22.1.15

O potřebnosti změny...

Možná někomu se bude zdát, že beru to v poněkud lehkém stylu... ovšem zdání může klamat... Nevnucuji, ani nechci někoho spasit, postačí, najde-li se alespoň jeden člověk, který si uvědomí, že v tom nelítá sám :)

Každý z nás má některé oblasti poddimenzované, říká se jím handicapy aneb slabá místa. Obvykle v těchto oblastech stačí málo a hned je zaděláno na problém...Velice rády se kolem nich shlukují tzv. zlozvyky, aneb nežádoucí modely chování mající tendence přejít do pevných struktur.
(Má-li čtenář pocit, mne se toto přece netýká, má můj tichý úžas a pokusím se dál psát tak, abych v něm nedejbože nevzbudila podezření, že by snad nějaký handicap mít mohl.)

Nicméně každý disponuje alespoň nějakou oblasti ve svém životě, v níž má až neuvěřitelné
štěstí a vše mu neskutečně prochází. Někde je to dáno přirozeně či geneticky (jako zázrak mi přijde u člověka zpravidla rachitické postavy, jemuž prochází bez následků na hmotnosti požívání potravy v absurdním množství a kombinaci. Všem ostatním tímto bonusem nedisponujícím již jen při pohledu na něj vyletí ručička na váze :)), anebo se k tomu člověk vlastní píli, trpělivosti a manifestaci nezdolné vůle dopracuje (ač může zde být talent, predispozice, ten sám o sobě nepostačuje, proto možná mezi námi přebývá tolik zneuznaných géniů...).

Ponechávám teď stranou osoby přesvědčené o vlastní dokonalosti či bezchybnosti, nerozmlouvám jím nic, však mohou se kochat myšlenkou, oč jsou na tom oproti ostatním lépe. Právě pro ostatní říkám, pořád je co vylepšovat a na čem pracovat, i kdyby jeden došel k závěru, že  jeho největším handicapem je neznalost bengálské urdštiny a ihned začal tento nedostatek napravovat. Třeba si tím studiem srovná svá slabá místa na poli trpělivosti, vytrvalosti a dotahování věcí do konce, které si v danou chvíli neumí pojmenovat. Protože přiznání si a pojmenování handicapu je tím nejtěžším.  Hodně statečnosti vyžaduje pohled na sebe bez příkras, ale i sebeironického bagatelizování. Chyby  vidí lidé... na jiném najde se jich dosti. Jenomže je potřeba pamatovat, neexistuje absolutně rovné zrcadlo...



Mám osobní zkušenost, že ono, jak člověk ustojí nelichotivé závěry o sobě vyslovené druhým, hodně vypovídá o jeho umění sám sebe vidět realisticky. Udělá odvetu, anebo si naopak řekne, protějšek pojmenoval něco, na čem může být kus pravdy. Neznamená to ovšem automaticky přijmout úsudek takto vyslovený... Je hezké se utěšovat, však to bylo vyřčeno ve hněvu, či sofistikovaněji,  vidí jen to, co sám nedává. Mnohem přínosnější je položit si otázku, zda vytýkaný neduh (ač sebevíce víte, že jím netrpíte), není jen projevem něčeho mnohem hlubšího, více zakořeněného, co neumí ani ten jiný člověk správně pojmenovat. 

Handicapy samotné často nejsou přímo vidět, některé bývají velice dobře ukryté, takže z obav před jejich poznáním není nutné si lhát do vlastní kapsy. Dají se objevit, zejména nezdaří-li se něco opakovaně. Chce to jen nalít si čistého vína a nebalamutit se dobře vykonstruovanými důvody: to pokazil tyranizující šéf, neschopný podřízený, nezbedné děti, žárlivý partner, falešný kamarád, či snad ti nevděční lidé nevážící si skutečné hodnoty. Ale mohu pokračovat i ve výmluvách více duchovních: krutý osud, přetěžká karma, nevhodné energické pole, špatná konstelace planet, zásah mimozemšťanů, černá kočka, prokletí... Lidé bývají velice kreativní co do výmluvy na něco či někoho jiného. Výmluva člověka sice uklidní, ale další kolizi nezabrání. 

Osobně spatřuji jediné schůdné řešení: změnu přístupu v nahlížení na sebe samotného a tím se změní i nahlížení na vše kolem. Změna náhledu nese sebou i změnu v konání, a právě o to při srovnávání handicapu jde.

(dále zase příště...)     

18.1.15

MOŘE



Každá jeho vlna nese v sobě jedinečný otisk větru čechrajícího masu. Spolupráce proudu spodního, ukrytého pod hladinou s tím vnějším, nad ní. Roztříští se o břeh a změní jej. Něco přinese a něco stáhne si hlouběji. Úkaz analogický vlnám nevědomí prorážejícím do sféry vědomí. Pouze ne vždy tomu člověk věnuje pozornost.

-----


Pozoruje vlnu za vlnou, rozpomenula jsem se na podobnou situaci před léty, kdy sledovala jsem pomíjivost na písečné pláži, která měnila se s každou vlnou moře tolik živého. Tehdy vyvstala přede mnou vzpomínka, jak ve snu potkala jsem svého přítele z hlubiny poprvé v úplně jiném prostředí.

Jistě, naznačoval mi něco již předtím, jenomže já si to ani neuměla představit. A tak postupně vše kolem ševelilo o cizinci děsivém, sloužícím nepřátelským bohům, jehož potkat může být tím posledním, co člověk zažije. Do toho sny o někom motajícím se v cizím prostředí a volajícím mé jméno. Pocit zvláštní, jako bych jej znala, ale neuměla si vzpomenout. O setkání s oním děsivým jsem nestála vůbec, měla jsem úplně jiné starosti, leč odříkaného největší krajíc.
Vplížilo se to nenápadně ve snu, kdy zvědavost zavedla mne k neznámému moři petrolejové barvy. Zaujal mne nesmírně skalní komplex na jeho břehu a jeskyně v něm. Vstoupila jsem. Působila dojmem domova až na jedno podivné zařízení připomínající trochu i živého tvora. Nicméně lákala mne spleť chodeb. Mé úvahy, kde to asi jsem, přerušil příchod onoho neznámého jedince. Chtěl dojít ke mně, což nepřišlo mi jako dobrý nápad. Nicméně dojednali jsme, že projde-li skrze vrstvy Tawila, smí se přiblížit. Tyto vytvořily se okamžikem pocitu mé nelibosti ve zcela viditelné podobě, neprošlo by jimi jen tak něco bez "deratizace" nežádoucích vlivů, energií. Nerozuměla jsem tomu, proč mne něco, ono neobjasnitelné něco, láká tuto návštěvu přijmout.
Byl vpuštěn bez pláště s odhalenou tváří, cizinec rozměrově mne převyšující. Ovládla jsem prvotní impuls zdrhat, dokud to ještě jde. Nedůvěřivě jsem pozorovala jeho přibližující se postavu, mé tělo zaujalo obranný postoj, připravené kdykoli vystartovat. 
Poklekl a okouzlil mne svým nesmírně uctivým postojem. Aniž byl k tomu vyzván, vzal si pohár a napil se z něj. Překvapivé... a já jej poznala. Bylo to poprvé a snad i naposledy, co jsem jej v nové sféře nepoznávala. Kupodivu podobně byl na tom i on sám a chvíli trvalo mu, než se upamatoval. Ovšem pro něj je to typické. Nová sféra a první okamžiky působí dojmem, jakoby prodělal lobotomii, znovu poznává mne, než posléze najednou ví a má naprosto jasno.

----

Tehdy na břehu pískovém jsme si něco domluvili. Objasnil mi, co vše je nutné ukončit, aby se naše úmluva mohla realizovat. Trvalo téměř rok, než se události samy postaraly o to, aby proces ukončení slepých cest a iniciací započal. Já sama vědomě jsem konečně pořádně začala s dvouletým zpožděním, neb ve stoje na oblázcích břehu jiného moře mne osvítilo. Dokud nebudou připraveny podmínky pro položení základu, vše postavené bude předurčeno k neúspěchu. Takže je čas pořádně začít s tím, co jsem po dva roky flákala. Nestačí pouze intence a tvoření pod jejím vlivem. Je potřeba uvést změny do každodenního života.    

11.1.15

Co se mi to jenom zdálo... aneb vzpomenout si



"I have a dream..." je velice hezké, ovšem druhou věci je vybavit si co nejvíce kousků z něj a nezapomenout navždy při prvním pohledu do světla. Vypadá to, že poselství noci světlo dne může navždy zatratit a ono potom je odsouzeno upadnout v zapomnění. Ač jedná se o věc tajemně mystickou, nemohu se ubránit přistupovat k ní z pohledu praktického života, který přináší, ve snaze vybavit si, zajímavé situace. Vycházím z toho, že každý z nás žije v nějakých podmínkách a je potřeba dlouhodobějšího procesu, aby se to postupně sehrálo do celku, kde funguje vše potřebné, nakonec si to snící pomalu, ale jistě, může vysnít... 

Na jednu radu lze narazit v knihách zabývajících se sny. A to mít po ruce papír a tužku se záměrem okamžitě, jak se člověk probudí, si sen zapsat. Ideální pro osoby, které spí samy. Protože probuzení může nastat i uprostřed noci. Pokud se spoluspící nenachází ve fázi skutečně tvrdého spánku, může být i klouzání tužky po papíře za umělého světla velice hlučné, nemluvě již o pokusech přemístit se jinam, kde si člověk zasvítí. Za předpokladu, že se umí tiše plížit a nikoho nevhodně neprobudí, může jen spoléhat, že cestou či snad po zapnutí světla nezapomene...
Setkala jsem se i s radou mít u postele nahrávací zařízení..., jistě odpadá problém vytrvalého světla, máte-li spoluspícího v transu nebo se silnými klapkami na uších.  Možná poznámka do mobilu s tichou klávesnici je řešením praktickým, zvládne-li se přitom neoslnit spoluspící osobu světlem. 

Mám zkušenost, že když se proberu uprostřed noci, sen si vizuálně zopakuji, ... ono se mi to vybaví v poklidu po ránu... během dne, aniž bych kvůli tomu dělala cokoli jiného. Možná to chce jen trochu praxe. Na tom se snad shodne většina publikací sny se zabývajícími. Nicméně jistotu, že jsme si vzpomenuli na všechno, tu mít nebudeme :) Ovšem je potřeba znát vše? Možná některým věcem rozumíme jen ve stavu bez- vědomí a nemá cenu je vytahovat na "světlo", dokud se vědomí nepřizpůsobí..., možná má sen nějaký obranný mechanismus v sobě, neb Strážce prahu v nevhodnou dobu nepustí to, co ještě má zůstat skryto.

Někdy si člověk po probuzení vzpomene, nemá možnost v ranním spěchu zapsat a zůstane mu jen pocit, že ráno jsem to věděl, ale co to přesně bylo. V takovém případě nic není ztraceno napořád, stačí vhodná asociace během dne a vyleze to samo, jen podobné věci se brání nucenému procesu.

Ze všech možných rad a nápadů, na které jsem narazila, se mi osvědčilo při rozpomínaní si lehnout do pozice, ve které jsem se probudila, nechat jen tak myšlenky plynout a zapomenuté poměrně rychle naskočí. Chce to chvilku cviku nemyslet urputně na to, co se mi to jenom zdálo ... musím si vzpomenout. Jak se do té polohy dostat, běžně si ji člověk zřejmě jen tak nevybaví. Lze se spolehnout na paměť těla, pokud člověk tělu dovolí, by si ji samo zaujalo, anebo si zvykne si toho každé ráno povšimnout. 

Při rozpomínání si na sny se člověk naučí (nakonec mu nic jiného nezbude) umění mít záměr (tj. vzpomenout si ve stavu bdělém) a přitom nechat věci volně plynout. Jednu z věcí, která nejde na povel :)  Nicméně jakmile ten proces začne nabíhat, půjde o veliké dobrodružství.   

Závěrem této drobné poznámky chci podotknout, že čím déle se budete rozpomínat na své sny, tím lehčeji to půjde. Časem se toto stane rutinou, vždyť nějaké sny má každý z nás..., ale ne každý si umí alespoň něco vybavit. 

10.1.15

Mimo čas...




Jsme konfrontování sami se sebou v tichu.


Zbavujeme se nánosu křivdy a zklamání... 

Nebudeme již utíkat více...
Jinak čas ovládne naše těla naprosto.
Zbavení okov půjdeme dál tam, kde mocní pobývají.
Neboj se ničeho a nic nebude hrůzou.
Jsme na cestě vedoucí mimo vše známé... 

Let na křídlech draka... pohleď na sebe za oponou 

a staň se sebou i pro mně.
Však je to jen chvíle pozemského času.