Občas podívám se na věci, které byly. Ne, bych litovala, ale shlédla zpětně to, co nebylo tím nejlepším nápadem a okolnosti, které k tomuto se seběhly. Možná tyto řádky píšu v naději, že přečte si je génius, neb ten, jak je známo, je schopen poučit se na chybách jiných. Já pouze mohu doufat, že jsem dostatečně moudrá na to, abych našla ponaučení v chybách vlastních.
Tyto řádky ocení povahy, které nenajdou pokoje, dokud hned něco neudělají, nějak se nevymezí i v situaci neřešitelné a čekání jím způsobuje muka pekelná, protože mají podezření, kterak maří čas čekáním, aniž by měly nějaký záchytný bod k tomu, že nečekají marně.
Sedět s rukami v klíně a čekat, je zničující sebedestrukce, neb v této pozici skutečně nic smysluplného člověka nenapadne. Je to dobrovolný pobyt v kartě Marnost (7 Pohárů). Nedočkavost, žel, není spojená s přemítáním o mystickém klid, v němž nic se neděje, nic není potřeba hlídat, neb nic se neposouvá, a člověk si užívá meditace a spokojeně vychutnává klid.
Naopak, nedočkavost bývá spojená s pastí, která vypadá třeba takto: kdybych tady tupě neseděl jako idiot, mohl bych... A vůbec jak zbytečně zmařený čas! Nedejbože dostaví-li se jemné zasnění do situace, kdyby se to, na co osoba čeká, skutečně začalo odehrávat. Čtenáři, který těmito pocity nikdy netrpěl prozradím, že ono zasnění vede k větší frustraci prolínající se ve zničujícím sebe-naštvání, kdy člověk neví, zda je naštvaný více na sebe, za to, že čeká, či snad na to, na co čeká. Zákonitě se ocitá v pasti. Na jedné straně čekat najust již nechce a ne, ale jakmile se rozhodne, jdu od toho, kašlu na to, proletí mu hlavou znepokojivá myšlenka, a co když již si stačí počkat jenom chvilku, já to nevydržím a všechno to čekání přijde totálně nazmar?
"Kdo si počká, ten se dočká." Platí, pokud jde o vytrvalou práci na něčem, co není rado uspěchat, neb skutečně některé věci vyžadují svůj čas a obejít je nelze. Ovšem čekat na něco, co je z moci vlivu člověka, je pošetilou hrou, jejímž vyústěním je obvykle poznání mající úplně jiné kvality. Může se stát (v mém případě se často dělo), že vytrvalý čekatel krátící si dlouhou chvíli smysluplnou práci dojde k něčemu úžasnému, neb jeho chtění, ambice a podobně nátlakové emoce jsou spojeny s tím, na co čeká, ale právě konané, je jich ušetřeno.
Ono čekání, je-li spojeno s produktivní činností, může být naopak skvostným atraktorem, ovšem časem by mělo naučit člověka, jak podstatné je ponechat věcem volný průběh, naučí pozornost nadávkovat tak, aby něco probíhalo, ale přitom to nebylo pozornosti přetíženo. Jak každý zahradník ví, není dobré pořád vyhrabávat rostlinu, by se přesvědčil, zda již zakořenila.
Nedočkavost není ctností a mám podezření, že ono to každého netrpělivého nedočkavce dostane jednou do pozice, kdy je nucen čekat na svatého Nikdy. Jako pozorovatel vlastního života a jiných lidí jsem neustále fascinována způsoby, které Universum či snad vlastní duše, toužící po lepším člověku, volí k tomu, by se narovnaly handicapy té které osobnosti.
Jako věčný neposeda toužící po rychlém spádu jsem byla v nepohodlné pozici čekajícího dosti dlouze. Zvědavému čtenáři prozradím, že jsem se nedočkala, ale byla to doba nesmírně zajímavá, život okořenil nádech tajemna pronikající skrze vějičku čekání na nebytí. Mému čekání začala zvonit hrana v okamžiku, kdy jsem si uvědomila nesmírně vtipnou věc. Zatímco otýpka sena (aneb vějička) přede mnou stála, když jsem stála já a hýbala se kupředu s každým mým pohybem, v ostatních oblastech se mi povedlo toho více, než-li dosti. Nebýt jí, na spoustu věcí bych si možná nepřišla nebo je neuměla správně uchopit.
Každý z nás má nějaké touhy a přání. Přemíra chtění, kladení si přesných podmínek je spolehlivě pohřbí. Ale my, kdysi nedočkaví víme, že je potřeba chtěním zapálit hranici a potom nechat oheň, ať doutná si a žije životem svým, protože víme, že spálí jen to, co ke spálení je, nerozšíří se tam, kam nemá a nakonec nese sebou zázrak. Jen do něj amatérsky zboku nefoukat nebo se jej nesnažit vědomě hasit...
Komentáře