30.5.15

Malá óda..



posbírané kapky rosy

lupeny opadaného květu
rozsypaný prach
když držím tvojí tvář...
jakoby znovu...


25.5.15

Budoucí Já

Každá iluze se jednou vymkne kontrole a začne být kontraproduktivní. Jen opravdovost vydrží a překoná vše. Projekce stínů zdají se býti tím, čím nejsou...zamotání se do jejich závojů vede k trpkému konci a rozčarování.    




Jsme na konci stezky. Před námi ve vrstvě hlouběji, jakoby pod námi je veliká červenožlutá výheň.
Sedíme spolu na konci tunelu, nohami již někde v neprostoru a pozorujeme drže se za ruce jev připomínající erupce na Slunci. Tak zde povede naše cesta dál...
"Může to být pod námi, stejně tak nad námi, zde to roli nehraje. Pravda i optické vidění  nás obou může být různé. A kdyby zde byl někdo další, mohl by to vidět ještě jinak." mile se usmál.
Uvědomila jsem si po jeho slovech, že zde je výheň kolem nás všude. Připomenula se mi slova o andělu strážném, který zde je, aby člověka ochránil.
"Jsi já?" zeptala jsem se nesměle. Dosti přemýšlela jsem nad tím, zda právě on není mojí části, mým vlastním Já nacházejícím se v hlubině Bytí.
"Nejsem." podíval se mi do očí. V těch jeho odrážela se najednou cizost a vzdálenost. Napadly mne v ten jediný moment všechny odlišnosti v našem přístupu a myšlení. Ani nevím jak, v tu chvíli věděla jsem, že říká pravdu. Jsem někdo úplně jiný, než-li on. 

Své vlastní tělo zde v éterických sférách jemné hmoty zřídka vidím, neb obvykle jsem v něm. Jsou to chvíle jedinečné vidět samu sebe, mé snové tělo mění se předtím, než se do obdobné podoby (ta nedokonalost je šílená) změním fyzicky i na hmotě. Již zvykla jsem si na pocit, že ta cizí žena jsem já, však přes bránu desetiletí, kdo by sám sebe v mládí identifikoval... 
Neumím mluvit sama o sobě jako o jiné osobě. Kdysi jsem nepoznaje sebe, takto o svém éterickém tělu mluvila, jako o nějaké paní...a pokaždé, kdy jsem jí zkusila přiřadit jinou identitu, přišla jsem o lampu. Až neskutečné, kdy někomu jsem to povídala a pokaždé spadla lampa na zem. Rozbilo se mi takto asi 5 lamp. Dvě stolní a tři stojací. Evidentně, aby se mi v hlavě rozsvítilo. Až jednou po létech podívala jsem se do zrcadla a uvědomila si, že ta divná cizí ženská, jsem já. Od té doby mohu na onen sen, v němž viděla jsem sebe poprvé a řekla si budoucnost na 17 let dopředu, vzpomínat jak chci. Mé lampy se drží stabilně na svém místě. 

On je někým jiným, neznajícím mne tolik dobře jako ta divná paní..., vlastně sám mne pořád poznává... Pochopila jsem, že chci-li ovlivnit svůj vzhled, musím se svým snovým tělem...a ono má smysl pro náběh do běžné reality... Dosti tápala jsem, metoda pokusu a omylu...než prozradil mi velice zajímavý způsob, jak na to. Sice nevím, co přesně si o něm mám myslet, ale funguje to. 
Jistě, i tentokrát mi již asi po dvacáté za dva a půl roku trpělivě vysvětlil, kdo je a principy našeho soužití. I v neprostoru se dá houpat nohami, jak zjišťuji... Pořád stejný obsah, vážně se velice snaží, bych porozuměla. Neuvěřitelná story, kdyby nebylo pár neobvyklých okolností, rácio by jí docela odmítlo... Jenomže právě Tam, na konci mi známého tunelu jsem pochopila, že u magie není překážkou, neumí-li rácio informaci přijmout. Jde jen o to, by nervová soustava přivykla...však nejednou již ukázala se pravdivost sebevětší šílenosti... 
Čtenáře, který mne již trochu zná, můj nápad vytasit se ultimátem, ...časovým ultimátem, nepřekvapí. Kupodivu mne nesvrhl do výhně, ani nenasadil již tolik profláknutý ledový face s tlumivě hrozivým, jak chceš... Měla jsem dosti rozumu, bych ponechala mu volnou ruku, aby prostě cokoli z těch tvrzení, jež vydává za pravdu, jednoduše provedl na hmotě. Vzal to ve stylu, rozdupal jsem ti kruhy v písku, tak proč ne.
Dodávka dorazila na hmotu v předtermínu a v luxusním provedení s důrazem na detaily...něco, na co může člověk jen tupě zírat a tiše žasnout.       








17.5.15

Věci nevypověditelné...



Úvodem se sluší říci, že příspěvek nemá ambice pojednávat o problematice z pohledu psychologického, neb nejsem psycholog. Praktikuji magii a jí se jako předmětu v pojednání držím. Ač mám něco nastudovaného z Jungova díla a něco málo od některých jeho následovníků, jsou pro mne zdrojem cenné inspirace, pohledem na mi známe jinak, nicméně necítím se být odborníkem ani na interpretaci pojmů z této části psychologie. 



Konání velikého díla, slovy vznešenými mající předobraz v alchymii, se neobejde bez zdolávání různých těžkostí a problémů. Ovšem zde nepíšu o jevu z pohledu krutého osudu, v jehož pařátech se jedinec může pouze bezmocně tu a tam vzepnout, ani o tom jak velkému dílu překáží něco či někdo z okolí. Píšu o něčem, a pod tím si lze představit cokoli, co člověk řeší ve svém nitru, bez vazby na to vnější. Napadne-li někoho, jak ušlechtilé, tak ve věci, o které pojednávám, jde především o nutnost, neb jiného východiska není. Jakýkoli pokus o řešení ve vztahu k okolnímu světu ztroskotal. 

Nežije-li někdo na pustém ostrově odstřižen od jakéhokoli kontaktu s jinými lidmi, chtě-nechtě mezi ním a jinými lidmi vznikají různé interakce a vazby. Toto sebou nese i vzájemné zrcadlení různých vlastnosti. Někdy velice příjemné, jindy zase naopak. Mezi lidmi se do energických vazeb vkrádají různé pocity a ambice. Jedinci mající vyrovnanou osobnost obvykle nemají problém se svým okolím vycházet, a kdo praktikuje magii, dobře umí se přenést nad různé drobnosti, nenechá sebou manipulovat, ani sám nemá tendenci cokoli komukoli vnucovat, nehledí na jiné jako na obtížný hmyz... Běžné věci, k nímž se postupně při své magické práci propracoval. Jenomže jisté ambice a touhy vyvěrají ze slabých míst každého z nás. Stačí, když se kolem mihne něco či někdo jiný, co slabinu vytáhne na povrch, a člověk se nestačí divit vlastním idiotským reakcím. 

Nicméně práce na sobě obnáší právě vylepšování vlastní osobnosti. Nejde o konstatování, a teď již jsem dokonalý (to by byla rezignace), nýbrž o objevování toho, co se má vylepšit. Možná člověka napadne, kam dál to až půjde... Hranice nekonečných možností, jejich překonání dává možnost dosáhnout neuvěřitelných výsledků, jenomže neuvěřitelné včera, se dnes stalo běžným..., proto práce s magií je nikdy nekončící.
A tak, jednoho krásného dne, je před něj postaven ohromný dar, k němuž se dostat, vyžaduje odstranění velikého množství rozličných nánosů. Může mít formu jakoukoli, každý z nás je jinak nastaven. Jenomže dostat se k tomu "pokladu", aby jej bylo možné plně využít, vyžaduje nesmírnou trpělivost, toleranci a vědomí, že nikdo na celém šírém světě s tímto pomoci neumí. Stačí tak málo a z daru stane se nežádoucí břemeno, které vláčet je nepohodlné, ale po jeho odhození, je ještě hůře. Chce to dosti ponoření se do problému, by člověk dospěl k závěru, že nejdříve tedy zbaví se marasmu nánosu, neb ten je tou tíhou největší. Musí proniknout skořepinou, do níž se dostat téměř nejde, najít cestu, jak postupně to neproniknutelné kolem odloupnout. Cesta jednoduchá, tedy pomoc či rada od někoho jiného nikam nevede, jen obal stává se ještě více neproniknutelným. Takový dar se může ukrývat v něčem, co se s člověkem v různých obměnách vleče a konce tomu není.  

Mi se osvědčuje při prodírání se obalem především práce imaginální a také cílené zaměření se na vrstvy jiné, odkud jemné energie působí i postupně na hmotu...potom jen žasnu, co vše doopravdy lze... Právě zaměřením se na onen dar, na snahu zbavit jej neproniknutelného obalu, jsem se dostala od toho, co vypadalo jako neřešitelný problém s někým jiným, k tomu, že jde o ohromnou výzvu, neskutečný zdroj energie a inspirace, něco, pro co je i síla pojmem slabým. Často stává se, že objeví se hmotný nositel vazby, která se nějak zrcadlí v chování v našem okolí. (Pozn. nevím, proč a jak tento průvodní jev funguje, nicméně je...) Nemá cenu řešit ono zrcadlení, je potřeba najít pravou podstatu za hranicemi běžně dostupného. A až začala jsem přistupovat nejdříve k "problému", jako k ryze mé interní záležitosti, bez jakékoli vazby na kohokoli třetího, začaly se najednou dařit věci s tímto vůbec nesouvisející, které se předtím záhadně zasekly.

Chybu představuje také konkrétní přání ve stylu chci toto a toto a za to či pro to udělám toto a toto. Taková domluva nefunguje, jde-li o záležitost nutnou zpracovat niterně. Věci se začnou dít, postupuje-li člověk úspěšně. Ale tak, že začíná to fungovat úplně jinak, jak by si člověk ani neuměl představit, natož přát. Jak se člověk "prokopává" k daru, je jeho energie silnější a silnější. Techniky onoho prokopávání není nutné řešit. Mám zkušenost, že začnu něčím, co provádím a samy nabalí se nové, ke kterým si souhrou různých okolností najdu cestu.           

V podstatě vědomí by se mělo zaměřit na ritualizování a práce s energiemi, což pohltí jej natolik, že by jej ani nenapadlo sledovat, zda již něco leze do běžné reality, natož, jako to bude vypadat. Jediná přímá práce, kterou vědomí zachytí, jsou střípky snů. Zde bývám překvapená, nakolik umí být navzdory různým teoriím doslovné, jistě, jen některé... Někdy v pozměněném stavu vědomí může naběhnout něco jako srovnávání energií mezi různými skupenstvími hmoty, kdy se ladí různé věci na reálně vypadající situaci. Není vůbec špatné pro jistotu zaměstnat vědomí i něčím, co člověk chtěl kdysi dělat, ale nedošlo na to. Čím náročnější cíl, k jehož plnění jsou minimální předpoklady, tím lépe. Jde o metodu, kterou si nemohu vynachválit, všechny starosti, obavy, strasti a emoční výkyvy se zaměří na tento cíl. Potom se to ritualizuje krásně a v klidu. Nejde o ztrátu času, ale o nový rozměr v životě. 

A tak sny vkradou se do života tiše, aniž by byly jakkoli rušeny racionálními pochybnostmi, zábranami, neb vše v nás i kolem nás vytváří možnosti pro jejich naplnění...    


9.5.15

Symbolika Luny v tarotu (Velká arkána II) 2.

Pokračování navazující na předchozí část přímo přechází k další kartě ATU:

Milenci (Robin Wood tarot)
V této sadě je kladen důraz na spojení ženy symbolizované Lunou a muže, jehož symboliku vyjadřuje Slunce. Sjednocení protikladů: světlo - tma, vědomí - nevědomí. Především citlivost a důvěra.
Vše, co doposud oddělovalo, spojilo se.
Aktivní mužská stránka, se stránkou pasivní ženskou docházejí ke souznění, které skrze Smrt (symbolika vzdání se jisté samostatnosti ve prospěch právě sladění se s tím druhým, již po tomto nevystupuje jen jednotlivec, ale je vázán závazkem k tomu druhému) přecházejí k chymické svatbě ATU XIV. Pasivní a aktivní, muž a žena, vědomí a nevědomí... ani jedno již není nadřazeno druhému, přecházejí do rovnováhy.    

Vůz (Haindl tarot)  
Na této kartě je Luna symbolem tajemna, koráb pluje a neví se přesně kam. Však figura na kartě ponechává jeho cestě volný osud, nedrží kormidlo, ani nijak jinak neurčuje směr. V ohni nadšení čerpá důvěru v sebe sama a nechává volně koráb, ať pluje si v dál. Ona postava moc dobře ví, že pluje-li ve správném proudu, bude dovezena v pravý čas na pravé místo.
Tato důvěra pramení ve spojení se svým nitrem, Bytostným Já, však i figura připomíná něčím andělskou postavu, jakoby jí byla protknuta. Ze sebedůvěry plyne i důvěra a láska k osudu. Ona sama na přídi vítá vše, co jí do života vpluje, přijímá lekce osudu i jeho přízeň. Jen tak může být "bohem" na Zemi...


Síla  (Haindl tarot)
Jedná se o kartu na pozici VIII a znázorňuje ženu třímající pevně v rukou hada, kterého ona zvládá, probuzení hadí síly v sobě a práce s ní. Pro čtenáře je podstatné, že figura na kartě je nahá, tedy o tom, že se jedná o ženu pochybnosti není a také lze usuzovat, že žena na kartě ničeho neskrývá, nemá to zapotřebí (btw. osvědčilo se mi u výkladu brát ohled i na to, nakolik jsou figury zahalené...) a jednak nepotřebuje žádnou jinou ochranu, neb síla, s níž pracuje je ochranou nejlepší. Manifestace ženskosti a v jistém smyslu i nevinnosti Poukaz na ženský aspekt je podtržen srpkem Luny, která ještě bude růst. Síla je probuzená, ovládnutá a práce s ní začíná. Zdrojem této síly je intuice a věci běžnému pohledu skryté,  neb děj na kartě se odehrává v noci, zde, v této mutaci, půjde o proces z nevědomí. I ve snech lze najít jistou odpověď.


Poustevník
(Robin Wood Tarot)
Můžeme polemizovat, nakolik zde jde o Lunu nebo světlo Lampy. Já říkám, že zde záměrně Lampa se s    
Lunou překrývá, nicméně, nevyhovuje-li čtenáři tato interpretace, klidně ať si kartu vypustí. Není náhodou, že právě místo Temné Luny zde svítí lampa. Ona vůbec lampa sama o sobě je zajímavým symbolem. Máme-li na ni pohlížet, jako na symbol zasvěcení, u Poustevníka půjde o samozasvěcení. Temná Luna je zkouškou a projde skrze ní pouze člověk věřící sám sobě, který nalezl vnitřní moudrost. I v Temnotě nalézá se světlo...
Poustevník není na tom tak, aby temnou noci mohl brouzdat nezahalen...naopak. Přesto v této sadě je alespoň jeho tvář zřetelná. Jeho světlo je v temnotě tím jediným v širokém dalekém okolí. Lilith ustojí pouze odvážný jedince, beze strachu. Zde se může Poustevník vydat jakýmkoli směrem, jakoby teprve zkoumal, kam přesně vykročí...


pokračování

První sada úspěchů bývá propojená s pastí...



Stane se to všem. I ve věcech mimo magii. Po období přemýšlení, studia a zkoušení, jak na to, se dostaví úspěch. A najednou se stane zázrak a člověk má ve všem jasno. Není otázky, na kterou by neznal odpověď, stačí, když se všichni zařídí podle něho. Proto jistí a bez pochybností v jakékoli profesi bývají absolventi během prvního půl roku praxe. 

Magie je dáma velice vybíravá a nic nedává levně. Velice ráda nechá člověka v tom, že to má vše zmáknuto a v kapse, jen aby jej ve chvíli, kdy to nejméně čeká, postavila před marnost jeho dosavadního počínání. 

Kdysi jsem četla příběh holky, která se naučila dobře vykládat karty. Uměla z nich vyčíst hodně, a tak si i vyčetla, že přijde o někoho, na kom jí záleželo. Udělala vše, aby tomu zabránila, aby přesvědčila osud, a s hrůzou si uvědomila, že její kroky k neblahému konci jen přispěly. V bezmoci dospěla k přesvědčení, že člověk je ničím, jen hračkou v rukou neznámé, nepojmenovatelné síly. Jak dopadla netuším,  nicméně již v době, kdy to psala, se léčila. 

Podobné věci se stávají i v magii, kdy je člověk postaven před otázky existenční a je nucen nějak se vypořádat se sebou i se světem. Projde se po dně propasti, by našel sám sebe a posílen vyšplhal...pravda, někdo již jen tak vyšplhat nemusí...
Děje se tak, protože člověk zůstal z nějakého důvodu na půl cesty, tedy něco neudělal pořádně nebo přecenil své schopnosti, nedbal varování Strážce prahu, a ten jej do patřičných mezí poslal poněkud drsněji. 

Poté co, člověk přijde na to, hurááá, ona ta magie funguje, setkává se sérií úspěšných operací majících viditelný výsledek. Ví, co dělal, jakou filosofii se řídil, co si myslel, co mu prošlo... Má pocit, že objevil žárovku a s jejím objevením chce seznámit celý svět. Myslí si na slávu a uznání. Jenomže jiní lidé nemusí sdílet jeho přístup. Mohli ke svým úspěchům dojít jinak, a tak jím nebude znít příliš dobře, když je někdo přesvědčuje, jak je jeho cesta tou nejlepší. 
Aniž si to uvědomí, jak vidí jen svojí barvu a odmítá zbytek spektra, jeho osobnost se naplní jeho egem a on ztrácí právě ono vzácné spojení na její další složky, bez nichž magie příliš nejde... A do života mu vstupuje katastrofa za katastrofou, nezdar za nezdarem, neb odklonil se od své vlastní Pravé vůle. 

Něčemu podobnému se nedá vyhnout, ani život s magií není jenom krásný a kouzelný... Ani magie nezabrání chybě. Jen pokud má člověk dostatek sebereflexe a nežije tím, jaký není mistr světa, má velkou šanci, že zachytí drobná upozornění ještě před tím, než nastane kolaps. Osobnost vyplněná egem  svá pochybení vidět neumí, takže musí být postavená do řádné šlamastyky, by měla šanci se vzpamatovat.     

6.5.15

Chceš-li




V rozbitém šeru
Tvé kroky našlapují
do kapek rosy...
Proplétají se tichem
ve zvuku poslední
slzy ztraceného deště.

Poslouchám tlukot
utlumeného dne
a blížící se noci
nese stopy Tvého dechu...