21.11.15

Menší esej o koncentraci

Schopnost koncentrace je nezbytná, chce-li člověk zažít cokoli mimo běžnou zkušenost, ať se jedná o yogu, přípravu na meditace, zkušenosti týkající se vymístění z těla, magické operace... Je základním pilířem a prvním zážitkem, pokud se chce člověk věnovat jakékoli práci s energií, éterem a mít propojení s ne tak viditelnými složkami sebe samotného.
Jistě, osvojení si technik koncentrace natolik, že se samovolně spouští, ulehčí nejednu situaci i v běžném životě.

Zklidnění těla do nehybnosti, pravidelný zpomalený dech a vědomí se soustředí na jeden jediný bod. V lepší knize o yoze lze najít popis, jak s koncentrací začít a v podstatě tyto techniky lze úspěšně aplikovat na jakoukoli okultní záležitost. Popravdě nevím přesně prakticky, jak to je s tím jedním bodem, protože já si jej od počátku vizualizuji, ale je myslím i přípustné na začátku si vybrat nějaký předmět třeba plamen svíčky. Ačkoli v některých materiálech o yoze se plamen svíčky doporučuje až ve vyšších stupních. Kdo nemá umění vizualizace jaksi vrozené, je vhodné předtím nebo souběžně s praktikem koncentrace začít i tréning vizualizace. U koncentrace spočívá vtip v jednoduchosti jednoho bodu. Kdo si umí vizualizovat nic, tak do toho nic, které může svojí strukturou rozptylovat si dosadí jeden bod, později třeba i složitou geometrickou konstrukci a bude jí brát za vlastní a zvykne si na ni.
Koncentrace do jednoho bodu nastaví vědomí do stavu, kdy nebudou v myšlenkách lítat záludné otázky a vůbec spektrum zmatených myšlenkových asociací. Jistěže asociace jsou nesmírně kreativní, jenomže na jeden dobrý nápad x nápadů k ničemu. U pěstování záležitostí okultních je nezbytně nutné se od tohoto zmatku oprostit, vytěsnit smetí a potom může přijít vnuknutí, které skutečně stojí za to, aniž by mozek byl nucen se zavařit.
Nejde-li zklidnit myšlenky hned, neva, ono je dobré nastavit si v nehybnosti nějaké dechové tempo, zaměřit se na jeho dodržování a dosti balastu tak odpadne samo. Možná v prvních fázích by to mělo být jenom o dýchání. Ono v různých pojetích a směrech yogy lze najít rozdílné návody, pravda v detailech, ale právě detail někdy může vést k úspěšnému zvládnutí.
Dopředu je mi líto soutěživých typů, kteří musí umět zvládnout cokoli, o čem se dočetli, že to jde :) Zde nejde o soutěž s nikým. Člověk sám sebe ukecává, by změnil sebe, svůj vlastní přístup. Ona soutěživost a dravost se při pěstování okultismu tak nějak vytratí, neb člověka nepustí dál, mohu-li věřit pramenům yogínským, tak praktikování skutečné yogy (ne její fitness instantní mutace) také podobný přístup spolehlivě odbourá...v opačném případě adept buď visí anebo prostě se na to vykašle a vrátí se k dosavadnímu či profičí více duchovních přístupů a možná jednou se v něčem nalezne.

Narazila jsem v knize Mircea Eliade, Jóga, nesmrtelnost a svoboda na drobnou záležitost mezi poznámkami. Ona poznámka s názvem "Překážky koncentrace" vyjmenovává" překážky v Jógasútře pod indickým názvoslovím a jeví se být jako záležitost velice akademická. Nicméně sama mám něco odžitého a viděla jsem dosti lidí, kteří jaksi tuto fázi vzdali, právě z některého důvodu zde uvedeného. Ono asi každý podobné stavy nějak si odžil, ač ne všechny, a musel se s nimi vypořádat.

Nemoc představuje velikou překážku, je zde narušena rovnováha a je potřeba nejdříve zvládnout nemoc. Zkušený člověk mající něco odmeditovaného a pracující s tělem využije síly k tomu, aby koncentraci a následnými operacemi si pomohl s uzdravováním.

Skleslost dle Eliadeho je nedostatek schopnosti mysli pracovat. Povšimla jsem si, že skleslost váže veškerou pozornost na sebe a mnohdy bývá kombinována s tvrdohlavým předsudkem, že se jí člověk zbaví, až to, co se pokazilo, začne fungovat. Ale lidé postižení skleslosti jíž neumí pochopit, že když se člověk zbaví skleslosti, tak věci znovu začnou fungovat. To ale chce provést přehodnocení postoje, zejména nelpět v naději, že celý svět se točí kolem mně, neboli zkrosit ego. Ač to tak mnohdy nevypadá, tak právě skleslí lidé trpí pocitem sebedůležitosti, často tvrdíce něco opačného v nadějí, že okolí jím toto bude rozmlouvat a litovat. Okultisté vědí, že Crowley má pravdu, není potřeba nikoho litovat, to člověku nepomůže, v lepším případě jde jen o pokryteckou společenskou zvyklost.

Nerozhodnost dle Eliadeho názor, který kolísá mezi dvěma protiklady jednoho problému, může to být tak i onak. Vlastnost nesmírně obtěžující okolí a zamezující koncentraci. Takový jedinec nikdy neví, co by měl udělat a hledí mnohdy na nelogická kritéria. Život utopený v nerozhodnosti je velkým peklem. Hodně přetěžká karma :) Možná problémem zde bude již vybrat ten správný jeden bod...

Necitlivost, lhostejnost dle Eliadeho nedostatek podnětů. Práce yogína i okultistu je o jemných složkách hmoty, o éterickém těle, o tom, co není zachytitelné. Jsou lidé, kteří si nepovšimnou ničeho, ani kdyby jím samotný Metatron tančil na hlavě. Předpokládám, že čtenář zažil situaci, kdy měl pocit, že je něco jinak, něco mimo normál a měl z toho mražení v páteří, zvednuté chlupy na ruce, nějak zachytil úmrtí blízké osoby a podobné zážitky, jejichž podstatu nelze nijak racionálně zdůvodnit. Jsou lidé, kteří nezachytí nic...nemyslím, že vrozeně, tato necitlivost vznikla způsobem jejich života.

Změkčilost dle Eliadeho nezájem mysli a těla způsobený těžkopádnosti. Snad povede se mi tuto trochu komplikovanější záležitost objasnit. V profánní část světa takových lidí potkáme dost. Těch co jsou bez názoru, potřebují za sebou nějakou oporu, neschopní existovat samostatně, pořád potřebující být někým bavení, neumění vydržet sám se sebou, byť jen na chvíli. Osob neschopných nastavit si vlastní energický tok, tak potřebují sosat energii z okolí, potřebují litovat, být v centru dění, mít vlastní personu jako masku, neb pod ní je jenom měkký hlemýžď.

Smyslnost dle Eliadeho touha, která vzniká, když mysl ovládají předměty smyslového vnímání. Ubožáci zmítání ve spárech vlastní touhy po čemkoli, od pozice, majetku, jiných osobách, nebo jen chytání do pasti touhy po čemkoli, co zrovna nemají. Nic tolik spolehlivě nezradí, jako vlastní touha. Neblahý následek je logický, jde o značně nevyrovnaný tok energie.

Klamný, neplatný názor dle Eliadeho nepravé poznání. Může jít o věci v životě uplatňované, kdy člověk klouže po vlně mainstreamu. Stejně klam může spočívat v nekritickém lpění na nějaké teorii, třeba křečovité držení se teze minulých životů, zachycení zkreslené informace skrze channelling, divinaci... Jestli někde funguje perpetum mobile, je to u nepravého poznání. Nevěřím, že toto někdo, kdo se zabývá duchovnem, okultismem a pod, nezažil. Tvrdí-li mi toto někdo, pravděpodobně půjde o individuum žijící v projekci vlastního ega. Ten, kdo je lapen do pasti falše delší dobu, často sebe považuje div ne za světovládce, za něco lepšího, než ostatní, a toho největšího z nějvětších..., zpravidla předvádí kombinaci slušné dávky idiocie a manipulace. Ono jak člověk, a může se to stát každému z nás, je lapen do sítě klamného poznání, paradoxně se otupuje jeho koncentrace na cokoli mimo svůj blud, klesá jeho rozeznávací schopnost a poznání se stává jeho tyranem. Lichotí egu, Princi Lži. Mnohdy bývá kombinováno s nenávisti vůči jiným, pocity, že někdo proti člověku vede magick  ware, prokletí a pod (k tomuto tématu poukazuji na tento příspěvek: neumění pohlédnout na vlastní stín ). Takto postižený se paradoxně umí velice dobře koncentrovat na to, jak energicky podporovat osoby, vůči nímž chová nevraživost. On si sice myslí, že záporně škodí, ale energie je jenom energie...

Neschopnost vidět realitu kvůli měnlivosti, která otřásá základy. Více toto Eliade nekomentuje, nicméně stabilita vyžaduje pevné základy, toto asi nikoho nepřekvapuje. Nikoli ukvapená nárazová činnost provázená systémem hop sem, hop tam, nýbrž pravidelná práce, kdy jedno navazuje na druhé. Zejména okultisté se zaměřují na více specializací, jenomže ono tak nějak jedno přichází za druhým a jde o věci, které obvykle k člověku přijdou sami a potom si je jenom rozvíjí. Imitace v tomto směru nevede nikam. Právě každodenní postupná práce je tou nejlepší prevencí před těmito překážkami a umožňuje jejich udržení v míře rozeznatelné a ovládnutelné.

Kolísavost dle Eliadeho nemůže uchovat ustálenost mysli, mezi překážky patří i zármutek a beznaděj. Schopnost koncentrace je schopnosti psychickou a váže se na pevné nervy. Pokud člověka cokoli vyvádí z míry, upoutává jeho pozornost zpravidla problém, o němž nic moc neví, ale nemá tolik vnitřní sebekázně, aby jej potlačil a vyčkal s jeho rozborem, až se k informacím dostane.

Když jsem se po létech praxe rozhodla udělat si teoreticky jasno ohledně koncentrace, netušila jsem, že narazím na poznámku, kterou jako praktik, ač ne jogín, všemi deseti podepisuji. Kdo má něco odžito, neulpívá na povrchu, je pozorovatelem života, musí vidět, že taková pokušení jsme vystavování pořád a neustále, v různých fázích, i když máme odpraktikováno toho hodně. Jelikož nejsme poustevníci, ale denně vystavování mnoha podnětům, musíme se nějak vypořádat s výše popsaným, jež tu a tam se pokusí nahlodat naše slabé místo. Jde o proces spojený i s vylepšováním schopnosti koncentrace a meditace (meditaci nějak prakticky zase jindy). Překonáváním překážek, posilněním slabších míst, se dostáváme dál a dál...

Ona nehybnost se přenáší i do běžného žití. Člověk stojí mimo davovou psychózu, vystavuje se riziku, že manipulátoři jej budou považovat za nepřátelsky naladěné individuum, nepodlehne tlaku a nátlaku, vše promyslí si a se schopností koncentrace se ta správná idea, která řeší situaci, dostaví. Ono lhaní, manipulace, jsou velice únavné a náročné na kapacitu paměti, nechce-li se jeden vypracovat na totálního kreténa, o němž všichni vědí, že v pondělí si nepamatuje, co říkal v pátek. Aktivní posedlost vnějším nepřítelem je blud, který brání v jakémkoli pokroku, takové individuum jen lepí jednu díru, by obvedle se mu objevila nová trhlina přerůstající do díry. Nenávist a závist užírá tolik potřebnou energii k životu, vede k panickému zajetí.
Být v nehybnosti znamená brát neutrálně toho, kdo se sám v zajetí bludu profiluje jako nepřítel, však stačí, že se energií mrhá z jedné strany, není potřeba ještě toto podporovat. Ty, co člověk miluje, ponechává žít v souladu s vlastní vůli... Každý z nás si musí odžít i to nepříjemné... Proč milovanou osobu zbavovat do života tolik nezbytné zkušenosti?                 

              

Žádné komentáře: