26.5.14

Intermezzo IX (18)

předchozí

Vešla jsem nějakými dveřmi do hospody, která jevila se být spíše potemnělým barem v podzemí. Nepamatuji si, jak jsem se do podzemí dostala, pro mé vědomí začínal sen otevřením dveří. Naskytl se mi pohled na interiér s dřevěným barem, u něj dřevěné barové židle s červeným polstrováním, výčepní zařízení, spousta lahví na dřevěných policích. Váhavě jsem přistoupila k baru. Byl tam, tentokrát žádná kápě ..., normálně civilně oblečený, tak obyčejně běžně. Čepoval něco, co poměrně věrohodně připomínalo pivo. 
"Jsme teď o něco blíže ...", začal, aniž by přerušil svojí činnost, "chvíli se zde zdržíme, někam se posaď." 
Rozhlédla jsem se kolem, kromě stolečků nedaleko baru se tam vyskytovaly i dřevěné boxy. Zamířila jsem k jednomu z nich. Rozsvítil světlo nad ním. "Mám již zavřeno, chystám si jedno po všem." Přiznávám, že mne prostředí poněkud vyvádělo z míry. Byla jsem zvykla na probírání naších věcí někde v hlubině vodní, jeskyni, nad propasti, či v ní, anebo jen tak bez jakéhokoli ukotvení v prostoru, jednoduše v ničem, kde jsme jen my dva. Něco natolik jednoznačného, jsem ještě nezažila. Má ruka prošla po desce boxu, než jsem usedla. Skutečně dřevo, dřevěný stůl, zelené, spíše tmavě, polstrování (nevím, proč ne červené, jako u baru, kdybych toto prostředí vymyslela já, sedíme více na fialovém nebo černém a vše je sladěno, stoly by byly z ametystu, žádné výčepní zařízení by mne nenapadlo, místo elektrického světla by byly svíčky a hodně kytek ...,  vlezla jsem do něčeho již daného). 
Usedla jsem a pozorovala, jak jistými pohyby dočepoval pivo. Skleněná sklenice..., tedy ne to hrubší, moc zběhlá v nádobách, z nichž se servíruje pivo, vskutku nejsem.
"Čekal jsem, že přijdeš," přesunul se se svazkem klíčů ke dveřím a uzamkl je na několik západů, "v tuto dobu zde již nikdo nechodí, mám zavřeno."
"O tvé práci jsem netušila nic." nadhodila jsem.
"Dnes již zašlá sláva, teď zde jen přebývám, protože nemám nic lepšího tak blízko. Jestli  otevřeme, bude to jen pro speciální akce." jeho odpověď, ač významově srozumitelná, mi mnoho neobjasnila.
Vrátil se k baru, položil načepované pivo na tácek a vytáhl něco dalšího: "Já vím, pivo nepiješ, ale mám zde cosi, co míváš tam u vás ráda. Jen doufám, že jsem to připravil správně." 

Postavil přede mne průhlednou sklenici čirého nápoje s ledem a velikými kusy máty, vypadal nesmírně lákavě.
"Bílý rum i třtinový cukr jsem sehnal, snad poměr je, jak má být." usedl do boxu naproti mně se svým pivem.
Pozvedl svůj nápoj, já tedy také a s chutí se napil. Když jej položil a otřel si ústa, čišela z něj pohoda, ... rozhodla jsem se vyzkoušet ten svůj. Chutnalo to skutečně jako mojito, při kterém na rumu šetřeno rozhodně nebylo.
"Nemusíš se bát, máta je čerstvá, trhal jsem jí sám." vytáhl z kapsy pouzdro na cigarety, z druhé mojí specifickou značku a vyložil to vše na stůl.
"Vezmi si, co chceš, bude to dnes dlouhé..." pobízel mne, zatímco jsem nevěřícně zírala. Myslel i na takovou drobnost.
"Jsme ve snu, tak zapálím rukou", a předvedl gesto, po kterém se mu cigareta rozhořela, "neboj se, jen se chovej jako normálně, jinak tady oheň neudělám."
Konstatování, jsme ve snu, mne uklidnilo, vše vypadalo natolik nesnově, až jsem začala přemýšlet, zda náhodou se nevyskytuji v baru doopravdy. Hořelo to..., spontánně jsem se rozesmála, neb mne napadlo, jak tuto story sepsat. Jen z mé krabičky jaksi nic neubylo.

"Bude to dnes nadlouho, bude to vážné a já nechci pořád odbíhat pro něco. Ve snu je možné naprosto vše, takže nápoj máme beze dna a jak vidíš i to ostatní." zcela nevážně mu cukalo koutky úst.
Zahleděla jsem se do jeho očí... dosti proměnlivé, co do barvy. Připomínaly mi výrazem i proměnlivosti draka z mých předchozích snů (ale o tom jindy), vypadalo to, jako bych se dostavila na pozvání, což si ovšem nevybavuji. Jenomže člověk si nepamatuje z předchozích snů vše a takové pozvání snové možná není podstatné, dokud se nezrealizuje. Jak jen přistoupit k jeho popisu. Jistě, šlo by to, dost vhodných slov by bylo. Jenomže takový popis již hodně fixuje.
"Nevnímáš mně." ohradil se a jemně mi chytil ruku položenou vedle sklenice.

Měl pravdu, zatoulala jsem se myšlenkami...
"Přemýšlím nad popisem této, poměrně překvapivé události, pro čtenáře." řekla jsem spontánně. Evidentně jsem jej pobavila, možná i litoval, že si také nenamíchal něco ostřejšího. Jeho smích zněl naprosto normálně.
"Tedy jestli mohu... " zaváhala jsem.

"Můžeš, pokud vyhneš se tomu, o čem jednat budeme. To bude příliš důležité a nerad bych, aby se něco z toho dostalo ven." prohlásil vážně.
Vzala jsem jej za ruku a přislíbila, že nic z obsahu se nedostane mimo nás. Mi nejde o fakta, jen o popis toho, co ve snu prožít lze. Jak takové snové setkání může působit naprosto reálně, když člověk se potom probere a chvíli přemýšlí, co dělá v posteli, když měl sedět v baru. Podstatný je dojem.  Konkrétní obsah ve snu hraje velmi specifickou roli pro člověka samotného, okolí tím zatěžovat cenu nemá. Nechci jeho postavu záměrně popisovat jasně, takových různých povídek s naprosto přesným popisem existuje mnoho... Při troše štěstí bych mohla narazit na čtenářku, která si do své představy dosadí svojí vlastní ideu takového muže ve snu...  Čtenář umějící načepovat pivo, by v této roli zase mohl vidět sebe... Podobný sen může mít více lidí... 
Jednali jsme vskutku dlouze, doufám, že ráno jsem si vše podstatné vybavila... a dostavil se i pocit, co dělám v posteli, když ještě před chvíli jsem měla živé jednání v uzavřeném baru... 


KONEC           
               

23.5.14

Fictia




Ne vždy bývá pojímaná správně, často neprávem je pouhou fantazií zvána  … .
Ona však něčím jiným je … .
Představuje most, po němž imaginálno sklouzává do reality… 
vazbu mezi tím, co je za závojem a co před … .
Nahrazuje neviděné, by mohlo být shlédnuto později ve světle, které k němu náleží … .

Jsou věci v daném okamžiku nepojmenovatelné …
chybějící slova jako prostředek dorozumění … .
Podobenství nedostatečné je a předpoklad příliš svazuje … .
Víc než-li metafora … , ač nelze ve všem doslovně jí brát.

Její přijetí přináší sebou důvěru ve stav věcí a její následky závazkem jsou …
Pouze tak může vyplnit prázdná místa pohlcené nevědomostí …
Neschopnost rácia přenést se nad neobjasnitelné, smířit se s neuvěřitelným … 
vytržení rdousícího plevele pochybnosti … vytvoření podmínek pro
přežití křehké struktury, by stala se postupně pevnou a odhalila závoj mystifikace … .

To vše ona umí … jen postavit ji najisto,
nalézt správný kód v tápající mysli,
by ji přijmout zvládla bez předsudků … , obav a strachu, co když … .
Postavit úsudek svůj nad krákající vrány žijící v klamu … (že jsou ty nej …).   

11.5.14

5 pohárů Vyprahlá poušť

Zklamáním je karta nazvaná v Thothově tarotu. "Triumf hmoty nad duchem" (Kniha Thothova) je vyjádřen převráceným pentagramem. Vyprahlá poušť ..., vše vysušeno pomalu vadne a hyne. Na povrchu nachází se spíše jen prach na skořápce zbylé po blátu, vodu samotnou je potřeba hledat hlouběji. "Původní city ztratily své kouzlo krásy" (Wasserman). Příliš mnoho ohně, aby mohla voda zůstat nezměněná ... je mrvou, nikoli živou vodou, v hlubinách.

"Pocit znepokojení právě ve chvíli, kdy je nejméně očekáván, totiž v době poklidu."
(Kniha Thothova) Onen nečekaný zvrat se mi v mých výkladech vždy potvrdil, situace až nadmíru překvapivá. Tazatel zažívá pocit vnitřní pustiny, prázdnoty, neb vše, co bylo do té doby jasné, dané, na co se mohl spoléhat, najednou aktem běsu ničícího Marta podporovaného Štírem, jenž dobře ví kdy a jak zasáhnout to nejvíce citlivé místo, jednoduše zmizelo. Bez varování nastal náhlý zvrat. Nespokojí-li se tazatel s prvním náporem veskrze nepříjemných pocitů, zjistí, že zradily jej vlastní očekávání a důvěra, kterou vkládal do něčeho či někoho. Způsobem a za okolností nesmírně bolestivých. Možná je i zrada ... a nedá se k ní cokoli říci ... , vše tak zbytečné je. Jeho touhy, ambice ... jsou v momentě pošlapány a on zaskočen stojí před situací, jíž zvrátit už nelze. Jakoby to vše doposud byla jen ohromná lež.

Mám zkušenost, že člověku taková situace ukáže, jak nesmyslné byly jeho dosavadní snahy. Dost možná, to vše krásné předtím pramenilo z jeho sebeklamu, může jít o nedostatek zkušenosti a jistou naivitu v jeho přístupu, neb druhá strana na něco z toho mezi nimi jistě od počátku nahlížela jinak, jen nemusela to vždy jednoznačně projevit. K jeho vlastním chybám se přidaly protivenství zvenčí. Reakcí zde nutně nemusí být utápění se v žalu, ... spíše trpká bilance.
Podrobí-li tazatel zkoumání i svůj podíl na vzniklé situaci, uvidí například, jak sám dal přednost rozumu před intuicí. Třeba ignoroval varovné signály, jímž zpětně porozuměl až teď (v lepším případě). Kartu lze zvládnout, když si člověk uvědomí, že to, co se stalo, je důsledkem něčeho, co existovalo již předtím, jen teď to vyšlo najevo. Není lepší toto vědět, než-li žít ve vzdušném zámku? 


Ve velice podobné atmosféře se nesou i karty v Rider-Waite tarotu a jím ovlivněných sadách.V pochmurné krajině stojí figura zahalená černým pláštěm buď zády nebo bokem, do tváře mnohdy zakryté kapucí jí vidět není. Kolem ní poháry jsou prázdné, část z nich se právě rozlila a voda vsakuje do země. Některé sady mají rozbité skleněné poháry. Na první pohled působí karta tíživým smutkem, ovšem ta postava je ponořená sama do sebe, nekomunikuje nikterak s okolím. Právě v tomto stavu se lze s celou situaci vypořádat, neb jakékoli zklamání bývá důsledkem nenaplnění představ, které si člověk vytvořil o něčem.

Karta rozhodně nenabádá k sebelítosti, zatvrzelosti ani poryvům smutku a ani k následné zatrpklosti, uraženosti apod ... . Celá situace má ukázat, kde a v čem tkví problém. Lze považovat jedině za štěstí, že problém vylezl najevo. Řešení se nabízí pouze jediné. Tazatel nezmění situaci, ani ty druhé. Ovšem může změnit svůj vlastní přístup právě tím, jak sám zhodnotí své vlastní naděje a očekávání. Pouze takto bude moci postavit se zejména k sobě samotnému jinak, a tím se postupně postaví jinak i k věcem a lidem kolem. 
                       

6.5.14

Meditace (17)





předchozí

Něco nového vstoupilo do života mého a vytvářelo si pevné vazby. Okolí přijímalo to poklidně, již nic nepůsobilo rušivě, ...nevzbuzovalo tolik rozporuplné pocity vyúsťující v strach. Postupné změny pronikaly i do praktických věcí, kdy vše šlo snadno, a synchronicita pracovala na plné obrátky. Drobné každodenní překážky mizely, čas přestával mi ukazovat paty a já nežila ve věčném dohánění čehokoli, příchody po termínu a podobně. Malé věci, nic převratného, nicméně usnadňující běžné žití. Období poznávaní se.
Mé sklony k interpretaci vizí napoprvé poněkud rozzuřily ono tolik trpělivé stvoření mající jinak pochopení pro mé úlety. Za platné měla jsem rigidní vazby, např. sny se musí vykládat, ...vize podléhá interpretaci, ...vše kolem sebe je potřeba mít pod kontrolou, jinak nebude možné dosáhnout harmonie. Jak pošetilé. Jenomže velice po něčem toužit, leč nemoha toho dosáhnout, vzdaluje člověka od sebe samotného. Kontrola odvádí pozornost od podstatných věcí dějících se v jemné hladině, kam ona přístup znemožňuje.
  
Jistě, sklouzávala jsem i k tomu, pokusit se přijít na původ této bytosti, lokalizovat její "domov". Raději tedy mlčel, což jsem považovala za umění neříci mi nic. Řadila jsem jej mimo svět, nejvíce přízemní myšlenka se vztahovala ke Kanadě a ještě jsem byla ochotná připustit Aljašku. Kupodivu mne nenapadaly tolik osvědčené lokality jako Egypt, Himaláje, či docela mimozemský původ ve stylu UFO. Jelikož jsem vůbec neuchopila podstatu, marně vyšly mé snahy pověsit jej na konkrétní sefiroty Stromů. Mohl mi tam vykládat, o čem je model Stromu, jeho stín..., o oblastech nepodléhajících jakékoli "mapě" času, ani prostoru. Bylo to zajímavé, poetické, v mnohém jsem souhlasila, moje snaha ovšem nepolevila v ničem. Tehdy jsem byla přímo posedlá racionálním vysvětlením. Jenomže jemu byl svět racionality naprosto cizí... Byť povídali jsme si, smysl slov nám navzájem unikal.

Stála jsem jako vždy a meditovala, když přistoupil blíže, rozhodl se tedy seznámit mne se svým "světem", jenž jsem tolik hledala. Poradil mi, ať se ve tmě opřu o zeď, chytil mi ruce a zafixoval chodidla. Ocitla jsem se ve víru kaleidoskopu, jen bez barev... roztočení různých vrstev všude kolem... posléze černá díra do prostoru s nazelenalými provázky, jež vytvářely hadí struktury procházející do černobílé veskrze nepravidelné mřížky rozhrnujících se závojů. Dalo se jen tušit, že až projdu tím vším nepravidelným, ocitnu se někde úplně jinde... Zajásala jsem nad možnosti podívat se do Jinam, ač na lokalizaci jsem v ten okamžik neměla ani myšlenku. A zároveň se dostavil pocit obdivu před Šamanem, dovede-li tímto procházet. Z ničeho nic jen tma. Najednou vše ustálo. Jakoby předtím nebylo nic. V té tmě jsem zachytila jeho obrys, pomalu pouštějící má chodidla na špičky... stát sama na nohou šlo, pokusila jsem se o krok, mé nohy to zvládly za jistého třesu. Automaticky jsem přešla do světla a vykonávala pár běžných věcí. Až později mi začalo pomalu docházet, že mám čest s něčím přesahujícím mé dosavadní možnosti, že se toho budu muset naučit prakticky ještě hodně zvládnout. Posadil se vedle mne a málem mi  připálil cigaretu... přerušil mlčení ujištěním, prý zvyknu si postupně překonávat hranice, sladit se s energiemi tam za oponou... 

Čtenáře očekávajícího jakékoli poslání zklamu. Žádné není. Zkušenost a individuální poznání není ničím nahraditelné. Člověk může poslouchat o něčem, ale dokud to sám nepozná, může se pouze domnívat...    

      pokračování