4.11.15

Na cestě (třetí část)

předchozí

Vzpomenu-li na dobu počátku cesty, přijdu si jako dobrodruh vrhnuvší se někam beze špetky důvěry. Ona příhoda se zombie ve mně dlouho budila pocity až fyzického zhnusení, kdykoli jsem si na ní jenom vzpomenula. Představovala největší atraktor Velikého Lháře, tedy souhry podivných okolností, o nichž byla řeč v úvodě této minisérie. Jistě, dnes je vše posunuto do úplně jiné roviny, jenomže od té doby jsem prošla kus cesty a prožila mnohé. Pocítí-li člověk hnus na vlastní kůži, udělá mnohé, by se mu vyhnul. Někdo by se vydal pátrat po původu Velkého Lháře, z mého pohledu bylo podstatné, jak já sama jsem k vzniku tohoto jevu přispěla, čím a co udělat, abych se do takové situace nedostala již více. Ono vytvoří-li člověk něčemu podmínky, z okolí se již najde vhodný atractor a událost míjí událost. 

Vystoupali jsme na vrchol sopky. Nevím, jak dlouze jsme kráčeli, chvíli vepředu on, chvílí já po kuželi jakoby ve spirále. Nebylo tam nic, jen kameny držící pohromadě, ani dne, ani noci. Barva tmavonebarevná do šedava, mírně se blížící černé, asi jako odstín brikety v odlesku slunce. Prach se tam nevyskytoval, ani jsem nepozorovala, že bychom byli zašpinění. Pochopila jsem, že cílem je dostat se nahoru a šetře dechem odpustila jsem si i hlasité myšlenky. Únava mně netížila. Místy jsem měla pocit, že vedle mně kráčí i Zombie...jenomže vypadal značně nehmotný oproti nám, spíše jako přízrak. Říkala jsem si, že nebudu vířit ty protivné energie a posilovat jej a ono se to ztratilo.  Došlo i na okamžiky, kdy jsem měla pocit, že jdu úplně sama, což mně netrápilo. Každopádně tam nahoře jsme již byli oba.


Na vrcholu byla díra do kuželu a v ní ostré kameny a hodně hluboko. Ne, to nebyla fatamorgana, nýbrž šamanovo sdělení, že jdeme dovnitř toho útvaru. Nechápala jsem, jak to asi chce provést. Skočíme dramaticky dole? Zřejmě hlasitá myšlenka, neb na ní evidentně reagoval jeho hlasitý smích nesoucí se do hlubiny.  Suverénně stoupl nohou jakože kráčí dole a ouha, on se mu pod nohou vytvořil schod. Další krok a další schod. Nesmírně praktická dovednost, máme-li scházet dole a kochat se strukturou stěn, kolem kterých procházíme. Také někdy ve snu litujete, že nemáte sebou fotoaparát? Anebo se to stává jen ujetým fotomaniakům?
Obrátil se bokem, podal mi ruku a vyzval mně, bych šla za ním. Velice opatrný krok a další, a další a proces tvoření schodů pod jeho nohami, jak já jdu za ním ještě tam byly, mně natolik zaujal, že jsem nemyslela na tu vzdálenost mezi námi a dnem. Možná znáte situaci, ve snu se zapne rácio, a následkem toho se člověk probudí hrůzou ze snového pádu. Tak přesně takto se zapnulo rácio po chvíli i mně. A schody se mi začaly drolit pod nohami. Klouzaly mi nohy na kamenech, až jsem narazila do něj. Být to někdo, kdo neví, že jsem mistrem nečekaných zvratů, tak zahučíme ve strnutí překvapením dole a bůhvíkde bych se nakonec probudila. Jenomže on již se mnou několik nečekaných zvratů zažil, takže mně zadržel těsně na posledním schodě, předtím, než jsem mu stihla nechtěně podkopnout nohy, a dal mi přednášku k tématu důvěra. Jednoduché, jestli mu důvěřuji, tak ty schody, které vyrobil, se mi pod nohami drolit nebudou. Po takové přednášce člověku nezbude, než pod dojmem z autority tiše našlapovat po schodech, o jejichž existenci nebude rozhodně pochybovat, ani kdyby tam žádné nebyly.

Možná čtenáři přijde, že jde o bytost nesmírně autoritativní, nu, není-li zbytí, i docela ano. Autoritou ale nedá se vyplnit mezera, ovšem je-li potřeba udělat něco za situace, kdy řádění Velkého Lháře vše rozmetalo, kolem se plížil Neznámý Cizinec a ještě pořád mne pronásledoval Zombie, nezbude, než-li autorita. Jsou okamžiky, kdy se člověk musí rozhodnout, zda bude důvěřovat či nikoli. Před stejnou otázkou stojím prakticky pořád, neb vylézají najevo věci, kterým jsem sice nevěnovala pozornost, nicméně zřetězili se takovým způsobem, že přehlížet je nelze.

Tam dole, dorazili jsme na planinu, na planině se vzedmula Věž. Má Věž, kde budu chvíli přebývat, bych porozuměla prostředí, v němž jsem se ocitla. Uvnitř byla taková strohá, připomínala gotiku svým stylem. Jak již jsem podotkla v předchozí části, on Šaman vyniká praktičností a  pragmatičností, takže první věc, které se řádně věnoval bylo potrubí a kanalizace. Jistě, ucpané spojení způsobilo nejednou problémy. Vyrozuměla jsem, na nějakou dobu se vzdálí.
Z té Věže pozorovala jsem Zemi, byla tak obrovská a tak blízko, i Slunce jevilo se jiné... Bylo by tak krásné být zde, vidět iluze a nechtít je vidět v pravém světle. Místo jako dělané pro to, by si člověk uvědomil svá vlastní pochybení. Začala jsem zde vidět i, co myslel šaman těmi svými pochybeními a proč měl ty mé za malé ve srovnání s nimi.

Popravdě doopravdy jsem si tento střípek poznání zkompletovala až doma, když nabyla jsem odvahy prolistovat své poznámky a dokumentaci z té doby. Zášleh poznání umí být nemilosrdný. Pochopila jsem onu záležitost s neznámým cizincem plně na vědomí a již se nedivím tomu, že mé podvědomí vyprodukovalo tolik odpornou zombie. Poznání, jemuž jsem úspěšně doposud unikala, se objevilo v plné své kráse. Bylo chybou myslet si, že na druhém konci vlny šlo o nevědomé reakce...naopak, pod rouškou nevědomosti se zformoval a následně velice dobře skrýval sakra dobře promyšlený záměr.

Mojí samotu ve Věži narušil příchod zraněného Cizince. Již zase a ve stavu, kdy jen totálně nehumánní tvor by mu odmítl přístřeší. Belhal se po vlastních, vpustila jsem jej do vstupní přízemní haly. Vypadal zaneřáděně, nechala jej odpočinout potrhaného, podivně páchnoucího potem a poté se spíše proplazil deseti schody. Připravila jsem mu místnost hned dole. Magie ve snu má výhodu, že hodně věcí člověk provede bez doteku, takže jsem mu pomalu pomohla dostat z těla zbytky něčeho, co kdysi mohlo býti šatstvem a dotlučeného jej přenesla levitací na stůl, kde pouze pod mým dozorem se mu rány čistily, omývaly, něco se zašilo, něco se rovnalo, vůbec se celý tak nějak dával dohromady. Vypadal klidně, rysy uvolněné, přesto držela jsem si odstup. Ani jednou jsem neměla odvahu ukázat mu záda. Probral se, byl schopen si dát koupel, jelikož vykazoval známky hladu, dalo se mu připravit i jídlo. Ošacení si již byl schopen zformovat sám.
Nenechala jsem se oklamat jeho zdvořilým chováním. Má zkušenost velela opatrnosti vůči tvorovi podlosti schopného. Nechala jsem jej prohlédnout si část Věže doprovázej jej, na takové to, ještě kulhám, jsem nebrala ohledu. S jeho odchodem ze mně spadla ohromná tíha, ono být pořád ve střehu je náročné i ve snu. 

Další dny ve Věži probíhaly poklidně... Jednou jsem sice zažila nápor dronů, nu toto místo vždy se vyznačovalo přetechnizovanými hračkami. Vzala jsem to jako příležitost otestovat si ochranné pole, na kterém se ty stroje přeprogramovaly a šly tam, odkud byly vyslány.Po jejich původu jsem nepátrala, proč také. Šlo-li o iluze, o něž není zde nouze, tak se prostě rozplynuly. A pokud je někdo vyslal s jakýmkoli záměrem, sám si svého záměru užíval. Však až pohnu se dál, tam již takovou mechaniku nebude možné použít.

V poslední den svého pobytu ve Věži jsem dostala milou návštěvu. Mudrce mi známého z čajového obřadu. Shledání nenadále, zpříjemněné uvařeným čajem, k čemuž jsem mu velice ráda propůjčila část svého prostoru. Přišel mi říci a ukázal v obraze, který vyvstal mezi lístky čaje plujícími ve vodě, že můj Šaman má z každého uhlu trochu jinou tvář, jak sžíváme se, postupně si jej poznávám. A v tom uviděla jsem jej z trochu jiné strany, kde vypadal naprosto stejně jako Neznámý Cizinec. Pro mně odvracená strana, říkal Mudrc, jenomže pro něj naopak strana velice známa, ta kterou viděl nejčastěji. 

Bylo by velice zjednodušené konstatovat, že Neznámý Cizinec je vším negativním na Šamanovi. Pravda, jde o jeho slabé místo, ale ne o personifikaci zlého. Chce-li člověk někoho poznat, spolupracovat s ním, musí umět přijmout nejenom to úžasné, skvělé, dokonalé...ale i slabou stránku osobnosti.  

pokračování                  
  

Žádné komentáře: