28.6.16

Povídání o temnotě III (Zapomenuté tváře)





























V opadaném listí tlejícím na dne jezera nachází se zapomenutá tvář, odhozená do propasti nevědomí a její obrysy propadaje se do bahna již jenom částečně vystupují. V tom šeru tam dole zdá se, jakoby její oko ožilo škodolibou nadějí, že vybaví se...

Temnota není jenom o strachu, ukrývá se v ní i to, čeho se bylo potřeba zbavit, co bylo pro den mysli příliš těžce snesitelným, vytěsněným do oblastí,... ze kterých může kdykoli si znovu nakráčet.
Jsou věci, jichž člověk se nezbaví utonutím v zapomnění... vylezou znovu a budou tahat  za nitky osudu.

Někdy si člověk slibuje, že příště, jestli bude příležitost, udělá to jinak...jenomže příležitost se objeví a tehdy je potřeba, by rozbitá maska poskládala se a odvedla svojí práci. Minulost a budoucnost propojeny jsou podivnými linkami. Kdykoli člověk násilně zpřetrhá je, objeví se naprosto nečekaně v tam někdy konkrétním příště...

26.6.16

pozoruje mraky.... doléhá myšlenka...



























Kočka loví mraky... 
již nebaví ji běhat
za myší z papíru...



Lidští tvorové mají tendence oddělovat vše do různých přihrádek, s oblibou všemu budují hranice...
Při pohledu na mraky, které si různě rostou a splývají, překrývají se a zase jinak oddělují v různých vrstvách mně napadá, že ony ale jedou větrem kamkoli, bez ohledu na oficiální vzdušný prostor.
Nicméně přišla ke mně i kacířská myšlenka, že ona voda, která v nich je se mohla načerpat kdekoli, ignoruje oficiální hranice a také si kdekoli spadne.
Někdy napadá mně u nádrže s vodou i romantická myšlenka, jak takový mrak nabere si nějakou tu kapalinu právě z té vodní nádrže a žene ji světem někam dál. Kurýr to přímo Hermovský. A odevzdá někde jako zprávu poklidnou, jinde s vášní za burácení hromů a efektů světelných. Někde je přijímaná s vděkem, jinde třeba i s hrůzou..., někde je vody málo, jinde ji zase přebývá, záleží jenom na místě a čase...

Pohlížeje na jejich majestátní plavbu po obloze nenechává mně lhostejnou a vždy na něco zvláštního myslím. Mraky plynoucí kolem představují závan inspirace...


19.6.16

Pochopení



V kouři psáno je, že éterické váže se s věčností...
idea utkaná z vrstev jemnějších než hedvábí...
utváří se ve vrstvách mimo... tohoto světa...
kdo pevnost chce, o věčné přichází,
kdo nefixuje, prochází dál, v struktury nekonečna.

17.6.16

Blíženci - Alegorie


























Jsou ve věčném dialogu sebezkoumání, i když mlčí. Jejich připomínky nesmírně kritické jsou. Neumí jinak, nežli pořád  pozorovat jeden druhého... a přitom za sekundu zde proběhne tisíce myšlenek. Chce se to naučit umění neuvíznout v nich, potom stanou se myšlenkami švitořivými, které zaplaví mysl věčnými otázkami a povrchnostmi, které rozežírají jakoukoli snahu o koncentraci. člověk žijící ve vnitřní dualitě snadno tomu podléhá, je nestálým. Nabíhají z jednoho extrému do druhého, ještě nepoznali kompromis.

Mytologicky je toto znamení spojeno s dvojčaty Kastór a Polydeukés (v římských bájích  Castor a Pollux).  Krásnou Lédu svedl Zeus v podobě labutě. Oba nesmírní hrdinové, věrni natolik, že po zabití jednoho volil smrt i ten druhý. A tak jeden den pobývali v říši Hádově a druhý na Olympu. Právě dosažením harmonie tohoto znamení vede k usmíření obou těchto soupeřících  říši v osobnosti člověka.    

Jejich stínem je nejenom nepozornost, ale i povrchnost. Pokud člověk vnímá svého Blížence jako polaritu, budou zdrojem jeho zmatků, extrémů, výkyvů nálad. Místo hloubky budou se brodit v patosu.  Podivné formy antagonismu jej přivedou ke zkáze. Únava a pocity vyčerpání.
V nich ukrývají se veliké myšlenky i lehkost světa. Umí velice rychle nadchnout, být neuvěřitelně aktivní, jakoby uměli obejmout celý svět. Právě v neskutečné škále zájmů rodí se povrchnost. Je potřeba je nechat rozletět více do hlubiny, zaujmout jedním problémem. Jednou nohou na Olympu druhou v podsvětí...

Velikou devízou tohoto znamení je umění dívat se a vidět... Ve světle Herma i běžně neviděné. Jen nenechat se zvědavostí zlákat na to nepodstatné. Jen správná míra zvědavosti je ku prospěchu, v tomto znamení je potřeba umět ne potlačovat, ale naučit se zvědavost dávkovat. Chtění obsáhnout vše nepostačuje k jednomu životu. Má-li člověk pocit, že jej více zájmů láká, měl by se věnovat tomu pravému a najít cestu, jak své zájmy propojit. Potom lze jejich potenciálu využít pro sebe příznivě.

Právě Blíženci v nás mohou svádět na cestu "Pane bože dej lehko." Takto by se dalo mnohé obsáhnout a přitom z ničeho nepochopit nic. Člověk by se tak stal japonským turistou, který celý svět pozná za měsíc a zbudou mu jen kvanta nezpracovaných a dosti možná i nezpracovatelných fotografií. Okamžiků, na které nebyl čas je prožit do hloubky.  








16.6.16

Povídání o temnotě II (Ozvěny z podsvětí)






























Témata jako záhrobí, zásvětí, podsvětí vzbuzují často neoprávněnou hrůzu. Nachází se v nich něco, co není natřeno růžovou barvou, nepůsobí tak docela hmotně a často se lidé nechají opanovat něčím jako pocitem, že by tam mohli skončit také, ale oni nechtějí.
On odlišnost je lidem natolik cizí, až propadají strachu z toho, na co zvyklí nejsou. Jen připomínka smrti někoho naprosto neznámého je zneklidňuje, neb otázka vlastní smrtelnosti doléhá více.
Jenomže v esoterickém významu má smrt nesmírnou hodnotu v procesu transformace, kdy člověk nechává odejít to, co již odumřelo a ponechává prostor pro nové. Je prostředkem k tomu, by se člověk, příroda, svět, vesmír posouvali dál.
Ozvěny z podsvětí slyšíme v okamžiku, kdy je potřeba, aby člověk naslouchal a připravil se na proces transformace. Nejsou hrozivé, jenom jiné. Co já považuji za skutečnou hrůzu, to je smrt živého, které rozhodne se do konce svých dnů setrvat beze změny...ano, toto již je na to, vyslovit upřímnou soustrast.
 

2.6.16

Povídání o temnotě I


Fotografie je hrou světla a stínů... odráží život. Bez světla, stínů a tmy by bylo bytí ploché. Člověk vystaven pořád jenom lesku slunce by se změnil ve sluncem ohořelý pahýl. Vše by bylo jasné, dané dokonalé a nezbylo by místo na tajemno, neznámo... to, co dává životu smysl a představuje pro člověka výzvu... zemi neznámou, kterou je potřeba najít, poznat, pokusit se v ní zabydlet.  

Hra stínů v rozpětí mezi světlem a tmou dává všemu hloubku a bohatost vrstev. Kdo umí toto vidět, postupně obohatí se i o barvy. Orientace pouze na jednu stranu reality vede ke zkreslování a později plytkosti... Je to jakoby člověk seděl v nafouknutém bazénku a viděl jen odrazy slunce hrajících si v jeho barvách  a přitom si myslel, že proniká do hlubin šírého moře... K tomuto sebeklamu jednolitost... jednostrannost... vede.