6.5.14

Meditace (17)





předchozí

Něco nového vstoupilo do života mého a vytvářelo si pevné vazby. Okolí přijímalo to poklidně, již nic nepůsobilo rušivě, ...nevzbuzovalo tolik rozporuplné pocity vyúsťující v strach. Postupné změny pronikaly i do praktických věcí, kdy vše šlo snadno, a synchronicita pracovala na plné obrátky. Drobné každodenní překážky mizely, čas přestával mi ukazovat paty a já nežila ve věčném dohánění čehokoli, příchody po termínu a podobně. Malé věci, nic převratného, nicméně usnadňující běžné žití. Období poznávaní se.
Mé sklony k interpretaci vizí napoprvé poněkud rozzuřily ono tolik trpělivé stvoření mající jinak pochopení pro mé úlety. Za platné měla jsem rigidní vazby, např. sny se musí vykládat, ...vize podléhá interpretaci, ...vše kolem sebe je potřeba mít pod kontrolou, jinak nebude možné dosáhnout harmonie. Jak pošetilé. Jenomže velice po něčem toužit, leč nemoha toho dosáhnout, vzdaluje člověka od sebe samotného. Kontrola odvádí pozornost od podstatných věcí dějících se v jemné hladině, kam ona přístup znemožňuje.
  
Jistě, sklouzávala jsem i k tomu, pokusit se přijít na původ této bytosti, lokalizovat její "domov". Raději tedy mlčel, což jsem považovala za umění neříci mi nic. Řadila jsem jej mimo svět, nejvíce přízemní myšlenka se vztahovala ke Kanadě a ještě jsem byla ochotná připustit Aljašku. Kupodivu mne nenapadaly tolik osvědčené lokality jako Egypt, Himaláje, či docela mimozemský původ ve stylu UFO. Jelikož jsem vůbec neuchopila podstatu, marně vyšly mé snahy pověsit jej na konkrétní sefiroty Stromů. Mohl mi tam vykládat, o čem je model Stromu, jeho stín..., o oblastech nepodléhajících jakékoli "mapě" času, ani prostoru. Bylo to zajímavé, poetické, v mnohém jsem souhlasila, moje snaha ovšem nepolevila v ničem. Tehdy jsem byla přímo posedlá racionálním vysvětlením. Jenomže jemu byl svět racionality naprosto cizí... Byť povídali jsme si, smysl slov nám navzájem unikal.

Stála jsem jako vždy a meditovala, když přistoupil blíže, rozhodl se tedy seznámit mne se svým "světem", jenž jsem tolik hledala. Poradil mi, ať se ve tmě opřu o zeď, chytil mi ruce a zafixoval chodidla. Ocitla jsem se ve víru kaleidoskopu, jen bez barev... roztočení různých vrstev všude kolem... posléze černá díra do prostoru s nazelenalými provázky, jež vytvářely hadí struktury procházející do černobílé veskrze nepravidelné mřížky rozhrnujících se závojů. Dalo se jen tušit, že až projdu tím vším nepravidelným, ocitnu se někde úplně jinde... Zajásala jsem nad možnosti podívat se do Jinam, ač na lokalizaci jsem v ten okamžik neměla ani myšlenku. A zároveň se dostavil pocit obdivu před Šamanem, dovede-li tímto procházet. Z ničeho nic jen tma. Najednou vše ustálo. Jakoby předtím nebylo nic. V té tmě jsem zachytila jeho obrys, pomalu pouštějící má chodidla na špičky... stát sama na nohou šlo, pokusila jsem se o krok, mé nohy to zvládly za jistého třesu. Automaticky jsem přešla do světla a vykonávala pár běžných věcí. Až později mi začalo pomalu docházet, že mám čest s něčím přesahujícím mé dosavadní možnosti, že se toho budu muset naučit prakticky ještě hodně zvládnout. Posadil se vedle mne a málem mi  připálil cigaretu... přerušil mlčení ujištěním, prý zvyknu si postupně překonávat hranice, sladit se s energiemi tam za oponou... 

Čtenáře očekávajícího jakékoli poslání zklamu. Žádné není. Zkušenost a individuální poznání není ničím nahraditelné. Člověk může poslouchat o něčem, ale dokud to sám nepozná, může se pouze domnívat...    

      pokračování

Žádné komentáře: