26.7.16

Tarot skrytých světů (Stephanie Pui-Mun Law a Barbara Moore)



Barbara Moore je osvědčenou autorkou, která psala úvody a manuály pro více tarotových sad. Ve spojení s jemně éterickými obrázky Stephanie Pui-Mun Law vznikla zajímavá sada vykazující vše potřebné pro tarot. Má svojí hloubku, respektuje základní symboliku systému Rider-White a obohacuje ji o něco svého. Její jemně pastelové barvy a tenké linie oslovují to jemnější v duši vykladače.

Předem varuji, že tato sada není nic pro pragmatiky ani lidi zvyklé vykládat striktně podle základního významu tarotu uvyklé přesnému významu té či oné karty. Tato sada skládá kromě obrázku v části knižní i samostatný příběh, který se může vrstvit podle počtu tažených karet. Knihu lze použít stejně dobře i jako orákulum. Text zároveň obsahuje i otázky, na které by vykladač mohl najít odpověď v okolních kartách.

Sada je vhodná pro zkušené vykladače, které obrázky osloví. Pro vykladače, jímž se obrázky líbí a přeci jen jsi nejsou až tolik jistí, lze sadu využít i pro prohloubení znalostí. Postačí jenom trochu improvizace a komparace. Osobně si myslím, že vykladač by měl znát dobře buď Rider-White klasiku, i když z ní nevykládá anebo Thothův tarot. Mutací založených na systému Rider White je přeci jenom více a toto je jedna z nich. Oplatí se mít více sad a jednotlivé karty v nich srovnávat. Na této sadě si může již se základy obeznámený vykladač srovnat své základní znalosti s odlišnostmi té které karty. Zase není potřeba přístupu ryze vědeckého, když v praxi jde o to, rozhodit karty a před tazatelem chytit myšlenku, inspiraci... a potom výklad již krásně vede se sám. Pokud vykladač pouze točí vatu, není to vinou sady, ale vinou jeho velikého ega, které si osobuje právo znát životy druhých lépe, než-li oni sami. Kdo má dar jasnozřivosti, ten si poradí s čímkoli.

Kniha obsahuje i rozklady, a to tyto:
1. vyložení jedné karty, mi je sympa, že není zde žádné tabu, o čemž svědčí i mé zkušenosti,
2. vyložení 3 karet, nejenom minulost-přítomnost-budoucnost, ale i jiné pohledy,
3. keltský kříž, klasika,
4. je ve hvězdách láska, to může být klientsky zajímavé, nemám vyzkoušeno,
5. vydrží nám to? když již láska je, tak navazuje, to je také klientsky zajímavé,
6. rovnováha v pohybu, zde mohu říci, že tento rozklad používám na věci, když se karty zavřou a odmítají na konkrétní situaci cokoli prozradit. Zdejší kritéria jsou tak krásně neurčité, že se člověk přeci jenom něco doví. Přesto varuji zvědavečky před příliš doplňujícími otázkami;
7. cesta, může být zajímavá před životními milníky, nebo než člověk začne něco jiného, usuzuji, že se zároveň doví, co je potřeba ukončit, aby tedy to nové bylo v poho,
8. vzkazy z vesmíru, to je také klientsky zajímavé a populární, ale dá se toho využít i pro poznání karty a tréning vizualizace,
9. splnění snu je rozborem, pokud sám člověk chce něco vykonat. Ze své praxe doporučuji používat na situace, kde není cílem jiná osoba (profi vykladači mi asi dají za pravdu, že toho se týká fakt ehodně velké procento rozkladů), postupně se tak lze i z nevhodně nastaveného cíli dopracovat k cíli ustojitelnému a realizovatelnému... než jeden pochopí, že život není o vytyčování cílů...

V rozkladových vzorcích lze najít své. Je na každém, nakolik tendenční bude jeho přístup, čím méně tendenčnosti, tím více pravdy (ne její interpretace).  

Několik karet pro konkrétní představu:

6 pohárů

Zde se odvíjí příběh, kdy holčička chystá pohoštění pro své plyšáky a na toto láká zvědavé víly a skřítky. Ví, že se jím nemůže přímo přimluvit, oslovit je. Potvůrky jsou příliš plaché. Ona má odvahu pokoušet se o nemožné a nemožného dosahuje v pohodové atmosféře. Někdy se člověk ocitá v situaci kdy vážně nejde naběhnout do situace a říci, tak a jdeme dělat tu 6 pohárů :)

Páže měčů

Úplně nahoře první karta představuje osobu, která se nechává vésti Labutěmi. Jde o osobu, která si uí vyhodnotit situaci, silné a slabé stránky, co podělalo, v čem nasbíralo body a také umí jednat mentálně, tzn. neřídí se povrchní logikou, nýbrž se nechává vést svými hlubšími myšlenkovými pochody.

Svět

Jedna z oblíbených karet v každé sadě. Pantha rei, svět je v pohybu, hmota se hýbe, plyne čas, pohybují se atomy a k tomu je dán do kontrastu navzdory pulzujícímu světu okamžik Věčnosti, kdy existuje pouze prožitek teď nezávislý na času. V tento vzácný moment, pravda pokud si jej člověk umí nastolit, se doví vše, sáhne si na puls dění věcí a doví se, co potřebuje. Říkám kartě Svět Bingo a fascinuje mně, jak každá sada se s tím, co to je umí vypořádat po svém. Pouze připomínám, že okamžiku vědění nelze dosáhnout pokládáním x otázek..., jak ostatně bývá u běžného vzorku tazatelů zvykem.


Závěrem ještě pár slov, zda si sadu pořídit nebo ne. Tarot je někde na hranici mezi uměním, kýčem a vůbec různými styly. Jde o obraz a obraz je spojen s dojmem. Pokud se díváte na obrázky a ony něco ve vás oslovují, nebudete litovat. V opačném případě toto není ta správná sada pro vás.  

14.7.16

Utopie není magicky bezpředmětná...


























V jedné staré knize laděné do marxismu-leninismu byla Utopie označená za něco umělého. Já si myslím, že touha po dokonalosti, po ideálním stavu, je člověku přirozeně dána, ač si uvědomuje nemožnost jejího naplnění. Přesto ono vědění, jak by věci měly vypadat, ač takové nejsou, je pro člověka a jeho vnitřní hodnoty nesmírně podstatné.
Ideálu se lze pouze přibližovat a nikdy jej nelze tak nějak úplně obsáhnout, možná proto, že na tom, co člověk důvěrně zná vidí i chyby, kazy matérie podléhající času, jak je pro hmotu typické.

Slovo Utopie zní mnohdy jako synonymum slovního spojení snílek a fantasta. Mi osobně přijde kouzelné, že vůbec někdo nějakou Ideu, představu o stavu, jak by měl vypadat, byť nemusí být docela přesná v detailu, vůbec má. Je jedno, že jedna noha je dřevěná a ještě nalomená, podstatné je, že pevně stojí a dál...uvidí se.

Touha po tom, aby něco fungovalo nutí člověka přemýšlet o tom, jak to asi bude vypadat celkově a globálně. Čím méně detailů Utopie poskytuje, tím méně místa pro nahnilé dřevěné nohy, zpráchnivělé zásuvky a červotoči provrtaný korpus. Pravdou také je, že čím méně Utopie spoléhá na konkrétní jedince, tím lépe funguje. Pokud si chcete poškodit sebelepší magický záměr, navažte jej na konkrétního člověka a je to zaručeně vše v ... Nikdy nebylo a nebude...

Utopie může být snílkovskou fantazii, ale pokud je napojena na Mundus imaginalis, postupně se z ní, to co je fantazijní odbourává a místo berliček nastupuje reálno odjinud, by postupně stávalo se reálnem i zde. Ale tak nějak po svých cestách, kdy vlije se tam, kde průtok je možný a postupně, jak se to prolévá, oblast působnosti se rozšiřuje...

Kdysi dávno, tedy nebylo to až tolik dávno, dávněji, ale mi to jako dávno přijde, jsem si vytyčila cíl, ukazatel, jehož jsem chtěla dosáhnout. Byla to ta největší hloupost, jakou jsem si mohla vymyslet. Protože ono protékání do reality jaksi není konečná, život není o tom dobýt hrad, vyloupit poklad, oblbnout princeznu a žít až do smrti bez jediného stínu... to by byl očistec, neb právě překážky dělají život zajímavým a jsou zabijákem znuděnosti.
Jen pro zajímavost onen teď již patník nikoli cíl, se zkultivoval, překombinoval a jaksi oddetailoval, a popravdě je to spíše takový zajímavý ukazatel, kterého by mělo bývalo být nastalo, kdyby má Utopie Zde, v prostoru hutné hmoty,  mohla fungovat bez gravitace, tření vzduchu a pod.

Jestli někdo si myslí, že Utopie vzniká jen tak, když si člověk nemá co dělat a něco vymyslí, neumí docenit sílu myšlenky. Bez zkušeností nelze nic takového vybudovat, ani aby z 10% fungovalo. Svým způsobem vyžaduje až řeholi, oddanost, odvahu následovat a usilovat o její prosazení do života. Jak si člověk vytváří systém pro budování podmínek a ritualizuje, odbourávají se z jeho vizí smyšlenky, fantazie, pronikají ty správné instinkty, jak s tím nakládat. Pokud to člověk myslí vážně, změní si tím i okolí a jeho čas přestane utíkat v pohlcení hlouposti a je jej více a více.

Po létech práce je průnik stabilnější, bez vedlejších výkyvů a člověk získá rutinu v tom poznat, kdy se zrodila smyšlenka, kdy nejedná tak docela v souladu, kdy vůbec raději něco změnit. Aby nešlo pouze o rutinní záležitosti, objeví se záhady nové a jinak postavené...a ty je potřeba nějak naplnit. Přesto, čím více věcí se vydaří, tím více si člověk uvědomuje onu "ne a ne prosaknout" část Utopie. Jakoby pro ní ani nemělo být místo a k patníku se nešlo ani přiblížit. Vtip této části operace spočívá v umění naučit se nenechat se frustrovat tím a nepodléhat zmaru. Lidská povaha je již taková, že ve srovnání s tím úžasným, co se povedlo, pořád se natahuje za obzor po tom doposud a možná napořád nemožném.

I nemožnost skrývá v sobě poetiku a nedosažitelno nás vyzývá k překonávání svých vlastních hranic. Možná nemožné je alespoň nějak možné, když půjdeme na věc jinak. Třeba ono nemožné ještě není dostatečně nemožným a je potřeba jít na něj ne cestou pozemskou, nýbrž skrze nedosažitelno. Přes dotek hvězd lze i pevnou matérii tvořit.            



      

12.7.16

Příliš konkrétní představa o výsledku


























Často míváme konkrétní představu  o výsledku, alespoň já (a nebyla jsem jediná) jsem tak v magii začínala. Dokonce jsem nabývala přesvědčení, že vše se této představě podřídí, co když se i povedlo, nabylo významu přímo Azazelovského. Není nic horšího, než-li doslovně naplněné přání. Sice to jde, ale výsledek následně za moc nestojí... a pokud, tak nevydrží, ale asi si tím nějak musí projít každý. 

A později člověk pochopí, že je lepší nechat onu výslednici jako čáru, která se formuje sama, považuje-li to za vhodné, zatočí se či udělá roztomilou okliku. Jistě, jsou lidé, co chtějí pouze přímou cestu za poznáním...osobně, já jím to přeji, jen si nejsem jistá, zda jejich čára nemá trochu jiný pohled na to, co je přímé. Hlavně nehrotit, to by se posléze mohla zauzlovat a trvá to nějak rozmotat. Ariadnino klubko samo ukazovalo cestu z labyrintu, mluvit mu do toho, je Theseus navždy ztracen... 

Když člověk začíná, má tendenci podléhat krátkodobým a obvykle nesmyslným cílům (jistě, můžeme polemizovat, co je to smysl a nesmysl, takže ve zkratce, kdo se dostane dál, pochopí nesmyslnost konkrétně stanoveného cíle). Ale pořád lepší zkoušet ponor a vynoření se na mělčině, než-li mít pocit, že celý svět se podřídí mágovi, který pořádně ani neumí uchopit hůlku. Vždy s úžasem sleduji snahy o ovládnutí světa a nechápu, proč někdo, komu se jeho vlastní žití rozpadá pod rukami, této snaze hoví. 

Dotek neznáma v kombinaci s poruchou u Strážce Prahu může dostat člověka do různých iluzí. Potom potkáváte mytologické postavy lidí, kteří svému mytologickému původu skutečně doslovně věří. Nejde o podobenství, oni jsou o tom přesvědčení. Na jedné straně všemocní, jediné mávnutí jejich božské ruky ovlivní běh světa, na straně druhé naprosto bezmocní, neb pořád po nich někdo jde a útočí na ně a v podstatě může za všechny ty díry v jejich životě, které navzdory všemocnosti, nejsou schopni ucpat, natož zacelit. Nu, kdo se chce rovnat Bohům, musí s jejich odvetou počítat. 

Jasně pocit, tolik toho dovedu, tolik se mi povedlo drobností, může vésti k velikášství, nicméně psychicky zdravý jedinec se s tím vypořádá a nebuduje pseudosíň své pseudoslávy. Svědčí to o jisté neukotvenosti ve sféře hmotné a poctivá práce v jakémkoli oboru lidské činnosti, toto postupně vymýtí. S doslovnými mytologickými postavami je ten problém, že ony pracovat nechtějí... 

Magický akt vyžaduje nemalou dávku pokory, kus mystiky a přiznání si, že jde o snahu o nemožné. Pohled, k němuž člověk dospěje postupně, když již si něco prožije a skutečně má snahu konat a žít magicky, bez pózy. Postupně poskládají se mu věci a vytvoří se podmínky pro to, aby mohl žít v souladu s vlastní duši. Jeho čára, cesta, je lemována plody a dostává se mu poznání. Překážky, rozestupují se samy... Potom člověk již sám vycítí, kdy dostává se mimo svojí cestu.