30.6.13

Intermezzo VI (12)


předchozí

Často bývá obtížné porozumět druhému člověku, komunikace s jinou bytostí, ať již v rovině snové, při vymístění se z těla nebo při mentální komunikaci, je mnohem náročnější. Nejde o to jen daný okamžik si prožít, ale uvědomit si, co člověk prožívá, a pamatovat si prožitek, pocity, slova…, to již vyžaduje nemalou dávku virtuosity. I na toho, kdo ví, pamatuje si, číhá záludná nástraha, neb lidem jsou naprosto přirozené dvě protichůdné cesty vedoucí k dezinterpretaci. Domnívám se, že v celém širém světě neexistuje, vyjma člověka, jiná bytost, která by tyto přístupy dovedla tak geniálně zkombinovat.

Nemožnost uvěřit představuje první z nich. Zde projevuje se nejenom nedůvěra v přirozený běh věcí, nýbrž i nedůvěra v autentičnost toho, co člověk právě zažil. Přeci jen podobné záležitosti, a zde podotýkám, že často správně, bývají připsány na vrub bujné představivosti. Druhým naprosto protichůdným postojem je projekce vlastních myšlenek, přání a fantazií do tvrzení jiné bytosti. Jen ten, kdo nalézá se ve vlastním středu, nepodlehne ani jednomu z těchto extrémů. 
Setkala jsem se s názory, kterak kolem nás (lidí) číhá spoustu bytostí jen proto, aby s člověkem vešly do kontaktu, zneužily jej a zavařily mu na x budoucích životů dopředu. Existují různé bytosti, různého původu, ovšem nejsem si jistá, nakolik číhají …a nedomnívám se ani, že jím jde za každou cenu o duši člověka. Tato naprosto zkreslující tvrzení považuji za produkty lidského ega. Vždy pobaví mne hrdina, který odolal nástrahám bytostí, již sám evokoval. Nu lidé často postrádají logické myšlení a do entit promítají svojí vlastní nízkost.

Nevím, zda někdy pochopím mystérium vzniku propojení mezi mnou a bytostí naprosto nezařaditelnou…, porozumím důvodu, proč k tomu vůbec došlo. „Záhada jako život sám.“ říká. 
Jsme docela rozdílní, každý z jiného světa. Zpočátku bývalo těžké sladit si myšlenky, by komunikace byla vůbec možná. Posléze drobná nedorozumění pramenící z neznalosti prostředí toho druhého. Jeho výroky považovala jsem často za projekci vlastní fantazie, zněly tolik neskutečně... Jak ukázalo se následně, nikoli..., jen popsal něco ze svých reálií. K pořádné společné činnosti se dostáváme teprve teď. Doposud se k tomu "pouze" vytvářely podmínky. Někdy říkala jsem si, zda ta bytost není pouhou projekci fantazie a jemu nezbylo, než-li exhibovat. Přestala jsem brát vážně tvrzení přátel, známých, ty jsem mohla já sama ovlivnit. Až viděla jsem na vlastní oči, povídat si jednu paní prodavačku s ním, jakoby šlo o člověka, zatímco druhá se snažila zorientovat, proč její kolegyně oslovuje v mužském rodě prázdné místo vedle mne, má skepse mizela. V tomto neustoupil, kdykoli jsem začala zpochybňovat jeho existenci, tak třeba hlasitě zasáhl do mého probíhajícího telefonátu a já čelila otázkám, koho to tam mám. Uměl mne dostat i do situace, teď tady někdo byl, kde je. Docela legrace potom přesvědčovat příchozího, že vskutku nikdo nemohl odejít, aniž by se minuli a z okna taktéž nevyskočil. 

Takže tedy byl. Neoddiskutovatelně. Již jen vědět, nakolik jsem doopravdy schopna zachytit to, co říká. Mluvil málo a často jednu věc opakoval, dokud jsem jeho sdělení nezačala brát vážně. Vůbec počátky komunikace se vyznačovaly jednoduchými obrazy, symbolikou. Tvářil se velice vážně, kdykoli skoupě vypustil pár slov. Mnohem více pozoroval a nechával si hodně věci vysvětlit i vícekrát, jakoby si ověřoval, zda všemu rozumí. 

Podobné záležitosti jsou náročné na čas a energii. Nejsem poustevníkem odloučeným od všeho, jenž může věnovat pozornost pouze vlastní existenci. Musela jsem dát do souladu různé zájmy, povinnosti, srovnat vztahy kolem sebe, pracovní záležitosti, běžný každodenní život. Jednoduše vytváření si podmínek pro alchemy jejím prostřednictvím. S jeho podporou šlo vše lépe, přirozeně... ve stylu "pomalu, ale jistě". Při úpravě hlubších záležitosti docházelo takříkajíc k dynamickým zvratům, kdy stržena vírem jsem nestíhala ani zalapat po dechu. Musím přiznat, že měl snahu řešit problematickou oblast, ještě dokud latentně spala. Ani jednou jsem na něj nedala. Nu podpořil mne tedy v destruktivním konání, až problém kulminoval v obrovských rozměrech. 

Kupodivu v těchto okamžicích jsem schopna fungovat... bez pochybností... perfektně rozumím všemu, co mi říká..., vůbec mi nevadí absence jakéhokoli racionálního vysvětlení. I v ostatních oblastech funguji mnohem lépe, mívám ty nejlepší nápady. Dělám vše, co jsem doposud odkládala..., umím se s ním energicky sladit. Je to jako existence uprostřed sopečné erupce. Díky sladění se jde vše lépe s menším nasazením energie, okolnosti mi samy vycházejí vstříc.
Jistě mrzí mne to rozbité, zničené, obvykle mající pro mne nemalou hodnotu... Trpká pachuť zůstává. Beru takovéto třesky jako nezbytné. Když rozpustí se pocity křivdy, zůstane jen to, co táhne mne do hlubin.  

pokračování              

Žádné komentáře: