3.11.15

Každá cesta začíná doma... (druhá část)

předchozí

Každá cesta začíná doma a posléze i doma končí. Teď jsem již zpět a popravdě, jen okamžiky mezi minulou a budoucí cestou. Netušila jsem, jak dlouho bude trvat. Ani, že se doma jen ohřeji a půjdu dál zase. Ani teď nevím, kam povede další cesta, nicméně k cíli, jehož možná někdy dosáhnu, mně dosavadní cesta pouze přiblížila, nikoli dovedla. Nedá se říci, že bych si ono putování neužila, možná je potřeba jít na cestu pro ni samotnou, vychutnat si ji a cokoli přinese, tak brát jako bonus. 

Není potřeba idealizovat si to v dáli a naopak opovrhovat domovem. Cesta smyslu postrádá, pokud to něco, co člověk si na ni získal, neumí stáhnout a donést domů, by provázal si to. Takové cesty bez ničeho, vnitřního smyslu postrádají. Je-li cesta pouze o tom, by člověk se mohl pochlubit, kde všude byl, není podstatnou bez něčeho hlubšího, oslovujícího jeho duši. Když člověk uvázán je jenom doma, jeho duše ztratí rozlet, nevzlétne ke hvězdám, nezachytí tlukot běžně neviditelného.


Velice by se mi sešlo slovo "hmota" ve smyslu matérie, materiálního, jenomže s tímto pojmem opatrná jsem. Po návratu domů jsem se rozhodla hrdinsky si něco ověřit. Nu ověřila a výsledek mně příliš nepotěšil. Hřeje mně jen jistota, že vím a jasno mám. Ne každé poznání je příjemným a líbivým. Takže vzít nohy na ramena a zdrhat ze směru, který jevil se být slepým. Dokonce se mi povedlo zablokovat přístupovou cestu šamanovi, poprvé vůbec. Vážně jsem nestála o to, by nějak komentoval vzniknuvší situaci.

Na cestě lze vyzkoušet si mnohé a také získat. Ale udrží se to i poté, co se člověk vrátí? Je hezké objevit v sobě dovednosti, jen umět uplatnit je i v těch nejobvyklejších podmínkách. Se zátěží domácího prostředí, převzatých závazků, nakupené pošty... Jistě, mluvím o aplikaci magie na reálný svět. Člověk by měl odcházet svobodně a v dobrém záměru. Nebýt nucen okolnostmi k něčemu, vždyť možností je vždy povícero. Vydat se na cestu znamená zbavit se zaužívaného a jistého ve prospěch něčeho nejasného a nehmatatelného s neurčitým koncem. Jenomže jinak nelze nové si poznat a získat.


Povedlo se mu onu blokádu překonat až po pár hodinách a potom dal nesmírně najevo, že není halucinaci, ani imaginálním stvořením nemohoucím se manifestovat v běžném světě. Jeho příchod byl poněkud fyzicky znatelnější. Doposud jsem neviděla tak rychle vyklizený prostor od ostatních lidí, ač bylo jich hodně. Najednou každý z nich cítil potřebu být ode mně velice daleko. A my měli možnost si reálně promluvit. Setřel rozdíly mezi námi v běžné realitě navzdory svému, přeci jenom jemnějšímu, skupenství. Obvykle vytrvalý dráždivý kašel brání jakémukoli rozhovoru, tak tedy mně zbavil toho kašle. Netušila jsem, že to jde jako mávnutím ono mýtického kouzelného proutku. Prostě vše, co bylo nachlazením, zmizelo. Však není důstojné mluvit s někým a prskat na něj bacily. Mé prověření situace vzal nesmírně vážně. Omluvil se zato, že ještě neměl pravdu, kladouc důraz na "ještě" a pragmaticky mi navrhl kompenzaci. Zbavení nachlazení představovalo jenom menší závdavek. Popravdě, mám kolem sebe dosti živo, bylo by hloupostí odmítat pomoc nadlidskou jen za možnost, by "ještě" mělo šanci. O to více, nemusím-li pro ono imaginální "ještě" udělat vůbec nic. 

Existuje-li nějaká vlastnost typická pro onu bytost, jež mně tu a tam doprovází, jindy si mizí a objevuje se dle svého vlastního algoritmu, je ní právě nesmírná praktičnost a pragmatičnost. Existuje pragmatický poeta? Jako imaginální stvoření... nesporně ano. Přihlížet, jak se na cestu chystá žena, zatíží nervovou soustavu jakéhokoli tvora mužské polarity. Takže mi dal něco jako souřadnice a vymizel si po své ose. Ne, že by mi ony souřadnice něco říkaly, ale neznám bytost ženské polarity, která by si tím ve stádiu, balím se na cesty, lámala hlavu... Jistě ona "bagage" je pouhým podobenstvím.


Ocitla jsem se někde, v prostoru, kam jsem doletěla letadlem. Nic, pustina a já samotná. Nade mnou hvězdy. Jedna z nich se přiblížila osvětlila mně a já se ocitla v centrifuze, pocit, že se točím kolem svojí osy a potom i do všech stran a u toho stoupám nahoru. Dorazila jsem někam, kde se nacházela umělá vybudovaná plocha mezi Zemí a Lunou, tam čekal stroj připomínající raketoplán, jistě souřadnice byly příliš vysoko. Ono ovládání vypadalo jako docela jednoduché, sešlo se nás tam tak 5 různých lidí. Nastartovalo to, vzlétlo to a potom, mohu-li to zpětně analyzovat, se nám každému zhmotnila naše nejhorší noční můra v podobě pronásledovatele. Nedalo se jinak, každý z nás se musel vypořádat s tím svým. Aha, to jsou naše nedořešené věci, blesklo mi hlavou, ještě, že jich nemám více. Objevila jsem střelnou zbraň poměrně velké ráže, ale unesla jsem jí a vystřelila tomu svému pronásledovateli velkou díru do srdce. Náraz jej hodil na zem a já se s klidem vydala k nějaké větší plošině, kde byly něco jako moduly pro jednoho. Labyrint k ním vedl a proti mně již jako zombie pronásledovatel s dírou v srdci se mne snažil dotknout. Takový pocit hnusu jsem snad ještě v životě nezažila, ne strach, ale zhnusení, neskutečné, já se toho snad nechtěla ani boxerem dotknout. Utekla jsem, kličkovala, téměř se neohlížeje v myšlenkách mi blýskla vzpomínka na biblickou Lotovou ženu. S ulehčením nastoupila do jednoho z modulů, cítila jsem, že patří mně, ještě 4 tam stály, takže ti další lidé doposud vedli souboje se svými přízraky. Posadila se do křesla, připoutala se, s podivným pocitem ohrožení stiskla tlačítko start a vyletěla. Neseděla jsem v křesle...byl to maskovaný zombie, který mně křečovitě svíral.
Nejsem si jistá, zda to byl pocit neuvěřitelného hnusu chtějící vyvrhnout i nehmotný obsah žaludku, nebo zda strach z tohoto pocitu po uvědomění si, v čem to sedím a ono mně to znehybnilo, ale představovalo to pro mně natolik obrovskou hrůzu, až jsem se vymístila z těla.

Ocitla jsem se pod nějakou sopkou. Měla jsem tělo, vypadalo nepoškozeně. Seděl tam, ne zombie, šaman. Zkoumavě mně pozoroval. "Až se vrátíš, nebude to již odporná zombie."

pokračování




Žádné komentáře: