31.12.16

Rok ve znamení X



























Milí čtenáři,

přeji vám všem krásný vstup do 2017 a vůbec šťastný nový rok!

Ať již tento rok přinese cokoli, bude to rychlé, bude to vyrovnané a budou se střídat různé příležitosti. Přijde mi, že zatímco v letošním roce si Univerzum hrálo na Poustevníka, příštím rokem se hodně věcí pohne. Kolo osudu se nemilosrdně točí a neváhá semlít vše, co mu stojí v cestě, proto s odvahou v srdci, kráčejte v souladu s vlastním osudem a váš rok bude skutečně šťastným.

Liana

30.12.16

Maat jako vliv...




Pracovat s nějakým pantheonem vyžaduje i něco jako poznání, že takováto práce funguje, tedy, že skutečně existuje stav, který je dané entitě připisován. Nejsem schopna říci, jak se toto děje v rovině náboženské, neb pro mně se jedná o entitu, bytost, s níž cítím spřízněnost a nehraji si na uctívání kultu entity či její nadměrnou propagaci.
Prakticky k tomu není důvodu. Skutečný vztah k entitě je vztahem autentickým, na který jakákoliv propagace nebo donucení nemá vliv. Navíc jiný člověk si sám potřebuje vybudovat svůj autentický vztah a třeba si jej vybuduje k jiné entitě. I tento vztah dává smysl pouze je-li oboustranný. Nevnímám entity jako něco co je nad námi, ale jako inteligence, které vnímají svět poněkud jinak. Ne vždy a ne ve všem je to stejné jako u nás, ale jisté shodné paralely by se najít daly. Třeba v tom, že také umí budovat vztah. I s člověkem.

Cesta maat je cestou k poznávání pravdy. Zní to nadneseně neb kategorie jako pravda a spravedlnost nejsou běžně dostupné ani ji je nelze přivlastnit. Bez poznání pravdy nelze dojít ke spravedlnosti, ale ta, umí nastolit se sama, vyrovná různé vlivy a lidé mnohdy se nedokážou divit. Ono poznávání pravdy také bývá procesem, kdy ji člověk procítí skrze srdce více než-li přes logické argumenty. Jít k pravdě logikou je velice nepřesné, neb člověk nikdy nezná všechny rozhodující veličiny.
Je potřeba znát pravdu o sobě, umět si nalít čistého vína, bez pohledu dobrý - špatný, úspěšný - looser. Jen tak si člověk může říci, co pozměnit, co nastavit jinak, aby se dostal k něčemu...
Znát pravdu znamená mít toleranci k chybám a nedokonalostem, nepřehlížet ty své a mít pochopení pro ty u druhých... Jen tak lze reálně postavit si jakýkoliv vztah (či nevztah, pravidelní čtenáři vědí, co tím myslím, ale jinak lze najít na tomto odkazu nevztah). Nejde o to, jak někoho odsoudit, ale jak poznat, na co reálně má a na co ne, s respektem a vnímáním. Protože pravda není hadr, který se má po někom hodit z úhlu pozorovatele, pravda nám má umožnit jít dál, fungovat...   

5.12.16

O tom, co je k ukončení...


Jsou věci, které tak nějak jedou samy, jsou věci, které lze nějak ovlivnit a hezky dotáhnout, jsou i takové, které se nějak dají dotáhnout ke kompromisu. Dnes chci psát o těch, co ani po nevím jaké snaze, po vyzkoušení všech dostupných možností jednoduše nejdou.
Ani kdyby nevím co.
Jejich pozitivem snad jen je, že člověk koncentraci na ně nevědomky hne s něčím jiným, srovná si různé handicapy a vůbec dosáhne ledasčeho... jen zde...pořád stejná mizérie.
Onou mizérií nemyslím nic tragického. Jde o konstatování faktu, že i když se něco o krok pohne kupředu, tak jenom proto, aby se to zase zpět pohnulo o dva kroky vzad.
Takže po létech je to spíše ještě mnohem horší, než-li byl kdysi výchozí stav.

Otázka nezní, co chceme, ale, jak dalece chceme zajít do mínusu. V jedné nepohnutelné věci jsem si v poslední době uvědomila, že z hnusných minusových hodnot, kam  jsem se z docela hezky kladného startu a následně kladných hodnot propadla, jsem se pouze uměla více přiblížit bodu 0. Takže to není životu nebezpečné, nicméně pořád ještě spíše mrazivé, než-li chladné.
Jak život jde, povedly se jiné věci a nějak zabírají i více času. Motivace v nich je sama o sobě, není potřeba ji dolovat někde pod nulou. Krásně běží a vyžadují pozornosti více, takže logicky opouštím zájem, jež nikam nevede a není možné k řešení dojít.

Nejlepší konce jsou ty, co vyplynou z kontextu a opatrně tím směrem vedou. K životu patří i to, co nějak odumře a nic nového z toho nevyraší. Ztrátou není toto zažít, ztrátou je brát to jako drama, tragédii a stát se celkově pasivním. Při pochopení dají se potom i do budoucna rozpoznat jemné signály, že něco není tak v pořádku, jak se zdá být a spíše do ztráty směřovat bude. Poučit se, je možné ze všeho.

27.11.16

Nevím co říci...
























Nevím, co říci, za kvadraturou ticha nesou se stopy již vyřčených
slov, nelze vzít je zpět, pronikly hluboce pod kůži psané inkoustem
nesmazatelným...
věčně ponesou se jako stopa vyrytá v duši, by staly se mementem,
kdy marnost zvítězila nad vším a nešlo vůbec zastavit ji, všudem
se rozpínající...

Nic nebylo - je drobným přáním, nevinnou hrou, odhodit hračku tak
nebezpečnou ohrožující idylickou iluzi jistoty pro lež v rohu ležící
na přivítanou...
pokrytecké motivy buší na dveře chtěje projevit se ve svojí podlosti
jako draví vlci chroptící v lese snahou polapit zraněnou laň, pohlcení
bažinou utonuli...

Nevím, co říci, stopy po tom, co bylo, nesou se dál v tichu ozvěnami
tlukotu srdce vířící prach posetý na stráních za kulisami světa, tam
za oponou...
dobré smíšené se zlým a ve špatném záblesky správného se proplétají,
jednoznačnost postává opodál svíraná poklidem lnoucím za horizontem
nikým neviděn...  




26.11.16

O podivnostech...

Možná čtenář zná situaci, kdy má něco dělat, ale místo toho raději něco jiného, by nedělal to, co má. Třeba včera jsem zde chtěla napsat nějakou úvahu, ale dnes...dnes jsem chtěla něco konkrétního studovat a místo toho, cha! píšu úvahu. Jakoby se téma vyskytlo samo. Na Múzy se hřešit nemá, takže dokud situaci ovládají, tak píšu. Jestli si někdo myslí, že psaní je prokrastinace či jak se tomu modernímu vynálezu, když člověk nejede ve vyjetých kolejí říká, ať si to zkusí. Jenom tak něco napsat.

Někdy píšu osobněji, jindy více pojednávám, ale obojí nějak odráží mojí vlastní zkušenost. Obdivuji lidi, co umí zajít mezi lidi, vyslechnout jejich příběh a napsat jej. Já to neumím. Pokud ten příběh nějak není navázán na příběh můj vlastní, tak jednoduše nic. Ani nápad, jak matérii uchopit.

Tak tedy podivnosti. Myslím tím vše, čemu nerozumím, neb ač se sebevíce snažím, vážně to nejde. Nemá smysl zatěžovat čtenáře teorií logiky, ta u podivností selhává. Podivné lze zažít, ale nelze je pochopit, prostě se věci dějí a je potřeba je brát. Ony okoření život, donutí třeba i ke změně přístupu, posunout se dál.

Nad podivností nelze vyhrát, lze ji pouze zahrnout do toho, co se může stát. Nemá cenu se bát, ani nadávat, již zase... nebo tázat se ve věčném proč. Dospěla jsem k reakci: Aha, tak si to užiju...
Je žádoucí nesestavovat si domněnky, proč asi zase podivnost vylezla. Právě podivnost je zkouškou nestrannosti a objektivity.

Některým podivnostem lze i předcházet... Zjistila jsem, že některé se dějí v jistých situacích bez ohledu na konkrétní osobu. Poučená z dřívějška se již na jednotlivce zapadající do stejného modelu chování, ač jde i o povahově rozdílné osoby, nezlobím. Zvykla jsem si, že lidé jsou různí, chovají se různě a málokdo má namíchanou takovou míru empatie a  předvídavosti, aby si uvědomil, jaké reakce může jeho chování vyvolat. Jsem zastáncem přístupu, že lidé se chovají tak, jak jím to dovolíme. Takže řešením je pokusit se nedostávat lidí do situací, které potom v běhu času vyvolávají ony podivností.
   

25.11.16

Ne - procitnuto...


























pro to, co přijde nečekaně a sesype se jako kroupy...

Procitnutí do bdění nemusí být příjemné, když snivé oboří se ve světle denním dogmatem vlastním bez kontextu...

Neprocitat a zůstat ve frekvenci snění, neb snad snové zoufale snaží se dát vědět, že snivé je pouze drobnou částečkou z nekonečna jeho Bytí, která neumí a nemůže být funkční.

Být probouzeným jenom pro to, co probuzeno jest...









23.11.16

Když hvězda padne do trávy



























Ne Být či nebýt, 
ale Být i nebýt 
zároveň,

vědět, že mlha padne za úsvitu 
pobývat s ní ve skrytu
nechat rozplynout se kolem
ve dni noci a noci dne
zůstane či pomine - ta chvíle,
kdy hvězda padne do trávy...

Chtít zůstat nespoutaný
po věky.



17.11.16

Jít za svojí nití



Různé systémy magie vedou k tomu, aby si člověk uvědomil vlastní schopnosti a uměl je realizovat v životě. Možná jde o definici hodně zjednodušující, o tom ostatně definice je, nicméně, člověk by měl vědět, v čem to vlastně jede, alespoň zjednodušeně. Neb jak se dostane dál, potom později se věci začnou dít a ne vše je srozumitelné a rozumem uchopitelné, alespoň ne hned.

Jednou z podstatných záležitostí magie je objevení sebe samotného, což se často děje skrze poznávání a sžívání se se strukturou duše. Nejde pouze o teoretické poznávání, ale i o ryze praktickou záležitost. Asi každý adept magie se někdy setkal s tím, že na počátku úspěchů s magií dochází k velké projekci stínů a holt jej buď člověk zvládne, potom pochopí, že není středobodem vesmíru, jiní lidé, bytostí, organismy a svět zde není od toho, aby mu škodili, prokleli jej a pod, aneb snad ani nemá smysl, aby čtenář mající opačný dojem četl dál. Další řádky jej budou pouze rozčilovat, neb se týkají roviny, na kterou s aktivovaným vnitřním nepřítelem vpuštěn nebude.

Naše tělo, není jenom hmota. Jsou zde i složky, které jsou nějak na hmotě odraženy, ale nelze je pevně zachytit. Již jenom slovní spojení "je to osobnost" vystihuje něco, co spočívá v činech člověka, jeho gestech, mluvě přístupu, kvalitách nebo naopak jejich vadách. Jsou součásti osobnosti, které vnímají všichni, jak se chová před lidmi, jak v soukromí, jak působí na lidi, kouzlo-charm-charisma, intelekt, emoce, potenciál, temná stránka, ideál... Všechny tato složky lze zvládnout a zdokonalit v procesu uvědomění si a přijetí, že jsou věci stojící ne mimo nás, ale mimo naši racionální stránku.

Lze použít podobenství s nití Ariadné, když její klubko je rozmotané po celém labyrintu, možná se i  místy zamotalo, zauzlilo. Život je jako labyrint a my jsme to klubko nějak dostali kdysi dávno darem. Jenomže ono se mezitím rozmotalo a jeho jeden konce je zde, na zemi, hmotný.  Může nás provést labyrintem života, pokud záměrně pod navládou bludů nebloudíme, to nás dostává do situací bez východiska. Když člověk jde za svojí nití, ono klubko se postupně namotá. Všechny ty části, které se nacházejí ve vrstvách méně hmotných až éterických se postupně svinou k sobě blíže. A potom člověk dosáhne čehokoli.

Není to jednoduché, rozhodnutí nepodléhá racionálnu a vyžaduje odvahu konat zdánlivě riskantně. A někdy jiné části nitě se rozhodnou provést svému konci na hmotě něco, co by ji mohlo probrat, ale také ji to často uvede do ještě větších bludů. Neb každý ten kousek jakoby měl sám za sebe se rozhodnout, ano, chci být aktivní součástí celku.

Existují různé tradiční systémy, s nimiž se člověk může naučit svojí niť namotávat, pokud je praktikuje pravidelně, vyžadují ne málo času, velkou trpělivost a důvěru, neb zejména na začátku, ale i poté, se niť mívá tendence zauzlovat, vyvléct a vůbec zkoušet jak zůstat vlát. Těmi systémy myslím školy jógy, budhismu a pod, nic ve zjednodušeném new age vývaru. Anebo potom potlačení ega, nalezení vnitřní disciplíny pro studium nějaké tradiční magické školy, řádu. Jistě, něčeho člověk může dosáhnout při mystickém přístupu i sám, ale to již vyžaduje postupné získání nadlidských kvalit a schopnost objektivního vnímání reality. Přístup, co se mi hodí využiju, co ne vyhodím a ignoruji, že je, postupně vede k degeneraci, jejíž plíživý nástup nemusí být hned zaznamenatelný.          

9.11.16

o divinaci...


Být prorokem, co vidí za horizont, co pozná, kdy zachvěje se kus země na potkání, vidět, jak štěstí proráží a nenechá se srazit ani padajícím kamením, ani zasypat horkou lávou. 

Je to zvláštní směs pocitů potom, když předvídané se uděje a temná stráň je oslněna světlem překvapivého.

Vždy, i po létech stejné, když naplní se divinace.

7.11.16

Vše prolíná snem ve bdění...




























Šepot vzdáleně hučící vody mění gradaci rytmu a prolíná se s oparem nadcházejícího dne. Někde je něco jinak, jen...neuchopitelno podává si ruku s realitou lámající se na ledové krustě odlišného.
Poznáváš? Svět stvořen v bdění denním dostává obrysy temna zahalujícího stromy pískem zachyceným do dlaní.
Postačí pouze výdech a opar snese se na krajinu zalitou tichým tlukotem srdce a kapka rosy dopadá na zvadlou zem a ona rozvine se.

V zapomnění ukrývá se přízrak, odmítá vstoupit do dne, ač nezván, prodírá se útržky noci a tajemna odhalujícího tu největší hádanku.

Sen ve bdění vstupuje do úkrytu z noci...

31.10.16

Temný přízrak v odlesku světla


V odrazu paprsků zapadajícího světla se manifestuje
neb nastal čas pro projevení sebe v podobách, to on
v meditaci pohlížeje na svojí tvář v dáli mezi mraky 
chytá svojí podobu dračí v touze po mystice splynutí
s tím, co je v něm od počátku věků, kdy utvořen svět
byl.    

26.10.16

Na pomezí...


























Stav, kdy něco je a zároveň není...
tedy je, ale ne ve fyzické rovině, ač nedá se říci, že jde o něco nehmatatelného. Ačkoli cokoli ono něco nějak provede, ve fyzické rovině se to krásně ukáže. Oč jde?
O něco, co je nositelem naší vůle a myšlenek do realizace.
Jde o strukturu pevnou, ač jeví se býti jako jemná pavučina, snem, co nelze zachytit a přesto je přesný.

20.10.16

Sbírám déšť, co leží u nohou





















Sbírám déšť, co leží u nohou
kapky spadlého ticha.

Slunce na své pouti oblohou
oživuje jejich ducha.

Sbírám déšť, co leží u nohou
oblázky zapomnění.

Slunce na své pouti oblohou
jejich tvář promění. 
   

19.10.16

Kapky rosy...






Kapky rosy jako hvězdy třpytí se třpytem nekonečna v hladině Bytí odrážející větší do menšího...


18.10.16

Ke slovu























Slovo je to, co skládá se samo a slova utkávají pavučinu... 
Rozhodne se někdy oslovit a být nejenom promluveným, potom samo prodere se na papír a zvyklo si i na jeho virtuální podobu.
Protože ví, že až bude přečteno, snad uchytí se, někdo zapamatuje si jej, vytvoří třeba asociaci a poskládá jej do vlastního významu. Vytvoří si k němu vztah.
Možná není potřeba polykat slova, stačí jen dát jím vhodný kontext, tedy společníky. 
Slovo chce dopis, přiléhat k papíru, ale nebylo dáno, by oslovilo tam, kde není vítáno, kde dojem je potírán významem.

* * * * *

Ve slovu prolíná se nálada, ona zabarvuje jej, patosem, dojetím, pravdivosti, zahaluje maskou, ukrývá či krutě odhaluje... nečekaně mnohdy...
Někdy slova poskakují chtěje prozradit co´s pouze povolanému, pro jiné budou znít banálně...
Nechtějí pouze popisovat, chtějí vdechnout život dojmem, jež vtírá se do mysli čtoucího... 
Jsou i taková, co umí odpoutat mysl od chtění záměru, neb psaná v neznámém jazyce mohou pouze navozovat, jak asi by je šlo vyslovit. Jistě  v těch lze najít přesný smysl, umět je přeložit... Však co podstatné je zvuk vydraný z úst mluvčího.
Jsou slova mající sílu ve vyslovení, slova umějící hrozivě měnit svět v tom, kdo přednese je s vůli a přenášet tak do světa okolního struktury jemnější než pavučina...  

17.10.16

Cesta za Sluncem VIII (Ďábelská nejistota)


























část sedmá

Sam nevěřil vlastním očím. V jeho e-mailové schránce se z emailové adresy monamisoleil.hotmail.com objevilo něco naprosto neuvěřitelného. Text obsahoval pouze "Salut!" a jako podpis "in nomine Chiara". Jenomže on dobře věděl, že Chiara neexistovala a jediný, kdo mohl toto zaslat, byli jeho kamarádi. Rozhodl se na nic neodpovídat a nedávat najevo, že mu něco dorazilo. Kanadské žertíky svých přátel příliš dobře znal. Mýlil se.
Na druhé straně "linky" si ověřoval doručenku Třetí kněz Chrámu - ten, v jehož existenci Sam nevěřil. Neočekával odpověď. Považoval Sama za příliš racionálně sebestředného, než aby jen chvíli vážně uvažoval nad možností, že to, co odehrává se v jeho snu, je setkání s jinými lidmi. Právě díky takovému přístupu se myšlenka chrámu šířila mezi podivnými vrstvami lidí, kteří ji považovali za příliš výstřední klišé na to, aby skutečně mohla existovat. Chrám na rozdíl od jiných uskupení zůstával mimo zónu, jíž sám řídil, v utajení. Knězů Chrámu bylo skutečně pouze šest, ač více kandidátů se pokoušelo projít Cestou za Sluncem a co nejvíce dál. Pět z nich tehdy rozhodlo, že zkouškou šesté bude dovést na Slunce slibného kandidáta na sedmého a jeho dva přátele. Spoléhali na přátelé, kteří budou mít stejný zážitek jako Sam, mohlo by to Sama posunout i k jinému přístupu. Prozatím byl jiný přístup manifestován rozborem jedné láhve ovocného moku s vysokým procentem alkoholu. Druhá zastávala optimistický přístup. Spatřovala v rozboru nespornou známku toho, že Sam svým přátelům věřil a věřil i  jejich skupinovému snu. Pátý taktně upozornil na nedůvěru všech tří kamarádů k reálné existenci bytosti jménem Chiara.
Pro Chiaru, neboli Šestou kněžkou chrámu toto byla první reálná video konference všech knězů chrámů. Do té doby je viděla pouze ve svých snech. Opatrně pozorovala všechny, srovnávala si jejich reálnou podobu se snovou a přemýšlela, zda by je poznala, kdyby nevěděla, o koho jde. Bylo zde tolik shodných rysů, ale realita v ryzí hmotě přeci jenom byla o něčem jiném. Přemýšlela, který z nich by mohl být drakem.
"Samuel nepochybně vykazuje všechny předpoklady pro to, aby se po létech stal sedmým. Pro něj bude nejtěžší zkouškou uvěřit v naší existenci. Věřím, že uvěří v existenci Šesté a zbytek bude již lehký." uzavíral První svůj referát.
Vyzvali Šestou, aby popsala vlastní dojmy ze své cesty po boku Samuela. Chiara si byla vědoma svých skromných zkušeností ve srovnání s ostatními, pokusila se tedy popsat co nejlépe prožité bez kategorického hodnocení: "Zpočátku mně bavilo sledovat, jak mně považuje za vílu, jenomže jakmile mně začal považovat za část své osobností, uvědomila jsem si, tady jde o mé reálné Bytí na Cestě vedle něj. On se mne pokouší absorbovat do sebe. Je strašně lehké považovat pravdu osobnosti typu Sama za svou, však ji bez reptání přijali i jeho přátelé. Přesto, co vše jsme spolu zažili, několik silných okamžiků, mají mně za něco, co vytvořil Sam."
Vyvolala ve své mysli poslední dialog se Samem u Věže a propojila s ním mentálně ostatní své druhy. Všem se mentálně odehrával jako puštěné video rozhovor mezi Chiarou a Samou, včetně intimních doteků. Jeho urputnost na všechny zapůsobila až mrazivým dojmem.
"Jak sami vidíte," pokračovala, "na vše má vždy pohotovou odpověď a odmítá si vůbec připustit cokoli jiného. Navíc, a to považuji za velký problém, ztrácím objektivitu, neb cítím k němu náklonnost. Jistě bude efektivnější, aby další kus cesty s ním ušel někdo jiný."
Odpovědí ji byl smích všech ostatních, který byl ukončen prohlášením Pátého: "Tu náklonnost tak nějak více či méně intenzivně cítíme vůči sobě všichni. Některý druh náklonnosti mezi některými z nás již dávno překročil hranici jenom přátelství."
Všichni se na ni usmívali a vysílali k ní mentálně signály, kterak je všechno v pořádku.
"Myslíme si," navázal Třetí, "že to je mezi vámi vzájemné, proto jsme vymysleli tento úkol pro Tebe. Máme zájem, aby se Sam stal jedním z nás časem."
"Myslíme si," pokračoval Pátý, "že si své city uvědomí a snad dospěje k závěru, že není Narcisem, by tolik miloval sám sebe."
"Samuel nicméně inklinuje k myšlenkovým vzorcům překonávajícím naše předpoklady a vyvleče se z hodně předpokládaných logický konstrukcí." podotkla jakoby mimochodem Čtvrtá.
"Mám tomu rozumět tak, že jste mi předurčili muže a ten se má stát knězem?" neuměla tak docela zakrýt pohoršení Chiara.
Zbytek se rozesmál. Třetí na svém křesle se jakoby propadl do sebe. Jeho tělo se vymístilo k Chiaře. Ostatní s napětím sledovali, co z toho tentokrát zachytí kamery. Druhá zapnula nahrávací systém, zatímco první sledoval dvojici mentálním zrakem. Kamery zachytávaly jemný stín naklánějící se k Chiaře. Všichni se naladili na mentální frekvenci. "Původně jsi měla být moje, ale mezi námi nejsou ty správné vlnové délky. Ukázalo se, že se Samem to je takové ideální, však to vidíš. A pokud něco nevyjde, nadále budeme ve dvojici spolu. Podívala se na ostatní ne přes kamerový přenos, ale mentálně zkoumala jejich energická těla. Uviděla mezi Prvním a Druhou něco energicky krásného a podobné to bylo i mezi Čtvrtou a Pátým.
"A přesně něco podobného je mezi Tebou a Samem." oslovila ji Druhá v mentální rovině.
Vymístěné tělo třetího ji objalo. "Neboj, dokud nebude vše v pořádku, budeme po několik let pracovat spolu."
Chiara pochopila, že mezi lidmi existují vazby, které táhnou je k sobě nepopsatelným způsobem. Něco dáno jinak, než pouhým lidským chtěním. Ač úkolem Chrámu nebylo zachránit svět, přesto Chrám nějak ovlivňoval rovnováhu sil v něm. Sama si povšimla, že co je jednou z nich, v jejím okolí se jedno narovnává druhým a vzniká systém nutné kooperace mezi různými protipóly.
Všichni se usadili na svá místa a vymístěné tělo Třetího se vrátilo do křesla před kameru.
"Obávám se, že pokusu o získání Sama k nám můžeme říkat Ďábelská nejistota, protože tento podnik nemusí vůbec dopadnout. Osobně bych na něj nesázela." konstatovala Chiara.

Závěr konference vyšuměl do ztracena, nikomu nechtělo se uzavírat sázku. Chiara poté dlouze pohlížela na různé verze karty XV. tarotu. Byli na nich různě připoutání k sobě lidé. Z toho, co viděla mezi členy chrámu, nešlo o řetězy, spíše jemná vlákna připomínající pavučinu uprostřed s bytostí snad pavoukem či spíše jeho mutací ďábelskou, téměř neviděnou. Až později uvědomila si, že chtěla se zeptat na Draka.  

část devátá

16.10.16

Sen propadlý



aneb zaklínadlo... 

Kdysi dávno v zatracení,
sen propadl do ztracení
mezi pouhá slova slibu
zůstal ležet do podzimu
neurčeného.

Ve vyhnanství či zakletí
nepřišel čas k procitnutí
dozníval sebe ve spánku
neznal konce ni počátku
jakoby vůbec nebyl.

V tom něco se přihodilo
a to najednou probudilo
k návratu jeho zase zpět
snové odhodlalo se smět
pronikat do dne...




  
   


14.10.16

O manifestaci


Člověk je tvorem kreativním, možná neposedný duch, dar to bohů, způsobuje, že potřebuje v oblastech, v níž se pohybuje i něco vytvořit. Nestačí mu pouze číst a vnímat, ale je-li nadšen, má tendence také přiložit ruku k dílu a něco vytvořit. Mnohdy, zejména zpočátku, si to ani neuvědomuje, nicméně tvoří.
Jeho konstrukt může být snem nebo snílkovstvím, podle toho, zda jde o záležitost fantazijní či imaginální. Lidé mimo okultismus a možná i mnozí teoretici okultismu mezi tímto až tolik nerozlišují. Podstata není v ničem jiném, nežli schopnosti přenést něco odtamtud, zpoza zrcadla, do reality. 
Nejde jenom o to, že člověk něco napíše, namaluje, či vytvoří jiný druh díla. Ono to, co je vytvořeno, představuje pouhou manifestaci něčeho mnohem většího. Jde o to, co stane se části života, ale o tom jindy.

Kdo ponořen je do děje v imaginálnu, dříve nebo později, nejde-li pouze o hry snílka, nějak se mu imaginální odrazí kolem něj. Tak jak se může manifestovat entita, může se odtamtud manifestovat cokoli. Manifestace je něco jako krátkodobá ukázka nemající dlouhého trvání, jde z pohledu hrubé hmoty o něco neuvěřitelného, co se přesto děje, ovšem je to vázáno na jistý okamžik či shluk okamžiků.  Jde manifestaci evokovat? Tedy záměrně říkám evokovat, neb myslím na jevy, které se neprojevují prostřednictvím operatéra, ale v objektivním prostředí mimo jeho přímou kontrolu. 
Manifestace často probíhají způsobem, který, je-li řádně zaznamenám, může být i důkazem něčeho. Jde je popsat, pojmenovat. Jenomže manifestace nejsou jevem trvalým, v čemž je v podstatě pes zakopaný. 
Především manifestaci si lze tak nějak s tamtím za oponou, jde-li o něco vyznačujícího se inteligenci, domluvit. Zde podstatné je, aby došlo ke sladění energií a nějak se umělo najít vhodnou intenzitu a také, aby nedocházelo k nedorozuměním. Někdo místo slova inteligence, což již zavání něčím osobnějším, používá slovo síla. Jiný by třeba použil výraz konstrukt, což mi ale přijde neférové, jde-li o inteligenci odlišnou od člověka. Osobně nevěřím na konstrukty, které by porozuměly tomu, jak to asi člověk myslí a uměli mu to přesně manifestovat v hrubé matérií. Někdy bývá manifestace vskutku dokonalá. Což ostatně závisí na pevnosti vztahu operatéra a oné inteligence. Vážně bych chtěla vidět toho, kdo má pevný vztah s personifikovaným konstruktem. Jeho manifestace bude spíše náznaková, než-li něco, co může zachytit i jiný člověk. Prostě to chce štipku takové zvláštně neotřelé víry.
Prvním krokem je  divinace, kdy ona bytost (dovolím si ještě osobnější přístup, neb domnívám se, že skutečná manifestace v hrubé matérii jej vyžaduje) vyřkne něco, co se po nějaké době ukáže býti pravdou, něco dostatečně konkrétního. Ono tyto bytosti vidí vše zase z jiného úhlu a umí vidět něco, co ještě na hrubé matérii není, ale tam jinde, již ano. 
Nemusí to být hned, ale časem, však praxe dělá mistra, lze docílit manifestace přímo dokonalé. Jen pozor, nejde o jev trvalý a jakmile pomine, nelze se jeho existence dovolávat. Ono uvědomit si toto je velice důležité pro toho, kdo podobné věci zkouší. Člověk se tak vyhne zbytečné frustraci. Právě čím věrohodnější je manifestace, tím hůře si toto člověk připouští. 

Možná někoho napadne, jak se taková manifestace provádí. Vyžaduje to hodně času, zvykání si na energie jiné, zostřenější vnímání, odbourávání bariér a bludů. Jde o to, něco dělat, protože to člověku sedne a vytvořit si vztah,  naučit se slovům, gestům, pohybovým sestavám spojeným s tím kterým druhem magie. Pouze talent sám o sobě je fajn, ale nemá-li člověk ambice provádět varietní čísla s nádechem tajemna, potřebuje si nějak zařídit, by kromě manifestace se mu to odtamtud nějak provázalo se životem.    

11.10.16

Cesta za Sluncem VII (Věž)
























část šestá

Nevěda jak, dívala se z velkého mraku na planinu temně rudé barvy přecházející místy do černé. Stálo tam něco, co by mohlo připomínat vysoký vrch, kdyby to nepůsobilo dojmem stavby, tedy spíše zřícené stavby. Nepamatovala se přesně, jak se dostala na mrak, který plul nad touto planinou připomínající ani ne poušť písečnou, spíše nametenou drobnou hlínu, jemně padající do poprašku, ale uměla se i spojit v hroudu. Jak jinak by z ní bylo možné postavit ten útvar, který z bližšího pohledu působil více jako cílená stavba, buď nedostavěna nebo zhroucena? Pozoruje z mraku, zdálo se jí, že kolem napůl zlomené věže nepravidelného tvaru se pohybuje postava. Odpoutala svůj zrak od těla a sesunula jej níže. Byl to Sam.

První reakci byla spontánní radost. Ovšem vzpomenula si, Sam v její existenci nevěří, a radost vystřídaly rozpaky. Chtěla na něj zavolat, ale uvědomila si, že vidět ji na oblaku, bude to považovat nejspíše za parodii nanebevzetí Marie a jistě si znovu onu pasáž v křesťanské mytologii pozorně přečte. Považovala křesťanskou mytologii za poměrně nudné čtení a nechtěla vyvolávat v Samovi potřebu se jím prodírat. Pohladila heboučký mrak a zašeptala mu, ráda by vysadit někam na tu Věž. Rozhodla se považovat stavbu za Věž.

Sam přemítal o podivné zemi, ve které se ocitl, bez varování. Příliš tomu nerozuměl, a neuměl se rozhodnout, zda nachází se v poušti. Prachu tam bylo dosti, ale nešlo o písek, hlína měla tendence se zvláštním způsobem usazovat na jeho obuvi, a když si nedal pozor, mohl se ji i nadechnout.  Trochu jej zamrzelo, že předchozí snaha rozeznat známá souhvězdí jej uvrhla do tohoto zvláštního světa, kde se mu nic moc nelíbilo. Dokonce přemýšlel, jestli by přeci jenom nebylo lepší evokovat Chiaru, neb s ní by i toto prostředí lezoucí mu na nervy dotěrnou lepivostí ovzduší bylo mnohem snesitelnější. Možná je toto ten jejich slavný chrám, pohlížel s údivem na útvar připomínající mu sutiny věže, nicméně si nebyl jistý, možná jde o kopec, s nímž si pohrála voda, jejíž přítomnost se prozatím nejevila být ve velkém množství příliš pravděpodobnou.

Chiara si povšimla, kterak Sam odevzdaně kráčí vzhůru na Věž. Přemýšlela o posazení se, ale nebylo kde, ten protivný prach mající trochu lepkavé tendence by jí jistě ulpěl na šatech. Chvíli pozorovala přibližujícího se Sama, poté opatrně sestupovala do nitra Věže. Bylo zde něco jako nesmírně hrubé sloupy zdobené útvary, nikdy nic takového neviděla, ani o tom nečetla. Opatrně procházela rukou po znacích něčím vzdáleně připomínající egyptské hieroglyfy, pouze jiné.

Sam vešel dovnitř útvaru přesvědčen, že ty hrubé sloupy musí být Chrámem, o němž již tolik slyšel. Jeden z nich jej zaujal, možná to byly hieroglyfy, nebyl si jistý, doposud neměl důvod je podrobněji zkoumat, nicméně si vryl do paměti, že až se probere, prozkoumá je. Když v tom se na nich ve tmě objevila drobná ruka ženy, opatrně se ji dotkl a s potěšením zjistil, že jeho podezření se vyplnilo. Chiara. Přitáhl ji k sobě a ona se nechala obejmout. Oba na chvíli zahltil pocit radostné spřízněnosti. Ona z jeho tváře sundávala rukou jemně prach, on okouzlen vychutnával její doteky. Prach sundat šel pouze částečně, hodně jej ulpívalo na strništi, Chiara přemýšlela, nakolik by bylo výstřední zhmotnit si pro účely sundávání prachu kartáček.  Sam si její zaváhání vyložil jako vhodnou příležitost pro to, aby ji objal a políbil. Nějak v tu chvíli zapomenul na své teorie o Chiařinem původu v něm samotném. Její rty zaprášené nebyly, vůbec přišla mu proti němu čistá, nepolepená hlínou, takže se snažil tento handicap narovnat blízkým, až intimním fyzickým kontaktem.
Hlína byla Chiaře lhostejná, měla ze setkání radost a Samovou blízkost si užívala, v jeho náručí se začala ztrácet. Pohltilo ji teplo a tělem se rozléhal pocit blaženosti. Oběma odloučení přišlo jako nekonečné a jakoby se báli pustit, aby se zase neocitli sami. Opatrně svůj stisk povolil a jejich ústa se vzdálili. Oba se nadechli a pohledem fixovali oči toho druhého. Věž, sloupy i pustina kolem přestaly existovat. Na chvíli, než Sam promluvil.
"Velice jsem si přál, abys zase byla se mnou, nádherná části mé duše." slova, která vrátila Chiaru do reality, chvílemi přemýšlela, zda by neměla oponovat myšlenkou, že to ona si vymyslela Sama, jenomže to by se ocitli v bludném kruhu oba bez možnosti smysluplného řešení.
"Nezjevila jsem se na přání," začala, "Prachem z hvězd musí projít si každý sám, jejich studené teplo nedovoluje lidským bytostem kráčet pospolu. Tam mezi hvězdami jsem na chvíli i zapomenula tvé jméno, přesto jsem si na tebe vzpomenula."
Sam přihlížel s údivem na mytágo mající snahu vést svůj vlastní myšlenkový proud: "Netušil jsem doposud, jak vzdálené mohou být části jedné duše."
Přiložila mu ruku na ústa: "prosím mlč". On ruku vzal a začal líbat. Nerozuměla jeho reakcím, tolik rozporným se slovy.
"Líbáš ruku někoho, kdo vlastně není opravdový?" pozeptala se.
Sam překvapivě na ni pohlédl: "Ale to je omyl Chiaro, ty jsi naopak velice skutečná."
Že by přeci jenom změnil najednou přístup? proletělo jí hlavou.
"Jsi skutečná", pokračoval, "protože zosobňuješ nepoznanou část mojí duše, která touží být poznána by mohla splynout s mým vědomím. Doteky, polibky, objetí, jsou pouze počátkem, který symbolicky vizualizuje alchymický proces. Je to síla a ta nás symbolicky přitahuje k sobě."
Nevěděla, co říci. Strašlivě chtěla, by objevil se kněz a pronesl nějakou uklidňující hlášku. Sam si její mlčení vyložil jako důvod, by prozkoumal, zda bude patřičnou symbolikou, když ji přivine k sobě, jednu ruku položí na její zadek a druhou bude prozkoumávat její prsa.
"Hm, nejde o příliš důvěrný kontakt?" pozeptala se.
Spíše zamumlal, než vyslovil: "Sjednocování duše je velice intimním procesem."

Vytrhla se mu a běžela ven ze síně sloupů. Měla pocit, že hlava se jí rozletí na tisíce střípků. Ten člověk se ji důvěrně dotýkal a přitom pořád mlel svojí o tom, kterak je pouhým mytágem, do něhož se zosobnila nějaká jeho představa o části vlastní duše. Sam si zatím ve zmatku formuloval myšlenku, žel, tato jeho část není připravená na sjednocení, Chiara utíkala někam do exteriéru Věže. Venku, se opřela o Věž a ta se pohnula. Téměř vykřikla. Ona hmota se jí ovinula kolem těla a nad sebou uslyšela smích. Snad se ze Samových teorií zbláznila. "Před ním utíkat můžeš, mi ale neutečeš." ozvalo se spíše mentálně. Prudce se otočila a leknutím povyskočila, leč její tělo bylo omotáno dračím křídlem. Snad napětím či úlevou, rozplakala se. Drak ji přivinul na hruď poněkud rozpačitě. Netušil, co se dělá s plačícími lidskými ženami. Její slzy stékaly po jeho šupinách a on cítil něco, co již dávno vytěsnil z paměti - soucit.
"Tvé slzy...", začal, "to mi nedělej, je to mokrá sůl, ta proniká do srdce."
"Když on si myslí, že nejsem opravdová, kdyby si alespoň myslel, že jsem duch, ale nějaké imago, to je urážející." vychrlila mezi vzlyky na něj.
Opatrně se tlapou dotkl její tváře a donutil ji pohlédnout do svých očí. Nemluvil, pouze myšlenky přenášel na ni a ona mu porozuměla. Dračí schopnost formulovat problém obsahovala v sobě střípky génia. Sam ji považoval za opravdovou, vnímal rozdíl mezi tím, kdy u něj je a kdy nikoli. Pouze měl nepřesný úsudek o její podstatě, neb vůbec si nepřipouštěl kacířskou myšlenku na Chiaru jako samostatné individuum. Z pohledu draka to bylo jedno, podstatné je jenom to, jak se Sam chová.

Jak to již u draků bývá, zmizel stejně nezachytitelně, jak se objevil. Marně se rozhlížela po okolí, nikde nebyl. Mezitím vyšel ze síně i Sam, který bez zaváhání směroval za Chiarou.
"Promiň, ještě nejsi pro spojení připravená". omlouval se.
Předtím by jej za podobná slova nejspíše nakopla. Ale po pohledu na věc z dračí perspektivy se zdržela komentáře.
"Zlobíš se ještě?" přistoupil blíže.
"Same, já ...byl tady před chvíli drak a já se snažím najít nějakou jeho stopu." odpověděla mu, když se Věž pod nimi otřásla. Ve snaze uchránit se před padajícími kusy, semkli se k sobě a nějak opětovně letěli prostorem.

Sam se probudil a rychle přenášel slova na papír. Ten sen, jakoby by byl o cestě skrze Velkou arkánu tarotu, jistě Věž. Byl spokojený, však Tarot je známým územím. Uvařil si silnou kávu, vzal kouřící hrnek, své poznámky a šel si zapálit do altánu. Hlavou mu vrtala dotěrná myšlenka, odkdy imaginální postavy samy o sobě pátrají po stopách draků? Správně by měl pátrat on a postava by jej k tomu měla dovést. Drak jako symbol alchymický mu smysl dával. Vzpomenul si i na podivné hieroglyfy, to by byl Egypt a drak... Možná by si měl vzpomenout, co ví o Apophisovi.

část osmá

       

9.10.16

Jak nakládat se snem...



Když vybavuje se sen, jde o proces nesmírně zajímavý. Jak vzpomenout si na sen, nalezne čtenář v tomto příspěvku. Jenomže potom, jak jedna část snu vybaví jinou z téže či snad některé z předchozích nocí, je nesmírně zajímavé jak pracovat s tím.
Klasikou zaužívanou je vytáhnout snář a jít po jednotlivých významech, co to či ono znamená. Anebo si takové významy může člověk postupně praxi vyrobit sám a jeho sen se stane směsí symbolů, které mu mají vyjevit nějaké poselství, které bude či nebude dávat smysl. Kdo chce jít touto cestou, v pořádku, nakonec jde o jeho vlastní sen a je ryze na člověku, jakou symbolickou hodnotu mu dá. Ovšem sen není jenom symbol, sen jsou i pocity, ve snu je postavená jistá nálada...  Pokud člověk sen si interpretuje pomocí symbolů snáře či vlastních, dostane z něčeho, co má tajemný nádech nepoznaného obraz mnohem prozaičtější.


Přesto mnohé bude mu unikat a plynout. Ten pocit, jakože jde o živou matérii, s níž neuměl pohnout, ten zůstane.

O tom, že sen je mnohém více, mám třeba náznak i na titulní straně o snech. Však sen je zejména kouskem plastického děje, jehož živost se při interpretaci skrze symboly vytrácí. Interpretací snu se člověk v podstatě rozhodne, která část, složka, snu je pro něj podstatná, tu si vytáhne zbytek zahodí na smetiště jako nepoužitelné. Osobně mi toto přijde jako velká škoda.

Snění se odehrává v prostoru, který je nám něčím známým, třeba ve snu se tam pohybujeme jako doma, ale po probuzení si uvědomíme, že to ale bylo jiné prostředí, podobné tomu, co známe, přesto jiné. Neb ve snovém nebude věrná kopie toho, co známe. Někdo přírodovědně založený by řekl jasně, však ve spánku se toho zmotá, více obrazů, co člověk viděl.
Opravdu? Můj poslední sen, který na mně hluboce zapůsobil, se odehrával v bytě s terasou, která měla zvláštní čtvercový tvar a nábytek tam byl naprosto nových tvarů. Kdybych byla designerem, jistě bych zde našla spoustu inspirace. Mé prostředí ve snu bylo naprosto odlišné od mého prostředí běžného a také se nedalo říci o jakou denní dobu šlo. Kupodivu i v bytě bylo takové to snově šedavé prostředí, a myslím, že ano osvětlení by toto nezměnilo. Celkově vyvolával dojem sžití s každodenním, pohodu a pocit, že něco takového tam patří. Zaujalo mně, že ač jsem měla v bytě návštěvu, která trpělivě čekala, až udělám, co je nutné udělat, neměla jsem potíže s tím, abych návštěvu navigovala, řekla jí, kde co najde a případně, čím se může při čekání rozptýlit. Vůbec mně nevyvádělo z míry, že návštěvník měnil svůj tvar. Prostě měl schopnost se morfologicky měnit, a ač se stal z mi teoreticky známého člověka někým úplně jiným, včetně hlasů, gest, pohybů, nepřišlo mi to zvláštní. Já v tom snu jsem totiž velice dobře dobře věděla, kdo mým návštěvníkem je. Ne tak mé denní vědomé já, po probuzení. Jistě byly zde racionální pokusy nějak se z toho vmotat, o koho šlo. Nicméně k čemu, když konečnou formu a tvar jsem nikdy neviděla? Jsem přesvědčená o tom, že významem neměl být úsudek, že onen můj známý, jímž se návštěvník jevil být na počátku, je příslušníkem lidem neznámé rasy. Jen jsem si uvědomila, že od počátku se mé snové já k návštěvníkovi nechovalo tak, jak by se chovalo k onomu známému, jehož tvar měl onen snový návštěvník, když do mého bytu vešel.

Místo hledání symboliky, jsem nechala plynout vzpomínky na sen. Prodírala se znovu obrazy ze snu a uvědomila si několik detailů, které ale souvisí s magickou operací, jíž provádím. Jistě, tento sen nebyl posledním v dané sérii. Jen kdybych šla symbolicky ve stylu, co znamená v novém bytě bydleti a chameleona hostiti, asi bych došla k vtipné interpretaci (nemám snář, takže tu si čtenář najde sám), nicméně bych nevnímala to podstatné, co dovedlo mně k poznání více metafyzickému. 

Možná čtenáře napadne všetečná otázka, co ta Liana z toho snu vlastně měla. Nu, jelikož jsem do onoho snu měla za sebou 16 dnů magické operace s enochiánskými aethyry, která by měla vést k poznání a sblížení se s něčím, co nějak vnímám a mám v úmyslu své vnímání prohloubit, tak toto byla tzv. první vlaštovka vypovídající něco o vazbě mezi běžnou realitou ve hmotě a snovou éterickou v daném konkrétním něčem. 
Sny bývají různé, ale tento typ snů má potenciál nějak se odrazit do světa hmotného, manifestovat se v něm, či dokonce materializovat. Interpretace snu a přikládání mu nějakého konkrétního významu (který se vždy hodí do karet, co si budeme povídat, sny jsou mnohoznačné a jde v nich nalézt více významů, člověk obvykle bere to, co se mu hodí) spolehlivě tuto schopnost zabíjí. 

5.10.16

Banish or perish


Banishing je nástrojem téměř v každé magické tradici a je to jedna z prvních věcí, které se adept učí. Jelikož se jedná o základní techniku, lze se o ní dočíst v každé solidní publikaci o magii. Na internetu lze najít různé verze a také různé magické řády část své klasické praxe odhalili. Každý, kdo má snahu zorientovat se v tom, o čem ty rituály jsou, musí na banishingový rituál v publikacích nebo na netu narazit. Klasikou je pentagramový rituál mající vazby kabalistické.

Lidé obvykle nemívají problém s vysvětlením, že je potřeba vyčistit svůj prostor, bránit se před nechtěnými vlivy. No mi toto vysvětlení přišlo dosti uhozené. Nechápala jsem, proč probůh bych měla něco čistit a něčemu bránit, když se chystám provést rituál - okultistickou operaci, od které se očekává navázání kontaktu s tím, co není běžné viditelné, manifestace toho, a pokud možno i nějaká ta materializace. Neuspokojila mně ani teorie ražená v pověrčivých okult kruzích o tom, že kde jaký démon, entita jen čeká, by se zmocnil duše člověka, protože kolem lidí je přetlak a všichni nehmotní jen číhají, jak prorazit a sebrat duši.
Mnozí paranoidní začínající okultisté si v důsledku vlastní veledůležitosti myslí, že zkušení kolegové, tedy ti, co něco magicky tvoří, nemají nic jiného na práci, než-li číhat na potencionálního génia mezi začátečníky a zaškvařit mu to, aby je nemohl přerůst. Říkám začínající, neb kdo si to myslí i po 5 létech praxe, moc se od začátku nepohnul. Vůbec věčný začátečník se vyznačuje vlastností, že neustále číhá na nepřítele a všechny své neúspěchy svádí na nepřátelské entity anebo kolegy, by jeho geniálního ubili. Kdyby takový člověk skutečně banishing řádně magicky prováděl, a pouze o tom nemluvil, není možné, by se po roce denní praxe podobných smyšlenek nezbavil.

Osobně jsem vyzkoušela různý přístup k banishingu z různých tradic, ale nic mně nenadchlo natolik, abych jej vydržela provádět déle, než půl roku. Jednoduše jsem potkávala věci provázané na tradici, kterou jsem nechtěla dělat, neseděla mi, nebylo to pro mně to pravé. Hodně lidí v oblasti okultismu chvíli hledá, než narazí na to, co mu krásně sedí. Najde-li se jedno takové, přidá se hned i další...
Když jsem začala dělat rituál, který mi vyhovoval, vůbec mi nepřišlo, že dělám banishing. Automaticky jsem věděla, že toto je to, co mně propojí s energiemi, prostředím,  podobně praktikujícími lidmi, že terminologie do té doby exotická se sama zažije. Jakmile jsem začala postupně si rituál zažívat, vnímala jsem energie pod sebou, nad sebou, kolem sebe, vizualizovala to, co se od rituálu v jeho zjednodušené verzi očekávalo.  A tak jsem pochopila, že banishing je o vyrovnání osobnosti, aby se napojila na systém, který praktikuje. Najde-li člověk ten správný magický směr, při ritualizaci zažívá souznění s tímto směrem, vůbec si nepřipouští, že by se snad něco nemělo povést.

Pravděpodobnost, že člověk hned jak začne, potká ten správný směr a rozpozná to, je poměrně nízká. Ale to nevadí, až se člověk odhodlá k rituálu, podstatné je dobrodružství, naladění se na neznámo. Jak sbírá různé zkušenosti, pozná bezpečně, až narazí na to, co mu dokonale sedne. Je to totiž něco úplně jiného v prožitku v emocích a vnitřním klidu.

Pro ty, co s rituálem začínají, osvědčil se mi systematický přístup a kdykoli začít s čímkoli novým po částech. Samotný postup představuje spoustu informací najednou. Je fajn vybrat si dobré místo a dobu, kdy nehrozí vyrušení. Začít jedním krokem, další den přidat další a další, až ty první budou provedeny se vším všudy. Je dobré od počátku neflákat vizualizaci a pocity, které by měl při daném kroku člověk vnímat. Pokud touží někdo jenom po odříkání formulky a provedení příslušných pohybů, doporučuji zkusit to v církvi, kde se očekává mumlání stejného, stejné pohyby, s energii a vizualizaci smí stejně pracovat jenom vysvěcený kněz. Pokud si adept prožije vizuální a pocitovou zkušenost, ony formulky snadno nalezou do hlavy a ústa je budou velice hezky vyslovovat. Jako v každé lidské činnosti, i zde se vyplatí pravidelnost a opakování.


4.10.16

Nedočkavost aneb sebereflexe netrpělivého



Občas podívám se na věci, které byly. Ne, bych litovala, ale shlédla zpětně to, co nebylo tím nejlepším nápadem a okolnosti, které k tomuto se seběhly. Možná tyto řádky píšu v naději, že přečte si je génius, neb ten, jak je známo, je schopen poučit se na chybách jiných. Já pouze mohu doufat, že jsem dostatečně moudrá na to, abych našla ponaučení v chybách vlastních. 

Tyto řádky ocení povahy, které nenajdou pokoje, dokud hned něco neudělají, nějak se nevymezí i v situaci neřešitelné a čekání jím způsobuje muka pekelná, protože mají podezření, kterak maří čas čekáním, aniž by měly nějaký záchytný bod k tomu, že nečekají marně. 
Sedět s rukami v klíně  a čekat, je zničující sebedestrukce, neb v této pozici skutečně nic smysluplného člověka nenapadne. Je to dobrovolný pobyt v kartě Marnost (7 Pohárů).  Nedočkavost, žel, není spojená s přemítáním o mystickém klid, v němž nic se neděje, nic není potřeba hlídat, neb nic se neposouvá, a člověk si užívá meditace a spokojeně vychutnává klid. 
Naopak, nedočkavost bývá spojená s pastí, která vypadá třeba takto: kdybych tady tupě neseděl jako idiot, mohl bych... A vůbec jak zbytečně zmařený čas! Nedejbože dostaví-li se jemné zasnění do situace, kdyby se to, na co osoba čeká, skutečně začalo odehrávat. Čtenáři, který těmito pocity nikdy netrpěl prozradím, že ono zasnění vede k větší frustraci prolínající se ve zničujícím sebe-naštvání, kdy člověk neví, zda je naštvaný více na sebe, za to, že čeká, či snad na to, na co čeká. Zákonitě se ocitá v pasti. Na jedné straně čekat najust již nechce a ne, ale jakmile se rozhodne, jdu od toho, kašlu na to, proletí mu hlavou znepokojivá myšlenka, a co když již si stačí počkat jenom chvilku, já to nevydržím a všechno to čekání přijde totálně nazmar?

"Kdo si počká, ten se dočká." Platí, pokud jde o vytrvalou práci na něčem, co není rado uspěchat, neb skutečně některé věci vyžadují svůj čas a obejít je nelze. Ovšem čekat na něco, co je z moci vlivu člověka, je pošetilou hrou, jejímž vyústěním je obvykle poznání mající úplně jiné kvality. Může se stát (v mém případě se často dělo), že vytrvalý čekatel krátící si dlouhou chvíli smysluplnou práci dojde k něčemu úžasnému, neb jeho chtění, ambice a podobně nátlakové emoce jsou spojeny s tím, na co čeká, ale právě konané, je jich ušetřeno. 
Ono čekání, je-li spojeno s produktivní činností, může být naopak skvostným atraktorem, ovšem časem by mělo naučit člověka,  jak podstatné je ponechat věcem volný průběh, naučí pozornost nadávkovat tak, aby něco probíhalo, ale přitom to nebylo pozornosti přetíženo. Jak každý zahradník ví, není dobré pořád vyhrabávat rostlinu, by se přesvědčil, zda již zakořenila. 

Nedočkavost není ctností a mám podezření, že ono to každého netrpělivého nedočkavce dostane jednou do pozice, kdy je nucen čekat na svatého Nikdy. Jako pozorovatel vlastního života a jiných lidí jsem neustále fascinována způsoby, které Universum či snad vlastní duše, toužící po lepším člověku, volí k tomu, by se narovnaly handicapy té které osobnosti. 
Jako věčný neposeda toužící po rychlém spádu jsem byla v nepohodlné pozici čekajícího dosti dlouze. Zvědavému čtenáři prozradím,  že jsem se nedočkala, ale byla to doba nesmírně zajímavá, život okořenil nádech tajemna pronikající skrze vějičku čekání na nebytí. Mému čekání začala zvonit hrana v okamžiku, kdy jsem si uvědomila nesmírně vtipnou věc. Zatímco otýpka sena (aneb vějička) přede mnou stála, když jsem stála já a hýbala se kupředu s každým mým pohybem, v ostatních oblastech se mi povedlo toho více, než-li dosti. Nebýt jí, na spoustu věcí bych si možná nepřišla nebo je neuměla správně uchopit. 

Každý z nás má nějaké touhy a přání. Přemíra chtění, kladení si přesných podmínek je spolehlivě pohřbí. Ale my, kdysi nedočkaví víme, že je potřeba chtěním zapálit hranici a potom nechat oheň, ať doutná si a žije životem svým, protože víme, že spálí jen to, co ke spálení je, nerozšíří se tam, kam nemá a nakonec nese sebou zázrak. Jen do něj amatérsky zboku nefoukat nebo se jej nesnažit vědomě hasit...  

3.10.16

Panna alegorie

































Panna je prý nudná, však pojí se s ní vlastnosti vyžadující sebekázeň, kritické myšlení, čistotnost, stud zdrženlivost, úzkostlivost, upjatost, přesnost... dosti toho, aby člověk začal zívat již jenom při výčtu těchto vlastností.
Jenomže každý z nás má pannu někde ve svém horoskopu, takže s odsudkem nudy opatrně. Egyptská mytologie spojuje Pannu s Eseth (Isis), manželkou Usirise (Osiris). Kouzelnici, která vytáhla pravé jméno z Rea a uměla jej použít. Ženou umějící vytrvale hledat kousky svého mrtvého muže zabitého Sethem, a když jí chyběl jeho penis uměla si poradit, nahradila jej a pečlivě (ano zde již je jistá podobnost s klasickým pohledem na Pannu) sešila jeho tělo dohromady, oživila a dokonce s ním počala Hora... Poté přežila Usirisův odchod tam, kde je méně hmoty a více éteru, vychovala syna a podporovala jej v jeho bojích se Sethem o královský trůn. Šlo o trůn Egyptu, tedy zde na zemi. Ony vlastnosti, považované za nudné, umí-li se využít, najednou ukazují trochu jiný obrázek.

V Řecké mytologii zde nalézáme obraz Déméther, matky, jejíž dcera je unesena Hádem do podsvětí a s matkou pobývá jen půl roku, tu po kterou vše nové raší a roste, potom o rovnodennosti zase vrací se do říše Háda a její matka smutná a s ní i celá příroda utápí se v melancholii.

Panna, pravdou je, oplývá schopnosti analýzy. Představuje tu část v nás, která umí cokoli rozebrat na drobné součástky. Pídí se po příčinách hledá důsledky a vůbec má tendenci rozplésti zamotané klubko. Panna je ta část v nás, co nás nutí odevzdat se nějaké práci, vnímat jí nejenom jako obživu, ale i jako poslání. Jenomže její úsilí se váže na zemi, nelítá ve vzdušných zámcích, potřebuje výsledky, na které se dá dosáhnout.  Jakákoli záhada v  jejím pojetí přestává záhadou být.

Jen opatrně s ní, když sebekritika na člověka doráží, neb právě Panna v tomto směru nesmírně přehánět umí. Mnohem lepší je nalákat jí do vod více filosofických, tam myšlenka spíše konstruktivní bývá.







24.9.16

Disky vážou se k podzimu

Tarotové karty lze krásně přiřadit k ročním obdobím a já příchod podzimu oslavila meditaci s disky Thothova tarotu. Vzala jsem si karty od jedničky po krále a v meditaci s nimi prožila vizualizaci. Vůbec jsem si dala závazek, že na podzim napíšu i něco o jednotlivých kartách disků, neb období se k tomu hodí, energicky je člověk na ně naladěn. Nakonec popsat tarot dle svých prožitků je práce na celý život. 
Podzim je obdobím, kdy se sklízí a potom se země připravuje na zimu. 
Vizualizace karty a její prožitek je věcí na delší dobu, kdy signály postupně přicházejí. O tom dnešní příspěvek není, spíše jde o hravou symboliku, způsob, jak si vytvořit osobní afirmaci. Takže potom nad medovinkou mně napadaly docela zábavné afirmace, postřehy k jednotlivým kartám.


Karty beru podle podle pořadí od Malkuth výše.

Princezna disků je kartou, kterou si troufnu mít jako kartu časového určení, neb dle její symboliky by mohlo něco začít, vypuknout na podzim. Čekání ale s touto kartou je spojeno.

Prince disků vidím jako borce, který sklízí plody po těžké práci a dřina je i samotné sklízení. On si ale nestěžuje, oplývá trpělivostí, neb ví, že práce sebou plody nese a on jí dělá pořádně, zde ulívání se rozhodně nehrozí.

Královna disků se má zastavit, posadit a meditovat nad tím, co bylo, rozebrat minulost. Řešení své otázky nalezne v minulosti. Dospěla k moudrosti, rohy jsou spojením mezi ní a světem jemné hmoty.

Král disků únavy nezná, bohatství má na dosah. Zastavil se, by k němu vše přišlo a co netýká se jej, odráží.

10 disků - vše již je doma pod střechou, krásně pohromadě.

9 disků - v dané situaci lze jenom získat, takže směle do toho.

8 disků - opatrnost je na místě, plody ještě není čas trhat, ony sami do košíku spadnou, ovšem je potřeba je hlídat, by škodná nepřišla dříve.

7 disků - situace je nová natolik, že v tom neumí tazatel chodit, potřebuje zasvěcení.

6 disků - konstelace vhodná pro naplnění záměru, vytrvalost povede k úspěchu.

5 disků - nepodceňovat detaily a maličkosti, potom s tím budou potíže.

4 disků - není čas k opuštění domova, je potřeba otěže plně držet v rukou.

3 disků - je potřeba konat, by dílo bylo dokonáno, splétat k sobě a mezi sebou jednotlivé části.

2 disků - změnu sebou sebou nese každý pohyb atomu, ty neposedné jsou.

1 disků - konečně NĚCO začalo a čekání potřeba není, již vše probíhat začalo.         

22.9.16

Povídání o temnotě VII. (Průnik z hlubiny)


























Trpělivé zkoumání hlubiny, práce s ní a ponechání bez emocí i volnoběhu událostem vede k tomu, že něco podstatného prodere se z hlubiny ven.

Podoba nádherně nepoznatelného, neznámo nerušené strachem a zábranami zaklepe na dveře... Potom člověk stává se skutečně svobodnou bytostí...






10.9.16

Lev alegorie



























Lev představuje Slunce na zemi, jeho hříva připomíná sluneční paprsky, zosobňuje naši ctižádost, sílu, kreativitu, ale i líné povalování se na Slunci. Jde o znamení, které v každém z nás nějak probouzí odvahu k přímočarému jednání, k činu, měnícímu něco podstatného.
Mytologicky se jedná o obraz, kdy Héraklés se utkává s nemejským lvem, jehož žádná zbraň nezabije, a on se musí s ním bít na život a smrt pouze pomocí vlastních rukou a být silnějším. Lev nese sebou ohromnou výzvu, kdy člověk neví, zda ji ustojí či zahyne, ale jde o výzvu, jíž vyhnouti se nelze, jinak člověk přichází a něco podstatného ve své duši. Je to ohromná šance, jak obrazy z nitra nechat vylézat na povrch.

Síla lva byla vnímána již ve starém Egyptě, Aker (podoba dvou proti sobě obrácených lvů s lidskou hlavou - dvojitá sfinga) chránil Slunce, chránil trůn krále, proto tolik lvích tlap na trůnech. Postavit se této síle vyžadovalo nesmírnou odvahu. Pouze synové bohů směli užívat sílu lva.

Kreativita vyvěrá z potřeby zanechat otisk své duše v duši světa, v touze ponechat zde něco za sebou. V tomto směru se hodně mluví v různých příručkách astrologie o síle plození. Jeho podstata spočívá ve Slunci v každém z nás, které září nám na cestu. Ať chceme nebo ne, toto znamení ovlivňuje nějak i jiná sluneční znamení podle postavení a vztahů Slunce ke Lvovi či jeho domu v každém z nás.
Dalším archetypem se Lvem spojovaným je Lví srdce. Srdce je podstatné od dob Egyptské knihy mrtvých, která nějak projevila se i v pozdějších mytologiích. Právě proces vážení srdce rozhodoval o dalším osudu člověka v zásvětí, o tom, zda magus vůbec projde bránou.
Na tom, jak člověk ignoruje srdce nebo ním jedná, závisí exploze ega či ovládnutí celé osobnosti egem. Není možné, aby se Lev neprojevil navenek. Kdo ignoruje srdce, stane se hercem přehrávajícím velikost, klaunem, který neví, co je to opravdový smutek a jeho gagy jsou povýšenecky trapné, ambiciózním jedincem, který, když dosáhne  společenské pozice, uzavře se do skleněné láhve. Právě tady jsou kořeny pýchy v osobnosti člověka, stínu hrdosti.

Archetypem lva budícím strach je Sekhmet, kvůli prolití krev lidí v poušti ovládaná bezmeznou zuřivostí. Amemait, ve své podobě také zahrnovala lví tlapy a hřívu (ač šlo o démonku), zosobňovala nejhorší představy Egypťanů, uměla pozřít srdce nehodného i jeho samotného, její drápy budily respekt svojí nesmírnou hrozbu.

Řev lva v poušti probouzí schopnost člověka vnímat srdcem. Hillman (Hillman, J. Myšlení srdce a duše světa, Malvern) nazývá pouští: "poušť moderní byrokracie, ošklivého urbanismu, akademických trivialit, profesionální úřednické bezduchosti, pouště naší mrzké situace". Je to ono prázdné, povrchní, zachovávání konvencí za každou cenu. Vše, co deformuje možnost jednat přímo a upřímně, neb upřímnost se zde stává pouhou fraškou. Je ní strach věřit, strach milovat, strach cítit, strach konat... . Pouze ponechání lva, ať zařve může natrhnout skořápku bezduchosti.

Jednat srdcem znamená jednat přímo. Postavit se ke všemu statečně a nemotat klubko lží a alibismu. Je to naslouchání nitru, ne srovnávání se s ostatními. Skutečný král vládne svému osudu, nenechá se vláčet osudem jiných. Proces strhující, autentický vedoucí k oproštění se od balastu. Jen tak může Lev pronikat a být v životě člověka.
   




8.9.16

Povídání o temnotě VI. (Odraz)






































V temnotě lze najít odraz reality, pohled na ni jiný, neb to, co pomíjívé je či pouze povrchové, není odrazeno. Ne každému líbí se ten obraz mnohého oproštěn. Ale není potřeba to dávat za vinu pouze temnotě, to světlo opatrně dopadající někde propadá se a nechá se pohltit, jinde hezky leskne se na hladině. 

Mnohé nezodpověditelné otázky vznikají, když člověk vnímá něco vnitřního optikou běžné reality. Balast, který usadí se, zabrání uchopení podstaty. Kouzlo nemůže účinkovat. Potom slovo nestává se sdělením, nýbrž překážkou porozumění. 


5.9.16

O vztazích osobněji



Někdy nás formují věci, do nichž bychom to nikdy neřekli. Dokonce ani jejich původci, neb si neuvědomují, že něco, pro ně bagatelní, má pro někoho jiného velký význam.
V tomto směru se mi dostalo velké lekce ještě před dosažením dospělosti. Byla to velice fajn holka, se kterou jsme mívaly společnou část cesty vždy ráno a velice rády jsme si povídaly o věcech jako je věda, historie, naše sny a plány. Pravda, vrstevníci jí nedávali, neb měla na svůj věk sklony k nesmírné zodpovědnosti a její znalosti přesahovaly věkový standart i výběrových tříd.  Pro mně tato rána byla velice zajímavá a neměnila bych je za nic. Žel její sny se nestihl naplnit a já se po její smrti dověděla, že ony rána byly pro ní mnohem více, než by mně kdy vůbec napadlo.

Jsou lidé, kteří jsou s námi třeba jenom část naší cesty delší nebo kratší dobu. Na tom nesejde. Podstatné je, že vztahy člověka něčemu učí, něco mu předávají a měly by posouvat dál. Právě pro to nerozumím snaze tolik lidské, později vše negovat a bagatelizovat. Je přirozené, že člověk se časem dostane zase někam jinam a nejde potom později držet to, co bylo předtím. Možná snaha získat alibi nebo nenaplněná ambice dostává lidí do pozice, v níž neumí podívat se na to, co bylo, s nadhledem.  
Konce respektuji a nevidím v nich příležitost, jak brojit proti těm, jejichž úsek cesty v mé společnosti skončil. Naopak, lze si uvědomit, co posouvalo nás dál, více či méně...


31.8.16

Cesta za sluncem VI (Prach z hvězd)

část pátá

"Pravda je taková, že jsem důsledný extrémista."  přemítala ta, co nechala se nazvat Chiarou, putuje sama po skalnaté cestě utkané pro průchod mezi hvězdami. Nebyly zde schody, kamenitá úzká v mnohem spíše pěšinku připomínající, vinoucí se do ztracena - nekonečná cesta, na které ulpíval jemně roztroušený prach. Vnímala samotu, vzdálenost a chlad blikajících těles v dálce, vše pohlcovalo ji svojí neproniknutelnou úžasností. Vzpomněla si, že na cestu ke hvězdám měla se vydat s..., jak se jenom sakra jmenoval. Jméno vypadlo jí z paměti, pouze ruka vzpomínala na jeho křečovité sevření, držel a nechtěl pustit. Přesto, někam zmizel a z jeho jména nezůstala ani ozvěna.

Mezitím Sam zaujatě listoval ve starém rukopise Cesta za Sluncem. Objevil jej dávno, v jednom zaprášeném antikvariátu. Hluchá prodavačka inkasuje za něj zlomek jeho skutečné ceny, usmívala se tajemně. Tehdy, zaujala jej kresba Slunce na přebalu rámovaná zvláštními znaky. Uprostřed rukopisu bylo včleněno několik kreseb, 22 vyobrazení, v nichž poznával velkou arkánu tarotu. Text rukopisu končil u dosažení Slunce, předtím uváděl obsáhlý popis apokalyptických scén, jenom ne ty, co pamatoval si ze snu o Cestě za Sluncem. Měl za to, že pro část lidí vysvitne naděje i po konci světa, pouze jeho poslední sny tolik odlišné od symboliky jiných jeho snů jej mátly. Mátla jej i postava Chiary, ona víla, přeci jen byla postavená v příbězích, jež znal, jako odlišná bytost.
Ilustrace velké arkány tarotu přesahovaly obsah textu. Po Slunci následoval výjev "Klamné světlo Luny" a po něm "Prach z hvězd". Snad obraz nabýval smyslu mimo slova.

Chiara, zřejmě bude nejrozumnější neplést čtenáře jiným jménem, na vílu vykazovala docela pevné skupenství v ryzí matérii. Svojí éterickou část odrážela, či se o to snažila, co to jenom bylo v daných podmínkách možné. Držela v ruce svazek čerstvě vytištěných papírů obsahujících francouzskou verzi Cesty za Sluncem. Na rozdíl od Sama nepochybovala o jeho reálné existenci a kněze nepovažovala za projekci svého Já vynořenou z doposud neprozkoumaných hlubin vlastního nevědomí. Neměla problém zapsat si emailovou adresu, kterou pošeptal ji před probuzením, a zaslat na ní mail s textem adevargio solis. Na druhý den ji bylo odpovězeno, beze slov, pouze salut a v příloze rukopis ve staré francouzštině. Okouzleně jej prolítla a měla radost, že ony řeči toho divného pána ze snu vycházely z reálně existujícího rukopisu.

Ovšem mezi Prachem hvězd právě odvíjí se podstatná část příběhu. Chiara nadšená rukopisem, kterýžto postavil existenci toho divného společníka na více reálnou rovinu, stoupala do mlhy. Nečekala, že se ocitne v prázdnu, které s ní bude se propadat. Hvězdy kolem vtahovaly ji hlouběji do prostoru neznáma a ona neměla potuchy, kde je nahoře a kde dole. Jelikož měla tendence v kritických okamžicích k absurdním myšlenkám, napadlo ji, že jde o hermetické faux pas. A právě v ten moment její tělo omotala živá hmota neznámého původu. Zhluboka se nadechla očekávaje nejhoršího, když z mlhy vystoupila postava obrovského draka. Jeho majestátnost a zádumčivý pohled ji oslnil. Neuměla z jeho oči odpoutat zrak, vpíjela se do nich. Jiskřily všemi barvami duhy a přecházely do smaragdů. Na první pohled působil jako drak, jehož ocas připomínal štíra. Zároveň vzbuzoval dojem přízraku plného různých neidentifikovatelných výhonků, které ji omotávaly. Chvěly se a postupně znehybňovaly její tělo. Působily jako šedavé stíny rozléhající se kolem dračího těla a přesto prolínaly se i vně. Z jeho hlavy vystupovaly rohy neobvyklého tvaru. Přivřela oči pořád znehybněná. A dračí podoba vykázala další vrstvu, tentokrát humanoidní. Muž-drak. Napadlo ji v prvním okamžiku.

Možná si čtenář s úlevou vydechl, šlo o iluzi a místo draka objeví se hrdina Sam. Jenomže na hrdiny je spolehnutí, že dorazí vždy pozdě, pokud vůbec. A Sam je přesně ten typ hrdiny, kterýžto se zapomene při snaze vypátrat něco o původu rukopisu Cesta za Sluncem. Jistě, bylo by jej vhodné nechat usnout, aby....  aby ocitl se mezi hvězdami ve snaze rozpoznat známá souhvězdí, protože Sam, kterýžto předpokládal, že po Měsíci následuje Hvězda, se náležitě teoreticky vybavil. Nepřítomnost Chiary jej nikterak nezarazila, ač si na ni zvykl. Považoval ji za nepříliš pevně strukturované imago, které rozpadlo se při konfrontaci se starými příběhy víly, neb mu jednoduše nezodpovídalo.

Jak již to u myšlenek bývá, nastávají synchronně. Sevřená v úponcích bytosti vypadající místy jako drak a místy jako muž, vzpomenula i Chiara na Sama, radostí, neb vybavila si konečně jméno, vykřikla. Doufala, snad drak jej nesežral. Napadla ji i horší varianta: Sam se ocitne vedle ní a začne ji přesvědčovat, že drak je výplodem jeho vnitřního světa a jejím úkolem je na vlastním těle poznat trávící šťávy dračích střev by jako imago přetransformovala se v něco silnějšího. Až jej zase potká, jistě doví se, co četl o dracích. Rozhlédla se kolem. Sam se nikde poblíž nevyskytoval.  A drak si přibližoval její tělo. Rozeznávala šupiny na jeho povrchu. Opatrně se jedné dotkla a na prstu objevila se krev.
"Chceš znát mojí ostrost?" zaduněl šepot... "ještě ne, nejsi připravená!"
Pojala nápad otestovat drakovou schopnost komunikovat: "Považuješ mně za opravdovou?"
Její otázka nastolila na obličeje drako-muže něco jako tázavý výraz. Potkával někdy lidské bytosti i mezi hvězdami, ovšem netušil, že jsou schopny v situaci, kdy je polapí, klást otázky týkající se jeho názoru na jejich opravdovost.
Nadechl se a prsty levé ruky zakončené tvrdými drápy roztrhl Chiařino oblečení na zádech a nořil je přímo do její míchy. Takovou bolest ještě nezažila, popravdě netušila, že i snové tělo může tak ohromnou bolest vnímat. Trvalo to okamžik, jež zdál se být věčností, než drak své drápy vytáhl. Její kosti a tkáně se okamžitě zacelovaly, což byl také bolestivý proces.
Chytil opatrně její bradu do dlaně, ani se nehnula, by si nechtě o jeho drápy či šupiny nepodrápala.
"Jsi opravdová," pronesl vážně, "a máš vysokou odolnost, budeme spolupracovat."
Jeho suché konstatování ji vyvedlo z míry.
Vpil se do ní svým pohledem a Chiara uviděla sérii obrazů. Draka věky čekajícího na vhodného člověka v pustině nicoty, kolem něj procházeli bez povšimnutí lidé, různé bytostí. Došlo mezi nimi k propojení, již dál o sobě budou vědět.

Probudila se. Opatrně vstala a sundala košili. V zrcadle prohlížela svá záda. S úlevou vydechla, že nebylo na nich žádné stopy po dračím zásahu. Starý rukopis neobsahoval zmínku ani grafický obraz draka. Netušila, nakolik se jedná o jednu ze zkoušek Chámu, nebo jde pouze o její fantazii. Rozhodla se prozatím pomlčet o vizích s drakem, dokud sám kněz se o něm nezmíní. Ještě zasněná přemýšlela, zda tím společníkem, s nímž měla projít zbytek cesty nebude nakonec ona dračí bytost. Třeba byl Sam pouze zkouškou, která měla odbourat její sebestřednost.                

část sedmá

28.8.16

Povídání o temnotě V. (Emoce ve službách záměru)




Často nahromaděné emoce bouchnou a člověk udělá něco, čeho sám později lituje a moc dobře to ví v okamžiku předtím, než koná, v průběhu konání a i poté. Lidé jednoduše emoce pod kontrolou nemají a v jejích vleku se dopouštějí věci, které je stojí energii při rozlícení se a také i při následném pokusu o urovnávaní. 
Jistě energii stojí i zvládnutí emocí a uvědomění si, že člověk je na nejlepší cestě se zcela ztrapnit v důsledku náporu bahna, které vyvrhne na své okolí. Velice nevěrohodně působí, když se potom takový člověk snaží budit zdání serióznosti. 
Právě temnota učí, kterak udržet emoce pod kontrolou a naopak je dát jenom tam, kde jde o magický záměr. Tedy nemrhat nimi na lidech, ale použít je k vytvoření něčeho pro sebe. Ne zastrašování domnělého nepřítele, ale posílení sebe samotného. 
Nakonec není nic směšnějšího, než-li pohled na chrliče ohně a síry plivajícího toto všude kolem. Bez temnoty nelze prohlédnout záměr lstivého démonka provokujícího rozpoutání války.