31.10.16

Temný přízrak v odlesku světla


V odrazu paprsků zapadajícího světla se manifestuje
neb nastal čas pro projevení sebe v podobách, to on
v meditaci pohlížeje na svojí tvář v dáli mezi mraky 
chytá svojí podobu dračí v touze po mystice splynutí
s tím, co je v něm od počátku věků, kdy utvořen svět
byl.    

26.10.16

Na pomezí...


























Stav, kdy něco je a zároveň není...
tedy je, ale ne ve fyzické rovině, ač nedá se říci, že jde o něco nehmatatelného. Ačkoli cokoli ono něco nějak provede, ve fyzické rovině se to krásně ukáže. Oč jde?
O něco, co je nositelem naší vůle a myšlenek do realizace.
Jde o strukturu pevnou, ač jeví se býti jako jemná pavučina, snem, co nelze zachytit a přesto je přesný.

20.10.16

Sbírám déšť, co leží u nohou





















Sbírám déšť, co leží u nohou
kapky spadlého ticha.

Slunce na své pouti oblohou
oživuje jejich ducha.

Sbírám déšť, co leží u nohou
oblázky zapomnění.

Slunce na své pouti oblohou
jejich tvář promění. 
   

19.10.16

Kapky rosy...






Kapky rosy jako hvězdy třpytí se třpytem nekonečna v hladině Bytí odrážející větší do menšího...


18.10.16

Ke slovu























Slovo je to, co skládá se samo a slova utkávají pavučinu... 
Rozhodne se někdy oslovit a být nejenom promluveným, potom samo prodere se na papír a zvyklo si i na jeho virtuální podobu.
Protože ví, že až bude přečteno, snad uchytí se, někdo zapamatuje si jej, vytvoří třeba asociaci a poskládá jej do vlastního významu. Vytvoří si k němu vztah.
Možná není potřeba polykat slova, stačí jen dát jím vhodný kontext, tedy společníky. 
Slovo chce dopis, přiléhat k papíru, ale nebylo dáno, by oslovilo tam, kde není vítáno, kde dojem je potírán významem.

* * * * *

Ve slovu prolíná se nálada, ona zabarvuje jej, patosem, dojetím, pravdivosti, zahaluje maskou, ukrývá či krutě odhaluje... nečekaně mnohdy...
Někdy slova poskakují chtěje prozradit co´s pouze povolanému, pro jiné budou znít banálně...
Nechtějí pouze popisovat, chtějí vdechnout život dojmem, jež vtírá se do mysli čtoucího... 
Jsou i taková, co umí odpoutat mysl od chtění záměru, neb psaná v neznámém jazyce mohou pouze navozovat, jak asi by je šlo vyslovit. Jistě  v těch lze najít přesný smysl, umět je přeložit... Však co podstatné je zvuk vydraný z úst mluvčího.
Jsou slova mající sílu ve vyslovení, slova umějící hrozivě měnit svět v tom, kdo přednese je s vůli a přenášet tak do světa okolního struktury jemnější než pavučina...  

17.10.16

Cesta za Sluncem VIII (Ďábelská nejistota)


























část sedmá

Sam nevěřil vlastním očím. V jeho e-mailové schránce se z emailové adresy monamisoleil.hotmail.com objevilo něco naprosto neuvěřitelného. Text obsahoval pouze "Salut!" a jako podpis "in nomine Chiara". Jenomže on dobře věděl, že Chiara neexistovala a jediný, kdo mohl toto zaslat, byli jeho kamarádi. Rozhodl se na nic neodpovídat a nedávat najevo, že mu něco dorazilo. Kanadské žertíky svých přátel příliš dobře znal. Mýlil se.
Na druhé straně "linky" si ověřoval doručenku Třetí kněz Chrámu - ten, v jehož existenci Sam nevěřil. Neočekával odpověď. Považoval Sama za příliš racionálně sebestředného, než aby jen chvíli vážně uvažoval nad možností, že to, co odehrává se v jeho snu, je setkání s jinými lidmi. Právě díky takovému přístupu se myšlenka chrámu šířila mezi podivnými vrstvami lidí, kteří ji považovali za příliš výstřední klišé na to, aby skutečně mohla existovat. Chrám na rozdíl od jiných uskupení zůstával mimo zónu, jíž sám řídil, v utajení. Knězů Chrámu bylo skutečně pouze šest, ač více kandidátů se pokoušelo projít Cestou za Sluncem a co nejvíce dál. Pět z nich tehdy rozhodlo, že zkouškou šesté bude dovést na Slunce slibného kandidáta na sedmého a jeho dva přátele. Spoléhali na přátelé, kteří budou mít stejný zážitek jako Sam, mohlo by to Sama posunout i k jinému přístupu. Prozatím byl jiný přístup manifestován rozborem jedné láhve ovocného moku s vysokým procentem alkoholu. Druhá zastávala optimistický přístup. Spatřovala v rozboru nespornou známku toho, že Sam svým přátelům věřil a věřil i  jejich skupinovému snu. Pátý taktně upozornil na nedůvěru všech tří kamarádů k reálné existenci bytosti jménem Chiara.
Pro Chiaru, neboli Šestou kněžkou chrámu toto byla první reálná video konference všech knězů chrámů. Do té doby je viděla pouze ve svých snech. Opatrně pozorovala všechny, srovnávala si jejich reálnou podobu se snovou a přemýšlela, zda by je poznala, kdyby nevěděla, o koho jde. Bylo zde tolik shodných rysů, ale realita v ryzí hmotě přeci jenom byla o něčem jiném. Přemýšlela, který z nich by mohl být drakem.
"Samuel nepochybně vykazuje všechny předpoklady pro to, aby se po létech stal sedmým. Pro něj bude nejtěžší zkouškou uvěřit v naší existenci. Věřím, že uvěří v existenci Šesté a zbytek bude již lehký." uzavíral První svůj referát.
Vyzvali Šestou, aby popsala vlastní dojmy ze své cesty po boku Samuela. Chiara si byla vědoma svých skromných zkušeností ve srovnání s ostatními, pokusila se tedy popsat co nejlépe prožité bez kategorického hodnocení: "Zpočátku mně bavilo sledovat, jak mně považuje za vílu, jenomže jakmile mně začal považovat za část své osobností, uvědomila jsem si, tady jde o mé reálné Bytí na Cestě vedle něj. On se mne pokouší absorbovat do sebe. Je strašně lehké považovat pravdu osobnosti typu Sama za svou, však ji bez reptání přijali i jeho přátelé. Přesto, co vše jsme spolu zažili, několik silných okamžiků, mají mně za něco, co vytvořil Sam."
Vyvolala ve své mysli poslední dialog se Samem u Věže a propojila s ním mentálně ostatní své druhy. Všem se mentálně odehrával jako puštěné video rozhovor mezi Chiarou a Samou, včetně intimních doteků. Jeho urputnost na všechny zapůsobila až mrazivým dojmem.
"Jak sami vidíte," pokračovala, "na vše má vždy pohotovou odpověď a odmítá si vůbec připustit cokoli jiného. Navíc, a to považuji za velký problém, ztrácím objektivitu, neb cítím k němu náklonnost. Jistě bude efektivnější, aby další kus cesty s ním ušel někdo jiný."
Odpovědí ji byl smích všech ostatních, který byl ukončen prohlášením Pátého: "Tu náklonnost tak nějak více či méně intenzivně cítíme vůči sobě všichni. Některý druh náklonnosti mezi některými z nás již dávno překročil hranici jenom přátelství."
Všichni se na ni usmívali a vysílali k ní mentálně signály, kterak je všechno v pořádku.
"Myslíme si," navázal Třetí, "že to je mezi vámi vzájemné, proto jsme vymysleli tento úkol pro Tebe. Máme zájem, aby se Sam stal jedním z nás časem."
"Myslíme si," pokračoval Pátý, "že si své city uvědomí a snad dospěje k závěru, že není Narcisem, by tolik miloval sám sebe."
"Samuel nicméně inklinuje k myšlenkovým vzorcům překonávajícím naše předpoklady a vyvleče se z hodně předpokládaných logický konstrukcí." podotkla jakoby mimochodem Čtvrtá.
"Mám tomu rozumět tak, že jste mi předurčili muže a ten se má stát knězem?" neuměla tak docela zakrýt pohoršení Chiara.
Zbytek se rozesmál. Třetí na svém křesle se jakoby propadl do sebe. Jeho tělo se vymístilo k Chiaře. Ostatní s napětím sledovali, co z toho tentokrát zachytí kamery. Druhá zapnula nahrávací systém, zatímco první sledoval dvojici mentálním zrakem. Kamery zachytávaly jemný stín naklánějící se k Chiaře. Všichni se naladili na mentální frekvenci. "Původně jsi měla být moje, ale mezi námi nejsou ty správné vlnové délky. Ukázalo se, že se Samem to je takové ideální, však to vidíš. A pokud něco nevyjde, nadále budeme ve dvojici spolu. Podívala se na ostatní ne přes kamerový přenos, ale mentálně zkoumala jejich energická těla. Uviděla mezi Prvním a Druhou něco energicky krásného a podobné to bylo i mezi Čtvrtou a Pátým.
"A přesně něco podobného je mezi Tebou a Samem." oslovila ji Druhá v mentální rovině.
Vymístěné tělo třetího ji objalo. "Neboj, dokud nebude vše v pořádku, budeme po několik let pracovat spolu."
Chiara pochopila, že mezi lidmi existují vazby, které táhnou je k sobě nepopsatelným způsobem. Něco dáno jinak, než pouhým lidským chtěním. Ač úkolem Chrámu nebylo zachránit svět, přesto Chrám nějak ovlivňoval rovnováhu sil v něm. Sama si povšimla, že co je jednou z nich, v jejím okolí se jedno narovnává druhým a vzniká systém nutné kooperace mezi různými protipóly.
Všichni se usadili na svá místa a vymístěné tělo Třetího se vrátilo do křesla před kameru.
"Obávám se, že pokusu o získání Sama k nám můžeme říkat Ďábelská nejistota, protože tento podnik nemusí vůbec dopadnout. Osobně bych na něj nesázela." konstatovala Chiara.

Závěr konference vyšuměl do ztracena, nikomu nechtělo se uzavírat sázku. Chiara poté dlouze pohlížela na různé verze karty XV. tarotu. Byli na nich různě připoutání k sobě lidé. Z toho, co viděla mezi členy chrámu, nešlo o řetězy, spíše jemná vlákna připomínající pavučinu uprostřed s bytostí snad pavoukem či spíše jeho mutací ďábelskou, téměř neviděnou. Až později uvědomila si, že chtěla se zeptat na Draka.  

část devátá

16.10.16

Sen propadlý



aneb zaklínadlo... 

Kdysi dávno v zatracení,
sen propadl do ztracení
mezi pouhá slova slibu
zůstal ležet do podzimu
neurčeného.

Ve vyhnanství či zakletí
nepřišel čas k procitnutí
dozníval sebe ve spánku
neznal konce ni počátku
jakoby vůbec nebyl.

V tom něco se přihodilo
a to najednou probudilo
k návratu jeho zase zpět
snové odhodlalo se smět
pronikat do dne...




  
   


14.10.16

O manifestaci


Člověk je tvorem kreativním, možná neposedný duch, dar to bohů, způsobuje, že potřebuje v oblastech, v níž se pohybuje i něco vytvořit. Nestačí mu pouze číst a vnímat, ale je-li nadšen, má tendence také přiložit ruku k dílu a něco vytvořit. Mnohdy, zejména zpočátku, si to ani neuvědomuje, nicméně tvoří.
Jeho konstrukt může být snem nebo snílkovstvím, podle toho, zda jde o záležitost fantazijní či imaginální. Lidé mimo okultismus a možná i mnozí teoretici okultismu mezi tímto až tolik nerozlišují. Podstata není v ničem jiném, nežli schopnosti přenést něco odtamtud, zpoza zrcadla, do reality. 
Nejde jenom o to, že člověk něco napíše, namaluje, či vytvoří jiný druh díla. Ono to, co je vytvořeno, představuje pouhou manifestaci něčeho mnohem většího. Jde o to, co stane se části života, ale o tom jindy.

Kdo ponořen je do děje v imaginálnu, dříve nebo později, nejde-li pouze o hry snílka, nějak se mu imaginální odrazí kolem něj. Tak jak se může manifestovat entita, může se odtamtud manifestovat cokoli. Manifestace je něco jako krátkodobá ukázka nemající dlouhého trvání, jde z pohledu hrubé hmoty o něco neuvěřitelného, co se přesto děje, ovšem je to vázáno na jistý okamžik či shluk okamžiků.  Jde manifestaci evokovat? Tedy záměrně říkám evokovat, neb myslím na jevy, které se neprojevují prostřednictvím operatéra, ale v objektivním prostředí mimo jeho přímou kontrolu. 
Manifestace často probíhají způsobem, který, je-li řádně zaznamenám, může být i důkazem něčeho. Jde je popsat, pojmenovat. Jenomže manifestace nejsou jevem trvalým, v čemž je v podstatě pes zakopaný. 
Především manifestaci si lze tak nějak s tamtím za oponou, jde-li o něco vyznačujícího se inteligenci, domluvit. Zde podstatné je, aby došlo ke sladění energií a nějak se umělo najít vhodnou intenzitu a také, aby nedocházelo k nedorozuměním. Někdo místo slova inteligence, což již zavání něčím osobnějším, používá slovo síla. Jiný by třeba použil výraz konstrukt, což mi ale přijde neférové, jde-li o inteligenci odlišnou od člověka. Osobně nevěřím na konstrukty, které by porozuměly tomu, jak to asi člověk myslí a uměli mu to přesně manifestovat v hrubé matérií. Někdy bývá manifestace vskutku dokonalá. Což ostatně závisí na pevnosti vztahu operatéra a oné inteligence. Vážně bych chtěla vidět toho, kdo má pevný vztah s personifikovaným konstruktem. Jeho manifestace bude spíše náznaková, než-li něco, co může zachytit i jiný člověk. Prostě to chce štipku takové zvláštně neotřelé víry.
Prvním krokem je  divinace, kdy ona bytost (dovolím si ještě osobnější přístup, neb domnívám se, že skutečná manifestace v hrubé matérii jej vyžaduje) vyřkne něco, co se po nějaké době ukáže býti pravdou, něco dostatečně konkrétního. Ono tyto bytosti vidí vše zase z jiného úhlu a umí vidět něco, co ještě na hrubé matérii není, ale tam jinde, již ano. 
Nemusí to být hned, ale časem, však praxe dělá mistra, lze docílit manifestace přímo dokonalé. Jen pozor, nejde o jev trvalý a jakmile pomine, nelze se jeho existence dovolávat. Ono uvědomit si toto je velice důležité pro toho, kdo podobné věci zkouší. Člověk se tak vyhne zbytečné frustraci. Právě čím věrohodnější je manifestace, tím hůře si toto člověk připouští. 

Možná někoho napadne, jak se taková manifestace provádí. Vyžaduje to hodně času, zvykání si na energie jiné, zostřenější vnímání, odbourávání bariér a bludů. Jde o to, něco dělat, protože to člověku sedne a vytvořit si vztah,  naučit se slovům, gestům, pohybovým sestavám spojeným s tím kterým druhem magie. Pouze talent sám o sobě je fajn, ale nemá-li člověk ambice provádět varietní čísla s nádechem tajemna, potřebuje si nějak zařídit, by kromě manifestace se mu to odtamtud nějak provázalo se životem.    

11.10.16

Cesta za Sluncem VII (Věž)
























část šestá

Nevěda jak, dívala se z velkého mraku na planinu temně rudé barvy přecházející místy do černé. Stálo tam něco, co by mohlo připomínat vysoký vrch, kdyby to nepůsobilo dojmem stavby, tedy spíše zřícené stavby. Nepamatovala se přesně, jak se dostala na mrak, který plul nad touto planinou připomínající ani ne poušť písečnou, spíše nametenou drobnou hlínu, jemně padající do poprašku, ale uměla se i spojit v hroudu. Jak jinak by z ní bylo možné postavit ten útvar, který z bližšího pohledu působil více jako cílená stavba, buď nedostavěna nebo zhroucena? Pozoruje z mraku, zdálo se jí, že kolem napůl zlomené věže nepravidelného tvaru se pohybuje postava. Odpoutala svůj zrak od těla a sesunula jej níže. Byl to Sam.

První reakci byla spontánní radost. Ovšem vzpomenula si, Sam v její existenci nevěří, a radost vystřídaly rozpaky. Chtěla na něj zavolat, ale uvědomila si, že vidět ji na oblaku, bude to považovat nejspíše za parodii nanebevzetí Marie a jistě si znovu onu pasáž v křesťanské mytologii pozorně přečte. Považovala křesťanskou mytologii za poměrně nudné čtení a nechtěla vyvolávat v Samovi potřebu se jím prodírat. Pohladila heboučký mrak a zašeptala mu, ráda by vysadit někam na tu Věž. Rozhodla se považovat stavbu za Věž.

Sam přemítal o podivné zemi, ve které se ocitl, bez varování. Příliš tomu nerozuměl, a neuměl se rozhodnout, zda nachází se v poušti. Prachu tam bylo dosti, ale nešlo o písek, hlína měla tendence se zvláštním způsobem usazovat na jeho obuvi, a když si nedal pozor, mohl se ji i nadechnout.  Trochu jej zamrzelo, že předchozí snaha rozeznat známá souhvězdí jej uvrhla do tohoto zvláštního světa, kde se mu nic moc nelíbilo. Dokonce přemýšlel, jestli by přeci jenom nebylo lepší evokovat Chiaru, neb s ní by i toto prostředí lezoucí mu na nervy dotěrnou lepivostí ovzduší bylo mnohem snesitelnější. Možná je toto ten jejich slavný chrám, pohlížel s údivem na útvar připomínající mu sutiny věže, nicméně si nebyl jistý, možná jde o kopec, s nímž si pohrála voda, jejíž přítomnost se prozatím nejevila být ve velkém množství příliš pravděpodobnou.

Chiara si povšimla, kterak Sam odevzdaně kráčí vzhůru na Věž. Přemýšlela o posazení se, ale nebylo kde, ten protivný prach mající trochu lepkavé tendence by jí jistě ulpěl na šatech. Chvíli pozorovala přibližujícího se Sama, poté opatrně sestupovala do nitra Věže. Bylo zde něco jako nesmírně hrubé sloupy zdobené útvary, nikdy nic takového neviděla, ani o tom nečetla. Opatrně procházela rukou po znacích něčím vzdáleně připomínající egyptské hieroglyfy, pouze jiné.

Sam vešel dovnitř útvaru přesvědčen, že ty hrubé sloupy musí být Chrámem, o němž již tolik slyšel. Jeden z nich jej zaujal, možná to byly hieroglyfy, nebyl si jistý, doposud neměl důvod je podrobněji zkoumat, nicméně si vryl do paměti, že až se probere, prozkoumá je. Když v tom se na nich ve tmě objevila drobná ruka ženy, opatrně se ji dotkl a s potěšením zjistil, že jeho podezření se vyplnilo. Chiara. Přitáhl ji k sobě a ona se nechala obejmout. Oba na chvíli zahltil pocit radostné spřízněnosti. Ona z jeho tváře sundávala rukou jemně prach, on okouzlen vychutnával její doteky. Prach sundat šel pouze částečně, hodně jej ulpívalo na strništi, Chiara přemýšlela, nakolik by bylo výstřední zhmotnit si pro účely sundávání prachu kartáček.  Sam si její zaváhání vyložil jako vhodnou příležitost pro to, aby ji objal a políbil. Nějak v tu chvíli zapomenul na své teorie o Chiařinem původu v něm samotném. Její rty zaprášené nebyly, vůbec přišla mu proti němu čistá, nepolepená hlínou, takže se snažil tento handicap narovnat blízkým, až intimním fyzickým kontaktem.
Hlína byla Chiaře lhostejná, měla ze setkání radost a Samovou blízkost si užívala, v jeho náručí se začala ztrácet. Pohltilo ji teplo a tělem se rozléhal pocit blaženosti. Oběma odloučení přišlo jako nekonečné a jakoby se báli pustit, aby se zase neocitli sami. Opatrně svůj stisk povolil a jejich ústa se vzdálili. Oba se nadechli a pohledem fixovali oči toho druhého. Věž, sloupy i pustina kolem přestaly existovat. Na chvíli, než Sam promluvil.
"Velice jsem si přál, abys zase byla se mnou, nádherná části mé duše." slova, která vrátila Chiaru do reality, chvílemi přemýšlela, zda by neměla oponovat myšlenkou, že to ona si vymyslela Sama, jenomže to by se ocitli v bludném kruhu oba bez možnosti smysluplného řešení.
"Nezjevila jsem se na přání," začala, "Prachem z hvězd musí projít si každý sám, jejich studené teplo nedovoluje lidským bytostem kráčet pospolu. Tam mezi hvězdami jsem na chvíli i zapomenula tvé jméno, přesto jsem si na tebe vzpomenula."
Sam přihlížel s údivem na mytágo mající snahu vést svůj vlastní myšlenkový proud: "Netušil jsem doposud, jak vzdálené mohou být části jedné duše."
Přiložila mu ruku na ústa: "prosím mlč". On ruku vzal a začal líbat. Nerozuměla jeho reakcím, tolik rozporným se slovy.
"Líbáš ruku někoho, kdo vlastně není opravdový?" pozeptala se.
Sam překvapivě na ni pohlédl: "Ale to je omyl Chiaro, ty jsi naopak velice skutečná."
Že by přeci jenom změnil najednou přístup? proletělo jí hlavou.
"Jsi skutečná", pokračoval, "protože zosobňuješ nepoznanou část mojí duše, která touží být poznána by mohla splynout s mým vědomím. Doteky, polibky, objetí, jsou pouze počátkem, který symbolicky vizualizuje alchymický proces. Je to síla a ta nás symbolicky přitahuje k sobě."
Nevěděla, co říci. Strašlivě chtěla, by objevil se kněz a pronesl nějakou uklidňující hlášku. Sam si její mlčení vyložil jako důvod, by prozkoumal, zda bude patřičnou symbolikou, když ji přivine k sobě, jednu ruku položí na její zadek a druhou bude prozkoumávat její prsa.
"Hm, nejde o příliš důvěrný kontakt?" pozeptala se.
Spíše zamumlal, než vyslovil: "Sjednocování duše je velice intimním procesem."

Vytrhla se mu a běžela ven ze síně sloupů. Měla pocit, že hlava se jí rozletí na tisíce střípků. Ten člověk se ji důvěrně dotýkal a přitom pořád mlel svojí o tom, kterak je pouhým mytágem, do něhož se zosobnila nějaká jeho představa o části vlastní duše. Sam si zatím ve zmatku formuloval myšlenku, žel, tato jeho část není připravená na sjednocení, Chiara utíkala někam do exteriéru Věže. Venku, se opřela o Věž a ta se pohnula. Téměř vykřikla. Ona hmota se jí ovinula kolem těla a nad sebou uslyšela smích. Snad se ze Samových teorií zbláznila. "Před ním utíkat můžeš, mi ale neutečeš." ozvalo se spíše mentálně. Prudce se otočila a leknutím povyskočila, leč její tělo bylo omotáno dračím křídlem. Snad napětím či úlevou, rozplakala se. Drak ji přivinul na hruď poněkud rozpačitě. Netušil, co se dělá s plačícími lidskými ženami. Její slzy stékaly po jeho šupinách a on cítil něco, co již dávno vytěsnil z paměti - soucit.
"Tvé slzy...", začal, "to mi nedělej, je to mokrá sůl, ta proniká do srdce."
"Když on si myslí, že nejsem opravdová, kdyby si alespoň myslel, že jsem duch, ale nějaké imago, to je urážející." vychrlila mezi vzlyky na něj.
Opatrně se tlapou dotkl její tváře a donutil ji pohlédnout do svých očí. Nemluvil, pouze myšlenky přenášel na ni a ona mu porozuměla. Dračí schopnost formulovat problém obsahovala v sobě střípky génia. Sam ji považoval za opravdovou, vnímal rozdíl mezi tím, kdy u něj je a kdy nikoli. Pouze měl nepřesný úsudek o její podstatě, neb vůbec si nepřipouštěl kacířskou myšlenku na Chiaru jako samostatné individuum. Z pohledu draka to bylo jedno, podstatné je jenom to, jak se Sam chová.

Jak to již u draků bývá, zmizel stejně nezachytitelně, jak se objevil. Marně se rozhlížela po okolí, nikde nebyl. Mezitím vyšel ze síně i Sam, který bez zaváhání směroval za Chiarou.
"Promiň, ještě nejsi pro spojení připravená". omlouval se.
Předtím by jej za podobná slova nejspíše nakopla. Ale po pohledu na věc z dračí perspektivy se zdržela komentáře.
"Zlobíš se ještě?" přistoupil blíže.
"Same, já ...byl tady před chvíli drak a já se snažím najít nějakou jeho stopu." odpověděla mu, když se Věž pod nimi otřásla. Ve snaze uchránit se před padajícími kusy, semkli se k sobě a nějak opětovně letěli prostorem.

Sam se probudil a rychle přenášel slova na papír. Ten sen, jakoby by byl o cestě skrze Velkou arkánu tarotu, jistě Věž. Byl spokojený, však Tarot je známým územím. Uvařil si silnou kávu, vzal kouřící hrnek, své poznámky a šel si zapálit do altánu. Hlavou mu vrtala dotěrná myšlenka, odkdy imaginální postavy samy o sobě pátrají po stopách draků? Správně by měl pátrat on a postava by jej k tomu měla dovést. Drak jako symbol alchymický mu smysl dával. Vzpomenul si i na podivné hieroglyfy, to by byl Egypt a drak... Možná by si měl vzpomenout, co ví o Apophisovi.

část osmá

       

9.10.16

Jak nakládat se snem...



Když vybavuje se sen, jde o proces nesmírně zajímavý. Jak vzpomenout si na sen, nalezne čtenář v tomto příspěvku. Jenomže potom, jak jedna část snu vybaví jinou z téže či snad některé z předchozích nocí, je nesmírně zajímavé jak pracovat s tím.
Klasikou zaužívanou je vytáhnout snář a jít po jednotlivých významech, co to či ono znamená. Anebo si takové významy může člověk postupně praxi vyrobit sám a jeho sen se stane směsí symbolů, které mu mají vyjevit nějaké poselství, které bude či nebude dávat smysl. Kdo chce jít touto cestou, v pořádku, nakonec jde o jeho vlastní sen a je ryze na člověku, jakou symbolickou hodnotu mu dá. Ovšem sen není jenom symbol, sen jsou i pocity, ve snu je postavená jistá nálada...  Pokud člověk sen si interpretuje pomocí symbolů snáře či vlastních, dostane z něčeho, co má tajemný nádech nepoznaného obraz mnohem prozaičtější.


Přesto mnohé bude mu unikat a plynout. Ten pocit, jakože jde o živou matérii, s níž neuměl pohnout, ten zůstane.

O tom, že sen je mnohém více, mám třeba náznak i na titulní straně o snech. Však sen je zejména kouskem plastického děje, jehož živost se při interpretaci skrze symboly vytrácí. Interpretací snu se člověk v podstatě rozhodne, která část, složka, snu je pro něj podstatná, tu si vytáhne zbytek zahodí na smetiště jako nepoužitelné. Osobně mi toto přijde jako velká škoda.

Snění se odehrává v prostoru, který je nám něčím známým, třeba ve snu se tam pohybujeme jako doma, ale po probuzení si uvědomíme, že to ale bylo jiné prostředí, podobné tomu, co známe, přesto jiné. Neb ve snovém nebude věrná kopie toho, co známe. Někdo přírodovědně založený by řekl jasně, však ve spánku se toho zmotá, více obrazů, co člověk viděl.
Opravdu? Můj poslední sen, který na mně hluboce zapůsobil, se odehrával v bytě s terasou, která měla zvláštní čtvercový tvar a nábytek tam byl naprosto nových tvarů. Kdybych byla designerem, jistě bych zde našla spoustu inspirace. Mé prostředí ve snu bylo naprosto odlišné od mého prostředí běžného a také se nedalo říci o jakou denní dobu šlo. Kupodivu i v bytě bylo takové to snově šedavé prostředí, a myslím, že ano osvětlení by toto nezměnilo. Celkově vyvolával dojem sžití s každodenním, pohodu a pocit, že něco takového tam patří. Zaujalo mně, že ač jsem měla v bytě návštěvu, která trpělivě čekala, až udělám, co je nutné udělat, neměla jsem potíže s tím, abych návštěvu navigovala, řekla jí, kde co najde a případně, čím se může při čekání rozptýlit. Vůbec mně nevyvádělo z míry, že návštěvník měnil svůj tvar. Prostě měl schopnost se morfologicky měnit, a ač se stal z mi teoreticky známého člověka někým úplně jiným, včetně hlasů, gest, pohybů, nepřišlo mi to zvláštní. Já v tom snu jsem totiž velice dobře dobře věděla, kdo mým návštěvníkem je. Ne tak mé denní vědomé já, po probuzení. Jistě byly zde racionální pokusy nějak se z toho vmotat, o koho šlo. Nicméně k čemu, když konečnou formu a tvar jsem nikdy neviděla? Jsem přesvědčená o tom, že významem neměl být úsudek, že onen můj známý, jímž se návštěvník jevil být na počátku, je příslušníkem lidem neznámé rasy. Jen jsem si uvědomila, že od počátku se mé snové já k návštěvníkovi nechovalo tak, jak by se chovalo k onomu známému, jehož tvar měl onen snový návštěvník, když do mého bytu vešel.

Místo hledání symboliky, jsem nechala plynout vzpomínky na sen. Prodírala se znovu obrazy ze snu a uvědomila si několik detailů, které ale souvisí s magickou operací, jíž provádím. Jistě, tento sen nebyl posledním v dané sérii. Jen kdybych šla symbolicky ve stylu, co znamená v novém bytě bydleti a chameleona hostiti, asi bych došla k vtipné interpretaci (nemám snář, takže tu si čtenář najde sám), nicméně bych nevnímala to podstatné, co dovedlo mně k poznání více metafyzickému. 

Možná čtenáře napadne všetečná otázka, co ta Liana z toho snu vlastně měla. Nu, jelikož jsem do onoho snu měla za sebou 16 dnů magické operace s enochiánskými aethyry, která by měla vést k poznání a sblížení se s něčím, co nějak vnímám a mám v úmyslu své vnímání prohloubit, tak toto byla tzv. první vlaštovka vypovídající něco o vazbě mezi běžnou realitou ve hmotě a snovou éterickou v daném konkrétním něčem. 
Sny bývají různé, ale tento typ snů má potenciál nějak se odrazit do světa hmotného, manifestovat se v něm, či dokonce materializovat. Interpretace snu a přikládání mu nějakého konkrétního významu (který se vždy hodí do karet, co si budeme povídat, sny jsou mnohoznačné a jde v nich nalézt více významů, člověk obvykle bere to, co se mu hodí) spolehlivě tuto schopnost zabíjí. 

5.10.16

Banish or perish


Banishing je nástrojem téměř v každé magické tradici a je to jedna z prvních věcí, které se adept učí. Jelikož se jedná o základní techniku, lze se o ní dočíst v každé solidní publikaci o magii. Na internetu lze najít různé verze a také různé magické řády část své klasické praxe odhalili. Každý, kdo má snahu zorientovat se v tom, o čem ty rituály jsou, musí na banishingový rituál v publikacích nebo na netu narazit. Klasikou je pentagramový rituál mající vazby kabalistické.

Lidé obvykle nemívají problém s vysvětlením, že je potřeba vyčistit svůj prostor, bránit se před nechtěnými vlivy. No mi toto vysvětlení přišlo dosti uhozené. Nechápala jsem, proč probůh bych měla něco čistit a něčemu bránit, když se chystám provést rituál - okultistickou operaci, od které se očekává navázání kontaktu s tím, co není běžné viditelné, manifestace toho, a pokud možno i nějaká ta materializace. Neuspokojila mně ani teorie ražená v pověrčivých okult kruzích o tom, že kde jaký démon, entita jen čeká, by se zmocnil duše člověka, protože kolem lidí je přetlak a všichni nehmotní jen číhají, jak prorazit a sebrat duši.
Mnozí paranoidní začínající okultisté si v důsledku vlastní veledůležitosti myslí, že zkušení kolegové, tedy ti, co něco magicky tvoří, nemají nic jiného na práci, než-li číhat na potencionálního génia mezi začátečníky a zaškvařit mu to, aby je nemohl přerůst. Říkám začínající, neb kdo si to myslí i po 5 létech praxe, moc se od začátku nepohnul. Vůbec věčný začátečník se vyznačuje vlastností, že neustále číhá na nepřítele a všechny své neúspěchy svádí na nepřátelské entity anebo kolegy, by jeho geniálního ubili. Kdyby takový člověk skutečně banishing řádně magicky prováděl, a pouze o tom nemluvil, není možné, by se po roce denní praxe podobných smyšlenek nezbavil.

Osobně jsem vyzkoušela různý přístup k banishingu z různých tradic, ale nic mně nenadchlo natolik, abych jej vydržela provádět déle, než půl roku. Jednoduše jsem potkávala věci provázané na tradici, kterou jsem nechtěla dělat, neseděla mi, nebylo to pro mně to pravé. Hodně lidí v oblasti okultismu chvíli hledá, než narazí na to, co mu krásně sedí. Najde-li se jedno takové, přidá se hned i další...
Když jsem začala dělat rituál, který mi vyhovoval, vůbec mi nepřišlo, že dělám banishing. Automaticky jsem věděla, že toto je to, co mně propojí s energiemi, prostředím,  podobně praktikujícími lidmi, že terminologie do té doby exotická se sama zažije. Jakmile jsem začala postupně si rituál zažívat, vnímala jsem energie pod sebou, nad sebou, kolem sebe, vizualizovala to, co se od rituálu v jeho zjednodušené verzi očekávalo.  A tak jsem pochopila, že banishing je o vyrovnání osobnosti, aby se napojila na systém, který praktikuje. Najde-li člověk ten správný magický směr, při ritualizaci zažívá souznění s tímto směrem, vůbec si nepřipouští, že by se snad něco nemělo povést.

Pravděpodobnost, že člověk hned jak začne, potká ten správný směr a rozpozná to, je poměrně nízká. Ale to nevadí, až se člověk odhodlá k rituálu, podstatné je dobrodružství, naladění se na neznámo. Jak sbírá různé zkušenosti, pozná bezpečně, až narazí na to, co mu dokonale sedne. Je to totiž něco úplně jiného v prožitku v emocích a vnitřním klidu.

Pro ty, co s rituálem začínají, osvědčil se mi systematický přístup a kdykoli začít s čímkoli novým po částech. Samotný postup představuje spoustu informací najednou. Je fajn vybrat si dobré místo a dobu, kdy nehrozí vyrušení. Začít jedním krokem, další den přidat další a další, až ty první budou provedeny se vším všudy. Je dobré od počátku neflákat vizualizaci a pocity, které by měl při daném kroku člověk vnímat. Pokud touží někdo jenom po odříkání formulky a provedení příslušných pohybů, doporučuji zkusit to v církvi, kde se očekává mumlání stejného, stejné pohyby, s energii a vizualizaci smí stejně pracovat jenom vysvěcený kněz. Pokud si adept prožije vizuální a pocitovou zkušenost, ony formulky snadno nalezou do hlavy a ústa je budou velice hezky vyslovovat. Jako v každé lidské činnosti, i zde se vyplatí pravidelnost a opakování.


4.10.16

Nedočkavost aneb sebereflexe netrpělivého



Občas podívám se na věci, které byly. Ne, bych litovala, ale shlédla zpětně to, co nebylo tím nejlepším nápadem a okolnosti, které k tomuto se seběhly. Možná tyto řádky píšu v naději, že přečte si je génius, neb ten, jak je známo, je schopen poučit se na chybách jiných. Já pouze mohu doufat, že jsem dostatečně moudrá na to, abych našla ponaučení v chybách vlastních. 

Tyto řádky ocení povahy, které nenajdou pokoje, dokud hned něco neudělají, nějak se nevymezí i v situaci neřešitelné a čekání jím způsobuje muka pekelná, protože mají podezření, kterak maří čas čekáním, aniž by měly nějaký záchytný bod k tomu, že nečekají marně. 
Sedět s rukami v klíně  a čekat, je zničující sebedestrukce, neb v této pozici skutečně nic smysluplného člověka nenapadne. Je to dobrovolný pobyt v kartě Marnost (7 Pohárů).  Nedočkavost, žel, není spojená s přemítáním o mystickém klid, v němž nic se neděje, nic není potřeba hlídat, neb nic se neposouvá, a člověk si užívá meditace a spokojeně vychutnává klid. 
Naopak, nedočkavost bývá spojená s pastí, která vypadá třeba takto: kdybych tady tupě neseděl jako idiot, mohl bych... A vůbec jak zbytečně zmařený čas! Nedejbože dostaví-li se jemné zasnění do situace, kdyby se to, na co osoba čeká, skutečně začalo odehrávat. Čtenáři, který těmito pocity nikdy netrpěl prozradím, že ono zasnění vede k větší frustraci prolínající se ve zničujícím sebe-naštvání, kdy člověk neví, zda je naštvaný více na sebe, za to, že čeká, či snad na to, na co čeká. Zákonitě se ocitá v pasti. Na jedné straně čekat najust již nechce a ne, ale jakmile se rozhodne, jdu od toho, kašlu na to, proletí mu hlavou znepokojivá myšlenka, a co když již si stačí počkat jenom chvilku, já to nevydržím a všechno to čekání přijde totálně nazmar?

"Kdo si počká, ten se dočká." Platí, pokud jde o vytrvalou práci na něčem, co není rado uspěchat, neb skutečně některé věci vyžadují svůj čas a obejít je nelze. Ovšem čekat na něco, co je z moci vlivu člověka, je pošetilou hrou, jejímž vyústěním je obvykle poznání mající úplně jiné kvality. Může se stát (v mém případě se často dělo), že vytrvalý čekatel krátící si dlouhou chvíli smysluplnou práci dojde k něčemu úžasnému, neb jeho chtění, ambice a podobně nátlakové emoce jsou spojeny s tím, na co čeká, ale právě konané, je jich ušetřeno. 
Ono čekání, je-li spojeno s produktivní činností, může být naopak skvostným atraktorem, ovšem časem by mělo naučit člověka,  jak podstatné je ponechat věcem volný průběh, naučí pozornost nadávkovat tak, aby něco probíhalo, ale přitom to nebylo pozornosti přetíženo. Jak každý zahradník ví, není dobré pořád vyhrabávat rostlinu, by se přesvědčil, zda již zakořenila. 

Nedočkavost není ctností a mám podezření, že ono to každého netrpělivého nedočkavce dostane jednou do pozice, kdy je nucen čekat na svatého Nikdy. Jako pozorovatel vlastního života a jiných lidí jsem neustále fascinována způsoby, které Universum či snad vlastní duše, toužící po lepším člověku, volí k tomu, by se narovnaly handicapy té které osobnosti. 
Jako věčný neposeda toužící po rychlém spádu jsem byla v nepohodlné pozici čekajícího dosti dlouze. Zvědavému čtenáři prozradím,  že jsem se nedočkala, ale byla to doba nesmírně zajímavá, život okořenil nádech tajemna pronikající skrze vějičku čekání na nebytí. Mému čekání začala zvonit hrana v okamžiku, kdy jsem si uvědomila nesmírně vtipnou věc. Zatímco otýpka sena (aneb vějička) přede mnou stála, když jsem stála já a hýbala se kupředu s každým mým pohybem, v ostatních oblastech se mi povedlo toho více, než-li dosti. Nebýt jí, na spoustu věcí bych si možná nepřišla nebo je neuměla správně uchopit. 

Každý z nás má nějaké touhy a přání. Přemíra chtění, kladení si přesných podmínek je spolehlivě pohřbí. Ale my, kdysi nedočkaví víme, že je potřeba chtěním zapálit hranici a potom nechat oheň, ať doutná si a žije životem svým, protože víme, že spálí jen to, co ke spálení je, nerozšíří se tam, kam nemá a nakonec nese sebou zázrak. Jen do něj amatérsky zboku nefoukat nebo se jej nesnažit vědomě hasit...  

3.10.16

Panna alegorie

































Panna je prý nudná, však pojí se s ní vlastnosti vyžadující sebekázeň, kritické myšlení, čistotnost, stud zdrženlivost, úzkostlivost, upjatost, přesnost... dosti toho, aby člověk začal zívat již jenom při výčtu těchto vlastností.
Jenomže každý z nás má pannu někde ve svém horoskopu, takže s odsudkem nudy opatrně. Egyptská mytologie spojuje Pannu s Eseth (Isis), manželkou Usirise (Osiris). Kouzelnici, která vytáhla pravé jméno z Rea a uměla jej použít. Ženou umějící vytrvale hledat kousky svého mrtvého muže zabitého Sethem, a když jí chyběl jeho penis uměla si poradit, nahradila jej a pečlivě (ano zde již je jistá podobnost s klasickým pohledem na Pannu) sešila jeho tělo dohromady, oživila a dokonce s ním počala Hora... Poté přežila Usirisův odchod tam, kde je méně hmoty a více éteru, vychovala syna a podporovala jej v jeho bojích se Sethem o královský trůn. Šlo o trůn Egyptu, tedy zde na zemi. Ony vlastnosti, považované za nudné, umí-li se využít, najednou ukazují trochu jiný obrázek.

V Řecké mytologii zde nalézáme obraz Déméther, matky, jejíž dcera je unesena Hádem do podsvětí a s matkou pobývá jen půl roku, tu po kterou vše nové raší a roste, potom o rovnodennosti zase vrací se do říše Háda a její matka smutná a s ní i celá příroda utápí se v melancholii.

Panna, pravdou je, oplývá schopnosti analýzy. Představuje tu část v nás, která umí cokoli rozebrat na drobné součástky. Pídí se po příčinách hledá důsledky a vůbec má tendenci rozplésti zamotané klubko. Panna je ta část v nás, co nás nutí odevzdat se nějaké práci, vnímat jí nejenom jako obživu, ale i jako poslání. Jenomže její úsilí se váže na zemi, nelítá ve vzdušných zámcích, potřebuje výsledky, na které se dá dosáhnout.  Jakákoli záhada v  jejím pojetí přestává záhadou být.

Jen opatrně s ní, když sebekritika na člověka doráží, neb právě Panna v tomto směru nesmírně přehánět umí. Mnohem lepší je nalákat jí do vod více filosofických, tam myšlenka spíše konstruktivní bývá.