 |
| Proud... |
Burácí ticho, slyšíš?
Mám věřit, že pouze sníš a přítomnost je Tobě na hony vzdálená?
Hodně z nás něco chce, někteří z nás umí snít a je i hrstka takových , kteří se odváží na své sny sáhnout, dostat je do hmoty. Jistě, jsou i sny, co se velice hezky sní, posunou člověka nesmírně dalece, prolínají se jeho životem v nevědomí hlubokého spánku, jako útržky, jež si člověk okouzlen velice rád přehraje znovu, vybavují se nečekaně, naběhávají automaticky v denním snění a umí být nesmírně hmotné při technikách práce ve změněném stavu vědomí.
Takový sen je osudovým, vtrhne člověku do spánku a postupně všude..., aniž by byl očekáván. Najednou je a kdo nepodlehne strachu, neuteče, nepřebije jej racionálními argumenty, nalezne ohromný zdroj inspirace, energie a sám díky tomu mění nejenom sebe, ale i podmínky vnějšího světa.
Slovo "nemožné" vymizí jako takové z aktivního slovníku člověka, zůstává pouze ve variantě "zatím nemožné".
A sen se váže do života, chtějíc být více, než-li Múzou či kreativním aktem..., jeho nezřetelné obrysy začínají být konkrétní... a zde POZOR! Hrozí zatracení ráciem, neb člověk, ta jeho nejvíce hmotná část, je konfrontována s pocity, o nichž netušil, že je v sobě v takové kombinaci a razanci umí mít.
Nastupuje strach a pocit zrady vůči tomu, co doposud si vybudoval... snad nepadne to novému zhmotněnému za oběť. Strach, který podrazí nohy i jinak nesmírně statečným jedincům. Však každý z nás má své slabé místo.., to, na čem mu záleží nejvíce...
Možná realita mění se v očích člověka v pouhou představu, nejraději by to, na co se odvážil sáhnout, rozdrtil v prach a ten rozfoukal do prázdnoty vesmíru. Jen astrálně by ze snů čerpat chtěl... V obranné pozici zaútočí na vše kolem sebe, když připomene mu něčím jeho sen.
Neumím říci, co děje se s takovým snem. Zda zhyne, či vzdálí se, anebo propadne do sféry Nevědomí. Já u tak ohromujícího snu, který vrazil mi do života a propletl se s ním, dubléry neberu. Jistě, dlouze to byl pokus a omyl, nicméně naučila jsem se nepojímat jej racionálně. Nevázat na čas, prostor ani hmotu.
Nechat tomu, co samo přišlo, volnou ruku, neb Zde,
na ryzí hmotě stává se běžným, že najednou něco předtím nemožného nastane bez nutnosti oběti, která připraví o již vybudované. Volně plyne si se mnou, aniž by křížilo se s tím, na čem mi tolik záleží.
Z osobní zkušenosti domnívám se, že přijme-li člověk tento "vliv" i na hmotu, vše daří se mu mnohem lépe... i doposud zajímavý život dostává dimenze, na něž by si předtím ani nepomyslel. On strach souvisí úzce s instinktem přežití, nicméně nemůže zastavit toho, komu jde o Bytí...
Komentáře