29.9.15

Pyramida a mumie - imaginace

"Byl jsem souzen a byl jsem ospravedlněn
a teď mám moc nad svými nepřáteli."
EKM



Imaginace je velice silnou zbraní, umíme-li jí vhodně používat.
Kouzlo imaginace spočívá právě v tom, že nepojmenovává věci doslovně. Ona doslovnost nesmírně mate, člověk je tvorem křehkým  a má tendence si vše vázat na nějaké podmínky, uzavírat pakty a vůbec provádět kejkle, jimiž uvádí "Universum" ve zmatek, často touží po tom, co ani nechce. Imaginace má pronikat do toho vědomého, ovšem jakmile nad ní vědomí převezme vládu, je po všem. Ono umění spočívá právě v tom, nechat "děj" samotný, by se vyvinul.
Pozn. záměrně neuvádím pojem aktivní imaginace, kterou považuji za účinnou techniku, neb jak to Jung přesně myslel, tomu jsem porozuměla až díky jeho Červené knize, nu tato není a priori odborně psychologická, a spoléhám také na vlastní praxi a zkušenost čtenáře. 

Jako úvod jsem zvolila citaci z Egyptské knihy mrtvých, neb neumím si představit pracovat s mysteriem Khem bez ní. Komu více vyhovuje, může místo Khem používat:  Kemet, Kemit, Khemet, Al Khem. To vše lze přeložit jako "černou zemi", neb ona černá, naplavená Nilem byla úrodná a pro starověkou civilizaci představovala otázku přežití... Jistě, padne-li imaginace na úrodnou půdu... Slovní spojení "magie černé země" v sobě skrývá více zajímavých možností...


Ve stávajícím příspěvku se chci věnovat jedné inspiraci, která přišla sama. Důležitou roli v ní sehrály jako symboly pyramida a mumie. Někdy stane se, že člověk na něco pro sebe podstatného narazí, ale není ještě vhodný čas toto rozvíjet, zapadne to v rámci dění a sám od sebe by se k tomu ani nevrátil. Přesně toto se stalo mi s něčím, co jsem dokonce dosti svrchu odmítla, že tedy rozhodně ne. A jak šel čas, ukázalo se, že je toho potřeba. Ono překonání odporu k něčemu, není až tak jednoduché, kdybych tehdy věděla to, co vím teď... jenomže svět není o Kdybylovu...
Kdo je zvyklý naslouchat šepotu za oponou, nebývá překvapen, uslyší-li něco konkrétního. Onen hlas vzpomenul na to zapadlé, že by se teď hodilo... Neuměla jsem si představit jak..., přišlo mi to jako typicky promarněná příležitost díky vlastní naduté hlouposti.

A tak začaly mé vize, zpočátku v snech, potom později přicházely i ve dni, až jsem si je ve chvílích jakoby na to dělaných i sama vyvolávala a pracovala s nimi.

Navádělo mně to do prostoru v pyramidě. Neřešila jsem v pyramidu, šlo jen o  místo, v němž stál sarkofág a v něm čekalo na probuzení něco...mumie, jejíž život byl utlumen na minimum. 


Možná někdo zvědavější by pátral po původu mumie, měl snahu ji někam zařadit, přemýšlet, proč se mu takový sen vůbec zdá... Odvykla jsem si podobným věcem. Prostě sarkofág, v němž byla personifikace něčeho v podobě zabaleného vyschlého těla. Správný zvědaveček by pátral čí tělo... a zamotal by se místo výsledku do spleti fiktivní fantazie... Jsem zvyklá, že když již, tak se tedy ona personifikace zvykne i sama nějak představit.


Věděla jsem, že mám postupně tu mumii probrat k životu. Opatrně jsem sundala náhrobní kamennou desku.

Jak? Přeci pomocí magie, reálně bych něco tak těžkého neuzvedla. Vůbec hodila se k veškerému přemísťování ve vizích.
Ne u první vize, ale až v další jsem pomalu nadzvedla desku sarkofágu. Jak již bývá v pohřebních komorách běžné, i zde byly statě z Knihy mrtvých vyryté do zdí... využila jsem světla Re. Než jsem odvázala obvazy, rozřízla jsem si levou ruku a pokropila mumii vlastní krví... Na dalším sezení vypadala méně seschle. Pod "dohledem" Anubise (ten byl na rozdíl ode mně a mumie zcela éterický) jsem opatrně odstraňovala vrstvy, v nichž byla mumie zabalená. Ve výsledku tělo drželo pohromadě a zdálo se, že nepatrně dýchá.
Z krytu sarkofágu, nějakých kvádrů, různých látek kolem, jsem vytvořila něco jako lůžko, na které jsem mumii přemístila. Ač pojem mumie již nebyl docela vhodný, neb tělo přestávalo být vysušené a hezky se začínalo mít k životu. Spojení Nut a Geba vyřešilo další věci související s návratem k životu.


Nešlo o jednolitou vizi, bylo to na několik různých etap, ani se nedá říci, že by šlo o vizi pravidelnou, zabrala přes 20 dnů a nepřicházela pokaždé denně. Před poslední etapou vize možná až na týden vymizela. 


Jednoho dne jsem se do pyramidy vrátila. Byl tam člověk, ne právě v dobré kondici...hádala bych mu tak stovky let. Nějak si tam vybalil knihy, těm se věnoval dosti. Společně jsme vyrobili něco jako lázeň, měla jsem obavu, když se do ní šplhal, by to vůbec přežil, ale zvládl to. I v této vizi jsem jej pokropila krví z ruky, kterou jsem si sama rozřízla, ta jakoby vsakovala sama do pórů jeho těla. A jako vždy se mi rána sama zacelila. Viditelně omládl, z koupele vyšel jako někdo, kdo se konečně pořádně rozhýbává. Závěrem jsme spolu tančili, kladl důraz na to, by to bylo pomalu, neb rozhýbávám kolos. Tyto bytosti z vizí mají vždy pronikavé pohledy a v očích slity různé barvy. Než vize skončila, mile se usmál a říkal, že jsem si probrala k životu něco, co jsem kdysi odhodila jako nepotřebné.


Jak již to po takových vizích bývá, okolnost se seběhla s okolností a ono zapadlé - odhozené je součástí mého života a nesmírně jej obohacuje. 


Ale zpět o symbolice. Ona mumie a následně humanoidní tvor, jako personifikace něčeho, co jsem zavrhla, nevypadá ani v této rovině přitažlivě, třeba jako Antonio Banderas v nejlepší formě. Naopak zjev, jakoby testoval, zda teď dám na to, jak vypadá to na první pohled. V podstatě celá EKM je o pouti a probuzení se do nového života na druhém břehu, jak lépe symbolicky zpracovat oživení toho, co člověk v sobě pohřbil. Pyramida a vůbec její interiér obsahuje zpracovanou úžasnou mytologii. Když člověk dostane se za doslovnost toho textu, najde v něm mýtus nesmírně živý, se kterým se dá pracovat a který pracuje s psychikou lidskou. 
Našla jsem v českém prostředí spíše spekulativní literaturu týkající se esoterické tradice egyptské ve stylu různých poselství, pokusů o nějaký kult. Toto je můj první krok k tomu ukázat, že lze se inspirovat Mysterii Khem i trochu jinak...                   

15.9.15

Tobě se to říká...je alibistický argument


Mnohdy se setkávám s větou, tobě se to říká, ty nemusíš.... a následuje x důvodů a stesků. Nemám tuto větu v lásce, neb mi přijde, jakoby si dotyčný myslel, že jsem zde spadla úplně z jiné galaxie a podmínky zde nastavené jsou mi pouze příjemné. Neříkám na tuto větu nic, neb konstruktivní dialog jaksi odpadá. Není o čem jej vést. Co s lidmi, kteří jsou jak houby, absorbují do sebe z okolí vše a potom mají v tom všem sami jen zmatek?

Každý z nás, vyjma poustevníků žijících v horách osamoceně v poustevně bez jakéhokoli komunikačního prostředku, se chtě-nechtě musí nějak vypořádat se svým okolím. Od těch nejbližších až po ty, s nimiž se setkává více méně nahodile. Moderní společnost představuje džungli v jiném slova smyslu, zejména člověk je především  vhodným objektem pro to, aby na něm jiní uplatňovali svojí vůli. Pod tímto si můžeme představit cokoli, od politiků vnucujících mu svůj postoj, až po reklamy útočící na všechny naše smysly. Obdobně se tak děje i v ne tolik masovém měřítku. Myslím tím působení lidi motajících se kolem v práci, různé nároky členů rodiny. Nevěřím tomu, že někdo dostává z okolí jen samé podněty, které vnímá negativně, ovšem právě tyto s člověk má tendenci připouštět a spojovat je s vlastním neúspěchem.

Absorbování všeho do sebe nesmírně zatěžuje psychiku a následně vyčerpává organismus. Vypadnout z toho na čas pomůže, jenomže nezmění-li člověk něco v sobě, za nějakou dobu problém nastává opětovně. Potom zase se vrací období, kdy člověk pod vlivem stresu je paralyzován a schopen snad jenom automatických reakcí, na jiné nemá sebedůvěru ani energii. 

Jistě, mně se to říká, protože jsem silná, takovou repliku obvykle slýchávám. Jenomže síla je v každém z nás  projeví se, až je člověk zatlačen do kouta. Proto, má-li čtenář pocit, že není tak silný, aby dělal věci podle sebe a vybaví si x důvodů proč ne, je lepší začít, než jej okolnosti do kouta zaženou. 

Energie se najde, když se člověk stáhne do sebe a přestane se zabývat věcmi, které se jej netýkají. Co si kdo myslí, v danou chvíli opravdu nelze ovlivnit. Nemá cenu ani po 20 poslouchat a řešit stezky kohokoli, evidentně ani radou nelze pomoci a na vlastní nohy se musí postavit každý sám. Proč se zahlcovat tím, co je protivné i ve chvílích osobních? Chce to jen vypnout tu tam příjem z okolí a raději si promyslet, co doopravdy člověk chce dělat. 

Jít si za svým vyžaduje odvahu a odvaha je věci zkušenosti. Postupně krůček za krůčkem na pevné půdě a rozšiřovat teritorium pro to, co člověk sám chce. Za rok budou výsledky zajímavé a bude postavena základna pro další osobní vývoj. K tomu není potřeba poradce. 

Práce na sobě, pravidelná a trpělivá nese sebou výsledky. Jen vytrvat a nesklouznout do pohodlnosti předchozího přístupu. Stěžovat si, nadávat, pokukovat na druhé, jak to mají jednoduché,  to je vždy pohodlnější.