolupráce, nevolím nic magického, imaginálního, to je na dlouho. Jsem totálně antitechnická, takže sladění zkouším na něčem technickém. Třeba u vytrhávání hřebíků zatlučených před půlkou století ještě prapředky. Sama jsem s tím ani nehnula. Ovšem, když se toho chopil se mnou poté, co zastavil nakloněnou židli, která se do této pozice dostala díky našemu výškovému nepoměru, a zabránil tak mému pádu, hřebíky se mi krásně pomalu vysunovali pod rukama. Sehráli jsme se a u posledních podobných aktivit již neslyším poznámky typu, být hmotný, tak přijdu o prsty... Naposledy se nám povedlo dát dohromady jeden stroj. Zabránil mi přitom vyhodit takové divné kolíky, jinak by to pohromadě nedrželo. 

"Zboural jsem to. Musíme to postavit znovu a jinak." Polkla jsem naprázdno nevěda, zda nejde pouze o zdání. Sáhla jsem do prostoru před sebe, chytila jej za ruku, byla pevná, teplá, její prsty se ovinuli kolem mých, až je docela znehybnili..., nešlo o vizuální fata morgánu..., jen vnímám správně i slova - otázka uvízla mezi námi. Usmál se, provedl svojí typickou grimasu... podivoval se, že nepřijde mi bláznivé jen tak bez ničeho provádět dle jeho instrukcí pohyby při cílené práci s vlastní energií. Připadá mi to normální stejně, jako dle jeho instrukcí zacházet s compem, ačkoli nechápu, co vlastně dělám, nechat si napovídat, jak se to řekne anglicky, rychle něco přepočítat, udělat společně rituál... Neumím si představit ono znovu... Spíše něco úplně nového. 
Bude-li to znamenat Úsvit, připojím se.

pokračování