27.4.16

A kráčet s osudem...


Věci se dějí, jak říkával Terry Pratchett, má oblíbená věta. Domnívám se, že vše se děje, neb nějaký smysl to má a jak již to tak bývá, osud nerad odkrývá všechny karty najednou, takže ten smysl vyjeví se člověku až později.

Mnohdy stává se, že ke správnému, je člověk doveden, doslova. Chce to jenom uvyknout tomu, nechat do svých kroků proniknout i prvek, co vkrade se sám a posune člověka k úžasné věci, knize...
něčemu, co mu pomůže nesmírně. Něco, co jakoby zastaví nás, váháme, nevíme přesně proč, ale netrpíme vnitřním rozvratem, v poklidu tělo čeká na signál smysly nevnímám a ruka po tom sáhne... sama. Jen umět vypnout ono ševelivé povrchní myšlení. Strašně rádo do všeho mluví a ruka bere, ač sáhla po věci A, věc B, protože ono si myslí, že samo nejlépe ví. Neví neb o vědění nestojí.

A jindy zase, a to je i na roky, člověku přijde do cesty osudovost silná. Něco, co jej stíhá a pronásleduje, zbavit toho nelze se, a když není na postavení se situaci čelem, protože... Zajímavé, vždy najde se sakra dobrý důvod, proč ne... Důvod bránící  vstupu za bránu nejistého často doprovázen vidinou zničení všeho vybudovaného bývá... Zde není tak jednoduché zastavit se a nechat ruku, by sama se navedla...   Neb očekáván je rozhodný čin tím správným směrem. Ono správný směr pozná se časem, vyřešená záležitost nevrací se jako kradmý přízrak...

Často ona osudovost jeví se nemožnou... Zejména závisí li na jednotlivcích, ne jednotlivci...               V takových věcech není radno a v konečném důsledku ani možno jinému svojí vůli vnucovat. Nelze nikoho tlačit, by dělal, co sám nechce, ani jej zastrašovat, by naopak nekonal. Ale ani trápení sebe pro to, co jiný nevykonal, nikam nevede. V takové situaci, lze pouze jediné. Sám za sebe jednat správně, však kdo alibi nehledá, tomu je ono správně zcela jasné... bez ohledu na výsledek, na reakce... Ať konec je jaký je, pro něj nekončí zatracením ve věčném opakování stejného...    

23.4.16

Romantika




















Přemýšlím o romantice.... Napadlo mně to jako skvělý název pro fotku, trochu rozmazanou...
Jenomže při ostrém vidění reality by její opar pominul...

Jak jinak by bylo možné maskovat lež jemnou růži...  

Musí tam něco nového rašit, ač později nepřežije první mrazy...

Zaklepe-li na dveře, pustit ji dál, hezky prožít...

a ničeho neslibovat si... a vážně ji nebrat...

jen prchavost okamžiků, ta opadne...
jak listy z květů v jarním větrodešti...
  

17.4.16

Beran - alegorie





























Úvodem poprosím laskavého čtenáře o shovívavost, neb skutečně netroufám si popsat vyčerpávajícím způsobem toto znamení zvěrokruhu, spíše mám v úmyslu vyzvednout některé aspekty. Ať je tento příspěvek brán jako troška do mlýna.

Beran rozhodně není oním laskavým zvířátkem ležící na hostii v poklidu. Nečeká, až jej někdo sní. Je pln energie a schopen akce. Jeho rohy  třpytí se v odlesku Slunce. 
Nelze opomenout egyptského Amona, jehož vyobrazením je muž s hlavou Berana, vládce Egyptského pantheonu, alespoň v období Nové říše. Máme-li brát do úvahy egyptskou mytologii, nesmíme zapomínat, že jde o poměrně dlouhou etapu, v průběhu které se božstva vyvíjela nejenom v  čase, ale i v různých lokalitách. Snad lze najít sjednocující prvek v tom, že jde o boha mnoha tváří -nepoznatelného. Možná proto jeho spojení jako AMON-RE bylo alespoň ve světle Slunce viditelné...tedy zachytitelná podoba.
Další zajímavou legendu spojenou s Beranem je Zlaté rouno. Jak lze z legendy vytušit, Beran se Zlatým rounem byl obětován. Pro pečlivého čtenáře doporučuji mýtus o Beranovi, který pomáhá utéct dětem Dia Hellé (nepřežije, spadne do moře) a Frixovi (toho Beran šťastně doveze k východu Černého moře), přeživší chlapec jej z vděčnosti obětuje Diovi, stáhne Zlaté rouno, pověsí na strom v Aréově háji (římsky Mars) a strom střeží drak. Pro začínající astrology je tato legenda klíčem k zapamatování si, proč je Beran spojen s Martem a neopomenou se v horoskopu podívat se na pozici této planety a její vztah k planetám či jiným tělesům nebo bodům ležícím ve znamení Berana a zakomponují i dům. Zlaté rouno se stalo námětem velikého putování Agronautů. Ve středověku se legenda stala inspirací k založení Řádu zlatého rouna (Ordre de la toison d'or - 1430), později se stal řádem jako vyznamenáním.

Beran je snad posedlý vítězstvím a jde si za svým doslova hlava, nehlava. Nemyslím tím sluneční znamení, ale Berana v horoskopu. On nejdříve jedná a potom myslí, a také... v trpělivosti potřebuje hodně se cvičit...zdrženlivost je pro něj trestem :) Nejraději by vše zprudka naservíroval. Kdo takto jedná, bude mít zajímavá postavení v něm nebo aspekty... Má tendenci brát život jako zápas...pozor na pomstychtivost a hru kdo z koho s ním, ten potenciál sebe ničení aktivitou je ohromný. Může se projevovat i v předimenzované sportovní aktivitě. Jestli někde hledat odvahu a osobní statečnost, právě kolem Berana... Měl by si vybírat, do čeho energii vloží a naučit se vyhnout konfliktu kvůli věcem nepodstatným...
Pokud se chce člověk naučit regulovat energii, rozkládat síly smysluplně, tak to je tématem Berana, Marta a prvního domu. Lze poznat, v čem člověk sám na sebe působí destruktivně a co předimenzovává, kdy asi ztrácí hlavu. A najde se i řešení, jak toto srovnat.

Poznámka pro ty, co se astrologii učí: Beran je spojován s prvním domem, ale prakticky se může vyskytovat kdekoli v horoskopu, nicméně to nic nemění na významu tohoto prvního domu. Není špatné cvičení uvědomit si, co způsobí potenciál Berana v tom kterém domě.   


Oheň, Mars, I. dům

Typický odsudek Berana:
sobecký (zdravě sebevědomý, rozhodně nestojí v koutě), 

vznětlivý (říká svůj názor velice razantně a jednoznačně s důrazem ve výrazu a slovním spojení), 
netrpělivý (zapálený a nadšený pro věc, nejraději by vše udělal ihned), 
bezhlavě se do všeho vrhá (musí se naučit myslet dříve, než-li něco provede, umění taktiky se dlouze učí díky zkušenostem), ´
neuznává autority (nebojí se říkat svůj názor, odmítá se chovat, jak se od něj očekává).

12.4.16

Úvahy o čase





Nemám čas...
Nemám čas na to, abych...
Mám málo času...
Nestíhám...
Musím s časem hospodařit....
Nemarněte můj čas....






Kdykoli se lidem do něčeho nechce, je často slyšet podobně začínající více či méně diplomatické proslovy. Skládá-li se život člověka z částí, do kterých se mu nechce, stane se otrokem věčného nestíhání. Od toho již je krůček k roztěkanosti, kdy člověk nevydrží u jednoho a musí dělat x věcí, nejlépe najednou. Uvědomění si vlastní smrtelnosti často vede k hospodaření s časem, jen neumím si představit naprogramovaný život v nutnosti prožít si každý okamžik a děsit se toho, co prožito nebylo. Ať chceme nebo ne, čas se dotýká každého z nás. Domluvy jsou postaveny na čase, termíny pro ukončení práce, odevzdání práce, věk člověka, konkrétní datum, kolik je hodin, jízdní řády, den a noc, roční období... V moderní společnosti jakoby člověk přimkl se k času ještě více.

Čas představuje nesmírně relativní veličinu a jeho pojetí závisí na vnímání toho kterého jedince. Pracuje-li člověk krok za krokem a věnuje-li se něčemu, co jej baví, jde to všechno tak nějak naprosto samo. Toto zjištění mnohdy nastává v raném věku. Čas nemusí být nepřítelem, který nás nutí stárnout, pospíchat, věčně mu vlát v patách ve snaze urvat alespoň kousek chvilky pro sebe... Může stát se spojencem. Ano, s časem lze uzavřít alianci, proplétat se mezi jeho oky, být chvíli i mimo a přesto prožitek fixuje se do tady a teď.

V podstatě se dá mluvit o lineárním vnímání času. Je to typická časová osa, kterou namaluje dějepisař a na ní sází roky. Událost nastala, udála se, je zaznamenaná do kroniky, paměti a lze se tak maximálně z ní poučit. Aniž bych znala pojetí Eliadeho cyklického času, či Asimovovou Nadaci,  v raném mládí jsem dostávala učitelku dějepisu do rozpaků úvahou, kterak se věci v dějinách mají tendence opakovat v jistých cyklech a jako bonus jsem bezelstně přidávala, že lidé snad mají tendence dělat stejné chyby. Nastávalo trapné ticho, protože Marx a Lenin měli lidstvo z tápání a omylů vyvést. Minulost je pro většinu lidi uzavřená, žijí s pocitem, jak vše není v pořádku, aniž by věnovali pozornost démonu prodírajícímu se skrze vrstvy nevědomí ven v groteskní podobě. A budoucnost nepřístupná...to až tam linka dorazí a stane se. Budoucnost mívá v tomto pojetí podobu záměrů, plánů... Problém záměrů a plánů spočívá v přesnosti jejich nastavení, přičemž se berou do úvahy stávající, nikoli nástupem budoucnosti postupně změněné, podmínky. Takový přístup vede nakonec k nutnosti modifikovat za pochodu, v lepším případě, v tom horším k frustraci.

Cyklické pojetí času umožňuje jeho návrat skrze události opakující se každoročně. Prakticky půjde o svátky, které člověk nejenom nějak stráví či zabije čas, ale i vnitřně mysticky si prožije. Jistě, nemusí se jednat o události uznávané v oficiálním kalendáři...nakonec samostatnou události může být i každý východ a západ Slunce. Život přestane být pouhou přímkou, ale stane se cyklem opakování... Může se stát pasti uzavřeného kruhu, anebo po spirále stoupat dál. Prožíváním jistých opakujících se cyklů (Slunovraty, fáze Měsíce) si člověk vytváří šanci pro uvědomění si vlastního pokroku, poznání chyb a jejich napravení, srovnání toho, co bylo nerovné. V tomto pojetí ani budoucnost není tajemným neznámém tak docela, člověk prožívající cyklický návrat žije s důvěrou v osud. Člověk zde ví, že co pokazí se, je opakováno a může se opakovat v bludném kruhu, dokud si jedinec nepochopí...  

Chci všechen čas světa...
Nechci záviset na čase...

Vymanění se z vlády času je touhou člověka. Nedá se pro sebe si zrušit kalendář, termíny, běh dne, roční období... Domluva samého se sebou, že čas neexistuje, v podstatě ruší jednu dimenzi existence pro sebe samotného. Ovšem lze docílit nejenom toho, že čas stane se spojencem, ale dá se dostat i z cyklů času. Takové věci se dělají pomocí opakujících se magických rituálů. Skrze nastavení si cyklického času a umění prožívat rituál do hloubky, se dá dostat mimo jeho plynutí. K tomuto mohou býti různé přístupy, já nakláním si entity mající vazbu na plynutí času. Navzdory propracovanosti psychologie, pro věci magické potřebuji jednoduše živé bytosti mající samostatnou inteligenci, ač méně hustého skupenství. Pracovat s mytágem, o jehož existenci lze vždy úspěšně pochybovat, není nic pro mně.

Osobně upřednostňuji inteligenci nesmírných rozměrů, nazývanou mimo jiné i Tawilem. Jeho oka jdou mimo čas a zasahují prostor s mnohem více rozměry, než běžně známe. Jen potřeba umět ustát toho více najednou. Pokud jde o zachycení mimočasového okamžiku, ale i okamžiku v čase, je zajímavou bytostí Aken, kterému z úst odvíjí se dvojité lano času. (V mých vizích je to něco jako DNA, cyklická forma spirály.) Sám má podobu mumie, Pohlcovač času má díky plátnu jasně vymezené hranice, jinak by možná byl jako Tawil...  Lano času odvíjí se dle příkazu Rea... Dvojité...s hvězdou...
Tato praxe mívá také svá drobná úskalí...ne vždy to, co potkáme mimo čas, je stejné i v čase, ač vypadá tak... Je potřeba si na toto zvyknout, čím dříve, tím lépe... Jak nahoře, tak i dole platí v tom, že lze potkat velice podobné, dokonce téměř stejné formy mimo čas i v čase. Otázkou ovšem je, zda obě formy vedeny jsou stejným duchem..., což je dosti pravděpodobné, jsou-li zde i jiné společné znaky třeba v reakcích, zbarvení projevu (u humanoidu se dá říci v mluvě, gestech...). Tyto vnější znaky podobnosti jsou přenášeny se zarážející přesnosti. Nedá se ovšem spoléhat, že všechny reakce budou stejné, že velikost a genialita je zavedena plně i do času běžného (ať již více cyklického nebo lineárního).

Ještě závěrem poznámka... Všechny tyto přístupy časové lze nalézt u jakéhokoli člověka, jde jenom o jejich vzájemný poměr. Má-li někdo pocit, že stojí mimo povinnosti, které sebou nese lineární čas, blahopřeji, takový člověk získal všechen čas světa jen pro sebe, není jediného termínu, co by jej vázal...      


11.4.16

Gordický uzel


"Řek Plútarchos zaznamenal, že prý Alexandr stál před vozem uvázaným lýčím se složitým uzlem a věřil pověsti o uzlu a vládě nad světem. Dlouho se nezdržoval hledáním skrytých konců – vytasil meč a uzel přesekl. A hned prý uviděl několik konců lýčí. Není možné jednoznačně posoudit, zda tak Alexandr jednal z nedočkavosti a v návalu mladické nerozvážnosti, nebo naopak v probouzející se rozhodnosti."


Někdy věci zauzlí se zajímavým způsobem, až není poznat, co k čemu patří. Vypadá to jako změť zauzlovaných provázků, které při pokusu o rozmotání snad ožijí a mají tendenci se ještě více zamotávat. Jsou natolik důmyslně propleteny a podobají se jeden druhému... Potvůrky vyžadující rozmotání, nikoli hrubou sílu, by je rozťala... Již nikdy nespojí se. Něco podstatného ztratí kontinuitu... A řešení nenalezne se.

Jistě, rozetnutí uzlu situaci vyřeší, člověk svojí vůli prosadí a má úspěch... otázkou jenom je, jak dlouze to vydrží. Asi každý z nás někdy v návalu touhy dosáhnout svého za každou cenu něco velice rychle rozsekl si... ale jak dlouze to potom vydrželo?

Hodně zapeklité věci často mívají tendenci rozmotat se samy, pravda jde o proces náročný na trpělivost, čas a pevné nervy. Ovládnout se a nestrkat tam mezi ty provázky nůž. Rozplétání je hrou objevování příčin vedoucích k zauzlení. Uvědomění si, která je která, ne kterou zdá se být, a postupným pomalým uvolňováním člověk dostane do ruky velký počet provázků bez uzlu a může si je, jak chce navázat...  

1.4.16

Trpělivost růže přináší...



"Trpělivost růže přináší" je staré rčení a člověk od něj právem očekává, že nakonec se dostane k cíli. 
Jenomže někdy cílem může být i něco jiného. Něco, co by nenapadlo, něco, co může být mnohem větším pokladem... Někdy jakoby to táhlo brát podstatu klikatě a tak nějak bokem, protože tím atraktorem je falešný cíl... ten má pouze nalákat. Kdo si uvědomí toto, má vyhráno...