30.10.15

Na cestu... (první část)




Jsem zpět...z cesty dlouhé, neměřitelné časem. Cesta člověka změní, vše známé vidí jinak a ono jiným stane se. Hodně zamlženého odhodilo svůj závoj. Než vyrazila jsem, věděla jsem, po návratu bude potřeba sunout "Dílo" své dál jedním směrem, ale ukazovaly se dva. Jistě, jeden z nich musel být klamný, jen který... 

Popravdě tuto cestu jsem odkládala téměř tři roky. Měla jsem vyjet, jenomže jsem se nechala zamotat do okolností a nevyjela. Někdy se výjezd prodlouží, zejména, není-li člověk vnitřně srovnán s tím, že by vyjet měl. 
Nešlo o roky přípravy, ani o úvahu, zda jsem připravená a mám na to...takto neuvažuje člověk, který připraven není. Buď se entuziasticky do něčeho vrhne anebo jakékoli náznaky vytrvale ignoruje. To byl přesně můj případ. Místo výjezdu jsem se začala poněkud důvěrněji seznamovat se silami destrukčními. Což nejsou známosti od věci, člověk si sáhne na dno a zjistí, na co má, že hranice se dají posouvat a slovo "konec" představuje de facto řečnický výraz ukončujícím vyprávění, ovšem nikoli příběh samotný. Bylo by velice zjednodušené říkat, že vše se rozbilo a já neměla jiné možnosti. Život je spleten z různých vláken. Ty pevné, postavené najisto již předtím, zůstaly a jejich síla rostla. O to více se destrukce vyřádila na tom, co nemělo základ...z toho mála se ukousávalo a ukousávalo...až to vypadalo, že jsem byla jediná, kdo si jej ještě pamatuje...jakoby se mazala paměť okolí. A tak se stalo, že něco, pro mně podstatné, ne jenomže najednou nebylo, ono se tvářilo, jakoby nebylo nikdy. A člověk je postaven face to face ohromnému N I C. 

Z pomyslné Věže zůstaly trosky, naprosto nepoužitelné trosky, jeden by řekl, že tady nikdy žádná Věž nestála. Nechápala jsem, jak to je možné... Provedla jsem si detailní rozbor tarotový a měla jsem jasno. Neprošlo to středem. Nebyla středová konstrukce a balancovalo to zprava doleva, až se statika rozsypala na drobné kousky. Byla to šíleně bláznivá stavba, která by spadla po prvním větru zvenčí, ještě, že padla v důsledku vnitřního chaosu. Když jsem si vybavila spoustu praktických problémů, které by to sebou neslo, udělalo se mi mírně nevolno, nakonec sílám chaotickým mohu jen děkovat...

"Spisuješ?" ozval se za mnou známý hlas.
"Spisuji..." ráda jsem jej zase slyšela, s tím viděním ve dne je to takové přerývané, "budu mít na spisování hodně času" oznámila jsem mu, možná mu tato drobnost unikala, jeden nikdy neví, čeho je schopen povšimnout si entita mužské polarity, zejména v zaujetí něčím jiným.

Právě jsem objevila onen kód, podle něhož bezpečně vím, že slyším-li tento shluk hlásek, tak nejedná se o jeho slova, ta jsou vždy pravdivá, ale o drobný žertík naších stínů. Mr. Jung měl pravdu, je potřeba poznat tuto potvůrku ve vlastní duši, nedejbože, narazí-li na kumpána v duši jiné, to jsou potom páni konstrukce!
"Promluvme si..." návrh, jemuž se nedá odolat, navíc po mém zjištění by to bylo i vhodné, promluvit si. Budeme-li ty dva rošťáky-spolupachatele krotit společně, nebudou míti šance... 

Hodí se do příběhu postavit více postav, je čtivějším, o to více, namane-li se taková postava sama. Cizinec nebyl v mém plánu. Přesto existoval. Objevoval se a mizel podle neurčitého schématu. Jeho intervence přestaly být odrážené jakkoli do hmotné roviny a já nabyla dojmu, že jedná se o mojí fantazii. Jenomže jen fantazie není tam, kde nejde o fikci, vítaná.
Byly vlivy, které se nádherně projevily a časem opadly. Jiné stabilně se posouvaly dál za oponou i před ní. Jen toto jedno zde přestalo a tam naopak bylo toho příliš. Kdysi dávno, kdy jsem jej poznávala, uměl se nejenom manifestovat, nýbrž i měnila se hmotná realita, a já získala jistotu, že netrpím bludy. Období, kdy sen dotýkal se mezí a skrze vrstvy neurčita, pronikalo něco do běžného života. Jenomže ustrnulo to... jakoby chvilku bylo a potom postupně vycouvalo si zpět do nedosažitelna. 
Vše zapadlo to prachem a budilo dojem, že nikdy nebylo. 
Jistě, další křehká konstrukce, možná bludička pro pobavení...

Padlo to, co bylo vykradeno Velkým Lhářem. Taková archetypální záležitost, která donutí okolnosti a někdy i lidi, by se podle ní shlukli v určitý čas na určitém místě. 
"Nechceš tvrdit, že Velký lhář je další konkrétní postava?" ozval se stoje vedle mně. Takto v podvečer již je vidět přece jenom zřetelněji. Nu, byly časy, kdy se mi mé postavy do psaní nemotaly. Dejte někomu exklusivitu hlavní postavy po 3 roky, a je to zde. Navíc před pár hodinami jsme si promluvili.
"Velký Lhář je archetypální pojmenování pro stínové divadlo navozující iluzi opravdovosti." trpělivě jsem mu objasnila.
"To by šlo." konstatoval s ne tak docela spokojeným výrazem. Ten znám, to bude za chvíli nějaká antiteze.
"To spiknutí stínů snad nemyslíš vážně a nebudeš to spojovat." ne to nebyla otázka, jak by se slušelo. Nicméně klíčové slovo nezaznělo, takže toto je myšleno vážně.
Jistě, měla jsem v úmyslu Velkého Lháře představit jako spiknutí stínů, které může přerůst v mocný egregor žijící svým vlastním životem. Jenomže, jak mi objasnil v předchozím promluvení si, atribut Velkého Lháře zničil vše, včetně sebe samotného, protože rozpadl se základ, na kterém stavěl. Jakmile se toto rozbije, rozmetá v prach, člověk porozumí tomu, co bylo špatně a nic takového již nemůže působit.
Mám neskutečné štěstí, že nepíšu komerčně udatelný příběh. Velký Lhář, resp. jeho personifikace, by byl přesně tím druhem dokonalého padoucha, po němž plesá srdce ziskuvidícího vydavatele. Byl by temný, nabitý všemi těmi věcmi, po kterých romantičtěji laděné čtenářstvo tiše lapá po dechu. Uznávám, laciné efekty, nicméně je to vždy o tom, jak se příběh pojme a podá.

V podstatě nálož pod Věží byla odpálená, jakmile Velký Lhář sundal masku.

"A co když v ten okamžik si naopak nasadil masku Velkého Lháře?" ozval se šaman z rohu, kde seděl, pokuřoval a tiše se usmíval. Mohlo to být i takto...někdy lež přebije pravdu a stejně odpálí nálož. Nakonec on u toho byl a mám podezření, že právě v jeho režii to, čemu říkám Velký Lhář, stisklo ono osudové tlačítko.

Takže Věž vykradená Velkým lhářem spadla a nebylo proč dál setrvávat na dosavadním. 
"Tezi Velkého Lháře bych ponechal dále nerozvinutou." přerušil mé myšlenky setrvávaje nadále v rohu. Evidentně se odmítal propadnout do své dimenze.
"Kdybys neudělala několik chyb, neměl by šanci nastoupit." pokračoval nenechaje se rušit mým významným mlčením.
"Co ale tvá pochybení jsou ve srovnání s mými..." zahleděl se do dáli.

Popravdě tento jím vyslovený závěr, ještě tehdy, po pádu Věže, mně dovedl k záměru vydat se na cestu. Mám ráda cesty, v podstatě jsem hodně cestovatelsky laděná a na cestách jsem strávila nemalou část života. Každá cesta představuje nejenom změnu prostředí a nové podněty, ale i možnost začít jinak... Jestli máme něco postavit, musíme se jaksi sladit přes střed.  

pokračování
         

  

24.10.15

Zlehka o divinaci





A funguje to? Jde o nejčastější otázku, kterou mi kladou lidé nemající zkušenost s tarotem, esoterikou ani s ničím podobným. Na toto odpovídám vždy uvážlivým, jak komu a jak kdy. Obdobné otázky jsou kladeny i ve vztahu k magickým operacím. 
Odpověď je úplně stejná.

Jako každý obor, kterým se člověk zabývá, i tyto obory mají své techniky, nástroje a praxi. Laik na operačním sále, byť i vybaven veškerými nástroji by si také poradit neuměl. Zatímco dobrý chirurg zaimprovizuje i s horší výbavou. 
Jak chirurgie, tak i divinace vyžaduje určité nastavení psychiky trochu jinak. Divinace stojí někde mezi tím. Lze k ní přistupovat různě... někdy je použitelná alternativně, jindy poodhalí kousek něčeho, co tvoří se... a někdy ukazuje jen zrcadlový odraz člověka... jeho touhy a přání... , někdy toho, komu se divinuje, jindy divinátora...  

Sice tarot obsahuje v sobě popis universa, ale nejde o zkoumání  ve smyslu přírodních věd. Ty obrázky tam mají oživit imaginaci, upoutat vědomou pozornost a z vykladače tak skutečně může vypadnout validní informace o něčem, co skutečně je, bude, jen to tazatel ani vykladač v daný moment neví. Obdobně jsou na tom i jiné metody divinace. To, že někdo dokáže pojmenovat hodně věcí z minulosti, přítomnosti tazatele, zvyšuje pravděpodobnost, že se trefí i do budoucnosti, ale budoucnost ještě vytvořená není... Sama tento druh služeb nevyhledávám, ale vím o zkušenosti lidi, jímž divinátor přes několik systémů potvrdil fakta z minulosti, přítomnosti, ale vytvořil bajky do budoucnosti, navzdory přílišné sebedůvěře vykladače, jemuž se klienti vracejí.

Není chybou neodpovědět na konkrétní otázku, chybou je vysoké sebevědomí v této oblasti. To, že se 205 výkladů naplnilo nikdy nezaručí, že se naplní i ten 206. Také mi přijde zbytečné kombinovat astrologii, tarot, jiné karty, andělské karty... a kde co možné v rámci jedné divinace. Z takovéto překombinace, která má dokázat a doplnit již provedený výklad, vzniká jen spleť domněnek zaplétajících se jedna do druhé. Ale klient, zejména platící klient potřebuje, aby si s ním někdo popovídal, ujistil jej, jak jsou na něj ostatní hrozní a případně podpořit nějakou tu svojí paranoiu. Je to tak jednoduché, každý má nějakého nepřítele, případně je ochoten si jej vyrobit. Kolegiálně ale chápu každého vykladače, který urputnému klientovi odkývá všechny jeho domněnky, vůbec bych i chápala, kdyby vlastní energické vyčerpání si vykompenzoval zvýšenou sazbou.

Divinace směrem do budoucnosti nestojí na pevné půdě, v době, kdy je prováděná, nelze jí zaručit. Divinátor si je toho dobře vědom. Ten, kdo rozumí alespoň trochu duši člověka, nebude jej udržovat v paranoii, proti ostatním lidem, vytvářet nepřítele, paranoiu z prokletí a pod. 
Je divinátor pouhým médiem? Neměl by sklouznout do této roviny, on je tím, kdo divinuje, měl by tedy zůstat pánem situace...

Umění divinace je umění pohybu na velmi tenkém ledě mezi realitou a ještě ne realitou...mezi touhou po realitě a jejím tvořením... Divinátor nemůže utvářet osud svého "klienta", ač se o to mnozí manipulací pokoušejí dovolávaje se andělů a pod., někdy naopak musí odolat tlaku klienta, který chce až příliš mnoho rady, aby spoluvytvářeli jeho realitu. 

Je nesmírně těžké, pokud si osoba zakládá na své odbornosti (jakoby pseudokategorie z vědy do oboru, který je úplně o něčem jiném), nejspíše bude do klienta  projektovat své vlastní nedořešené věci...

Jasně, i toto umění vyžaduje zkušenost a je pravděpodobné, že běžný klient se dostane do rukou někoho, kdo zkušenosti sbírá. Ale ani to nemusí být na škodu, neb samotnému vjemu zde nic nebrání, naopak osoby s jistým druhem talentu vidí za roh bez ohledu na praxi. Podstatné je, že se nezalekne vize... Praxe je potřebná při jednání s klientem a získání zkušenosti, jak naložit s viděným ve vztahu k němu.  

Nu a někdy se prostě budoucnost vyjevit nechce...v takovém případě je lepší nechat ji za závojem...

22.10.15

Transformace v podobenství s růží

Transformace je kouzelné slovo, neb s ní již nic není stejné, nejenom na konci, ale v průběhu procesu...
Pantha rei, vše je v pohybu.

Chvíli jsem si lámala hlavu nad tím, jak tento podstatný proces, součást života, pojmout a napadl mně motiv růže...


Růže, kterou celý čas fotím, kreslím, pracuji s ní, mám osobní zkušenost... něco, co vznikalo během času, tak nějak samo...

Počátkem bylo uvědomění si, že něco jsem neudělala správně a rozhodnutí provést magickou operaci, aby byla šance svá pochybení napravit. 

A magii není potřeba říkat dva krát...příležitostí se našlo a každá z nich něco měnila v mém nitru.  





 I.
Jsou tak svěží, krásné, naivní bez zkušenosti s temnou stránkou...jistě, tyto jsou skleníkové, ale tak vypadá i mysl člověka, předtím než...
Hrdě stojí a nesklopí hlavu, každý může kochat se jejich krásou...




















II.

Dříve či později, tomu, co bylo začnou se vzdalovat...běh žití nedovolí ničemu v jedné poloze setrvat.
U květiny poměrně jednoduché, nechat čerstvé a následně vyhodit nebo se pokusit proměnit jejich krásu za pomocí sucha?
Tak či onak, některou z variant si člověk zvolí...krátkou bezpracnou a nebo delší a pracnější? 




III.
K transformaci, hlubšímu prožitku, je potřeba umrtvit ego a přestat jej vyživovat.
Symbolicky je suchá růže mající v sobě krásu éterickou nanejvýš vhodným příkladem...
Jak symbolické, vyživování ega by vedlo k uhnití a následnému tlení..., neb jinak dál dostat se nelze...

IV.
Přijde okamžik, kdy člověku dojde, že cesty zpět není a i kdyby byla, nechce jí, nestojí o ni, neb to, co prožívá je úplně diametrálně odlišná zkušenost. Sice ještě nemá pocit, že vše ustává, jak měl být... zejména nějaké ty "vratky" z minulosti, nicméně ustává je tisíckrát lépe a dobře ví, že již stačí málo a bude na vše pohlížet jinak...


V.

A potom nastane něco, ono kouzelné něco, co posouvá růži trochu do jiné dimenze... je to pořád ona, jenom jiná... Do mysle člověka otiskne se zkušenost ze světa za oponou, jehož  on sám se stává součástí... Nebojí se, neb ví, že nejde o konec, jen objevení nových vrstev života, předtím mu uzavřených...



VI.
Až nakonec snoubí se s hvězdami... nemožné není již zhola nic... 



Nedá se říci konec... neb nemožné pokračuje dál... 


17.10.15

Symbolika Luny v tarotu (Velká arkána III) 3.

navazuje na

XIV. Umění 

tak se karta jmenuje v Thothově tarotu. Srpky Luny jsou zde nahoře, nad postavou androgymickou, napůl muž a napůl žena. Působí jako jedna, ale ve své podstatě jde o postavy dvě, které jsou natolik sladěné, že působí jako jedna. Nejde o sladění ve zjevu, nebo o pohlcení jedné osobnosti druhou, což by byl poněkud patologický případ. Jde o sladění duši, jemné éterické podstaty, když potom, ač každý dělá to své, je to jeden celek, v němž jedno je konzistentní s druhým.
Jen připomínám, že zde mi nejde o kartu jako celek, nýbrž právě o ony 2 srpky Luny. Luna je o emocích a citlivosti...více cit, než-li slova. Chymická svatba, která byla u karty Milenci na počátku, je zde procesem probíhajícím ve sladění. Kdo rád konce ve stylu: a žili šťastně, dokud neumřeli, bude mít v kartě Umění přesně tento konec.  My ostatní víme, že proces bude probíhat dál a aby zůstalo u sladění, budou se muset oba vypořádat s novými prvky, které jím vstoupí do životů (záměrně nepíšu do života, neb na této zemi žijeme každý sám za sebe...).

Stojí za povšimnutí, že oba srpky Luny se prolínají, jeden není bez vlivu druhého. Bedlivému pozorovateli neunikne, že jeden je světlejší a druhý tmavší. Tímto se dostáváme do cyklu Luny celého, začíná jejím zrozením a končí temnotou. Srpek nad černou tváři je z části jakoby osvětlen Sluncem a z části je tmavší... právě zde najdeme analogii s pozici této karty na Stromě života, mezi Yesod (Lunární sféra) a Tiphereth (sféra Slunce).
V praktické rovině, pokud máme mluvit o dvou lidech, jde o spojení mimo běžné smysly, kdy člověk ví, mnohé nevyřčené vycítí a slovo je jenom orientačním ukazatelem.
Jistě, lze takto vnímat spojení jakýchkoli protikladů, situací, nebo složek osobnosti.

XIV. Alchemy

      Význam v Haindl tarotu koresponduje s Thoth tarotem, což překvapivé není, neb Thtoh tarot je v mnohém (ne ve všem) inspirací pro tuto sadu. Výtvarné zpracování zaniká do intuitivních pocitů, kdy se vykladač nemůže spoléhat na jasnou řeč symbolů. 
Zde podstatné je, kde se Luna nachází. Je dole. A není samotná, splynula se Sluncem. Stala se jeho součástí na teplé sluneční straně, která čím blíže Slunci prochází až do spalujícího horka. 
Kdo uvykl klasické symbolice, nebude mít příliš radosti z této karty (sady), neb symbolicky je zde dualita v mnohém potírána. To, co by naleželo do temné strany, klade autor na Slunečnou.
Na polaritu pohlaví autor sady vůbec důraz neklade. A proč také. Je potřeba si uvědomit, že zatímco, v hermetické tradici je Slunce mužské polarity a Luna ženské, v pohanských tradicích tomu bývá naopak. Ona je sluneční a on je Měsíc.  Nakonec Janus samotný má 2 tváře. Při aplikaci této sady je potřeba na střet hermetismu s pohanským myslet. 


XVIII. Měsíc

Karta, která se nachází v každé sadě. Takže popíší rozdíly mezi jednotlivými sadami. Za povšimnutí stojí, že karta se jmenuje ve všech srovnávaných sadách jako Měsíc. 
Za povšimnutí stojí, že ve všech srovnávaných sadách je Měsíc ve všech svých fázích. Nedá se zde přiřadit jenom jedna.
Každá z těchto sad má svojí vlastní symboliku. Golden Dawn tarot neopomenul Strážní věže, Robin Wood zde postavil kameny ve tvaru připomínajícím sloupy. U Thoth tarotu můžeme pochybovat, zda věže střeží dva Anupové anebo Anupe a Seth. Nemají shodné insignie, pouze hole v rukou jsou WSR, se šakalími hlavami.
U Haindla najdeme velice temnou mutaci jednorožce (alespoň autor tvrdí, že jde o jednorožce).
Následuje průchod, případně cesta mezi bytostmi či stavbami zdvojenými, pravda u Haindla kam se má jít, je potřeba vycítit, neb cesta vede přes všude a nikde.   



Zajímavé je i to dole. U Crowleyho pod zemí se hrabe Cheprer nesoucí světlo Ra. To pod zemí klidně může být i z Abyssu, záleží, kde se tazatel nachází. Každopádně cesta vede přes poznání hlubiny. Další sady jsou již k tazateli přívětivější. Obvykle z průzračné vody vyplave rak, coby lunární znamení a má se navzdory svému zvyku táhnout dopředu po cestě, navíc po souši, ač nejraději by se tiše a nenápadně vrátil zpět. U Haindla žádnou cestu nemá a musí si dát pozor, by neskončil rychle doma považuje odraz měsíce na vodní hladině za cíl. (Jistě, ten tam není, ale speciálně Haindl vyžaduje velkou dávku obrazotvornosti.)
Největší šance k průchodu dává Robin Wood, psi zaujatí vytím na měsíc, malý ráček může nenápadně proklouznout (bílý pes a černý vlk poukazují na stejnou pudovou podstatu).
V Golden Dawn tarotu se psi nacházejí dole a nenápadný průchod jistě nehrozí. Rak ještě nevylezl z vody pořádně a oni již dotírají.
Stejný příběh a každá sada jej podává trochu jinak.


 21. Universe

Ve srovnávaných sadách se srpek Luny nachází v Golden Dawn sadě, právě u ATU 21. Nachází se na hlavě ženské postavy. Není na třetím oku figury, jak tomu bylo u karty Velekněžka, nýbrž na temeni, což má návaznost na jiné centrum energie. 
Karta poslední je završením jistého procesu, jisté cesty. Obvykle zde bývá tančící žena. Nu i zde je něco jako taneční krok, ale nejde o nikterak rozšafný tanec, krok má své přesné pravidlo, a navíc ona v rukou drží hole. 
Rozvážný tanec mezi hvězdami s pečeti tajemna, intuice a toho, co se skrývá za obzorem. Navíc nesmíme zapomínat, že tato karta není koncem, je zároveň i počátkem něčeho nového...

13.10.15

NIKOMU IV



Neklepej! brána otevřena je
vstup tiše a poklekni 
tady v chrámu...

Na rtech chutná zaplavení
procitáš nasáklý krví
potom v ránu...

Čas do ústraní ustoupil
prostor do sebe zbortil
pro nelpění...

Neboj dotýkat se pro lásku
jen neměň ji za přetvářku
tam při zemi...