22.1.14

Transformace (15)


předchozí

Přátelství s někým trpícím nedostatkem hmoty je poměrně náročné zejména v bdělém stavu. V zemi snů jsme oba stejné konzistence, za bdění ovšem nikoli. Zachytila jsem jen přítomnost něčeho spojeného se známou energií. Vnímat ji zřetelněji, znamenalo opustit svět lidí a ponořit se do prostoru mezi různé úrovně vědomí. Zajímalo mne, zda mu mohou porozumět i jiní lidé. Nehořel nadšením, nicméně bude-li to znamenat, že mu uvěřím, uvolil se toto podstoupit. Šlo to, byl "slyšen" někdy i "viděn" a projevil se jako diagnostik ohledně zdravotních potíži. Přiznávám, tehdy mne toto uklidnilo, vždyť jeho sdělení byla potvrzena lékaři. 

Zvykla jsem si na naši jeskyni, stala se i mým snovým domovem. Ráda jsem pobývala před ní opřená o kámen připomínající menhir, vedle plápolal oheň, u něj Šaman v sedu vyřezával hrot na velkém dřevěném kůlu. V té době se jednalo o jeho oblíbenou činnost, často jsem jej viděla, jak ostří nůž, ořezává klacek či jeho hrot. Při určování diagnózy byl viděn, jak tím klackem šťárá v energickém těle "pacienta".
O Zimním Slunovratu mne pozval dál do jeskyně. Prošli jsme tunelovou chodbou a ocitli se ve volném prostranství, jen holý kámen zabarven do červena. Najednou jsem se neuměla pohnout, mé ruce jakoby někdo zvedl nad hlavu. Šaman se zvětšil, zavířil energické pole kolem sebe a poté vše dostalo rychlý spád. V masce démona s mačetou v ruce rozsekal mé tělo na tisíce drobných kousků. Necítila jsem bolest... mé tělo snad bylo jen obalem, neb v jiném těle jsem pozorovala jeho rozkrájené cáry rozházené kolem. Objal mé nové tělo zakrvácenými rukama a vzal mne do jeskyně k jezeru. V něm jsem uviděla svůj odraz. Měla jsem tělo jako své, jen mnohem lepší... dokonalé a přitom zároveň naprosto přirozené. Vstoupil do jezera, by spláchl ze sebe krev z mého rozsekaného těla, a já v novém těle vstoupila za ním. Vůbec v tomto těle jsem se k němu chovala mnohem vstřícněji, než-li v těle rozsekaném. Naše ruce, nohy a jazyky se propletly... klesali jsme pod vodou níže a níže, až již ani nebylo vody, jen nad námi se pohybovaly podivné živé organismy připomínající mraky a my se vznášeli k nim.
Jeho ruce a nohy se změnily v chapadla, která se prodírala i pod kůži mého nového těla. Pohled na vlastní krev vpíjející se do póru těch chapadel mne vydráždil natolik, až jsem se mu zakousla do krku a začala pít krev jeho. Mé ruce a nohy se přetvářely v chapadlovité útvary, proměnou prošly i celá naše těla a on se rozesmál. Přestali jsme vypadat jako lidé, připomínalo to spíše změť propletených chapadel. Jen naše srdce pulsovala dál. Oba najednou jsme si je navzájem vyrvali z těl..., mé chapadlo třímalo jeho srdce, a to mé tepalo v chapadlu jeho. Po celou tu dobu podivné metamorfózy jsem vnímala směsici rozporuplných, ale nádherných pocitů. Celá transformace byla zakončena splynutím obou našich srdcí do jednoho chuchvalce, těla se vpila do jednoho celku bez hranice. Takovou fyzickou blízkost jsem ještě s nikým nezažila, vzdálenost najednou zmizela.


Ráno jsem se probudila s tělem dolámaným, zaregistrovala jeho přítomnost, ruku hladící mé vlasy a sdělení, že to bylo příliš nových energií najednou. Zážitek z noci, či snad sen, ona bytost vnímala... a mé rozpaky nabyly nevídaných rozměrů. Vyhýbala jsem se pohledu do jeho očí, nevěda v jeho blízkosti, zda nejde ještě o sen, ač prostěradlo zdálo se být autentické, moje tvář také, jen jeho ruka držící mne kolem ramen již tolik hmotná nebyla. Opatrně jsem vstala, on se posadil jakoby v nevíře, že doopravdy již začínám den. Má smysl přízraku říkat, ať klidně leží dál? Co bych mu tak asi nabídla..., kávu? V té době mne napadaly samé absurdní myšlenky. Smál se, požívat cokoli v tomto stavu je pro něho nemožné, nicméně, bude se mnou vařit. Tak dobře..., vaření s přízrakem žel není takové, že vezme hmotu do svých éterických rukou, jde o vedení připomínající diktát, kibicování do všeho... nakonec i přes začátek ve stylu, tak ukaž, co tady máš, byl výsledek veskrze příjemný. Alchymii dle jeho instrukcí jsem zvládla, nicméně jeho pojednání o složkách lidské duše již tolik úspěšné nebylo, neb mi trvalo další dva roky, než jsem se zde vzdala teorie množin.

pokračování