30.10.15

Na cestu... (první část)




Jsem zpět...z cesty dlouhé, neměřitelné časem. Cesta člověka změní, vše známé vidí jinak a ono jiným stane se. Hodně zamlženého odhodilo svůj závoj. Než vyrazila jsem, věděla jsem, po návratu bude potřeba sunout "Dílo" své dál jedním směrem, ale ukazovaly se dva. Jistě, jeden z nich musel být klamný, jen který... 

Popravdě tuto cestu jsem odkládala téměř tři roky. Měla jsem vyjet, jenomže jsem se nechala zamotat do okolností a nevyjela. Někdy se výjezd prodlouží, zejména, není-li člověk vnitřně srovnán s tím, že by vyjet měl. 
Nešlo o roky přípravy, ani o úvahu, zda jsem připravená a mám na to...takto neuvažuje člověk, který připraven není. Buď se entuziasticky do něčeho vrhne anebo jakékoli náznaky vytrvale ignoruje. To byl přesně můj případ. Místo výjezdu jsem se začala poněkud důvěrněji seznamovat se silami destrukčními. Což nejsou známosti od věci, člověk si sáhne na dno a zjistí, na co má, že hranice se dají posouvat a slovo "konec" představuje de facto řečnický výraz ukončujícím vyprávění, ovšem nikoli příběh samotný. Bylo by velice zjednodušené říkat, že vše se rozbilo a já neměla jiné možnosti. Život je spleten z různých vláken. Ty pevné, postavené najisto již předtím, zůstaly a jejich síla rostla. O to více se destrukce vyřádila na tom, co nemělo základ...z toho mála se ukousávalo a ukousávalo...až to vypadalo, že jsem byla jediná, kdo si jej ještě pamatuje...jakoby se mazala paměť okolí. A tak se stalo, že něco, pro mně podstatné, ne jenomže najednou nebylo, ono se tvářilo, jakoby nebylo nikdy. A člověk je postaven face to face ohromnému N I C. 

Z pomyslné Věže zůstaly trosky, naprosto nepoužitelné trosky, jeden by řekl, že tady nikdy žádná Věž nestála. Nechápala jsem, jak to je možné... Provedla jsem si detailní rozbor tarotový a měla jsem jasno. Neprošlo to středem. Nebyla středová konstrukce a balancovalo to zprava doleva, až se statika rozsypala na drobné kousky. Byla to šíleně bláznivá stavba, která by spadla po prvním větru zvenčí, ještě, že padla v důsledku vnitřního chaosu. Když jsem si vybavila spoustu praktických problémů, které by to sebou neslo, udělalo se mi mírně nevolno, nakonec sílám chaotickým mohu jen děkovat...

"Spisuješ?" ozval se za mnou známý hlas.
"Spisuji..." ráda jsem jej zase slyšela, s tím viděním ve dne je to takové přerývané, "budu mít na spisování hodně času" oznámila jsem mu, možná mu tato drobnost unikala, jeden nikdy neví, čeho je schopen povšimnout si entita mužské polarity, zejména v zaujetí něčím jiným.

Právě jsem objevila onen kód, podle něhož bezpečně vím, že slyším-li tento shluk hlásek, tak nejedná se o jeho slova, ta jsou vždy pravdivá, ale o drobný žertík naších stínů. Mr. Jung měl pravdu, je potřeba poznat tuto potvůrku ve vlastní duši, nedejbože, narazí-li na kumpána v duši jiné, to jsou potom páni konstrukce!
"Promluvme si..." návrh, jemuž se nedá odolat, navíc po mém zjištění by to bylo i vhodné, promluvit si. Budeme-li ty dva rošťáky-spolupachatele krotit společně, nebudou míti šance... 

Hodí se do příběhu postavit více postav, je čtivějším, o to více, namane-li se taková postava sama. Cizinec nebyl v mém plánu. Přesto existoval. Objevoval se a mizel podle neurčitého schématu. Jeho intervence přestaly být odrážené jakkoli do hmotné roviny a já nabyla dojmu, že jedná se o mojí fantazii. Jenomže jen fantazie není tam, kde nejde o fikci, vítaná.
Byly vlivy, které se nádherně projevily a časem opadly. Jiné stabilně se posouvaly dál za oponou i před ní. Jen toto jedno zde přestalo a tam naopak bylo toho příliš. Kdysi dávno, kdy jsem jej poznávala, uměl se nejenom manifestovat, nýbrž i měnila se hmotná realita, a já získala jistotu, že netrpím bludy. Období, kdy sen dotýkal se mezí a skrze vrstvy neurčita, pronikalo něco do běžného života. Jenomže ustrnulo to... jakoby chvilku bylo a potom postupně vycouvalo si zpět do nedosažitelna. 
Vše zapadlo to prachem a budilo dojem, že nikdy nebylo. 
Jistě, další křehká konstrukce, možná bludička pro pobavení...

Padlo to, co bylo vykradeno Velkým Lhářem. Taková archetypální záležitost, která donutí okolnosti a někdy i lidi, by se podle ní shlukli v určitý čas na určitém místě. 
"Nechceš tvrdit, že Velký lhář je další konkrétní postava?" ozval se stoje vedle mně. Takto v podvečer již je vidět přece jenom zřetelněji. Nu, byly časy, kdy se mi mé postavy do psaní nemotaly. Dejte někomu exklusivitu hlavní postavy po 3 roky, a je to zde. Navíc před pár hodinami jsme si promluvili.
"Velký Lhář je archetypální pojmenování pro stínové divadlo navozující iluzi opravdovosti." trpělivě jsem mu objasnila.
"To by šlo." konstatoval s ne tak docela spokojeným výrazem. Ten znám, to bude za chvíli nějaká antiteze.
"To spiknutí stínů snad nemyslíš vážně a nebudeš to spojovat." ne to nebyla otázka, jak by se slušelo. Nicméně klíčové slovo nezaznělo, takže toto je myšleno vážně.
Jistě, měla jsem v úmyslu Velkého Lháře představit jako spiknutí stínů, které může přerůst v mocný egregor žijící svým vlastním životem. Jenomže, jak mi objasnil v předchozím promluvení si, atribut Velkého Lháře zničil vše, včetně sebe samotného, protože rozpadl se základ, na kterém stavěl. Jakmile se toto rozbije, rozmetá v prach, člověk porozumí tomu, co bylo špatně a nic takového již nemůže působit.
Mám neskutečné štěstí, že nepíšu komerčně udatelný příběh. Velký Lhář, resp. jeho personifikace, by byl přesně tím druhem dokonalého padoucha, po němž plesá srdce ziskuvidícího vydavatele. Byl by temný, nabitý všemi těmi věcmi, po kterých romantičtěji laděné čtenářstvo tiše lapá po dechu. Uznávám, laciné efekty, nicméně je to vždy o tom, jak se příběh pojme a podá.

V podstatě nálož pod Věží byla odpálená, jakmile Velký Lhář sundal masku.

"A co když v ten okamžik si naopak nasadil masku Velkého Lháře?" ozval se šaman z rohu, kde seděl, pokuřoval a tiše se usmíval. Mohlo to být i takto...někdy lež přebije pravdu a stejně odpálí nálož. Nakonec on u toho byl a mám podezření, že právě v jeho režii to, čemu říkám Velký Lhář, stisklo ono osudové tlačítko.

Takže Věž vykradená Velkým lhářem spadla a nebylo proč dál setrvávat na dosavadním. 
"Tezi Velkého Lháře bych ponechal dále nerozvinutou." přerušil mé myšlenky setrvávaje nadále v rohu. Evidentně se odmítal propadnout do své dimenze.
"Kdybys neudělala několik chyb, neměl by šanci nastoupit." pokračoval nenechaje se rušit mým významným mlčením.
"Co ale tvá pochybení jsou ve srovnání s mými..." zahleděl se do dáli.

Popravdě tento jím vyslovený závěr, ještě tehdy, po pádu Věže, mně dovedl k záměru vydat se na cestu. Mám ráda cesty, v podstatě jsem hodně cestovatelsky laděná a na cestách jsem strávila nemalou část života. Každá cesta představuje nejenom změnu prostředí a nové podněty, ale i možnost začít jinak... Jestli máme něco postavit, musíme se jaksi sladit přes střed.  

pokračování
         

  

Žádné komentáře: