6.11.15

A cesta vedla do ohnivé výhně... (pátá část)


předchozí

A cesta vedla do ohnivé výhně. Již psala jsem o našem rozhovoru a skoku do , takže tuto pasage nebudu popisovat znovu. Prostě jsme do ní potom skočili rovnou po hlavě. Neseškvařilo mně toto prostředí. Dostala jsem se někam na prosluněnou krásně zelenou a všemi barvami hýřící louku, která plula v paprscích Slunce připomínaje poušť. Terén se postupně zvlňoval, vzduch pohybující se horkem vytvářel rozdílné vrstvy a vše zacházelo do kaleidoskopu barev. Bez koncentrace by se jednomu velmi rychle zatočila hlava. 

Nečekané setkání s Cizincem, pohled z čí do očí, ani jeden z nás nesklopil zrak. Ve zvlněném vzduchu nemluvili jsme, myšlenka šla přímo k myšlence. Neměla jsem jako obvykle pocit, že mně podrazí, vrazí mi kudlu do zad, či podobně optimistické předtuchy. Nějak Slunce rozpustilo nános nedůvěry. 
Co vlastně doopravdy vím? Napadlo mně v atmosféře poklidného mlčení. Co z viděného, zachyceného, zažitého je realita a co iluze, či trik? A právě takové nápady mně přivedly hlouběji k sobě, začaly úžasné lekce, jak vnímat a vytáhnout si ono pravdivé, neovlivněné kulisami venkovními. Umět napojit se na hlubinu vlastního nebe a spojení stabilizovat.  

"Říkal jsem, že Neznámý Cizinec patří do příběhu." prohlásil sleduje monitor a mé zápisky. Zdá se, že můj rukopis přestal pro něj být směsi hieroglyfů kombinovaných sypaným čajem.
Momentálně mám z této postavy smíšené pocity. Jistě, jako motivace, takto dopadnout nechci, mně posunul vždy dál. Ale nejde to skrze méně komplikovaného hrdinu?
"Je dokonalý, mám jej rád." trval na svém. Nechápavě jsem se zahleděla do jeho očí, přišlo mi to jako vtip, k mému tázavému zírání se rozpovídal: "Má invenci, ví, co chce, i když je to hloupé a působí to nepatřičně, nevadí mu být neomaleným..."
"Protože si s bohorovným klidem smaže cokoli, co se mu momentálně nehodí do krámu." tu poznámku jsem si neuměla odpustit.

Mlčení... 
"Podívej, jde o postavu, které neumím dát konkrétní vlastnost, předvádí natolik různorodou škálu nálad, až mám pocit, že jde o podivný vtip zvráceného demiurga." 
Nevypadal, že by rozvinutí mé prvotní poznámky k poněkud nestabilnímu charakteru postavy ocenil.
"To mně nenapadlo, že by mohl na tebe takto působit." prohlásil méně razantně, "uvidíš, změní se a uvidíš jej jinak."
Možná je chybou nechat přízrak skupenství méně pevného tvořit postavu,  navíc jej podezírám z protekcionalizmu vůči Cizinci. 
"Tak proto mu pořád říkáš Neznámý..." zamyslel se.
A já jej v zamyšlení ponechávám, nestačí, že mi hlavní hrdina mluví do psaní, on si ještě tvoří další vedlejší roli vycházeje z projekce stínu. Jestli takto jej zná Mudrc, musí být bezpochyby světcem...

Bylo hezké potulovat se po pláži a poznávat hebce sametovou tvář Cizince. Přesto bylo zatěžko pro mně uvěřit tomu, že doopravdy jde o část osobnosti Šamana. Několik týdnů jsem si v poklidu nevěřila, až se začaly dít podivné věci. Nu a shluk podivných věcí je již argumentem, co přesvědčí. 

Jenomže to jsem se zase posunula o kus dál. Poznala jsem nejenom Lunu, ale i Měsíc a nějak se mi to spojilo dohromady. Jistě, předtím jsem si potřebovala odžít to jen ze jedné strany, tu kterou znám. K onomu shluku náhod došlo jednoho krásného rána, kdy Šaman velice pozorně vyzvídal, nakolik beru jeho hrdinu vážně. Popravdě jeho hrdinu jsem měla tendence považovat za halucinaci, podávanou mi vlastní fantazii domnívaje se, že ta potvůrka mi to servírovala jako jeho vlastní nápad. Protože něco tolik proměnlivého, totálně měnícího přístupy, pohledy, to neexistuje ani v politice, i tam převrácení kabátů a změna masek má nějakou kontinuitu. Jeho snahu, že již je načase to vzít jako fakt jsem považovala za podivné mezi sférické echo. 
Jenomže, když jsem zažila den, kdy najednou se mi vše drolilo pod rukami, div ne pod nohy mi plachtil člověk ze střechy, málem jsem zadělala na požár a den ne a ne skončit, pojala jsem podezření, že Universum by mohlo připustit existenci i tak podivné stránky osobnosti projektované výhradně v jediné sféře. Rozhodla jsem se odvrhnout pohled nevěřícího Tomáše a vykonala rituál na téma credo... poté svět se obrátil jinak. A vydrželo to další a další a další dny...
Možná právě neschopnost uvěřit vede k zázrakům.

Jak jsem vypozorovala, bylo docela jedno, co si o tomto hrdinovi, vlastně pro mně novém, neb jeho skutečnou existenci jsem teprve nedávno připustila, myslím. Jak hodnotím jeho projevy, či zda jím vůbec věnuji pozornost. Podstatné bylo, že jsem připustila jeho existenci.

"Různé věci vypadají z různého pohledu..." začal Šaman v posedu na nějakém kameni vyčnívajícím z mlhy, kterou by šlo doslova krájet. 
"Hrůzně jinak." skočila jsem mu do řeči. Takto zase řádí můj stín vypouštěje slova s kadencí kulometu. Pro změnu jsem tentokrát kázala já. Nehodlám řešit, zda jeho hrdina je přímo stínem nebo jen podle jeho stínu a nějakého tu a tam drobného lepšího vlivu vyprojektovaný. Jednoduše je, a já s ním holt musím počítat, neb další dny rozkladu již zažít nehodlám. K tomuto přístupu jsem byla donucena tlakem okolností, jistě, když člověk s někým spolupracuje, nemůže mu jen tak bortit existenci jeho vlastního mýtu. Mám-li s ním ale nějak pracovat, tak extrémní výkyvy pominou velice rychle a v mé přítomnosti si odpustí svůj zvyk měnit svůj přístup, nedejbože k tomu, na čem se domluvíme.

Na této cestě jsem se začala zabývat i něčím novým, co jsem doposud nedělala, něčím, co přišlo si ke mně samo a okouzlilo mně. Když nakročila jsem, zavedlo mně to k mým předkům. Byl tam dům. Nebyl jen domem, na který si pamatuji, ale byl domy, jež jsem poznala a zároveň i domy, o nichž mí předkové mi vyprávěli. Byli tam všichni, ti, které jsem zažila, ti, vidění na fotografiích, nakonec i ti, které jsem neznala. Velice dojemně hezké setkání s generacemi přede mnou, ani nevím jak dalece. Ten dům pojímal všechny domy zároveň, mezi námi pulsovalo spojení stejné krve.
A vedle mně se najednou objevil Neznámy Cizinec. Smíšené pocity jsou, když stojíte před rozsáhlým shromážděním předků a tiše přemítáte, co by jste jím tak řekli, kdyby je zajímalo, kdo či co to stojí vedle mně. Bláznivé, ale napadlo mně, ještě, že tady není jedna moje bližší příbuzná, jak jí znám, měla by hodně kritických připomínek, jistě by nejméně polovinu z nich i vyslovila. Ale naštěstí je pořád ještě hodně hmotná, takže faux pas se nekonalo. 
Opětovali jeho zdvořilý tichý pozdrav a vzali mně bokem probrat záležitosti rodinné. A protože se jednalo o hrdinu s podmínkou, tak neztropil výtržnost, že je opomíjen, ale taktně vyčkal venku.

Má snaha pokračovat v příběhu skončila smíchem přízraku za mými zády. Za zády, neb pozice mého pracovního stolu, nechce-li po něm chodit, moc místa neposkytuje. 
"Proč nepíšeš rovnou, že je to mé horší já?" tázal se prodíraje slova mezi smíchem.
"Třeba proto, že si neumím odpovědět na filosofickou otázku, zda je toto skutečně horší já. Je horší ten, kdo tropí nezbednosti nebo ten, kdo si takového hrdinu vymyslel?" tato otázka mně skutečně napadla, však zalistuji-li v minulosti, je to jako ona otřepaná hra na dobrého a zlého vyšetřovatele.    

 pokračování          

Žádné komentáře: