21.11.15

Menší esej o koncentraci

Schopnost koncentrace je nezbytná, chce-li člověk zažít cokoli mimo běžnou zkušenost, ať se jedná o yogu, přípravu na meditace, zkušenosti týkající se vymístění z těla, magické operace... Je základním pilířem a prvním zážitkem, pokud se chce člověk věnovat jakékoli práci s energií, éterem a mít propojení s ne tak viditelnými složkami sebe samotného.
Jistě, osvojení si technik koncentrace natolik, že se samovolně spouští, ulehčí nejednu situaci i v běžném životě.

Zklidnění těla do nehybnosti, pravidelný zpomalený dech a vědomí se soustředí na jeden jediný bod. V lepší knize o yoze lze najít popis, jak s koncentrací začít a v podstatě tyto techniky lze úspěšně aplikovat na jakoukoli okultní záležitost. Popravdě nevím přesně prakticky, jak to je s tím jedním bodem, protože já si jej od počátku vizualizuji, ale je myslím i přípustné na začátku si vybrat nějaký předmět třeba plamen svíčky. Ačkoli v některých materiálech o yoze se plamen svíčky doporučuje až ve vyšších stupních. Kdo nemá umění vizualizace jaksi vrozené, je vhodné předtím nebo souběžně s praktikem koncentrace začít i tréning vizualizace. U koncentrace spočívá vtip v jednoduchosti jednoho bodu. Kdo si umí vizualizovat nic, tak do toho nic, které může svojí strukturou rozptylovat si dosadí jeden bod, později třeba i složitou geometrickou konstrukci a bude jí brát za vlastní a zvykne si na ni.
Koncentrace do jednoho bodu nastaví vědomí do stavu, kdy nebudou v myšlenkách lítat záludné otázky a vůbec spektrum zmatených myšlenkových asociací. Jistěže asociace jsou nesmírně kreativní, jenomže na jeden dobrý nápad x nápadů k ničemu. U pěstování záležitostí okultních je nezbytně nutné se od tohoto zmatku oprostit, vytěsnit smetí a potom může přijít vnuknutí, které skutečně stojí za to, aniž by mozek byl nucen se zavařit.
Nejde-li zklidnit myšlenky hned, neva, ono je dobré nastavit si v nehybnosti nějaké dechové tempo, zaměřit se na jeho dodržování a dosti balastu tak odpadne samo. Možná v prvních fázích by to mělo být jenom o dýchání. Ono v různých pojetích a směrech yogy lze najít rozdílné návody, pravda v detailech, ale právě detail někdy může vést k úspěšnému zvládnutí.
Dopředu je mi líto soutěživých typů, kteří musí umět zvládnout cokoli, o čem se dočetli, že to jde :) Zde nejde o soutěž s nikým. Člověk sám sebe ukecává, by změnil sebe, svůj vlastní přístup. Ona soutěživost a dravost se při pěstování okultismu tak nějak vytratí, neb člověka nepustí dál, mohu-li věřit pramenům yogínským, tak praktikování skutečné yogy (ne její fitness instantní mutace) také podobný přístup spolehlivě odbourá...v opačném případě adept buď visí anebo prostě se na to vykašle a vrátí se k dosavadnímu či profičí více duchovních přístupů a možná jednou se v něčem nalezne.

Narazila jsem v knize Mircea Eliade, Jóga, nesmrtelnost a svoboda na drobnou záležitost mezi poznámkami. Ona poznámka s názvem "Překážky koncentrace" vyjmenovává" překážky v Jógasútře pod indickým názvoslovím a jeví se být jako záležitost velice akademická. Nicméně sama mám něco odžitého a viděla jsem dosti lidí, kteří jaksi tuto fázi vzdali, právě z některého důvodu zde uvedeného. Ono asi každý podobné stavy nějak si odžil, ač ne všechny, a musel se s nimi vypořádat.

Nemoc představuje velikou překážku, je zde narušena rovnováha a je potřeba nejdříve zvládnout nemoc. Zkušený člověk mající něco odmeditovaného a pracující s tělem využije síly k tomu, aby koncentraci a následnými operacemi si pomohl s uzdravováním.

Skleslost dle Eliadeho je nedostatek schopnosti mysli pracovat. Povšimla jsem si, že skleslost váže veškerou pozornost na sebe a mnohdy bývá kombinována s tvrdohlavým předsudkem, že se jí člověk zbaví, až to, co se pokazilo, začne fungovat. Ale lidé postižení skleslosti jíž neumí pochopit, že když se člověk zbaví skleslosti, tak věci znovu začnou fungovat. To ale chce provést přehodnocení postoje, zejména nelpět v naději, že celý svět se točí kolem mně, neboli zkrosit ego. Ač to tak mnohdy nevypadá, tak právě skleslí lidé trpí pocitem sebedůležitosti, často tvrdíce něco opačného v nadějí, že okolí jím toto bude rozmlouvat a litovat. Okultisté vědí, že Crowley má pravdu, není potřeba nikoho litovat, to člověku nepomůže, v lepším případě jde jen o pokryteckou společenskou zvyklost.

Nerozhodnost dle Eliadeho názor, který kolísá mezi dvěma protiklady jednoho problému, může to být tak i onak. Vlastnost nesmírně obtěžující okolí a zamezující koncentraci. Takový jedinec nikdy neví, co by měl udělat a hledí mnohdy na nelogická kritéria. Život utopený v nerozhodnosti je velkým peklem. Hodně přetěžká karma :) Možná problémem zde bude již vybrat ten správný jeden bod...

Necitlivost, lhostejnost dle Eliadeho nedostatek podnětů. Práce yogína i okultistu je o jemných složkách hmoty, o éterickém těle, o tom, co není zachytitelné. Jsou lidé, kteří si nepovšimnou ničeho, ani kdyby jím samotný Metatron tančil na hlavě. Předpokládám, že čtenář zažil situaci, kdy měl pocit, že je něco jinak, něco mimo normál a měl z toho mražení v páteří, zvednuté chlupy na ruce, nějak zachytil úmrtí blízké osoby a podobné zážitky, jejichž podstatu nelze nijak racionálně zdůvodnit. Jsou lidé, kteří nezachytí nic...nemyslím, že vrozeně, tato necitlivost vznikla způsobem jejich života.

Změkčilost dle Eliadeho nezájem mysli a těla způsobený těžkopádnosti. Snad povede se mi tuto trochu komplikovanější záležitost objasnit. V profánní část světa takových lidí potkáme dost. Těch co jsou bez názoru, potřebují za sebou nějakou oporu, neschopní existovat samostatně, pořád potřebující být někým bavení, neumění vydržet sám se sebou, byť jen na chvíli. Osob neschopných nastavit si vlastní energický tok, tak potřebují sosat energii z okolí, potřebují litovat, být v centru dění, mít vlastní personu jako masku, neb pod ní je jenom měkký hlemýžď.

Smyslnost dle Eliadeho touha, která vzniká, když mysl ovládají předměty smyslového vnímání. Ubožáci zmítání ve spárech vlastní touhy po čemkoli, od pozice, majetku, jiných osobách, nebo jen chytání do pasti touhy po čemkoli, co zrovna nemají. Nic tolik spolehlivě nezradí, jako vlastní touha. Neblahý následek je logický, jde o značně nevyrovnaný tok energie.

Klamný, neplatný názor dle Eliadeho nepravé poznání. Může jít o věci v životě uplatňované, kdy člověk klouže po vlně mainstreamu. Stejně klam může spočívat v nekritickém lpění na nějaké teorii, třeba křečovité držení se teze minulých životů, zachycení zkreslené informace skrze channelling, divinaci... Jestli někde funguje perpetum mobile, je to u nepravého poznání. Nevěřím, že toto někdo, kdo se zabývá duchovnem, okultismem a pod, nezažil. Tvrdí-li mi toto někdo, pravděpodobně půjde o individuum žijící v projekci vlastního ega. Ten, kdo je lapen do pasti falše delší dobu, často sebe považuje div ne za světovládce, za něco lepšího, než ostatní, a toho největšího z nějvětších..., zpravidla předvádí kombinaci slušné dávky idiocie a manipulace. Ono jak člověk, a může se to stát každému z nás, je lapen do sítě klamného poznání, paradoxně se otupuje jeho koncentrace na cokoli mimo svůj blud, klesá jeho rozeznávací schopnost a poznání se stává jeho tyranem. Lichotí egu, Princi Lži. Mnohdy bývá kombinováno s nenávisti vůči jiným, pocity, že někdo proti člověku vede magick  ware, prokletí a pod (k tomuto tématu poukazuji na tento příspěvek: neumění pohlédnout na vlastní stín ). Takto postižený se paradoxně umí velice dobře koncentrovat na to, jak energicky podporovat osoby, vůči nímž chová nevraživost. On si sice myslí, že záporně škodí, ale energie je jenom energie...

Neschopnost vidět realitu kvůli měnlivosti, která otřásá základy. Více toto Eliade nekomentuje, nicméně stabilita vyžaduje pevné základy, toto asi nikoho nepřekvapuje. Nikoli ukvapená nárazová činnost provázená systémem hop sem, hop tam, nýbrž pravidelná práce, kdy jedno navazuje na druhé. Zejména okultisté se zaměřují na více specializací, jenomže ono tak nějak jedno přichází za druhým a jde o věci, které obvykle k člověku přijdou sami a potom si je jenom rozvíjí. Imitace v tomto směru nevede nikam. Právě každodenní postupná práce je tou nejlepší prevencí před těmito překážkami a umožňuje jejich udržení v míře rozeznatelné a ovládnutelné.

Kolísavost dle Eliadeho nemůže uchovat ustálenost mysli, mezi překážky patří i zármutek a beznaděj. Schopnost koncentrace je schopnosti psychickou a váže se na pevné nervy. Pokud člověka cokoli vyvádí z míry, upoutává jeho pozornost zpravidla problém, o němž nic moc neví, ale nemá tolik vnitřní sebekázně, aby jej potlačil a vyčkal s jeho rozborem, až se k informacím dostane.

Když jsem se po létech praxe rozhodla udělat si teoreticky jasno ohledně koncentrace, netušila jsem, že narazím na poznámku, kterou jako praktik, ač ne jogín, všemi deseti podepisuji. Kdo má něco odžito, neulpívá na povrchu, je pozorovatelem života, musí vidět, že taková pokušení jsme vystavování pořád a neustále, v různých fázích, i když máme odpraktikováno toho hodně. Jelikož nejsme poustevníci, ale denně vystavování mnoha podnětům, musíme se nějak vypořádat s výše popsaným, jež tu a tam se pokusí nahlodat naše slabé místo. Jde o proces spojený i s vylepšováním schopnosti koncentrace a meditace (meditaci nějak prakticky zase jindy). Překonáváním překážek, posilněním slabších míst, se dostáváme dál a dál...

Ona nehybnost se přenáší i do běžného žití. Člověk stojí mimo davovou psychózu, vystavuje se riziku, že manipulátoři jej budou považovat za nepřátelsky naladěné individuum, nepodlehne tlaku a nátlaku, vše promyslí si a se schopností koncentrace se ta správná idea, která řeší situaci, dostaví. Ono lhaní, manipulace, jsou velice únavné a náročné na kapacitu paměti, nechce-li se jeden vypracovat na totálního kreténa, o němž všichni vědí, že v pondělí si nepamatuje, co říkal v pátek. Aktivní posedlost vnějším nepřítelem je blud, který brání v jakémkoli pokroku, takové individuum jen lepí jednu díru, by obvedle se mu objevila nová trhlina přerůstající do díry. Nenávist a závist užírá tolik potřebnou energii k životu, vede k panickému zajetí.
Být v nehybnosti znamená brát neutrálně toho, kdo se sám v zajetí bludu profiluje jako nepřítel, však stačí, že se energií mrhá z jedné strany, není potřeba ještě toto podporovat. Ty, co člověk miluje, ponechává žít v souladu s vlastní vůli... Každý z nás si musí odžít i to nepříjemné... Proč milovanou osobu zbavovat do života tolik nezbytné zkušenosti?                 

              

17.11.15

Nikomu V






Dodýchal slib posvěcen v krvavém ranním 
oparu ...

Vzduchem snáší se šedavé vločky spáleného
papíru...

Pohár padající na zem zanechává krvavou 
stopu...

Zlomená hůl bodá tonoucí ruku tápající nad vodu... 



  

11.11.15

Střemhlav zpět (část sedmá)...

předchozí

A tak jsme se poměrně rychle začali propadat. Jakoby po nás to po vystoupení z příběhu vzalo do víru a kolem se v děsivě groteskních podobách točila opona, ten závěs, za který šel Šaman najít si svého hrdinu. Nic naplat, splynuli v jedno s Cizincem, jehož jsem se tak snad zbavila nadobro, ovšem otázkou je, zda i on se zbavil mně. 
"Byla to jízda!" zvolal nadšeně. U poslední kapitoly vyprávění ze své cesty,  k níž se tak tu a tam přidružil, mne jeho aktivní přítomnost již z míry nevyváděla. Dokonce mám sklony probírat s ním, co cenzurujeme, co raději zamlčíme a co lze publikovat. Popravdě maje za sebou překvapivý let do propasti ..., to spojuje...
"Na tom tvém závěsu, oponě, či co sis to vymyslela, jsme ještě docela dobře přistáli." vložil se do mé úvahy.

"Ano, ve vzedmutých emocích lze vymyslet i něco užitečného, neb okolnosti by nás stejně donutily plachtit." souhlasila jsem ve vzácné shodě. Do této propasti se nechodí, tam se padá, a pád bývá nečekaný.
"Neříkal jsem, že nastane něco, co pomůže nám dostat otěže do rukou? Když do něčeho vytrvale vkládáš energii, ať chce to někdo nebo ne, ona se vrátí..."  konstatoval mnohoznačně.

Povedlo se nám vytvarovat sílou naších vůli onen závěs sloužící jako opona do tvaru dračího, přistávací manévr zůstal  na něm, pokud jde o proudění nevzduchu a podobné záležitosti, je větším odborníkem. Nakonec pro něj je toto prostředí více domácím. Lehké dosednutí na dno plné ostrých kamenů. Postavil se opatrně a otřásl bolestí. Udržovala jsem oponu pořád ve tvaru. 
"Neproletíme, " obrátil se ke mně, "musíme projít, když si zvykneš, tolik to nebolí." 
Jsou chvíle, kdy obdivuji jeho aktivní přístup a zmohu se jen na tichý úžas. Pohlédla jsem na své bosé nohy, ne že bych chodívala naboso, ale přistání nějak vymizelo naši obuv. Jemně jsem prošla prstem po nejbližším ostrém kameni, a jemně jsem si jej pořezala. Situace vůbec nevypadala slibně.
"Co děláš?" podivil se, "ukaž", vysál z mé rány něco drobně špinavého a vyplivl to na zem, kde to zvláštně zasyčelo. Měla jsem pocit, že mi prošla prstem dezinfekce.
"Ty zajistíš, aby opona letěla nad námi, a já tě přenesu.", prohlásil tónem nepřipouštějícím námitky. 
V takové chvíli jsem věnovala tichou myšlenku emancipaci, které je nepochybně úžasnou, jenomže já nemám dračí kůži, by mně ty ostré šutry jen trochu zabolely. 
Kráčel pomalu a rozvážně, opřená o něj jsem se cítila bezpečněji, než-li v letu na oponě. Bezstarostně jsem sledovala nad námi plachtící oponu ve tvaru holubice. Až...až jsem si vzpomenula, že do sebe pojal Cizince, toho protivu, co měl tendence dělat mi naschvál a zneužívat energii promrhanou na zalátání děr po něm. Povedlo se mi utišit myšlenku, ale beztak poznal, že něco není v pořádku.
Na chvíli se zarazil: "je to jenom kousek, tam dál již máme boty, podívej." 
Šel dál, jen jeho stisk byl pevnější. Chytila jsem jej silně kolem krku, rozhodnutá se nepustit a doufala, že jej neovládne stín a nerozhodne se testovat co by to udělalo, kdyby si jen tak upadl a ještě se na mně povalil. 
Došel na něco, co vypadalo jako hlína a na ní stály naše boty. Jemně mně postavil na zem, vytvarovala jsem oponu do klády, na kterou se dalo posadit, ve stoje se boty velice špatně nazouvají. Můj nápad ocenil, po té tůře se rád posadil. Prohlížel si nohy, zůstaly tam jen otisky po kamenech, které pomalu mizely. Já bych měla nohy jistě rozedrané do krve, kdybych měla jít. 
"Co se stalo, tam?" ukázal rukou do dáli a zkoumavě pozoroval mojí tvář.  
Necítila jsem se příjemně, jenomže nemá cenu zapírat, i kdybych mu něco namluvila, asi by neřekl nic a zeptal by se později. Vykládat někomu, kdo se mnou v náručí absolvoval takovou cestu, o záchvatu nedůvěry, se mi také nechtělo.
"Co se stalo?" zeptal se mnohem naléhavěji. Takže to chtěl vědět.
Roztřásly se mi ruce a ta zatracená tkanička s nimi bojovala. Přišla jsem si dosti nepatřičně.
Vzal do svých rukou mojí nohu, zvedl ji, položil si jí do klína a tu nešťastnici sám zavázal. Neměl se k tomu mi nohu vrátit, "tak co se stalo?"
Nadechla jsem se a nic. 
"Musíme tím tady projít, potřebuji vědět, co se stalo."nohu nepustil. 
Vyslala jsem k němu hlasitou myšlenku, by alespoň uvolnil mi nohu. Usmál se, položil ji na zem a přisunul se blíže. Ne tak blízko, by se dalo vyhnout odpovědi zaměstnáním jej jinak. Pokusila jsem se jej zhypnotizovat.

"Máš talent dostávat se ze situací, když se na tebe tlačí." smál se, "také jsem si zvykl a již se nad tím nepozastavuji." 
Ono největším umění na takové cestě místy ve dvou jsem citlivě hledala hranici mezi ryze osobním prostorem a tím, do kterého jsem jej chtěla pustit.

"Řekni mi to, prosím", znělo mnohem lépe. Zase se o kousek přiblížil. Měla jsem jsem v úmyslu se postavit, chytil mně. 
Hlasité myšlenky mají své výhody. Netřese se u nich hlas. Seznámila jsem jej s obavou z neznámého Cizince, neb ten se stal jeho součástí a nevím, čeho po tak rychlém spojení je schopen.
Políbil mi ruku a řekl, že on na rozdíl ode mně mi věří. Lehl si, hlavu položil do mého klínu a schoulen do klubka klidně usnul. Opřená o oponu, jíž jsem jemně pozvedla na konci, ta se mi povedla, držela tvar i přes mé zaujetí jeho rozpoložením, jsem usnula také.

Zdál se mi sen, že letím na drakovi. Vysoko do oblak, vyletěli jsme mezi hvězdy. Cítila jsem vítr ve vlasech a potom nic. I z té výšky hvězdy zdály se být daleko. Drak řítil se k ním rychlostí, která mi téměř vyrážela dech. A vplul do černého prostoru mezi hvězdami, přitiskla jsem se k němu, mé vědomí splynulo s jeho, neb jen pro lidské smysly bez propojení se již dávno toto by ustojitelné nebylo. Větší část tohoto snu skončila propadem do nevědomí. Přesto po něm byla jsem jiná. 

Probrala jsem se doma, kde pospojovalo se po tom šíleném letu jedno s druhým. Náhled na vše byl jiný. Šaman je bytostí, jíž lze naprosto důvěřovat. Jeho stínová část nachází se hodně dalece, v úhlu, na který nevidím a v úhlu, odkud projevit se nemůže. Zřejmě bylo podstatné ji poznat. Tím mohu trpělivého čtenáře uklidnit, že tento hrdina, nepošel, jen se tak více méně odstěhoval.
"A než se vrátí, bude jiný, ...dospěje..." neodpustil si Šaman poznámku.
Nu dospělost je vlastnost vázaná na plynutí času, klasického, lineárního. Jenomže my se dost často vyskytujeme mimo něj, takže myslím, že tohoto hrdinu čtenář již nepotká. Nejde být součástí příběhu a zároveň se mu vymykat.

Cesta skončila návratem zpět domů. Přinesla sebou mnohé, něco hmatatelného, něco nepopsatelného a bylo zasazeno hodně semen, ty postupně si vzklíčí, něco možná vyroste a něco snad bude mít i plody. Tolik jsem se obávala, že se nic nestane, až jsem pro "werden" vymyslela jinou, ne tolik tradiční cestu. Pravda, až po řádném prověření, zda přeci jenom by ta klasická nefungovala. 
          
KONEC VYPRÁVĚNÍ               
                     

10.11.15

Občas někdo z cesty vybočí (část šestá)....



předchozí

Procházeli jsme spolu městy i kopci, mimo prostor a čas, všemi ročními obdobími, odění do léta. Na hřebeni nějaké hory jsem se zamotala do zimy, nějaká běžkařka mi prošla po botě a já se jí zhmotnila. Její děs byl nefalšovaný, vůbec nechápala, jak jsem se jí mohla objevit na trase oblečená do parného léta. Cizinec, teď momentálně bližší, sestoupil ke mně, čímž té dobré ženě málem způsobil infarkt s konstatováním, že mně odvede bokem. Vzal mně kolem ramen a propadli jsme se znovu na místo mimo čas. Zvyk je železná košile, do času běžného mně to táhlo, jen do jiného ročního období...Popravdě nedivím se, toto léto bylo nesmírně náročné na teploty. A následovala velice milá pasage, kdy jsme chodili, abychom se navzájem vyprovázeli, nejdříve on mně, potom zase já jeho a když jsme byli moc blízko jeho domova (ať již to slovo znamená cokoliv), opětovně on mně...a nato já jeho...takto jsme to otáčeli pořád a neuměli se nějak odloučit. Více jsme mlčeli, až na pár hlášek, jejichž přesností nejsem si příliš jistá. Odříkaného největší krajíc... Než sen skončil rozloučením někdy nad ránem, tak jsme si slíbili, že takové výpravy zopakujeme...a nějak jsem se posunula zase dál.

Povšimla jsem si v běžném životě po této snové zkušenosti zostřeného vnímání. Věci, co probíhaly byly srozumitelné sami o sobě, než se objasnily, vize události mi přišly chvíli předtím, než přesně dle vize se odehrály. A lidé kolem mně mi častěji kladli otázku, jak jsi mohla vědět, že...

"Nebýt jej, nenacházela bys cestu k sobě tak lehce rychle." spokojeně hlubokým hlasem pronesl Šaman. Měl pravdu, protože nic jiného mně nedostávalo do stádia "průšvih, musím rychle provést něco...kouzlo, zázrak". Do situací, kdy člověk aktivuje dosti ze svého potenciálu. A protože nepočítaje poslední milý zážitek, mně Cizinec dostával do šílených dějů a nepohodlných podob, musela jsem se naučit ono mystické provést něco si udržet v jisté hladině setrvačnosti. 
"Zase povídáš v hlasitých myšlenkách." smál se.
"Sen to byl velice silný a velice příjemný. Jenomže něco podobného jsem již s ním kdysi zažila, než sesypal na mně pogrom. Nemohu spoléhat na Cizince, dnes takto zítra onak."
Odpovědí mi byl zadumaný smích. Obligatorní, když myslíš, již ani nemusel vyslovovat.

Nešťastný archetyp Cizince následné dni kolísal v různých náladách, ovšem nešlo již o vypjaté extrémy. Přesto měla jsem tendence nevyhledávat jej a spíše splývat s prostředím ve snaze neupoutat jeho pozornost. Někdy se to dařilo, jindy ne. Nicméně přestala jsem si tuto bytost démonizovat a mít z ní obavy. Najde-li člověk svůj střed, není čeho se obávat. I výpady jeho náladovosti nedělaly paseku v běžném bytí. Zaujala jsem postoj, sice jej neznám, ale je součásti mi dobře známého celku. Možná má důvěra, kterou jsem vkládala do rukou Šamana, nebo postupné sžívání se i navzdory objevujícímu se cizinci vedly k obezřetně neutrálnímu postoji z jeho strany ke mně. Každopádně považovat jej za spřátelenou entitu jsem považovala nadále za svůj největší omyl. 
A právě v této situaci jsem poznala nového hráče Rytíře. Objevil se sám v kostce Kalcitu při jedné zajímavé operaci, mnoho toho nenamluvil, jen přislíbil mi ochranu a svůj meč. Objev, jehož manifestace mi udělala nesmírnou radost.

Jednoho krásného dne se to stalo. Slunce svítilo na vše kolem a já vyřizovala několik záležitostí najednou, jak občas bývá mým zlozvykem. Objevil se Cizinec maskuje se neznámým před sebou. Celkem dobře chytal mé myšlenky, takže nebylo potřeba se namáhat s mluvou. Sbírala jsem si právě střípky staré zříceniny, když vysmál se mi. Na škále stupnice jen velice slabý výkyv proti tomu, co dovede. Jenomže to bylo ono pověstné něco, kvůli čemu jsem bez vyslání myšlenky vyrobila pomyslný závěs a zatáhla jej. Ať si zkouší své manýry, ovšem mimo mně. 
"Co to je?" objevil se Šaman.
"Opona." odpověděla jsem na něco evidentně zjevného.
Zatvářil jakože nerozumí, "a co je za ní?"
"Máš tam svého hrdinu, a pokud jde o mně, již tam zůstává." poměrně lhostejně jsem mu oznámila novinku.
Snažil se mně přesvědčit, že s jeho hrdinou neumím zacházet. Dala jsem mu za pravdu. Stejně tak přiznala, jistě, posunul mně "styk" s ním velice. 
Měl docela hezkou řeč k tématu zkouška trpělivosti, možnosti dalšího posunu a návod, jak s cizincem teď by bylo nejlepší zacházet.
Ráda naslouchám jeho hlasu, intonaci zacházející do zvláštní melodie. Když povídá o něčem, co je mi po obsahové stránce lhostejno, vychutnávám si jí o to více. Tuto přednášku jsem si vychutnala vokální stránku. Objevila jsem několik nových podtónů v hlase, o němž jsem myslela, jak dobře jej neznám. Zvláštní způsob práce s gesty, výrazy obličeje, páni, ten opravdu umí nasadit přesvědčivý face, jde-li mu o věc. 
V tomto zlomovém okamžiku jsem nepodlehla kouzlu jeho sdělení, byla jsem ještě naštvaná na Cizince, neskutečně ohromně takovým tím tichým vztekem bez emocí. Mé sdělení, kterak Cizinci v mém psaní právě končí angažmá, jej poněkud přivedlo do rozpaků. Najednou nevěděl, co říci. Asi jsem metala z očí hodně rozhodnosti. Postavila jsem jej před hotovou věc, buď on nebo já.
Tiše se zvedl a odešel za závěs.
Ticho, mlčení.
Otočila jsem se a vyklouzla z tohoto příběhu mezi trosky zříceniny.

  

pokračování

6.11.15

A cesta vedla do ohnivé výhně... (pátá část)


předchozí

A cesta vedla do ohnivé výhně. Již psala jsem o našem rozhovoru a skoku do , takže tuto pasage nebudu popisovat znovu. Prostě jsme do ní potom skočili rovnou po hlavě. Neseškvařilo mně toto prostředí. Dostala jsem se někam na prosluněnou krásně zelenou a všemi barvami hýřící louku, která plula v paprscích Slunce připomínaje poušť. Terén se postupně zvlňoval, vzduch pohybující se horkem vytvářel rozdílné vrstvy a vše zacházelo do kaleidoskopu barev. Bez koncentrace by se jednomu velmi rychle zatočila hlava. 

Nečekané setkání s Cizincem, pohled z čí do očí, ani jeden z nás nesklopil zrak. Ve zvlněném vzduchu nemluvili jsme, myšlenka šla přímo k myšlence. Neměla jsem jako obvykle pocit, že mně podrazí, vrazí mi kudlu do zad, či podobně optimistické předtuchy. Nějak Slunce rozpustilo nános nedůvěry. 
Co vlastně doopravdy vím? Napadlo mně v atmosféře poklidného mlčení. Co z viděného, zachyceného, zažitého je realita a co iluze, či trik? A právě takové nápady mně přivedly hlouběji k sobě, začaly úžasné lekce, jak vnímat a vytáhnout si ono pravdivé, neovlivněné kulisami venkovními. Umět napojit se na hlubinu vlastního nebe a spojení stabilizovat.  

"Říkal jsem, že Neznámý Cizinec patří do příběhu." prohlásil sleduje monitor a mé zápisky. Zdá se, že můj rukopis přestal pro něj být směsi hieroglyfů kombinovaných sypaným čajem.
Momentálně mám z této postavy smíšené pocity. Jistě, jako motivace, takto dopadnout nechci, mně posunul vždy dál. Ale nejde to skrze méně komplikovaného hrdinu?
"Je dokonalý, mám jej rád." trval na svém. Nechápavě jsem se zahleděla do jeho očí, přišlo mi to jako vtip, k mému tázavému zírání se rozpovídal: "Má invenci, ví, co chce, i když je to hloupé a působí to nepatřičně, nevadí mu být neomaleným..."
"Protože si s bohorovným klidem smaže cokoli, co se mu momentálně nehodí do krámu." tu poznámku jsem si neuměla odpustit.

Mlčení... 
"Podívej, jde o postavu, které neumím dát konkrétní vlastnost, předvádí natolik různorodou škálu nálad, až mám pocit, že jde o podivný vtip zvráceného demiurga." 
Nevypadal, že by rozvinutí mé prvotní poznámky k poněkud nestabilnímu charakteru postavy ocenil.
"To mně nenapadlo, že by mohl na tebe takto působit." prohlásil méně razantně, "uvidíš, změní se a uvidíš jej jinak."
Možná je chybou nechat přízrak skupenství méně pevného tvořit postavu,  navíc jej podezírám z protekcionalizmu vůči Cizinci. 
"Tak proto mu pořád říkáš Neznámý..." zamyslel se.
A já jej v zamyšlení ponechávám, nestačí, že mi hlavní hrdina mluví do psaní, on si ještě tvoří další vedlejší roli vycházeje z projekce stínu. Jestli takto jej zná Mudrc, musí být bezpochyby světcem...

Bylo hezké potulovat se po pláži a poznávat hebce sametovou tvář Cizince. Přesto bylo zatěžko pro mně uvěřit tomu, že doopravdy jde o část osobnosti Šamana. Několik týdnů jsem si v poklidu nevěřila, až se začaly dít podivné věci. Nu a shluk podivných věcí je již argumentem, co přesvědčí. 

Jenomže to jsem se zase posunula o kus dál. Poznala jsem nejenom Lunu, ale i Měsíc a nějak se mi to spojilo dohromady. Jistě, předtím jsem si potřebovala odžít to jen ze jedné strany, tu kterou znám. K onomu shluku náhod došlo jednoho krásného rána, kdy Šaman velice pozorně vyzvídal, nakolik beru jeho hrdinu vážně. Popravdě jeho hrdinu jsem měla tendence považovat za halucinaci, podávanou mi vlastní fantazii domnívaje se, že ta potvůrka mi to servírovala jako jeho vlastní nápad. Protože něco tolik proměnlivého, totálně měnícího přístupy, pohledy, to neexistuje ani v politice, i tam převrácení kabátů a změna masek má nějakou kontinuitu. Jeho snahu, že již je načase to vzít jako fakt jsem považovala za podivné mezi sférické echo. 
Jenomže, když jsem zažila den, kdy najednou se mi vše drolilo pod rukami, div ne pod nohy mi plachtil člověk ze střechy, málem jsem zadělala na požár a den ne a ne skončit, pojala jsem podezření, že Universum by mohlo připustit existenci i tak podivné stránky osobnosti projektované výhradně v jediné sféře. Rozhodla jsem se odvrhnout pohled nevěřícího Tomáše a vykonala rituál na téma credo... poté svět se obrátil jinak. A vydrželo to další a další a další dny...
Možná právě neschopnost uvěřit vede k zázrakům.

Jak jsem vypozorovala, bylo docela jedno, co si o tomto hrdinovi, vlastně pro mně novém, neb jeho skutečnou existenci jsem teprve nedávno připustila, myslím. Jak hodnotím jeho projevy, či zda jím vůbec věnuji pozornost. Podstatné bylo, že jsem připustila jeho existenci.

"Různé věci vypadají z různého pohledu..." začal Šaman v posedu na nějakém kameni vyčnívajícím z mlhy, kterou by šlo doslova krájet. 
"Hrůzně jinak." skočila jsem mu do řeči. Takto zase řádí můj stín vypouštěje slova s kadencí kulometu. Pro změnu jsem tentokrát kázala já. Nehodlám řešit, zda jeho hrdina je přímo stínem nebo jen podle jeho stínu a nějakého tu a tam drobného lepšího vlivu vyprojektovaný. Jednoduše je, a já s ním holt musím počítat, neb další dny rozkladu již zažít nehodlám. K tomuto přístupu jsem byla donucena tlakem okolností, jistě, když člověk s někým spolupracuje, nemůže mu jen tak bortit existenci jeho vlastního mýtu. Mám-li s ním ale nějak pracovat, tak extrémní výkyvy pominou velice rychle a v mé přítomnosti si odpustí svůj zvyk měnit svůj přístup, nedejbože k tomu, na čem se domluvíme.

Na této cestě jsem se začala zabývat i něčím novým, co jsem doposud nedělala, něčím, co přišlo si ke mně samo a okouzlilo mně. Když nakročila jsem, zavedlo mně to k mým předkům. Byl tam dům. Nebyl jen domem, na který si pamatuji, ale byl domy, jež jsem poznala a zároveň i domy, o nichž mí předkové mi vyprávěli. Byli tam všichni, ti, které jsem zažila, ti, vidění na fotografiích, nakonec i ti, které jsem neznala. Velice dojemně hezké setkání s generacemi přede mnou, ani nevím jak dalece. Ten dům pojímal všechny domy zároveň, mezi námi pulsovalo spojení stejné krve.
A vedle mně se najednou objevil Neznámy Cizinec. Smíšené pocity jsou, když stojíte před rozsáhlým shromážděním předků a tiše přemítáte, co by jste jím tak řekli, kdyby je zajímalo, kdo či co to stojí vedle mně. Bláznivé, ale napadlo mně, ještě, že tady není jedna moje bližší příbuzná, jak jí znám, měla by hodně kritických připomínek, jistě by nejméně polovinu z nich i vyslovila. Ale naštěstí je pořád ještě hodně hmotná, takže faux pas se nekonalo. 
Opětovali jeho zdvořilý tichý pozdrav a vzali mně bokem probrat záležitosti rodinné. A protože se jednalo o hrdinu s podmínkou, tak neztropil výtržnost, že je opomíjen, ale taktně vyčkal venku.

Má snaha pokračovat v příběhu skončila smíchem přízraku za mými zády. Za zády, neb pozice mého pracovního stolu, nechce-li po něm chodit, moc místa neposkytuje. 
"Proč nepíšeš rovnou, že je to mé horší já?" tázal se prodíraje slova mezi smíchem.
"Třeba proto, že si neumím odpovědět na filosofickou otázku, zda je toto skutečně horší já. Je horší ten, kdo tropí nezbednosti nebo ten, kdo si takového hrdinu vymyslel?" tato otázka mně skutečně napadla, však zalistuji-li v minulosti, je to jako ona otřepaná hra na dobrého a zlého vyšetřovatele.    

 pokračování          

5.11.15

Pobyt v citadele (čtvrtá část)

pokračování

Uvykla jsem tomu, že jedna podoba nevydržela Šamanovi ani 14 dnů. Tentokrát mně doprovázel v podobě tygra šavlozubého, já si ponechala svůj lidský obal, ač procházeli jsme tržištěm se všemi možnými alchymickými pomůckami, sem tam se objevovali i lidé. Byly tam různé baňky, kádinky, virgule, pomůcky všeho druhu, látky všech možných tvarů, barev a vůně, z rozličných materiálů vyrobená roztodivná zvířata, některé i oživly. Měla jsem na sobě něco jako středověké šaty a plášť mohl být i habitem, také hýřil barvami, jen převažovala černá. Ohromnému zvířeti vedle mně se nikdo nepodivoval. Docela jsme zapadali do prostředí. Již mi jen chyběla křišťálová koule do ruky, bych se mohla vydávat za potulnou vědmu.
Okolí mi připomenulo kolonii alchymistů, kde jsme již kdysi dávno byli. Tedy já tam spíše zabloudila na útěku před přízrakem, který mně stopoval, ale to je jiný, prozatím nenapsaný příběh. Nakonec se tehdy celá záležitost vyjasnila a skončila domluvou. 
Došli jsme k Citadele, kdy jsem kdysi našla azyl. Správce, humanoid, který to měl na starosti mně poznal, docela příjemné shledání. Mého tygra oslovoval zásadně příteli a hleděl mu přitom do očí. Nebylo pochyb o tom, že se navzájem znají, ani podoba jej nezmátla. Jistě, nacházel své známé na různých místech, nakonec příjemná změna proti jiným místům, kde jej v hrůze zažehnávali.

"Opomenula ses zmínit, že obvykle jsem nazván chodící temnotou, nejčernějším přízrakem, pekelnou stvůrou." do tohoto psaní mi jednoduše mluvit bude. Naštěstí se dobře poslouchá jeho melodický hlas.
"...a ztělesněním zla, v lepším případě nesmírně nebezpečným jedincem, téměř zázrak, že po těch létech naší známosti ještě žiji." nenechala jsem si vzít slovo, však jde o mé vyprávění, "čtenáři musí být naprosto jasné, že slabší povaha by již dávno zkolabovala."
Nejhorší Bytost v celém vesmíru se snažila tvářit přísně, ač koutky rošťácky přemáhaly úsměv. Ne, že by neuměl pockerface, jen nikdy pořádně neví, kdy jej jak vidím. Obvykle spíše ne, jenomže teď se mi zase motá do příběhu.
"Myslíš, že znáš pravdu celou o Neznámém Cizinci?" ach ne, zamotal mi jej do kapitoly, kde vůbec nevystupuje.
"Bylo chybou podceňovat jeho inteligenci, schopnosti a tak... Popravdě zpočátku jsem nevěřila, že je opravdový, měla jsem jej za projekci vymyšlenou v žertu." nedalo mi to neodpovědět.
"Tady jej ponecháme stranou, ale v příběhu svojí roli hraje a hrát bude." pronesl záhadně.
No tak jen čtenáři tiše prozradím, mám s ním jiné plány. Neřešit jej a ponechat na něm, zda si tuto stinnou stránku svojí osobnosti přitáhne více k sobě a prakticky si jí pohltí a rozpustí či tak něco anebo ne, v druhém případě budu tento jev respektovat bez jakékoli vlastní intervence.      

Většinu času v Citadele jsem trávila studiem různých podob draků v ohromné knihovně. Na to, kolik zde pobývalo humanoidních postav, možná i lidí, byla prázdná. Tygr buď si měl své zájmy, ani nevím jaké, anebo ležel u mého stolu, tu a tam nakoukl do nějaké knihy. Pravda ve svých velkých tlapách udržel i velice těžkou knihu, čehož jsem měla sklony tu a tam využít. Kromě nahlížení do mé literatury si studoval něco ve znacích mi neznámých, připomínaly ohnivé písmo z jedné pověsti, které si mizelo a ukazovalo se. Vypadal velice zaujatě. 
Někdy jsem procházela chodbami, spíše bez tygra, než s ním. Každý si zde v nějakém rohu (bylo tam hodně rohů) něco kutil, tvořil, občas něco bouchlo. Buď se pracovalo v sehraných skupinách, ale našlo se i několik sólistů. Nedalo se říci, že by převažovali humanoidi mužské polarity, v obdobném množství byla zastoupena i ženská část. Atmosféra natolik úžasně pracovní, až jsem zatoužila něco takového zažít i v reálu. Každý si dělal své a nechal ostatní být. Občas jsem si povídala s dámou neurčitého věku. Objasnila mi, že do Citadely se nemají šanci dostat ti, kteří nezabývají se svými věcmi, ale zajímají je ostatní. To si myslím dostatečně vysvětluje původ oné úžasně tvořivé atmosféry. Na oplátku mi vyjádřila údiv nad mým zvířecím společníkem, nu údiv dlouze nevydržel, neb jsme došli do části, kde si Šaman něco vytvářel překvapivě v podobě humanoidní, oblečen do černých kalhot s černým hadrem kolem hlavy. Nesmírně působivě to vypadalo. Jistě, s drápy by se mu s takovými jemnými skleněnými titěrnými věcičkami dosti špatně zacházelo. Naštěstí dámě nepřišla příliš výstřední vlastnost mého společníka bez varování si měnit podoby. Líbilo se jí, jak rychle se změně přizpůsobím. Nu, neviděla jak zacházím s jím vytvořenou entitou  "Neznámý Cizinec", to by jí ten soulad tak dokonalým nepřišel.

Formovala jsem si draky z mraků podivně jiskřivých barev v odlescích velice blízkého Slunce. Splétala do jejich tvarů podivně velké rostliny, poddajné držet jakoukoliv podobu, modelovala je z hlíny, vytvářela z vln lámajících se o pobřeží. V podstatě jsem hledala vhodný poměr a dospěla k závěru, že budu to muset nějak smíchat dohromady. S oživením jsem se netrápila, šlo pouze o zkoušku toho, čím se budu více zabývat v budoucnosti.
Pocit, že musím jít dál...tak opustila jsem Citadelu s vědomím, že cestou zpět neminu ji. Procházeje tunelem, potkala jsem jednu bytost z doby minulé. Vrátila mi něco, co kdysi jsem jí poněkud lehkovážně dala, tak uvidíme, co udělá to...

"A ještě jsi mně postavila před hotovou věc, dala mi ultimátum a vyšlo to." řekl tiše. 
V podstatě to tehdy klaplo. Jenomže to byla naprosto jiná situace, než teď. 
"Nebyla tolik jiná." zase hlasitě myslím, příšerný zlozvyk, na který on reaguje přímo. Možná si ani neuvědomuje, že vlastně nemluvím, jen hlasitě myslím.
"Máš schopnost v nejnevhodnější okamžik odbíhat od problému." člověk by řekl, že trpí samomluvou, nebýt mých myšlenek. Ale zdvořilé od něj, že mluví. 
Popravdě nechce se mi komentovat situaci buď, anebo. Při návratu domů se mi toho dosti objasnilo. Jsou okamžiky, kdy nedá a ani nechce se předvídat. Ono je potřeba nechat věci by se vyvinuly a události, by se udály. 
Před cestou jsem toto neuměla, po návratu to jde samo... 


pokračování  
         

4.11.15

Na cestě (třetí část)

předchozí

Vzpomenu-li na dobu počátku cesty, přijdu si jako dobrodruh vrhnuvší se někam beze špetky důvěry. Ona příhoda se zombie ve mně dlouho budila pocity až fyzického zhnusení, kdykoli jsem si na ní jenom vzpomenula. Představovala největší atraktor Velikého Lháře, tedy souhry podivných okolností, o nichž byla řeč v úvodě této minisérie. Jistě, dnes je vše posunuto do úplně jiné roviny, jenomže od té doby jsem prošla kus cesty a prožila mnohé. Pocítí-li člověk hnus na vlastní kůži, udělá mnohé, by se mu vyhnul. Někdo by se vydal pátrat po původu Velkého Lháře, z mého pohledu bylo podstatné, jak já sama jsem k vzniku tohoto jevu přispěla, čím a co udělat, abych se do takové situace nedostala již více. Ono vytvoří-li člověk něčemu podmínky, z okolí se již najde vhodný atractor a událost míjí událost. 

Vystoupali jsme na vrchol sopky. Nevím, jak dlouze jsme kráčeli, chvíli vepředu on, chvílí já po kuželi jakoby ve spirále. Nebylo tam nic, jen kameny držící pohromadě, ani dne, ani noci. Barva tmavonebarevná do šedava, mírně se blížící černé, asi jako odstín brikety v odlesku slunce. Prach se tam nevyskytoval, ani jsem nepozorovala, že bychom byli zašpinění. Pochopila jsem, že cílem je dostat se nahoru a šetře dechem odpustila jsem si i hlasité myšlenky. Únava mně netížila. Místy jsem měla pocit, že vedle mně kráčí i Zombie...jenomže vypadal značně nehmotný oproti nám, spíše jako přízrak. Říkala jsem si, že nebudu vířit ty protivné energie a posilovat jej a ono se to ztratilo.  Došlo i na okamžiky, kdy jsem měla pocit, že jdu úplně sama, což mně netrápilo. Každopádně tam nahoře jsme již byli oba.


Na vrcholu byla díra do kuželu a v ní ostré kameny a hodně hluboko. Ne, to nebyla fatamorgana, nýbrž šamanovo sdělení, že jdeme dovnitř toho útvaru. Nechápala jsem, jak to asi chce provést. Skočíme dramaticky dole? Zřejmě hlasitá myšlenka, neb na ní evidentně reagoval jeho hlasitý smích nesoucí se do hlubiny.  Suverénně stoupl nohou jakože kráčí dole a ouha, on se mu pod nohou vytvořil schod. Další krok a další schod. Nesmírně praktická dovednost, máme-li scházet dole a kochat se strukturou stěn, kolem kterých procházíme. Také někdy ve snu litujete, že nemáte sebou fotoaparát? Anebo se to stává jen ujetým fotomaniakům?
Obrátil se bokem, podal mi ruku a vyzval mně, bych šla za ním. Velice opatrný krok a další, a další a proces tvoření schodů pod jeho nohami, jak já jdu za ním ještě tam byly, mně natolik zaujal, že jsem nemyslela na tu vzdálenost mezi námi a dnem. Možná znáte situaci, ve snu se zapne rácio, a následkem toho se člověk probudí hrůzou ze snového pádu. Tak přesně takto se zapnulo rácio po chvíli i mně. A schody se mi začaly drolit pod nohami. Klouzaly mi nohy na kamenech, až jsem narazila do něj. Být to někdo, kdo neví, že jsem mistrem nečekaných zvratů, tak zahučíme ve strnutí překvapením dole a bůhvíkde bych se nakonec probudila. Jenomže on již se mnou několik nečekaných zvratů zažil, takže mně zadržel těsně na posledním schodě, předtím, než jsem mu stihla nechtěně podkopnout nohy, a dal mi přednášku k tématu důvěra. Jednoduché, jestli mu důvěřuji, tak ty schody, které vyrobil, se mi pod nohami drolit nebudou. Po takové přednášce člověku nezbude, než pod dojmem z autority tiše našlapovat po schodech, o jejichž existenci nebude rozhodně pochybovat, ani kdyby tam žádné nebyly.

Možná čtenáři přijde, že jde o bytost nesmírně autoritativní, nu, není-li zbytí, i docela ano. Autoritou ale nedá se vyplnit mezera, ovšem je-li potřeba udělat něco za situace, kdy řádění Velkého Lháře vše rozmetalo, kolem se plížil Neznámý Cizinec a ještě pořád mne pronásledoval Zombie, nezbude, než-li autorita. Jsou okamžiky, kdy se člověk musí rozhodnout, zda bude důvěřovat či nikoli. Před stejnou otázkou stojím prakticky pořád, neb vylézají najevo věci, kterým jsem sice nevěnovala pozornost, nicméně zřetězili se takovým způsobem, že přehlížet je nelze.

Tam dole, dorazili jsme na planinu, na planině se vzedmula Věž. Má Věž, kde budu chvíli přebývat, bych porozuměla prostředí, v němž jsem se ocitla. Uvnitř byla taková strohá, připomínala gotiku svým stylem. Jak již jsem podotkla v předchozí části, on Šaman vyniká praktičností a  pragmatičností, takže první věc, které se řádně věnoval bylo potrubí a kanalizace. Jistě, ucpané spojení způsobilo nejednou problémy. Vyrozuměla jsem, na nějakou dobu se vzdálí.
Z té Věže pozorovala jsem Zemi, byla tak obrovská a tak blízko, i Slunce jevilo se jiné... Bylo by tak krásné být zde, vidět iluze a nechtít je vidět v pravém světle. Místo jako dělané pro to, by si člověk uvědomil svá vlastní pochybení. Začala jsem zde vidět i, co myslel šaman těmi svými pochybeními a proč měl ty mé za malé ve srovnání s nimi.

Popravdě doopravdy jsem si tento střípek poznání zkompletovala až doma, když nabyla jsem odvahy prolistovat své poznámky a dokumentaci z té doby. Zášleh poznání umí být nemilosrdný. Pochopila jsem onu záležitost s neznámým cizincem plně na vědomí a již se nedivím tomu, že mé podvědomí vyprodukovalo tolik odpornou zombie. Poznání, jemuž jsem úspěšně doposud unikala, se objevilo v plné své kráse. Bylo chybou myslet si, že na druhém konci vlny šlo o nevědomé reakce...naopak, pod rouškou nevědomosti se zformoval a následně velice dobře skrýval sakra dobře promyšlený záměr.

Mojí samotu ve Věži narušil příchod zraněného Cizince. Již zase a ve stavu, kdy jen totálně nehumánní tvor by mu odmítl přístřeší. Belhal se po vlastních, vpustila jsem jej do vstupní přízemní haly. Vypadal zaneřáděně, nechala jej odpočinout potrhaného, podivně páchnoucího potem a poté se spíše proplazil deseti schody. Připravila jsem mu místnost hned dole. Magie ve snu má výhodu, že hodně věcí člověk provede bez doteku, takže jsem mu pomalu pomohla dostat z těla zbytky něčeho, co kdysi mohlo býti šatstvem a dotlučeného jej přenesla levitací na stůl, kde pouze pod mým dozorem se mu rány čistily, omývaly, něco se zašilo, něco se rovnalo, vůbec se celý tak nějak dával dohromady. Vypadal klidně, rysy uvolněné, přesto držela jsem si odstup. Ani jednou jsem neměla odvahu ukázat mu záda. Probral se, byl schopen si dát koupel, jelikož vykazoval známky hladu, dalo se mu připravit i jídlo. Ošacení si již byl schopen zformovat sám.
Nenechala jsem se oklamat jeho zdvořilým chováním. Má zkušenost velela opatrnosti vůči tvorovi podlosti schopného. Nechala jsem jej prohlédnout si část Věže doprovázej jej, na takové to, ještě kulhám, jsem nebrala ohledu. S jeho odchodem ze mně spadla ohromná tíha, ono být pořád ve střehu je náročné i ve snu. 

Další dny ve Věži probíhaly poklidně... Jednou jsem sice zažila nápor dronů, nu toto místo vždy se vyznačovalo přetechnizovanými hračkami. Vzala jsem to jako příležitost otestovat si ochranné pole, na kterém se ty stroje přeprogramovaly a šly tam, odkud byly vyslány.Po jejich původu jsem nepátrala, proč také. Šlo-li o iluze, o něž není zde nouze, tak se prostě rozplynuly. A pokud je někdo vyslal s jakýmkoli záměrem, sám si svého záměru užíval. Však až pohnu se dál, tam již takovou mechaniku nebude možné použít.

V poslední den svého pobytu ve Věži jsem dostala milou návštěvu. Mudrce mi známého z čajového obřadu. Shledání nenadále, zpříjemněné uvařeným čajem, k čemuž jsem mu velice ráda propůjčila část svého prostoru. Přišel mi říci a ukázal v obraze, který vyvstal mezi lístky čaje plujícími ve vodě, že můj Šaman má z každého uhlu trochu jinou tvář, jak sžíváme se, postupně si jej poznávám. A v tom uviděla jsem jej z trochu jiné strany, kde vypadal naprosto stejně jako Neznámý Cizinec. Pro mně odvracená strana, říkal Mudrc, jenomže pro něj naopak strana velice známa, ta kterou viděl nejčastěji. 

Bylo by velice zjednodušené konstatovat, že Neznámý Cizinec je vším negativním na Šamanovi. Pravda, jde o jeho slabé místo, ale ne o personifikaci zlého. Chce-li člověk někoho poznat, spolupracovat s ním, musí umět přijmout nejenom to úžasné, skvělé, dokonalé...ale i slabou stránku osobnosti.  

pokračování                  
  

3.11.15

Každá cesta začíná doma... (druhá část)

předchozí

Každá cesta začíná doma a posléze i doma končí. Teď jsem již zpět a popravdě, jen okamžiky mezi minulou a budoucí cestou. Netušila jsem, jak dlouho bude trvat. Ani, že se doma jen ohřeji a půjdu dál zase. Ani teď nevím, kam povede další cesta, nicméně k cíli, jehož možná někdy dosáhnu, mně dosavadní cesta pouze přiblížila, nikoli dovedla. Nedá se říci, že bych si ono putování neužila, možná je potřeba jít na cestu pro ni samotnou, vychutnat si ji a cokoli přinese, tak brát jako bonus. 

Není potřeba idealizovat si to v dáli a naopak opovrhovat domovem. Cesta smyslu postrádá, pokud to něco, co člověk si na ni získal, neumí stáhnout a donést domů, by provázal si to. Takové cesty bez ničeho, vnitřního smyslu postrádají. Je-li cesta pouze o tom, by člověk se mohl pochlubit, kde všude byl, není podstatnou bez něčeho hlubšího, oslovujícího jeho duši. Když člověk uvázán je jenom doma, jeho duše ztratí rozlet, nevzlétne ke hvězdám, nezachytí tlukot běžně neviditelného.


Velice by se mi sešlo slovo "hmota" ve smyslu matérie, materiálního, jenomže s tímto pojmem opatrná jsem. Po návratu domů jsem se rozhodla hrdinsky si něco ověřit. Nu ověřila a výsledek mně příliš nepotěšil. Hřeje mně jen jistota, že vím a jasno mám. Ne každé poznání je příjemným a líbivým. Takže vzít nohy na ramena a zdrhat ze směru, který jevil se být slepým. Dokonce se mi povedlo zablokovat přístupovou cestu šamanovi, poprvé vůbec. Vážně jsem nestála o to, by nějak komentoval vzniknuvší situaci.

Na cestě lze vyzkoušet si mnohé a také získat. Ale udrží se to i poté, co se člověk vrátí? Je hezké objevit v sobě dovednosti, jen umět uplatnit je i v těch nejobvyklejších podmínkách. Se zátěží domácího prostředí, převzatých závazků, nakupené pošty... Jistě, mluvím o aplikaci magie na reálný svět. Člověk by měl odcházet svobodně a v dobrém záměru. Nebýt nucen okolnostmi k něčemu, vždyť možností je vždy povícero. Vydat se na cestu znamená zbavit se zaužívaného a jistého ve prospěch něčeho nejasného a nehmatatelného s neurčitým koncem. Jenomže jinak nelze nové si poznat a získat.


Povedlo se mu onu blokádu překonat až po pár hodinách a potom dal nesmírně najevo, že není halucinaci, ani imaginálním stvořením nemohoucím se manifestovat v běžném světě. Jeho příchod byl poněkud fyzicky znatelnější. Doposud jsem neviděla tak rychle vyklizený prostor od ostatních lidí, ač bylo jich hodně. Najednou každý z nich cítil potřebu být ode mně velice daleko. A my měli možnost si reálně promluvit. Setřel rozdíly mezi námi v běžné realitě navzdory svému, přeci jenom jemnějšímu, skupenství. Obvykle vytrvalý dráždivý kašel brání jakémukoli rozhovoru, tak tedy mně zbavil toho kašle. Netušila jsem, že to jde jako mávnutím ono mýtického kouzelného proutku. Prostě vše, co bylo nachlazením, zmizelo. Však není důstojné mluvit s někým a prskat na něj bacily. Mé prověření situace vzal nesmírně vážně. Omluvil se zato, že ještě neměl pravdu, kladouc důraz na "ještě" a pragmaticky mi navrhl kompenzaci. Zbavení nachlazení představovalo jenom menší závdavek. Popravdě, mám kolem sebe dosti živo, bylo by hloupostí odmítat pomoc nadlidskou jen za možnost, by "ještě" mělo šanci. O to více, nemusím-li pro ono imaginální "ještě" udělat vůbec nic. 

Existuje-li nějaká vlastnost typická pro onu bytost, jež mně tu a tam doprovází, jindy si mizí a objevuje se dle svého vlastního algoritmu, je ní právě nesmírná praktičnost a pragmatičnost. Existuje pragmatický poeta? Jako imaginální stvoření... nesporně ano. Přihlížet, jak se na cestu chystá žena, zatíží nervovou soustavu jakéhokoli tvora mužské polarity. Takže mi dal něco jako souřadnice a vymizel si po své ose. Ne, že by mi ony souřadnice něco říkaly, ale neznám bytost ženské polarity, která by si tím ve stádiu, balím se na cesty, lámala hlavu... Jistě ona "bagage" je pouhým podobenstvím.


Ocitla jsem se někde, v prostoru, kam jsem doletěla letadlem. Nic, pustina a já samotná. Nade mnou hvězdy. Jedna z nich se přiblížila osvětlila mně a já se ocitla v centrifuze, pocit, že se točím kolem svojí osy a potom i do všech stran a u toho stoupám nahoru. Dorazila jsem někam, kde se nacházela umělá vybudovaná plocha mezi Zemí a Lunou, tam čekal stroj připomínající raketoplán, jistě souřadnice byly příliš vysoko. Ono ovládání vypadalo jako docela jednoduché, sešlo se nás tam tak 5 různých lidí. Nastartovalo to, vzlétlo to a potom, mohu-li to zpětně analyzovat, se nám každému zhmotnila naše nejhorší noční můra v podobě pronásledovatele. Nedalo se jinak, každý z nás se musel vypořádat s tím svým. Aha, to jsou naše nedořešené věci, blesklo mi hlavou, ještě, že jich nemám více. Objevila jsem střelnou zbraň poměrně velké ráže, ale unesla jsem jí a vystřelila tomu svému pronásledovateli velkou díru do srdce. Náraz jej hodil na zem a já se s klidem vydala k nějaké větší plošině, kde byly něco jako moduly pro jednoho. Labyrint k ním vedl a proti mně již jako zombie pronásledovatel s dírou v srdci se mne snažil dotknout. Takový pocit hnusu jsem snad ještě v životě nezažila, ne strach, ale zhnusení, neskutečné, já se toho snad nechtěla ani boxerem dotknout. Utekla jsem, kličkovala, téměř se neohlížeje v myšlenkách mi blýskla vzpomínka na biblickou Lotovou ženu. S ulehčením nastoupila do jednoho z modulů, cítila jsem, že patří mně, ještě 4 tam stály, takže ti další lidé doposud vedli souboje se svými přízraky. Posadila se do křesla, připoutala se, s podivným pocitem ohrožení stiskla tlačítko start a vyletěla. Neseděla jsem v křesle...byl to maskovaný zombie, který mně křečovitě svíral.
Nejsem si jistá, zda to byl pocit neuvěřitelného hnusu chtějící vyvrhnout i nehmotný obsah žaludku, nebo zda strach z tohoto pocitu po uvědomění si, v čem to sedím a ono mně to znehybnilo, ale představovalo to pro mně natolik obrovskou hrůzu, až jsem se vymístila z těla.

Ocitla jsem se pod nějakou sopkou. Měla jsem tělo, vypadalo nepoškozeně. Seděl tam, ne zombie, šaman. Zkoumavě mně pozoroval. "Až se vrátíš, nebude to již odporná zombie."

pokračování