29.9.13

Doma (13)

předchozí


Vytažena ze spánku s hlavou rozbitou na tisíce drobných střípků jsem tuze nerada viděla přítele z hlubin. Stál nade mnou nic neříkaje. S nemalým vypětím se mi povedlo zvednout tělo, bych zjistila, že jsou teprve čtyři ráno. I přes výbuch další vlny bolesti proběhla mnou myšlenka, spala jsem teprve necelé tři hodiny!
"Kde to jsi?" zeptal se uvážlivě. Přejel mnou nával zlosti. Neuvěřitelné! Jednou za půl roku si vyrazím na večírek protáhnuvší se do noci a on musí přijít takto nad ránem a klást mi hloupé otázky.
"Jsi u něho?" vyptával se dál. 

Probůh u koho? V mozku mi právě odjistili pojistku dalšího granátu a hodili s ním: "Kristova noho! Hlavou mi projíždí banda proti sobě válčících vojáků, neumím se hnout bez bolesti, trpím absenci spánku a ty mne probereš jen kvůli lokalizaci?"
Projevil nikoli právě soucitný zájem. "Otrava alkoholem?"
Naježila jsem se v očekávání moralistické přednášky. Jemu se to povídá, když má éterickou formu.
"Ani ne, spíše ponocování, nevyspání a následky otravy nikotinem. Neumíš-li mne opravit, nech mne spát." zavřela jsem oči v naději, že se taktně propadne do Jinam. Marně. Usedl na postel, naklonil se nade mne, vzal mi hlavu na chvíli do dlaní ... a válečná zóna z ní vymizela. Otevřela jsem oči, opatrně se nadzvedla a nic. Bylo mi dobře, ...pomalinku vstávaje, jsem očekávala nápor bolesti. Nedorazila.
Chytil mne za ruku: "Měla´s pravdu, byl to nikotin."

Nedbaje na to, že je étericky, radostí jsem jej objala: "Jsi úžasný, je to pryč!"
"Tak kde jsi, u něj nebo u sebe?" evidentně trval na své otázce.

Bylo mi nádherně. Paměťová stopa z večírku zůstala zachována. Ano, byl tam jeden pán, se kterým byla docela fajn zábava... Jenomže poté se objevil závan známé energie, patřící příteli z hlubin, ten chvíli postál za mnou, naklonil se ke mně s přáním dobré zábavy a můj do té doby okouzlující společník, sršící inteligentním humorem, prošel proměnou. Bez zjevné příčiny začal urážet lidi kolem nás a mne samotnou od další zábavy odradil. Někdo jej tam zpacifikoval, vzal bokem, a zbytek jeho přátel jej obhajoval, prý asi přebral, neb takového jej neznají. Nepřebral, poslední hodinu jsme si povídali a nepil. 

Jemně jsem povolila objetí, jeho ruce ovinuté kolem mých ramen se neodtáhly.
"Jsem doma, u sebe. Copak to zde nepoznáváš?"
"Vnímám jen tebe, ne prostředí," prohlásil vážně, "a on je kde?"

"Potřebuji se napít," zvedla jsem se, "netuším, snad u sebe, ale adresu neznám."

Cestou do kuchyně jsem vzpomínala, jak se před závěrem večírku můj společník kajícně vrátil s omluvou. Nerozuměl tomu, proč se začal chovat jako idiot. Já ano..., jenomže ono souznění se vytratilo... kouzlo okamžiku vyprchalo a já neuměla již znovu navázat...  
Tvor z hlubin stál ve dveřích a pozoroval, jak spíše nepiji. Potřebovala jsem vstát a uvěřit tomu, že on se přišel podívat, kde vlastně jsem. Vzal mne za ruku: "Pojď spát, vezmu tě k sobě."
"Probral jsi mne, teď neusnu." oponovala jsem. Nedbaje mých slov mne manévroval do ložnice a opatrně položil na postel. Zachumlala jsem se do přikrývky a on, sedíc na posteli, uchopil mojí levou ruku do svých dlaní. Vnímala jsem teplo, ačkoli jinak by mne mrazilo, neuměla jsem s rukou pohnout.
"Uvolni se." usmál se a svým pohledem zafixoval můj. Mé oči se na malou chvíli vpily do jeho, než se samy zavřely. Možná jen představa, leč pocit, že sklonil se ke mně a studené rty přiložil jemně na mé čelo.


Stála jsem Tam na skále. 
"Opatrně," chytil mne kolem pasu, "tam dole je nejhlubší propast. Poodstoupili jsme dál od kraje, vedl mne k velikému ohništi. Byly tam kameny místo židlí a bokem menhir ode mne větší, temně rudé barvy přecházející do fialova. On sám byl vysoký a mohutný od pasu nahoru bez oděvu. Žel větší pozornost, než-li jeho oděvu, jsem věnovala vlnícím se poměrně živě působícím útvarům nad propastí, které by mohly být mraky, kdyby nevibrovaly. Povšimla jsem ji něčeho připomínající kalhoty a látky kolem hlavy..., jistě, když ne plášť s kápí, tak alespoň toto. Nicméně celkový dojem byl působivý. Sebe jsem neviděla, nacházela jsem se v sobě a žádné zrcadlo se tam nevyskytovalo. Ony útvary znemožňovaly pohled do dáli, ani světlo, ani tma. Plápolající oheň dokresloval atmosféru podivné divočiny na skále nemající pozemské barvy. Galantně políbil mojí levou ruku třímaje ji ve dlaních.
"Vítej doma." promluvil. Popravdě, doposud jsem o existenci tohoto domova neměla potuchy. Nechala jsem se dovést k ohništi, posadila se na balvan a vděčně přijala nabízený nápoj v naději, že si domov vybavím. Nic takového se neudálo. Kdykoli se mne dotkl, cítila jsem teplo a měla pocit hmoty, nikoli jemného éteru. To vše, co nás odlišovalo, zde zaniklo. Teplá kůže, pod ní svaly, nahmatala jsem i tep. Žádné zhuštěné něco, nýbrž pevný organismus. Pobaveně se usmíval. 
"Jakže se to vlastně jmenuješ?" otázala jsem se.
"Říkej mi, jak chceš." odpověď, jenž mi radosti neudělala. Očekávala jsem shluk exotických a nevyslovitelně znějících slabik, mohly by se mi potom postupně vybavovat. Změřila jsem ho zkoumavým pohledem, leč přes ten hadr mu nebylo pořádně vidět do tváře.
"Vzpomeneš si na vše," prohlásil, "chce to jen čas..."


Probrala jsem se a on pořád seděl na mé posteli a držel mne za ruku. Zase éterický, po hmotě ani stopa. Obrysy spíše tušené, než-li viděné.
"Tvé jméno?" zeptala jsem se.
"Říkej mi, jak chceš." ani zde na jménu nesejde. Nu, když jinak nedá, nazvu jej tedy dle hrdiny své povídky, k níž mne inspiroval. Od té doby mu říkám Šaman.

pokračování