5.11.15

Pobyt v citadele (čtvrtá část)

pokračování

Uvykla jsem tomu, že jedna podoba nevydržela Šamanovi ani 14 dnů. Tentokrát mně doprovázel v podobě tygra šavlozubého, já si ponechala svůj lidský obal, ač procházeli jsme tržištěm se všemi možnými alchymickými pomůckami, sem tam se objevovali i lidé. Byly tam různé baňky, kádinky, virgule, pomůcky všeho druhu, látky všech možných tvarů, barev a vůně, z rozličných materiálů vyrobená roztodivná zvířata, některé i oživly. Měla jsem na sobě něco jako středověké šaty a plášť mohl být i habitem, také hýřil barvami, jen převažovala černá. Ohromnému zvířeti vedle mně se nikdo nepodivoval. Docela jsme zapadali do prostředí. Již mi jen chyběla křišťálová koule do ruky, bych se mohla vydávat za potulnou vědmu.
Okolí mi připomenulo kolonii alchymistů, kde jsme již kdysi dávno byli. Tedy já tam spíše zabloudila na útěku před přízrakem, který mně stopoval, ale to je jiný, prozatím nenapsaný příběh. Nakonec se tehdy celá záležitost vyjasnila a skončila domluvou. 
Došli jsme k Citadele, kdy jsem kdysi našla azyl. Správce, humanoid, který to měl na starosti mně poznal, docela příjemné shledání. Mého tygra oslovoval zásadně příteli a hleděl mu přitom do očí. Nebylo pochyb o tom, že se navzájem znají, ani podoba jej nezmátla. Jistě, nacházel své známé na různých místech, nakonec příjemná změna proti jiným místům, kde jej v hrůze zažehnávali.

"Opomenula ses zmínit, že obvykle jsem nazván chodící temnotou, nejčernějším přízrakem, pekelnou stvůrou." do tohoto psaní mi jednoduše mluvit bude. Naštěstí se dobře poslouchá jeho melodický hlas.
"...a ztělesněním zla, v lepším případě nesmírně nebezpečným jedincem, téměř zázrak, že po těch létech naší známosti ještě žiji." nenechala jsem si vzít slovo, však jde o mé vyprávění, "čtenáři musí být naprosto jasné, že slabší povaha by již dávno zkolabovala."
Nejhorší Bytost v celém vesmíru se snažila tvářit přísně, ač koutky rošťácky přemáhaly úsměv. Ne, že by neuměl pockerface, jen nikdy pořádně neví, kdy jej jak vidím. Obvykle spíše ne, jenomže teď se mi zase motá do příběhu.
"Myslíš, že znáš pravdu celou o Neznámém Cizinci?" ach ne, zamotal mi jej do kapitoly, kde vůbec nevystupuje.
"Bylo chybou podceňovat jeho inteligenci, schopnosti a tak... Popravdě zpočátku jsem nevěřila, že je opravdový, měla jsem jej za projekci vymyšlenou v žertu." nedalo mi to neodpovědět.
"Tady jej ponecháme stranou, ale v příběhu svojí roli hraje a hrát bude." pronesl záhadně.
No tak jen čtenáři tiše prozradím, mám s ním jiné plány. Neřešit jej a ponechat na něm, zda si tuto stinnou stránku svojí osobnosti přitáhne více k sobě a prakticky si jí pohltí a rozpustí či tak něco anebo ne, v druhém případě budu tento jev respektovat bez jakékoli vlastní intervence.      

Většinu času v Citadele jsem trávila studiem různých podob draků v ohromné knihovně. Na to, kolik zde pobývalo humanoidních postav, možná i lidí, byla prázdná. Tygr buď si měl své zájmy, ani nevím jaké, anebo ležel u mého stolu, tu a tam nakoukl do nějaké knihy. Pravda ve svých velkých tlapách udržel i velice těžkou knihu, čehož jsem měla sklony tu a tam využít. Kromě nahlížení do mé literatury si studoval něco ve znacích mi neznámých, připomínaly ohnivé písmo z jedné pověsti, které si mizelo a ukazovalo se. Vypadal velice zaujatě. 
Někdy jsem procházela chodbami, spíše bez tygra, než s ním. Každý si zde v nějakém rohu (bylo tam hodně rohů) něco kutil, tvořil, občas něco bouchlo. Buď se pracovalo v sehraných skupinách, ale našlo se i několik sólistů. Nedalo se říci, že by převažovali humanoidi mužské polarity, v obdobném množství byla zastoupena i ženská část. Atmosféra natolik úžasně pracovní, až jsem zatoužila něco takového zažít i v reálu. Každý si dělal své a nechal ostatní být. Občas jsem si povídala s dámou neurčitého věku. Objasnila mi, že do Citadely se nemají šanci dostat ti, kteří nezabývají se svými věcmi, ale zajímají je ostatní. To si myslím dostatečně vysvětluje původ oné úžasně tvořivé atmosféry. Na oplátku mi vyjádřila údiv nad mým zvířecím společníkem, nu údiv dlouze nevydržel, neb jsme došli do části, kde si Šaman něco vytvářel překvapivě v podobě humanoidní, oblečen do černých kalhot s černým hadrem kolem hlavy. Nesmírně působivě to vypadalo. Jistě, s drápy by se mu s takovými jemnými skleněnými titěrnými věcičkami dosti špatně zacházelo. Naštěstí dámě nepřišla příliš výstřední vlastnost mého společníka bez varování si měnit podoby. Líbilo se jí, jak rychle se změně přizpůsobím. Nu, neviděla jak zacházím s jím vytvořenou entitou  "Neznámý Cizinec", to by jí ten soulad tak dokonalým nepřišel.

Formovala jsem si draky z mraků podivně jiskřivých barev v odlescích velice blízkého Slunce. Splétala do jejich tvarů podivně velké rostliny, poddajné držet jakoukoliv podobu, modelovala je z hlíny, vytvářela z vln lámajících se o pobřeží. V podstatě jsem hledala vhodný poměr a dospěla k závěru, že budu to muset nějak smíchat dohromady. S oživením jsem se netrápila, šlo pouze o zkoušku toho, čím se budu více zabývat v budoucnosti.
Pocit, že musím jít dál...tak opustila jsem Citadelu s vědomím, že cestou zpět neminu ji. Procházeje tunelem, potkala jsem jednu bytost z doby minulé. Vrátila mi něco, co kdysi jsem jí poněkud lehkovážně dala, tak uvidíme, co udělá to...

"A ještě jsi mně postavila před hotovou věc, dala mi ultimátum a vyšlo to." řekl tiše. 
V podstatě to tehdy klaplo. Jenomže to byla naprosto jiná situace, než teď. 
"Nebyla tolik jiná." zase hlasitě myslím, příšerný zlozvyk, na který on reaguje přímo. Možná si ani neuvědomuje, že vlastně nemluvím, jen hlasitě myslím.
"Máš schopnost v nejnevhodnější okamžik odbíhat od problému." člověk by řekl, že trpí samomluvou, nebýt mých myšlenek. Ale zdvořilé od něj, že mluví. 
Popravdě nechce se mi komentovat situaci buď, anebo. Při návratu domů se mi toho dosti objasnilo. Jsou okamžiky, kdy nedá a ani nechce se předvídat. Ono je potřeba nechat věci by se vyvinuly a události, by se udály. 
Před cestou jsem toto neuměla, po návratu to jde samo... 


pokračování  
         

Žádné komentáře: