Někdy píšu osobněji, jindy více pojednávám, ale obojí nějak odráží mojí vlastní zkušenost. Obdivuji lidi, co umí zajít mezi lidi, vyslechnout jejich příběh a napsat jej. Já to neumím. Pokud ten příběh nějak není navázán na příběh můj vlastní, tak jednoduše nic. Ani nápad, jak matérii uchopit.
Tak tedy podivnosti. Myslím tím vše, čemu nerozumím, neb ač se sebevíce snažím, vážně to nejde. Nemá smysl zatěžovat čtenáře teorií logiky, ta u podivností selhává. Podivné lze zažít, ale nelze je pochopit, prostě se věci dějí a je potřeba je brát. Ony okoření život, donutí třeba i ke změně přístupu, posunout se dál.
Nad podivností nelze vyhrát, lze ji pouze zahrnout do toho, co se může stát. Nemá cenu se bát, ani nadávat, již zase... nebo tázat se ve věčném proč. Dospěla jsem k reakci: Aha, tak si to užiju...
Je žádoucí nesestavovat si domněnky, proč asi zase podivnost vylezla. Právě podivnost je zkouškou nestrannosti a objektivity.
Některým podivnostem lze i předcházet... Zjistila jsem, že některé se dějí v jistých situacích bez ohledu na konkrétní osobu. Poučená z dřívějška se již na jednotlivce zapadající do stejného modelu chování, ač jde i o povahově rozdílné osoby, nezlobím. Zvykla jsem si, že lidé jsou různí, chovají se různě a málokdo má namíchanou takovou míru empatie a předvídavosti, aby si uvědomil, jaké reakce může jeho chování vyvolat. Jsem zastáncem přístupu, že lidé se chovají tak, jak jím to dovolíme. Takže řešením je pokusit se nedostávat lidí do situací, které potom v běhu času vyvolávají ony podivností.
Komentáře