24.2.15

Volání snu...

Proud...



Burácí ticho, slyšíš?
Mám věřit, že pouze sníš a přítomnost je Tobě na hony vzdálená?







Hodně z nás něco chce, někteří z nás umí snít a je i hrstka takových , kteří se odváží na své sny sáhnout, dostat je do hmoty. Jistě, jsou i  sny, co se velice hezky sní, posunou člověka nesmírně dalece, prolínají se jeho životem v nevědomí hlubokého spánku, jako útržky, jež si člověk okouzlen velice rád přehraje znovu, vybavují se nečekaně, naběhávají automaticky v denním snění a umí být nesmírně hmotné při technikách práce ve změněném stavu vědomí.

Takový sen je osudovým, vtrhne člověku do spánku a postupně všude..., aniž by byl očekáván. Najednou je a kdo nepodlehne strachu, neuteče, nepřebije jej racionálními argumenty, nalezne ohromný zdroj inspirace, energie a sám díky tomu mění nejenom sebe, ale i podmínky vnějšího světa.
Slovo "nemožné" vymizí jako takové z aktivního slovníku člověka, zůstává pouze ve variantě "zatím nemožné".
A sen se váže do života, chtějíc být více, než-li Múzou či kreativním aktem..., jeho nezřetelné obrysy začínají být konkrétní... a zde POZOR! Hrozí zatracení ráciem, neb člověk, ta jeho nejvíce hmotná část, je konfrontována s pocity, o nichž netušil, že je v sobě v takové kombinaci a razanci umí mít. 
Nastupuje strach a pocit zrady vůči tomu, co doposud si vybudoval... snad nepadne to novému zhmotněnému za oběť. Strach, který podrazí nohy i jinak nesmírně statečným jedincům. Však každý z nás má své slabé místo.., to, na čem mu záleží nejvíce...
Možná realita mění se v očích člověka v pouhou představu, nejraději by to, na co se odvážil sáhnout, rozdrtil v prach a ten rozfoukal do prázdnoty vesmíru. Jen astrálně by ze snů čerpat chtěl... V obranné pozici zaútočí na vše kolem sebe, když připomene mu něčím jeho sen.

Neumím říci, co děje se s takovým snem. Zda zhyne, či vzdálí se, anebo propadne do sféry Nevědomí. Já u tak ohromujícího snu, který vrazil mi do života a propletl se s ním, dubléry neberu. Jistě, dlouze to byl pokus a omyl, nicméně naučila jsem se nepojímat jej racionálně. Nevázat na čas, prostor ani hmotu. 
Nechat tomu, co samo přišlo, volnou ruku, neb Zde, 
na ryzí hmotě stává se běžným, že najednou něco předtím nemožného nastane bez nutnosti oběti, která připraví o již vybudované. Volně plyne si se mnou, aniž by křížilo se s tím, na čem mi tolik záleží. 

Z osobní zkušenosti domnívám se, že přijme-li člověk tento "vliv" i na hmotu, vše daří se mu mnohem lépe... i doposud zajímavý život dostává dimenze, na něž by si předtím ani nepomyslel. On strach souvisí úzce s instinktem přežití, nicméně nemůže zastavit toho, komu jde o Bytí...      
      

14.2.15

Kresba v písku



Do písku kreslím jeho tvář. Zachytit ji nesmírně těžké je. Skrze vrstvy prosvítá étericky neurčito, přesto Tam  ...v hlubině důvěrně jí znám. Snaha vybavit si detaily schopné zachycení na papír vychází zatím naprázdno. Příliš ovlivněná ráciem, které obraz skládá do tvarů známých z fotografií. Dali by se najít lidé vykazující podobné rysy, jen by v nich něco podstatného chybělo... Nemám jak si jej prohlédnout, aby rácio umělo zpracovat to. Pokud někdy, pouze automaticky dle představy vyryté v hlubině bytí.

Neznámý cizinec změnil dosud známé. Najednou začalo být vše více rozmazané, nejasné a dosavadní jistoty rozplynuly se. Propad do sféry, kde  "ne ani ano" nemají vlády a dožadování se jednoznačného, na jistotu postaveného, vede k totální cizí interpretaci a zmatení pojmů. Čím více jsem chtěla určité "ano" či "ne", tím více jsem pochybovala o vlastní existenci. Jistě, zde nic neexistuje napevno. Až zpětně umím ocenit sféru, v níž pobyt zajistí rozpad rigidních struktur. Výsledkem je oproštění se od všeho a naprostá svoboda. Svět potom vypadá jinak.

Jasná vize toho, co pro můj život má význam, co nikoli. Těm nedůležitým věcem nebylo těžké říci Ne. Jednostranná přátelství s osobami, které pouze chrlily na mne své strasti a požadavky, očekávaje povzbuzení a pomoc, nějak vyprchaly samy. A tak i na hmotě našel se prostor vkládat čas a energii do "snění" více aktivního, plnit si sny práci, na kterou předtím nebyl čas, neb ten hltavě schlamstli jiní. Skutečný přítel nechce vlastnit, ani nenárokuje si ničeho. Již žádné lepení děr, jež po zalátání objeví se zase o kousek vedle. Vše nasvědčovalo tomu, že bláznivá série situací, jež sebou přinesl onen neznámý, mne vyvedla z bludného kruhu ven. Mám splněno i to, o čem neodvážila jsem se ani snít...

Stínem mohl by se zdát proces Solve et coagula nikdy nekončící. Mohl, neb dnes beru jej jako přirozenou součást. Cokoli vlivem Neznámého cizince nabylo pevnější struktury, posléze se zhroutilo do sebe jako černá díra, kde potom nezůstalo NIC. Hra na "Chyť mne, dotkni se mne a já se rozplynu". Bez pravidel. Snad  v něm má blízkost navozovala panickou hrůzu a vzdálení se jej nutilo zaujmout mne natolik, bych se přiblížila. Konzistentní fata morgána mající svojí formu fixovanou na hmotu. Nesmírně dlouze trvalo mi nehledět na formu, umět odpoutat se od ní, nedat na její cyklicky se opakující vzorce chování. A tak zabila se moje touha. Jsem v pokušení jednoznačně říci, že forma objektivně není, že jde jen o projekci mého nevědomí. Ovšem matou mne očití svědkové, když na reálné existenci této "entity" trvají. Nepřekvapilo by mne, kdyby mé snahy o její popření vedly k vytvoření úředního dokumentu její existenci prokazujícího.


Po prvním velkém třesku Nicoty jsem našla Šamana vrnícího si blahem v něčem velice bahnitém uprostřed mi doposud neznámé divočiny. Ve stejné poloze, nachází se i teď. Kdy to jen bylo... přes 2 roky zpět. "Můj svět", natahuje ruku v pohybu pojímajícím vše kolem, "tolik chtěla jsi do něj vstoupit". Po prvním velkém třesku jsem se odsud jen po letmém nahlédnutí propadla rychle jinam, mezi vodní bytosti. Tentokrát, zdá se, mám možnost se rozhlédnout po divočině barvy namodralé přecházející tu do temně zelené, jinde v nádech do purpurové. Na bosých nohou cítím příjemnou vlhkost. "Teď již zde také patříš, vysnil jsem si tě.", téměř šeptá, "pojď za mnou".

Zřejmě si mne vysnil bez oděvu, neb ten pod jeho pohledem se rozplynul. Ač nejistě, přece jen jsem  vcházela do bahna, které příjemným teplem pokrývá mojí kůži. Velice jemná konzistence vonící hlínou. Pohybu příliš nebrání, jinak by mne nemohl tisknout k sobě tak, že cítím snad každý milimetr jeho těla.

Probrání v teplé šedomodré jeskyni osvětlené možná loučí, zabalená do teplých kožešin. Sedí u mně a vypadá nesmírně šťastně... neumíme odtrhnout pohled jeden od druhého... Okamžik, kdy uvědomuji si, jak málo podstatná je forma fixována na hmotu.
       

12.2.15

Pravda...





...pravda je jednoduchá, říkáš, leč zastřená zdála se býti... 

nepřijatelná, přitom tak evidentní...

přemožená údivem nevěřícím...

tolik krát obcházená, vždy vedla k sobě...

přes slzy žalu a výsměch nevidoucí...

slepci naivnímu otvírají se oči...

příliš krutá zrozená ve tmě... přináší bezmoc...

jen přijetí a smíření se s ní zhojí utržené rány 

i dá smysl Bytí...

5.2.15

O provádění změny


Dovolím si navázat na svůj předchozí příspěvek O potřebnosti změny a popsat několik praktických věcí, které se při jejím provádění mohou sejít. Ať již změna spočívá v čemkoli. Očekává-li čtenář přesnou kuchařku, obávám se, že jej zklamu. Na každého z nás funguje přeci jen něco jiného a jakákoli typologie v masovém měřítku je zavádějící...

Přistoupí-li člověk k rozhodnutí něco změnit, předpokládám, že ví, co a v čem jeho slabé místo spočívá. Je důležité si uvědomit, že s handicapem bývá spojeno určité stereotypní chování, které je schopno přepadnout jedince odhodlaného něco změnit kdykoli, mnohdy nečekaně, často si v první chvíli ani neuvědomuje, čeho vlastně činí. Stereotypní vzorec chování umí v kterékoli fázi, počátku, uprostřed, ke konci, mezitím..., nabourat i to nejpevnější rozhodnutí provést změnu.


Změna představuje tvrdou práci, začínající v hlavě. Člověk musí začít jinak o sobě přemýšlet. Jinak vše vidět, bez ohledu na překážky vyskytující se kolem. Odhodlaný jedinec musí jinak přesměrovat tok své energie. Velice úžasné pro vykonání změny je ritualizování, již jenom samotná příprava přispívá ke změně myšlení, toku energie a pomalu ale jistě nastávají vhodné podmínky pro provedení rituálu samotného... Mám zkušenost, že po zahájení ritualizačního procesu  přichází příležitost, na jejímž základě lze změnu postavit... neustane-li člověk v ritualizaci, překlene i dobu, kdy přicházejí různá pokušení jeho rozhodnutí nahlodávající a chtějící jej vrátit do starého stereotypního vzorce chování.


Jistě, najdou se metody i jiné, však se psychikou lze různě pracovat, v tomto směru jistě najde se i kvalitní literatura z oblasti psychologie. Jenomže moje osobní zkušenost, to co povedlo se, je o ritualizaci. Nemyslím tím toliko populární knihy různých kouzel, které naopak mají tendenci osobám nezkušeným velice "zavařit", nýbrž proces, jehož součástí může být i ceremoniál, ale tímto nekončí. Je potřeba propojit proces ritualizace s běžným životem. Obávám se, že pouhá adorace zvoleného božství k efektu na hmotě nepostačuje. Bohové bývají nesmírně nároční a vyžadují  poněkud trvanlivější prolnutí... Nelze na straně jedné adorovat božství a na straně druhé svým životem, činy podléhat civilizačnímu mainstreamu. To, o čem mluvím, ať již člověk zvolí jakýkoli přístup, není životní styl, hobby..., něco čemu se člověk věnuje ve volném času. Vlastně tyto pojmy postupně ztratí smysl...


Rozhodne-li se člověk pro změnu, ať již jakýmkoli způsobem, nesmí připustit myšlenky zavánějící sebelítosti k tématu, jak těžké má podmínky v práci, životě, kolik toho musí zvládnout, jak se mi to říká, já v jeho situaci nejsem ;)    


Stává se často, ačkoli nemusí vždy, že než se věci začnou dít, situace naopak kulminuje, a to nechtěné vyleze v plné kráse v takové reminiscenci, že člověk má málem tendenci litovat, že do toho vůbec hrabal. Jde o zajímavý proces, jehož podstatou je konfrontace se strachem. Co nakonec převládne? Snaha změnit se nebo strach ústící do alibistického raději nechat být, abych si ještě nepohoršil. Jenomže toto je podstatné pro narušení starých vazeb vedoucích ke stereotypnímu chování handicap podporujícímu.


Koncentrace síly najednou a její vypuštění je sice fajn a krátkodobě má úžasný efekt, ovšem postrádá trvalé účinky. Těch dosáhneme jen vytrvalým postupným krok za krokem, s citlivostí umět se vrátit zpět, jakmile něco přestane sedět a provést si to znovu. V klidu, s nadhledem pamatujte, nelze ztratit to, co člověk nemá. Na divinaci výhradně spoléhat nelze ve směru konečného výsledku, spíše poukáže na to, co je nutné aktuálně ustát, by se dalo jít dál...  


Užívat si to postupné měnění jako fajn výlet, kdy člověk poznává zákoutí sebe sama. Neohrožuje nás to, co odmítáme. Ohrozit nás může jen to, co sami chceme. Je hloupé říkat ne, když chceme říci ano.

1.2.15

O spojení snového s mundánním...



Spojení snového a mundánního je možné pouze skrze imaginálno. 
Tam najde se cesta k tomu, by člověk adaptoval se, upustil od nutnosti pohledu rácia, které neumí uchopit to a klade překážky.

Cesta pro ty, co nechtějí žít dvojím životem, tam a zde, ani dělat kompromisy, kdy budou ustupovat od svého, neb si ani neumí představit, že by nepodléhali jakékoli autoritě, nutnosti, nezbytnosti, nebyli hračkou v rukách osudu...

Kdo připraven je, Strážce prahu pustí jej dál..., odváží-li se vykročit do neznáma bez opory racionálních argumentů. A jeho pohled na to, co je možné a co nemožné, stane se jiným.