25.3.14

Intermezzo VIII (16)

Naděje - Beznaděj - Důvěra:

předchozí

Fáze přirozeného vývoje. Vždy počátkem představuje naděje důvod, proč člověk do něčeho jde. Bývá spojena nejenom s entusiasmem, ale žel příliš často navádí k vytváření vzdušných zámků. Období, kdy zdá se být Vše jasné..., Vše zdánlivě do sebe zapadá... a Vše se děje přesně dle představ... V zajetí iluzí lze utvořit odvar z reality, uplést z něj jemný závoj... dá se to udělat i v protipancéřové verzi..., a potom skutečný stav věcí toto stěží rozbije. 
Jistě, na začátku má člověk snahu interpretovat Vše a hledat na podporu důkazy v různých formách. Převládá pocit, že vše musí mít pod kontrolou a hlídat, což je důvodem pobíhání od jednoho k druhému...,  uhlazovat x ostrých hran, jen aby se další vytvořily zase o kousek vedle. 
Co nezapadá, jeví se jako agresivní. A tak člověk opanován nesmírnou touhou kráčí do slepé ulice, na jejímž konci čeká beznaděj.

Osobně považuji beznaděj za dar... Náraz na ní otřese klamem. Je požehnáním, neb zámek visící ve vzduchu se rozbije na menší střípky, a ty již slepit přesně - bez trhliny, nebude možné. Při pohledu na ně a jejich odlesky se lehce rozezná, zda vůbec nějaká část konstrukce drží pohromadě. Byť to vypadá sebevíce lákavě, prosím neslepovat již s ničím dalším. To, co přežilo, je schopné života, jen očistit od prachu a nechat být. Jak krásně rozeznatelná je skutečnost od omylu. 
Zda bolelo to? No, docela dost. Jenomže bolest umí touhu přebít a poslat ji do adekvátních mezí. Vždyť právě touha nalepila na realitu blud. Interpretace posloužila jako lepidlo a shoda okolností vmanipulovala běžné věci do pozice důkazu.

Sdělení jeho... bylo chybou pokoušet se je interpretovat. Stačilo jen vyčkat, až naplní se. To vyžaduje důvěru, ne úvahu na téma, zda věřit, či nikoli. Člověku ovládanému vlastní touhou rada těžce se dává. Když již, chtělo ji to vzít celou, ne část vzít a část si poupravit, jak hodí se touze. Pošetilou jeví se být snaha dokázat, že vjem - vidění, je pravdivé. Často se na mne lidé obracejí, co si o jejích viděních myslím, zda pravda, či blud, zda jejich rozklad je správný... Bývala jsem také jako oni. Pátrala, co za tou vizí stojí, kde to má líc a kde rub, a hledala v ní střípky pravdy. To hledání na ni nalepilo spekulace, interpretace pokřivila její význam, "pravda" měla ambice vsadit imaginálno do pevných hranic. Kontrolní rozklady, prověřování různými metodami... to vede jen k implantaci vlastní touhy do poselství z hlubiny, které tak zparchantí do obehrané  frašky. 
Sama sobě toto již delší dobu nedělám a časem přestala jsem brát zakázky na podobné prověřování. Dnes usmívám se všem strachům ze snů i snahám dostat je pod kontrolu. Ten pramen vyvěrá v místech, kde žádná kontrola vědomí možná není, kdo bojí se jí pustit, uvízne na mělčině. Má-li sen reálné kulisy, čeho se bát, když člověk vyřešil to již v něm, prožil něco, co jeho duše prožít potřebovala. To jen strach ze sebe sama...

Černé nebo bílé ..., člověk má sklony ke kategorizaci. Realita nebo fantazie. Ovšem mezi černou a bílou existuje hodně barev. Někdo vidí jen základní, jiný přechodů nesčítáno... Je chybou považovat za fantazii, co neprojeví se hned. Nejedna vize stala se realitou  časem... Jen nerozmělňovat ji následným prověřováním a pitváním detailů. Neomezovat skutečnost nastavenou představou.      

pokračování