18.1.16

Co lze vědět...
























Jsou lidé, kteří kladou důraz na to, zvědět, co kdo ví, a vynakládají čas a energii, aby zjistili, co nejvíce. Z této profánní snahy zvědavců lze se motivovat jejich  nasazením a úsilím... ze způsobů pozorování... 

Já zase chci  udělat si jasno, alespoň zevrubně, co vím já sama.  Ať již vezmeme jakýkoli model lidské duše, vždy jde o něco majícího vlastní strukturu zahrnující různě pojmenované části tvořící jeden celek s myšlením i fyzickou stránkou. Lze na tyto modely nahlížet jako na části celistvého sytému nebo více prostorově jako na části vyskytující se v různých sférách, či jako na osobnost, která byla, je a bude. Ve snech se dá potkávat své budoucí já, tedy sebe sama, jak budete se jevit za několik desítek let, jen si umět zapamatovat. 

Co víme o jiných částech své duše? Můžeme zmapovat své myšlenky, způsob uvažování, reakce na různé jevy, všímat si nejenom těch emočních, ale i tělesných projevů. Ovšem nevíme, co  z toho zdánlivě nedosažitelna proniklo do vědomí fyzického těla a umělo zde zakotvit. 

Je to podobné jako ve snu, vybavíme si něco, někdy více, někdy téměř nic, ... nic. Ono vybavování je zajímavý proces a nemusí nastat ihned po probuzení. Vybavování si snů lze postupně natrénovat, uvyknout jím. Jistě si půjde uvyknout i na spojení s něčím niterním více, než jenom myšlenkou, vnuknutím, intuicí... 

Jedná se ovšem o jiný druh vědění a nevystačí klasický pohled na pojem vědomost. Poněkud k ničemu je i pokus o vyčíslení, na kolik procent co vím, tedy vnímám vědomě, z jiných zákoutí vlastní duše. Podstatné je, že v rozhodném okamžiku, člověk přesně ví, zná pravdu, třeba se mu přehraje i film...ne fantasty, ale realita, která se jej týká, jen tam právě není fyzicky přítomen...    

Kdo zabývá se magií, najde k tomuto si cestu, neb právě průnik do hlubiny vlastní duše a umění nějak ukotvit něco z ní i ve fyzické rovině je cestou i cílem zároveň bez konce...
Napadá mně (a čtenář znající Crowleyho tarot, asi pozná, jak došla jsem k tomuto podobesnství), že je zde příliš mnoho vrstev... mezi vrstvami jsou sítě, ve kterých ledacos uvízne a nedostane se dál. Sítě mají oka, a když budou k sobě přiléhat, prostoupí něco podstatného na vědomí. Jen člověk nevěřící v realizaci, mající vnímané za nemožné, spolehlivě proniklé vrátí zpět a jeho sítě změní se zase  zpět na filtry zachycující vše, by neproniklo a zůstalo tam, kde není popíráno. Mimo dosah nezbedného rácia. Nakonec, nepřeje-li si člověk něco, bojí se o svoje jistoty, hravě zvládne tento opačný proces. 


Stává se mi, hledám někdy něco důležitého...jenomže to uvízlo v některé síti či visí si mezi sítěmi zamotané jako lapená ryba... Nezbývá, než trpělivě projít si tyto jemné struktury a vytvořit cestu, kudy by mohlo dostat se to blíže...až na fyzický substrát. Může to vypadat jen jako myšlenka, nápad, jako pocit důvěrného známa, jež neumíme vědomě pojmenovat... Možná něco z denního světla nám připomene, že... 


Žádné komentáře: