20.10.17

9 disků - ZISK



Takže Venuše v Panně, pracovitá, ač zároveň trochu líná (Crowleyho atribut), neb Panna není znamení, které by k Venuši sedělo. Představa bohyně lásky, kterak pracuje... Nu velmi podivná. Taková jesodická, jen aby to nebyla haluz.

Na kartě nalezneme podle Zieglera vyobrazení trojice přátel Aleistra (Saturn  a Jupiter), Israela Regardieho (Mars a Merkur) a Friedy Harris (Venuše a Luna). Jak je vidět i z planetárního přiřazení, přátelství s Aleistrem tak jednoduché nebylo, přeci jen jeho přístup byl z pohledu lidí méně osobní. Ne každý přátelství s ním uměl ustát. Nicméně jak autorka tohoto tarotu, tak I. Regardie uměli jít i vlastní cestou bez ohledu na to, co si dělal Aleister. Vůbec nakreslit sadu jeho tarotu podle jeho přání, kdy on sám mnohé opravoval, do mnohého zasahoval, vyžadovalo osobnost. Ziegler pokračuje dál v tom, že Venuše charakterizovala její oddanost k umění a lásku k Aleistrovi. Než se od karty vzdálíme k něčemu osobnějšímu, odkazuji na korespondenci mezi F. Harris a A. Crowleym. Je sice v AJ, nicméně čtenář se tak dostane do vzrušující doby, kdy tato sada vznikala.

Přátelství je vztahem mnohdy přikrytým závojem iluze. Někdo si dělá iluze o přátelích a jiný zase o svém významu pro přátele. Málokdo umí brát lidí takové jací jsou. Se všemi jejich přednostmi, průměry i nedostatky. Přátelství vyžaduje respekt, rovné jednání, zdržení se manipulace, diskrétnost, jistou míru loajality a zejména, ať to člověka jakkoli nutí, přátelé se nepřevychovávají, jejich život je takový, jak si jej uspořádají. Zároveň vás nenutí, aby jste se stal stínem jejich života.
Přátelství je koexistence lidí, kteří si po jisté stránce rozumí vedle sebe. Ať se v jejich životě děje cokoli.

Jak zdůrazňuje Crowley, přízeň, popularita a všechny tyto příjemné věci, nejsou hlavním cílem karty. Jedná se o vedlejší efekt jiné, podstatné činnosti. Toho, na čem se člověk podílí. V tom je právě odlišný pohled adepta magie od běžného člověka. Práci, která se daří, doprovázejí i příjemné věci. Jenže ty nikdy nejsou vlastním smyslem. Jsou následkem jiné činnosti a prostředkem k tomu, aby příští práci mohl člověk vykonat za lepších podmínek. Možná jsem tento aspekt doposud nezdůraznila, disky jsou o práci, činnosti, kterou je člověk nucen dělat, což ještě neznamená, že tam nemůže činit s potěšením. S tou Venuší je spíše zde o tom, že s krásnou práci, která má i estetickou hodnotu, dosáhne člověk zisku v různých oblastech...

Zisk není pouze tím materiálním, hmatatelným, může jít i o úplně jiné hodnoty... třeba ono přátelství...     


9 Mečů - KRUTOST


Na obrázku lze vidět 9 zrezivělých a značně opotřebených, jistě i starých mečů, které prošly nejedním bojem a mají za sebou ledasco. A ta krev, která z nich okapává, je vaše. Krutost na této kartě, co je potřeba zdůraznit, není krutostí mučitele, ale jde o krutost člověka obrácenou proti sobě samotnému. Jeden z nejhorších činů, jichž se člověk dopouští. Neb když člověk sám nefunguje a vyčítá si kde co, je zmítán pochybnostmi, jeden myšlenkový obraz napadá ten předchozí, má co dělat, by se nestal psychopatem. 

Člověk ve stresu si nepochybně umí ubližovat, nejhorší je právě ten myšlenkový vzorec. Stres vytváří velký tlak na psychiku a může být i jejím posílením, pokud se tedy myšlení nezbortí do 9 mečů. Potom se člověk dostává do mnohem horší pozice, přemýšlí, co neudělat, aby to nebylo špatně, má strach se i zhluboka nadechnout, co kdyby tím něco rozhýbal... Nechce a neumí přijít na řešení, které by jej osvobodilo. Bez ohledu na to, co se děje kolem, on sám sobě nejvíce ubližuje právě vytvářeným různých domněnek, předpokladů a obav zjistit, jak si stojí reálně.

Jak říká Crowley: "Rozvrat mečům vlastní dosáhl vrcholu" Vidí situaci jako důsledek analýzy, která se nepovedla  a tak se člověk ocitl v dekadentním chrámů plným strašidel a přízraků, které si jenom on sám vyrobil.

Podobně se karta interpretuje i z esoterického pohledu. Skutečně jde o to, co si člověk sám sobě přivodil, sám si na sebe upletl bič. Jak je vidět jde o docela energické útoky Marse v Blížencích, které jakoby najednou přestalo bavit pozorování a začínají zpochybňovat jeden druhého. 

S touto kartou se pojí i vztek, Mars je k tomuto náchylný, také pocity nemožnosti řešení, protože již to nejde. Nemožnost se odhodlat a vzchopit se. 
Jsou i povahy, které si neuvědomují, jak velice si ubližují a jednají v tomto stavu jaksi automaticky a někdy i dlouhodobě. Mnohdy se tato karta projevuje i jako fanatismus, kdy člověk nevidí plytkost a nelogičnost svých argumentů. V zajetí Jesodu je člověk zaměřen jen na něco. Někdo trpí spasitelským komplexem, jiný zase velikášstvím, ale jsou i odstíny mezi tím. Podstatné je, že člověk vždy vidí jen sebe, jen své hledisko a to, co si on myslí, je pochopitelně to nejlepší. Kdo toto nesdílí, pryč s ním.  Jistě, bubliny jsou pro Jesod příznačné.

Z magického pohledu bych mluvila o posednutí, neb jinak se snad ani chování takto postiženého člověka nedá vysvětlit. Uvažování a vnímání jsou v důsledku okolností a jejich projekce dovnitř osobnosti posedlé myšlenkou, utkvělou představou mnohdy napojenou na pocity veledůležitosti, veleublíženosti, velevýznamnosti, veleodtažitosti... prostě patos, drama... jak v hispánské telenovele ... značně zkreslené. 

Možná by postiženému touto situaci pomohlo, kdyby si uvědomil, jak komicky působí jeho ustrašené, odtažité nebo jakože intelektuální řeči o ničem, protože toto vše mu jenom brání v činu. 
Myšlenka zaseknutá v Jesod je frustrující. Protože nemožnost její materializace do hmoty přináší více, než-li rozčarování a marktický náboj zapálí rozbušku. 

Crowley doporučuje cestu pasivního rozporu. Jistě, ten živel je již tak rozbouřený, je potřeba zůstat v klidu a nehybně nečinit nic. Později, až situace pomine, řešení se najde.

19.10.17

9 Pohárů - RADOST



Karta vypadá úžasně optimisticky. Voda nádherně a čistě protéká všemi poháry, květy lotosů (o symbolice více u 10 pohárů) vypadají zdravě a stojí na silných stoncích propletené do důmyslné konstrukce. Této kartě vládne Jupiter v Rybách. Jistě, štěstí je pouhou zlatou muškou, tak lze nazvat jeho podobenství, neb Jupiter umí věci předimenzovat.

Radost je stav... je stav podléhající proměně. 

Esoterikům se tato karta líbí velice, je to okamžik na výsluní, kdy má člověk důvod se radovat, protože je vše šťastné, blažené, jakoby nám požehnali sami bohové a lásky plné. Tolik lásky, tolik lásky, řekla by si nejedna kartářka. Třeba tvrzení, že se jedná o štěstí mající původ v hlubině duše je poměrně odvážné, neb jsme v Jesodu. Ale komu postačí okamžik štěstí vykoupený velikou bolestí a pocit, že nemůže dosáhnout více, toho ponecháme, ať si své okamžiky užije.

Problém spočívá v tom, že okamžikům radosti máme tendenci přisuzovat větší důležitost v životě a také si s nimi spojujeme jen to příjemné. Jaksi zapomínáme na to, že tento okamžik může zadělat na pořádně krušné chvíle. Třeba neplánované početí, nevhodné se zamilování a tak.
Jak upozorňuje pragmatický Crowley, jsme v Jesod, tedy sféře, kam dosáhne jakýkoli esoterik, aniž by se musel příliš snažit. Jelikož možná ani nepozná toho více, přijde mu tato sféra jako neskutečně úžasná, neb nalezne v ní vše, jen zjesodované. Pro představu čtenáře: není problém být v Jesod kýmkoli, potkávat se s kýmkoli a dělat cokoli. Jen problém je dostat toto do Malkuth - na hmotu. Ovšem stejně tak je problém dostat cokoli z Jesodu dál. Takže mnohdy tak stvoříme v Jesod něco, co nemá dlouhého trvání, ani nemůže, běh Luny je tak krátký. 
Prostě ten Jupiter se nám na hladině neudrží a potopí se.
Crowley v souvislosti s touto kartou naznačuje, že nic není věčné a také zdůrazňuje, že  láska je ze všech iluzí tou největší a nejzhoubnější. Nu, stává se... ta Jesodická je jako prázdninová .... taková letmá...

Nicméně v magii nemá patos místa. Okamžiky radosti jsou určeny k tomu, abychom je prožili. Nakonec i Crowley v dalším popisu karty se na prožitek radosti zaměřuje. Radost je znamením života a také známkou toho, že emočně člověk nevychladl. Zkusme ji invokovat pitím ambrózie (kdo toto v Jesod nezvládá, ať se vrátí, až pořeší své potíže v Malkuth). Nechme ji proniknout do svého běžného života, i kdyby jen ve formě stupid hlášky, která nás naladí a my jsme schopni bez iluzí, ale s entusiasmem snášet, co nám život nachystal.

Pro magické praktikum je užitečné provádět rituály týkající se pití posvátného nápoje, co to konkrétně bude, záleží jen na vás. Jen opatrně, pokud by toto mělo byť jenom mentálně zasahovat do sféry jiného člověka či na hmotě vytvořit nepříjemnou závislost... To by byla radost velice rychle utopena v praktických potížích. 

9 holí - SÍLA


Devítky jsou vázané na sféru Jesod, tedy sefirotu spojenou s Lunou. Na kartě stojí Luna na protějším konci stejné hole vůči Slunci. Znamení Střelce není zřetelné pouze z jeho znaku, ale i z 8 holí, které jsou skrze znaky Luny stylizované do šípů. Je potřeba si uvědomit, že Střelec není postava, Střelec je šíp. Sféra Jesod je místem, kde se nějakým způsobem odrážejí idee všech sefirot.
Esoterici vnímají na této kartě síly nevědomé, které si člověk musí uvědomit. Dostat vědomí, Slunce, do temnoty nevědomí, Luny. Nepotlačovat své touhy a potřeby (někdy mám pocit, že toto vnímají esoterici u každé tmavší karty). Naladí-li se více psychologicky, budou zde spatřovat výzvu k tomu, aby se nebáli otevřít to, co je uzavřeno v podvědomí, možná v tomto uvidí příležitost k uvědomění si toho, co zapadlo, otevřít skryté rány a pod. Toto pojetí není mimo, neb Jesod je sférou první, na cestě dál.

Z pohledu magického v této kartě vidím iniciaci, neb adept se dostal do sféry Jesod. Ono dostat některé nevědomé věci na vědomí, uvědomit si je, k tomu vede i řada magických cvičení. Adept ať chce nebo nechce, ono magické jej donutí srovnat staré účty, takto magie funguje. V kontextu této karty se nedá mluvit o hlubině, protože Jesod je pouze první ze sfér.

Samotný Crowley zdůrazňuje aspekt rovnováhy v této kartě. Předložka "v" je použita záměrně, neb u člověka, který má talent k magii lze očekávat, že při práci s kartou se skutečně ve svých vizích či snech se nachází v ní. Nakonec jde o praktiku této sféry hodnou. On Jesod je místem, kde se potkávají iluze s pravdivým. Lze vidět sebe jinak, nějakého svého průvodce, lze vidět to, co je reálně někde jinde... Jenomže akce, ta musí jít za pravdivým, bez ohledu kolika klamnými vrstvami je to, co vidíme, obestřeno. Tito Střelci nemíří do nejistého, znají cíl, jen nechat je v klidu, neb šíp s klidem je potřeba vystřelit. "Změna je stabilita" - říká Crowley a naznačuje odpověď v pohybu elementárních částic.

Karta rozhodně není nehybná, tazatel se má na co těšit, bude kolem něj živo, on sám bude mít spoustu realizovaných nápadů. V daném kontextu lze očekávat spíše konstruktivní jednání. Jen dát pozor, by člověk nejednal v zajetí bludu. Ovšem i mylná motivace může vést k dobrému výsledku. Jen si to neplést a osobně na motivaci nelpět, neb v Jesod jeden nikdy si není ničím jistý. 

   

18.10.17

Problémy vystupují na světlo Boží

Jako vhozený do kaktusů si člověk připadá poté, co došlo k sebeiniciaci, nastavil si ritualizaci a daří se mu praktikovat.

Nastává další fáze, problémy vystupují na světlo a vše, co má v sobě potencialitu člověku v danou dobu jakýmkoli způsobem cokoli znepříjemnit, se skvěle činí.

Mnoho lidí v této fázi magickou praxi ukončili s tím, že magie je nesmírně nebezpečná věc, neb jejich představa, jak vše bude skvělé, jednoduché a nastoupivší plnění přání bude dál nekomplikovaně pokračovat, vzala z své.

Jistě, magie není bezpečná, život sám není bezpečný. Magie má tu vlastnost, že graduje všechny možné problémy ještě dříve, než by mohly přirozeně vyvstat. Děje se tak jen proto, aby člověk byl nucen postavit se nohami na zem a dát si do pořádku své podmínky na hmotě. Zároveň jde o prevenci svého druhu a adept se tak naučí vhodným způsobem zvládat řešení problémů pomocí magie tak, aby jenom nelepil jednu díru za druhou jenom proto, by se na jejím místě vyskytla díra nová.

Ať se dějí věci sebevíce hrůzné, jejich cílem je jediné, donutit adepta, aby si uspořádal své osobní záležitostí. Protože nejde o to být králem na astrálních pláních, ale umět se postarat o záležitostí reálné. Dokud člověk nezvládá svět kolem sebe a neumí se vypořádat s jeho protivenstvími, nemá co pohledávat ve světech tam za oponou. Ne rezignace, ale nalezení toho správného klíče, jak čelit tomu či onomu. Postupně si člověk toho uvědomí více a nalezne způsob, jak věci uspořádat, by k něčemu třeba ani nedocházelo. 

Co říci závěrem? Není pouze jedna iniciace a potom konec. Jistě, první má své prvenství a také si člověk po čase zvykne na věci jako např., že vidí událost než ještě nastane (zpočátku to je efekt dvojitého vidění, neb ji člověk vidí kousek předtím, než nastane třeba vidí, jak někdo k němu jde vnitřním zrakem a ten člověk skutečně po chvíli klepe na dveře, nebo na zemi rozsypanou mouku a ona fakt někomu upadne); slyší věci, které ostatní neslyší, jen později se zjistí, že ta haluz popisuje objektivní událost, která nastala jinde; vidí entity  třeba později s o nich přečte, že je viděl i někdo jiný, nebo jsou nějak někde zaznamenány; ví, co dělá někdo, na kom mu hodně záleží; při rozhodování běžné pragmatické věci mu vnitřní hlásek do toho mluví a zpravidla až poté se člověk doví, že jeho informace byli validní; má pocit, který jej zdánlivě vyprovokuje k nelogickému činu, ovšem ten později dává smysl; čehokoli elektrického se dotkne, létají jiskry a plamínky, o nichž vám budou elektrikáři tvrdit, že jde o haluz, dokud jím to neukážete (klid, budou si myslet, že haluzí s vámi, neuvěří tomu, co viděli)...................................
a podobně zvláštní věcí, které většina populace považuje za podivné, mrazící, strach vzbuzující.
Zvyknete si, že jde o věci normální, které třeba běžně lidé nezažívají, ale zase nejde o raritu, protože až poznáte více praktikujících, zjistíte, že nejste sami. Jde jenom o to to ustát a neskončit v péči psychiatra.
Jistě, vždy je možné z tohoto vypadnout, ukecat sám sebe, že to byly vše jenom přeludy, že se nic nedělo a podívat se na různé imitátory a podvodníky.  Po čase si člověk odvykne myslet magicky a může se zaměřit na jiné věci, které si třeba před tím sám z bůhvíjakého důvodu odpíral.
V opačném případě se člověk ocitá v systému, v němž sbírá nové zkušenosti a poznatky, prochází jakoby dalšími a dalšími dveřmi a různými iniciacemi. A co je krásné, přitom se může věnovat i jakékoli jiné činnosti, která udělá jeho život lepším, či jej alespoň na čas obohatí. 

16.10.17

10 mečů - ZKÁZA



Zatímco esoterici mluví o negativních energiích, strachu z destrukce, nahromadění zlosti, tak Crowley rovnou spatřuje v kartě jako jediné východisko nový začátek. Prostě vše, co bylo uděláno vyšlo vniveč. Karta je poučením, jak rozhodně ne.
Mám i osobní zkušenost, že tato karta často vychází, pokud se člověk ptá na mrtvého člověka. Nicméně chtěla bych varovat před tím, brát tuto kartu jako fyzickou smrt. Podobný přístup pouze rozmazává ony negativní energie, o nichž mluví esoterici. Ono jejich pozorování nejsou úplně marná, ovšem samotný autor přece jenom ví, jak kartu vykládat.

Nebudeme si namlouvat, že u vytažení této karty je situace dobrá. Ani náhodou, budiž nám ale útěchou, že spěje ke konci. A jak rychle, to záleží jenom na nás. Snaha o to, aby se něco zachránilo, ne že by to nemuselo jít, lidská vůle nemá hranic, a již vůbec ne, pokud jde o destrukci vlastního ega. Jen pomstychtivě čeká, zda tělo půjde s egem, anebo dá konečně na ni a posbírá se.

Ale k symbolice. Slunce ve Váhách stojí oproti Luně v Blížencích. K dané symbolice není potřeba přistupovat jako k horoskopu. Tyto dva meče spolu s ostatními rozbíjejí a likvidují meč se srdcem, což dramatičnost situace podtrhuje. Kdo chce, ať pateticky přemítá nad zlomeným srdcem. Nicméně podobný přístup je pouze projekci sebelítosti, kterou ego tolik rádo.

Nesmíme zapomenout, že se nacházíme ve sféře Malkuth, tedy ve sféře ryze hmotné. Popravdě tato sféra pokazí kde co. Ledacos, co se vyvíjí ideálně, se zvrtne. V této sféře je rozhodný akt, čin, kterým mág ukazuje ne světu, tomu je to popravdě ukradeno, ale sobě, co skutečně svede. Bez výmluv na okolností, jiné osoby, prostě do Malkuth jsme všichni spadli sami za sebe.       

14.10.17

10 Disků - Bohatství


Disky jsou v neustálém pohybu... a ten jím svědčí. Byť se zdají být statické, není tomu tak. Ale to žádná tarotová karta, jde pouze o momentku v daný okamžik. Nakonec i ignorantovi musí být jasné, že to fialové vzadu je pohyb.
Tvar stromu života je typický pro uspořádání stromu i na této desítce.

Dominujícím znamením na kartě je Panna. Tedy sklizeň, disky zde nejsou jenom tak, je to výsledek nějaké naši práce či odměna za ni, případně za dobrou službu. Služba ve smyslu esoterickém má trochu jiný náboj, myslí se tím pragmatické a účelné jednání, které je ke prospěchu člověku, služba sobě, jeho blízkému okolí, služba blízkým, a také může být i ke prospěchu společenství. Nedá se jednat nezištně jenom pro ostatní a hromadit problémy u sebe, to se potom vymstí nejenom člověku, ale i těm, co se o něj budou muset postarat, neb svéhlavička si dokazovala, že spasitelský komplex je její povolání ke službě. Navíc popravdě ono očekávání "kdy mně již konečně někdo ocení za to, jak se obětuji" je nesmírně otravní.

Skutečné bohatství, nakonec proč ne i to, jehož část je  vyjádřená v penězích, je to, které dotýká se jiných sfér, než-li pouze té v Malkuth. Nakonec insignie ke každé sféře lze najít na sigiliích přímo. Jednak je tím již nastíněná Panna, ale také i Merkur, který se vyznačuje pružností a šikovností. Než-li donekončna něco rozebírat, zde je tato síla prakticky a pragmaticky manifestována. Merkur jako posel inspirace, která, pokud bude realizována v souladu s principy Panny se zaměřením na možnosti, které hmota inspiraci  poskytuje.... Sebevíce geniální idea je k ničemu, pokud jí nelze alespoň částečně realizovat...

Bohatství na této kartě není cílem samotným, ale je vedlejším důsledkem jiného snažení, pokud toto je prováděno správně a s tím správným nábojem,  vše v rovnováze. 

Tato karta také v praktickém významu naznačuje, že pokud někdo potlačuje tělesno na úkor duchovna a domnívá se, jak není super, jeho představy budou zanedlouho v praxi vyvráceny. Bude nucen buď ono duchovno protlačit a praktikovat na hmotě, anebo si přiznat, že to holt vzal za špatný konec, neb stoje před onou obyčejnou hmotou, nezmůže ničeho. Jako ten muž, který ve snech byl princem, ale na hmotě ani nájem uhradit neuměl. 

11.10.17

10 pohárů - NASYCENOST



Se sférou Malkuth, tedy hmotným světem je spojena desítka. Poháry zastupují živel vody, tedy co jenom se do hmotné sféry, která je v případě naší planety vodou tvořena, vleze.
Kromě pohárů a marktické červeně je doménou této karty velký Lotos, podle indické tradice, celá země pluje na velkém lotosovém květu. Do lotosu se umí převtělit i lidská duše, motiv pádu do hmoty, s nímž se duše krásně vyrovnala, je zde patrný. 

Na této kartě je síla Marsu (demonstrována i zlatými beraními rohy na pohárech) silou života, který našel v něčem naplnění a nemá problém jít dál, zase znovu do něčeho dalšího.
Voda je zde ve stavu tekoucím, má čistou barvu, prosvětlenou. Krása vody. Podle buddhistické tradice je červený lotos symbolem čistého srdce, lásky, vášně....   
Pohled na Nil se shora, na jeho deltu připomíná lotos na dlouhém stonku.

Voda zde protéká přesně z poháru do poháru a dole. Vše je v harmonické jednotě. Pokud jde o vášeň a lásku, jde o zápal životní, cit hluboký, který není potřeba demonstrovat do okolí a dávat najevo před davem, podívejte, jak se milujeme. Láska je zde patrná i z běžného pohybu, z plynutí v životě, s vyrovnáním se se vším, co život postavil do cesty, bez velkých teatrálních gest. 

Zlato bylo nalezeno. V esoterickém pohledu je tato karta naskrz vnímána pozitivně, neb všeho bylo dosaženo. Jenomže tato karta má i jiný aspekt, a to, v dané věci bylo vše provedeno, uděláno, dosaženo, takže jisté záležitosti dospěly do konce. Aneb na hmotě již nic. Dá se k tomu dodat, není potřeba se více věcí zabývat. Ale vysvětlujte to tazateli, jemuž na  něčem tak moc záleží, že by chtěl pokračovat dál.

Přínos této karty spočívá právě v tom, že ať je situace jaká je, člověk se s ní smíří a je nucen ji zpracovat. Možná mění i postoj k přáním, neb není nic horšího, než-li jejich doslovné naplnění v rovině hrubé hmoty. Zároveň vede i k laskavému a tolerantnímu přístupu k věci, o níž se jedná. Protože bez toho se člověk nemůže odrazit k dalšímu skoku tam do neznáma.
Zanedbatelné není ani jisté varování karty, již nic nedělat a  nechat věci, ať vyvinou se samy. 

Jakmile člověk pochopil, co má, postačí vylézt na vrchol a nechat se přes centrální linii stromu vodou odplavit do dáli, někam níže, někam za horizont karty, za dobrodružstvím, která z dosavadní zkušenosti vychází, ale jeho scénář bude jiný.

9.10.17

10 Holí Thoth tarot ÚTLAK


Desítka holí se jmenuje ÚTLAK. Koresponduje se sférou Makuth, tedy její děj je úzce spjatý s hmotným světem. Lze si ji prakticky představit jako hořící oheň, v přírodě či krbu. Tento živel umí rychle vydobýt si velkou část prostoru, stačí málo a vše změní se ve vypleněné  bojiště.
Můj pohled na Malkuth dnes je chápající, jde o věci kolem nás, jichž se dotýkáme, žijeme nimi. Jak krásná je sopečná erupce, láva deroucí se ven, když  člověk stojí opodál, nejlépe na druhém konci obrazovky.

Na této kartě jsou dvě centrální hole, drsně železné a ty nechávají za sebou další menší hole plápolat, ovšem nepustí je ven do světa, to by byl teprve ten správný chaos. Udržují oheň v pozici služebníka, ale  nedovolí mu vládnout. Jistě tváře na doržích jsou spíše démonické, než-li vznešené. Jenomže kdo hodlá překročit bránu z hmoty do světů z jiných sfér, musí se umět potkat s démony, svými největšími obavami a strachy a tyto umět překonat a naopak je časem umět použít.

Saturn ve Střelci.

Rozšafný Střelec, který by nejraději nechal hole rozletět se jako ohnivé šípy (Střelec je šíp) po šírém světě. Způsobily by válku anebo by se utopily ve vodě? Je zadržen Saturnem, který mu jasně vymezuje působiště.

Esoterické vnímání této karty je více negativní, bere se jako zábrany, potlačování a za tím vším se vidí strach. Ano, 10 holí konfrontuje člověka se strachem, ať již je jakýkoli, mnohdy strach drží věci pohromadě. Asi by svět nevypadal jako fajn místo, kdyby každý překonal své zábrany a nechal svůj vnitřní oheň plápolat a spalovat ním vše kolem. To by metaforicky řečeno, svět mohl vypadat jako setkání exhibicionistů v parku, kteří se snaží kolemjdoucí agresivně vtíravě ohromit svým nahým tělem, jež vystavují zbavení jakýchkoli zábran.

10 holí v klasickém pojetí znamená, že člověk si toho naložil příliš, je to dřina... Jenomže pokud se člověk bude dál šetřit, hlídat sily, vše řešit v pohodlí, asi se jenom tak dál neposune... Chce to nějakou výzvu.

Takže kudy z kola ven? Zábrany potlačování na straně jedné a chaos, žádná sebekontrola na straně druhé. Poprosím čtenáře, aby se na kartu podíval znovu. Obě centrální hole jsou vzpřímené, vytvářejí hezkou rovnovážnou kompozici a ve stejné vyváženosti a vycentrovanosti se nacházejí hole za nimi. Ty centrální jejich oheň nepotlačují, ani nebrání výhledu na ně. Když srovnáme tuto sadu s jinými, trochu více modernějšími, jen málokde je vidět vyvážené rozložení, ve srovnání s touto kartou působí dojmem  nahodilé pohozenosti, ač autoři mají snahu je trochu srovnat, aby je figura na kartě vůbec mohla zvednout..

Extrémem je potlačování, žití pod bičem strachu a neschopnost se projevit. Také sebe-disciplína dotažená do maxima může zabít vnitřní zápal.  Nejednou člověk začal něco s nadšením, ale povinnost nadšení proměnila ve zvyk. Ať člověk dělá cokoli, potřebuje na hmotě udržet rovnováhu mezi nadšením a disciplínou. Pouhé nadšení myšlenku nezformuluje a stejně tak pouhá disciplína nenese sebou onu lehkost entusiasmu.

Napadá mně podobenství s krbem, člověk musí sehnat topivo, umět správně zatopit a umět oheň udržet, pokud možno v prostoru krbu. Jinak mu buď bude zima anebo naopak, zažije tepla, až se z těch následků bude několik let vzpamatovávat.

Možná teď vidí čtenář se mnou živě a plasticky za železnými holemi plápolat věčné plamínky, v nádherném tvaru, přesto proměnlivé a kochá se jimi, protože ví, že rovnováha přináší sebou zdravé oproštění se od trémy, úzkosti, strachu a dodá odvahy pro projevení vůle. Jen její realizace, což je akt typický pro sféru Malkuth, vyžaduje železnou vytrvalost, disciplínu a trpělivost, by se myšlenka dotáhla do konce a získala formu převedenou na hmotu.

8.10.17

Rozchod fair play

Rozejít se fair není samozřejmostí,  ať již jde o vztah nebo přátelství. Lidé berou partnery i přátelé jinak, jako lidí blízké, a neférové jednání je zraňující.  Vzniká z toho pocit křivdy, který cokoli dalšího pouze umocňuje.
Článek nedoporučuji číst těm, kteří mají svá malá tajemství před partnerem a jejich noční můrou je, že by vyšly najevo a partner by v jejich verzi objasňující vše hledal logické mezery.   





Nelze nikoho nutit, ani tlačit do toho, aby byť jenom chvilinku setrval ve vztahu, který mu nevyhovuje. Nakonec i civilní právo zahrnující některé  osobní vztahy pod pojem smlouva (např. manželství, v minulosti zasnoubení) umožňuje ukončení i takovéto smlouvy. I v minulosti, byť katolická církev považovala platné manželství (tedy manželství konzumováno manželským stykem - pro zvídavé, styk před jeho uzavřením se nepočítal) za instituci, která končila smrtí jednoho z manželů, řešila situaci rozlukou od stolu a lože. Tak zajistila, že v důsledku nerozlučitelného vztahu nedocházelo k předčasným úmrtím.


Nelze nikoho nutit, ani aby setrvával ve vztahu méně oficiálním či dokonce jenom přátelském. Pokud jedné straně vztah nevyhovuje, je na místě situaci změnit, či rovnou ukončit. Považuji za nezadatelné právo každého ukončit jakýkoli vztah. 


Ovšem ukončit jej férově, narovinu, čestným postavením se situaci i za cenu čelení výčitkám, hrozbám a různým reakcím druhé strany způsobené šokem, neb v mnohých případech bývá rozchod pro toho druhého překvapením. 


Ukončit fair neznamená prohlásit, že nic nebylo, nebo light verze nic to neznamenalo, vše se ti jenom zdálo. Zdá se, že pokud jde o negaci a popírání, jde o taktiku, kterou dosti lidí neumějících jednat na rovinu používá. S velkou pravděpodobností tento extrémní způsob ukončení vztahu volí písemně, neb neriskují osobní jednání. Dokonalí srabíci se jenom tak zmíní během něčeho neurčitého a snaha o jakoukoli konfrontaci a vyjasnění situace vede k  jejich agresivnímu jednání. Lidé nedělají věci jen tak pro nic za nic. Častou motivaci takového jednání je strach, u vztahů mileneckých či hodně přátelských, jde o strach z vlastní manželky (potkala jsem ženy, které situaci dávají mnohem lépe), jejíž existence se mnohdy i náhle u pána projeví trochu v jiném světle. 

Ukončit fair neznamená, že člověk musí něco sálodlouze zdůvodňovat či dokonce si nechat své námitky vyvracet. Ukončit fair znamená narovinu říci, že již dál nic nebude bez idiotské berličky, nic to neznamenalo a podobně. Je iluzorní spoléhat, že lze něco ukončit bezbolestně. V danou chvíli, kdy to toho druhého zaskočí, pokud mu na vztahu záleželo, se nelze bolesti vyhnout. Jen srab si myslí, že rozchod bude (zpravidla pro něj) pohodlnou záležitostí. Nikdy nebyl a nebude, jenomže při fair jednání nezůstane po čase stopa hnusu a hořkosti v tom druhém.    

Jednat férově znamená chápat, že někomu svým rozchodem ubližujeme, a nepřehrávat pocit viny na druhou stranu. Poznámky typu, "kdybys byl lepší", nebo "neztěžuj mi to, už tak mně bolí, jak ti ubližuji", jsou vážně trapné. V dané chvíli to asi tomu druhému nedojde, nicméně po čase ano.

Pokud se člověk chce rozejít, měl by toto předpokládám rozhodnutí promyšlené srdcem, neodkládat a nenaznačovat. Na rozchod se nedá toho druhého předem připravit. Nepomůže ani vyčůraná taktika, teď ti polezu na nervy přesně tím, co nesnášíš. Jako naschvál se ten druhý stane tolerantním. Budiž to bráno jako naschvál ze strany Univerza. 

Co již vůbec nepochopím jsou lidé, kteří iniciují rozchod a potom ještě chtějí s tím druhým mít nějaký alespoň letmý kontakt a vyhledávají jej. Míra idiocie je v takovém případě nebetyčná. Vážně si myslí, že nevzbudí naděje na návrat či nebudou rozdírat starou ránu? Možná je za tím vším jen postižení jistou formou duševního sadismu. Často se takto děje u lidí, kteří se nerozešli fair. Než-li obšmejtat (jinak se ani výskyt pod různými záminkami tam, kde již člověk nemá co pohledávat, ani nazvat nedá) kolem bývalé přítelkyně či přítele, je asi lepší si narovinu s ním promluvit a přiznat, že ten rozchod se nezvládl, protože se zachoval/a neférově. Každý dělá chyby a je velmi statečné se alespoň pokusit napravit své kreténství. 

Lidé se scházejí a rozcházejí. Jsou období, která trávíme s různými lidmi. Jistě, rozchody nebývají příjemné, ale když neprobíhají čestně, jejich následky se táhnou. Universum je mrcha a umí je předložit v nečekanou chvíli. Nemyslím ty varovné, kdy o nic nejde, ale něco, co potom člověku nastaví obraz, který již nemusí umět unést. 

Pokud někdo něco nechce, je jedno proč, není potřeba jej nutit, aby to dělal. Výsledek, v tomto případě vztah, za moc nestojí. Být v pozici toho, komu je sděleno, že vlastně nic nebylo (jakoby se ty roky jenom zdály), je hnus, protože z ničeho nic je člověk sám na to, aby si uvědomil,  že naletěl kreténovi,  což je nesmírně těžké a bolestivé. Jakýkoli rozhovor s kreténem cenu nemá, neb ten právě uvěřil vlastní lži, které se drží jako záchranného kruhu před potopením. 

Popravdě nerozumím tomu proč. I kdyby mělo jít o milenku a důvodem rozchodu by měla být záchrana manželství. Jistě, málokterá manželka toleruje, že je ještě někdo jiný a málokterá milenka nechce časem nahradit manželku. Jenomže v manželství, které je pevné, se lidé umí vypořádat i s kroky faux pas. Je to jenom o tom, zda je manželství založeno na iluzi o tom druhém, anebo na reálném poznání.

Je těžké se vypořádat s rozchodem pro toho, kdy byl postaven před hotovou věc a mnohem těžší, byl li ten rozchod neférový. Nemá cenu očekávat, že se ten druhý vrátí, byť jenom proto, aby se omluvil za nečestné jednání. A již vůbec nemá cenu snaha o jeho převýchovu, pokud, což je poměrně pravděpodobné, se vetře nějak do vaší blízkosti. Vše, co prožíváme  a přežijeme, nás posílí. Třeba nastanou chvíle, kdy se člověk dostane do úzkých a bude si umět říci, co je to proti tomu když...., toto dávám levou zadní. Právě v tom je velký smysl událostí a činů, které vnímáme jako nespravedlivé - jako křivdu. Nemá cenu pořád se křivdou zabývat. Jednoduše se stalo. A právě to je důvod, proč většina lidí by chtěla být znovu mladými, ale se zkušenostmi, které mají již za sebou.           


4.10.17

Co mně rozčilovalo




Řekla jsem si, že popíšu situace, které mně kdysi spolehlivě rozčilovaly, nadzvedávaly, rostla jsem u nich a dnes je beru jinak, z nadhledu. Důsledek změn, kterými si projde téměř každý z nás. Možná nezaškodí, když si čtenář udělá bilanci se mnou... Nelituji toho, čeho jsem se postupně vzdala, ani toho, co samo odešlo, neb spojeno to bylo právě s přístupem, který život komplikoval.
Lidé se mění, tedy alespoň doufám, že většina prochází svojí osobní evoluci spojenou se zkušeností a vylepšováním osobnosti. Popravdě bojím se spíše těch, co jsou stále stejní...

musí to být hned

Možná neduh mládí, který člověka vede k rychlým závěrům a ukvapeným rozhodnutím. Jistě, nerozhodnost není fajn, ale člověk by se neměl ukvapovat a raději si v klidu počkat co se ještě vyvrbí a jaká inspirace vyjde vstříc k nalezení nejvhodnějšího řešení. Dosti věci se samo nějakým směrem pohne a následky jsou dokonalé, jen nepokazit si přirozený běh nepodloženou rychloakci. Nakonec ono "práce kvapná, málo platná" je představuje zkušenost předků. Výsledek rychle provedený často vyvolává v člověku zoufalství. K překonání onoho nutkání "rychle a za každou cenu" není potřeba velké zkoušky trpělivosti, ono postačí začít dělat cokoli jiného.


vnitřní napětí

Velká tenze, kdy člověk má obavu o desítky věci, aby dopadly dobře, není udržitelná. Tedy pokud člověk rezignuje na zdraví a nevadí mu, že vypadá jako utahaná mátoha. Nelze mít pod kontrolou naprosto vše, vůbec něco křečovitě sledovat vyvolává efekty zákona schválnosti, který snaží se vše překazit a dělat naopak, než-li člověk zamýšlí. K prohloubení tohoto efektu je dobré začít hledat příčinu v okolí, zdůvodnit si, proč je potřeba ještě větší kontrolu nad věcmi, bát se všeho, co přijde. Vnitřní napětí bývá spojeno s obavami a člověk jakoby měl tendenci vše kolem sebe hlídat, aby se nedejbože něco nezačalo špatně vyvíjet. Opravdu nepomůže v každém okamžiku znát přesně vše. Právě přílišná kontrola spolehlivě zabrání tomu, aby se věci samospádem vrátily k původnímu stavu.  Jde o stejně efektivní proces jako vytahování rostlin z půdy, by se člověk přesvědčil, že skutečně, doopravdy zakořeňují.      

co přišlo samo

Jistě to zná více lidí, člověk se o nic neprosil, přišlo to k němu samo, vzbuzovalo jeho zájem a když jej vzbudilo, vycouvalo. Pod tím si lze představit cokoli od dvoření se až po lanaření k zajímavému projektu, akci. Čím více jsem se nad něčím takovým rozčilovala, tím více jsem podobných situací zažívala. Bylo chybou myslet si, že po vzbuzení zájmu o něco bude člověk kráčet cestou s parťákem. Často jde o způsob, jak universum dostane člověka k něčemu, co mu sedí a co by třeba jinak ani nezačal. Není potřeba zpytovat myšlenky, jak to, že si člověk od toho něčeho sliboval hodně, spíše to brát jako vedlejší efekt nutný k tomu, aby se člověk odrazil a začal něco jiného. Že nezačal? Nu, možná je na místě vykašlat se na to, co přišlo samo a zaměřit se na náš život, určitě zde není žádný nový prvek, který nepovšimnutý vplul jakoby mimochodem? 


neloajalita od přátel 

Automaticky jsem předpokládala, že když se příteli s něčím svěřím a ten projeví pochopení, s chutí si se mnou zanadává, poplácá mně po zádech, jak dobře k něčemu přistupuji... , že se bude v dané situaci, kdy dojde na lámaní chleba, chovat jako já, zaujme stejný postoj. Jenomže lidé na různé věci reagují jinak a nakonec proč by si měl ten druhý pálit prsty pro někoho, kdo si sice v obdobné situaci pálil prsty pro něho, když sám k takovému chování neinklinuje nebo mu je proti srsti. 
Občas jsem mívala pocit, že jsem s přítelem na jedné lodi, protože řešíme stejné problémy, byť za jinde. Mnohdy jsme byli postižení  obdobným či až stejným během okolností. Mohlo mně údivem podtrženým bezmocí porazit, když jsem viděla, jak ten člověk prožívající obdobné, ještě podporuje naprosto přesně to, co mi ubližovalo, co sám u sebe by nechtěl. Omyl byl vyloučen, neb sám si toho všeho byl vědom. Evidentně si člověk umí před sebou zdůvodnit vše, i to, proč dělá jinému přesně to, co nechtěl, případně, že se jedná o úplně jinou situaci. 
Zdá se, jakoby dlouhodobá podpora toho, co by člověk sám u sebe nechtěl, ale neva mu, že u druhého se tak děje, naváděla u těchto lidí universum proti jejich vlastnímu záměru. Přiznávám, že mně tento jev nesmírně zaujal. Není možné si nepovšimnout, že podpora "mé protistrany" u těchto lidí vedla k tomu, že jím samotným na jejich frontě vyvstal ten samý problém. Jakoby podpora "mé protistrany" byla pro ně důležitější, nežli vlastní štěstí. Anebo tuto situaci jen universum využilo, by dalo najevo, takto vážně, ale opravdu ne...

vláda hněvu

Vzedmutá hladina emocí vyúsťující do velkého naštvání je přirozenou reakcí, až pudovou. Jistě, kdysi stačilo tak málo a ve mně to vřelo. Ovládnout se, nenechat prorazit hněv stojí za to. Alespoň u mně tyto energie samy o sobě, aniž bych musela něco dělat či křičet (o mluvení se v tomto stádiu vážně mluvit nedá), ony samy uměly natolik paseku kolem, že trvalo další hodinu, než se vše dalo do pořádku. 
V tomto stavu padají silná slova bez zázemí, vykonávají se patetická gesta a vůbec vzato zpětně, je to vše směšné a hodné tak akorát parodie. Pád nafouklého majestátu bolí. 
Jde o slabost. Ať se člověk sebevíce snaží omluvit pohnutky svého "spravedlivého" hněvu, jde o trapnou frašku, poctivější, zejména vůči sobě, však ostatním může být jedno, čemu se zasmějí, je přiznat si slabost. Neb není nic politování hodnějšího, nežli vzedmutá pýcha rozhořčení z těch správných důvodů. Pouze alibi pro nedostatek sebeovládání... 
Hněv je jedním z projevu ohně v nás v situaci, kdy přebírá až démonicky kontrolu nad osobností. Je vhodnou záminkou pro projekci ega. Na straně druhé je lidským, není potřeba se obávat přiznat si jej. Vždy se dobře bavím, když na okultní scéně narazím na individuum mající zvýšenou potřebu hádavosti a rýpavosti, jehož křik, vřeskot a pištění je slyšet skrze několik energických vrstev méně hmotné reality a ono se to snaží vzbuzovat dojem, že je v klidu a nic jej nerozhodí :)    

19.9.17

Ne vše je jen jemná hmota (Ke tvorům méně hmotným 7)


























Lidé mnohdy věřili, že i člověk, čaroděj či čarodějka (ale mnohdy o nich mluvili jako o strigach či čarodějnicích) se umí vymístit z těla a nějakým způsobem ovlivňovat v této formě lidi jiné. Třeba v Beskydech věřili tomu, že tzv. sotona, která v noci přijde ke spícímu a může jej udusit ve spánku, je ve skutečnosti zlá čarodějnice vymístěna z těla. Podobných zmínek o tom , že člověk se uměl vymístit do formy méně hmotné a skrze ni působit na hmotu, najdeme v různých šamanských kulturách. Nakonec, pokud má člověk chuť si vyzkoušet projekci mimo vlastní tělo, pokud se naučil vnímat a má někoho, kdo je také vnímavým, lze něco takového realizovat.

Moderní magie pracuje s koncepci Svatého anděla strážného, átmana, kterého má každý z nás. S méně hmotnými složkami člověka. Je poměrně běžné, že člověk využívá intelekt, který také nelze zachytit a ukázat na těle podobně jako ruku... tak toto je ten intelekt. Nelze myšlenku polapit doslovně a ukázat, takto vypadá moje myšlenka, vidíte, jak je krásně průhledná a leskne se? Přesto o myšlenkách, jelikož jsou v lidské populaci poměrně běžné, nikdo nepochybuje. Nu a část lidí se umí propojit i s jinými, již ne tolik obvyklými složkami svého těla, a někteří z nich s tímto umí cíleně pracovat.

Myšlenku sice nelze ukázat v jejím hmotném tvaru, ovšem lze ji manifestovat, projektovat a realizovat. Zde bude záležet na tom, jak ji dotyčný člověk umí popsat, nakreslit, formovat do podoby pro jiné srozumitelné. Což ještě neznamená, že ji bude umět realizovat. A podobně to je i s méně hmotnými částmi člověka.

Někdo vidí energický obal těla, auru, no hurá, dovednost, ale to ještě neznamená, že s tím svede kromě popisu i něco dalšího. Protože ono méně hmotné je jistá energie, má to kolem sebe energické pole.

Objeví-li člověk své jemnohmotné tělo, je jenom otázkou času, kdy dostane se dál, pokud se sám ze sebe nevyděsí. Časem toto propojení vede k projekci méně hmotných složek. Potom člověk ví... Jeho myšlenky obsahují správná vnuknutí, která se po sérií příhod ve stylu, že já debil to neposlechl, naučí aplikovat a řídit se jimi. Je to jakoby organismus zažil řízení ve vyšším levelu. Není potřeba se obávat, ono méně hmotné si moc dobře hranice hmoty uvědomuje. Mnozí lidé mají zkušenost, že něco takového jím zachránilo i život.  Je-li vytvořena pevná vazba mezi hmotným tělem a méně hmotnou složkou (v podstatě k tomuto magie směřuje a za tímto účelem je provozována promyšlená ritualizace v moderních magických systémech), je takové "převzetí kontroly" automatickou reakcí a člověku se otvírá pohled do dalších vrstev světa.    

2.9.17

Zrcadlo...


v zrcadle, kde kdysi býval Tvůj odraz je prázdno...
prolnul jsi do sfér, kde hmota je jemnější, než pavučina...
dotknout se pouze myšlenkou je nesmírně těžké...
neb sféra nachází se daleko...

jistě, nelze věčně setrvat ve stavu Zemi blízko,
ne, když posunout se dál je potřeba a muset
získat vazbu na něco staršího, než naše představy
zvládnou...

a tak nahlédli jsme do světa tam dalece, kam nedostane
se ten, kdo pozván nebyl či zatížen nectnostmi Země
odmítá proložit svůj život nově neznámým voláním...
s díky je odmítnut...

ten most, přes který jsme se potkávali, již zmizel v nic
zaměřený marnou a zoufalou naději padlou a
roztříštěnou na dně propasti, neb strach, že ona...    
již není...

zrcadlo, kde kdysi býval Tvůj odraz je rozbito...
však nastavit lze tvář i přímo, bez prostředníka více není
potřeba vázat se na hnutí mysli zasypaného Zemí...
ne teď...

tam, kde kdysi stávalo zrcadlo, kde kdysi býval Tvůj odraz, se opatrně rýsuje hmota v podobě
Tvé...  

31.8.17

O zmařeném a nenaplněném


























O tom, jak si co prožijeme, si rozhodujeme sami. Ne záměrem, ale přístupem v dané situaci. Pro někoho je svět pouze shlukem částic, které jsou nějak udržované a vzájemně na sebe působí. Pro jiného zase svět sám o sobě představuje výzvu a dobrodružství.

Mystika není jenom meditace a ponoření se do prázdna (které není jednoduché nastolit). Mystika je o přístupu k životu. Ona jej trochu mění.

Lidé podléhají zoufalství, když do něčeho vložili energii, dali tomu srdce, krásně se to rozjelo a najednou... najednou z ničeho nic je člověk postaven před fakt, že to prostě projel.  Jistě při zpětné reflexi si lze uvědomit okamžiky, které tomu nasvědčovaly a varovaly, jenomže v rauschi, nemožné si povšimnout, protože pokud člověk vloží do něčeho své srdce, nemůže tomu nevěřit, myslet si, že to nedá, nejde to, je potřeba pokračovat do třeba i předčasného konce. Jistě ve zpětné reflexi se to může jevit jako naivita a špatné vyhodnocení situace... jenomže...

Pokud člověk do něčeho vloží srdce, a je jedno, zda jde o lásku k člověku, lásku k dílu, k práci, k akci..., neobejde se bez důvěry či až slepé víry.  Jde o něco spontánního, entuziastického, vášnivého... a přesto, nemusí se výsledek přiblížit, může to skončit před tím, protože podmínky jsou závislé na někom jiném či jiných... Takto to ale je, málokdy se nějaký výstup při jeho zhmotnění obejde bez spolupráce s okolím. S láskou, ať již jakoukoli, pojí se nutnost riskovat, nejde kromě jiného se obejít bez toho, co cynici nazývají citovou investici. Protože jinak je  to vše plané, bez chuti a prožitku...

Nejde nedělat si iluze, protože přitom člověk letí hodně vysoko, a nějaký propad či pád je jen otázkou času. Prostě takto to chodí a nelze tomu zabránit. Jen je rozdíl mezi drsně spadnout a pomlátit se a tím, když se pád nějak koriguje. A právě ona korekce  spočívá v přístupu.

Lidé jsou, jací jsou. Stejně tak někdy bývají nastaveny i podmínky a okolností. Ne vždy vše probíhá, jak jsme si představovali. Pokud člověk není pouze ponořen do imaginárna, nějaká odezva na hrubé hmotě je, a ta tedy bývá trochu jiná, než-li imaginální vize.

To, že něco nevyjde, není důvodem dlouhodobého utápění se ve frustraci a sebelítosti, či hledání viníka kolem. Ne jak se zdá, kdo co hledá, vždy najde. Ačkoli něco nevyjde, spadne, projede se, vždy zůstane něco, na čem lze se postavit a třeba začít znovu jinak. Právě pád může člověka nasměrovat správně, pokud nezatrpkne a je ochoten chápat. Nic nikdy nejde jenom tak do prázdna, vždy něco zůstane, ač tedy to právě není ono vysněné. Žal mnohdy brání vidět to, co se povedlo či příznivý vedlejší efekt.

I bolestná zkušenost posouvá dál, je-li správně pochopena. Potom, když tedy to nevyjde, by si měl člověk položit otázku, zda-li by si opravdu přál to vše vymazat ze svého života jako totálně fatální chybu. Jakmile si člověk řekne, že ne, protože prožil okamžiky, které jej obohatily a které jen tak někdo nezažije, nešlo o blud a klam.
Jen někdy věci holt nevyjdou podle naších představ. Právě velká mystická práce spočívá v přijetí nepříznivého výsledku. Je potřeba si uvědomit, že láska bez smutku a bolesti, je něčím pouhým povrchním, kde člověk jako loutkář vším pohybuje, proto vše jde jak na drátkách.

Nakonec Cesta samotná je také hodnotou, mnohdy předčí i cíl, neb donutí člověka překonávat své hranice ... a ono "projel jsem to", je její součástí. Když si to člověk uvědomí, nalezne úlevu, neb každý z nás něčím podobným prošel, prochází, projde... Universum umí proškolit...  

16.8.17

Ke trápení se...



























Lidé jsou v některých okamžicích velmi křehcí tvorové... stačí málo a jejich vlastní smysl jím uniká, neb ve snaze jej najít dosáhli opaku...

Lidé, často přesně (naprosto velmi přesně) vědí, co chtějí... a jednou zjistí, že ono to vážně nejde...

Lidé, občas uvěří někomu, kdo nevěda či schválně, důvěru na tisíce střepů rozbíjí...

Lidé uvěří i v lásku a zabalí ji do ideí, jenomže ona jen chvíli vzbudí pozdvižení a potom ukryje se... ve výčitku...

Trápení se je následkem zklamání, protože něco neklaplo, něco jsme projeli a neumíme přijmout skutečnost, že něco, co nám bylo blízké a chtěné pominulo... nenastalo... bylo možná jinak, vzato ze strany druhé... Něco zasáhlo naší hodnotu, sebeúctu.

Trápení se sice nenavrátí to, co bylo, ani nepřinese to, co by mělo být... ale umožní nám uvědomit si situaci. Nicméně delší setrvání v něm po uvědomění si, je již vzpourou proti osudu, který si dovolil nezařídit věci, jak chceme či nám dokonce něco vzal.

Trápení se  je nasazeným filtrem, přes který se díváme na svět... snad vše je důvodem smutku a i mírné rozveselení končí, jakmile si člověk vzpomene na trápení. Je to postoj, který zaujímáme ke světu jen pro to, co se nepovedlo. Nazírat na život optikou trápení se je očistcem. Kdo má dobrý pud sebezáchovy, přestane s praktikováním, protože tímto si člověk spolehlivě zhatí mnohé a jeden neúspěch střídá druhý. Jistě, lze občas relaxačně pateticky vzdychat a poukazovat na křivdy osudu, ovšem pokud tato kratochvíle zajde do sebelítosti, je zaděláno na nepříznivý běh událostí.  


 

9.8.17

Akce a reakce může být otrokářský kolotoč


























Není problém být milým a přátelským, dokud se ostatní chovají tak, jak si představujeme. Jenomže to bychom zřejmě museli představám toho druhého zodpovídat i my. A děje se tak? Ovšem, že nikoli. Universum prokazuje velmi vysokou dávku kreativity v kategorii jak zařídit, aby si lidé vzájemně lezli na nervy. Přijde mi, že osobní démonci, kteří mezi sebou navzájem v této kategorii soutěží, umí bezpečně rozpoznat, co tomu druhému provést a kam svého člověka navést, aby byla pořádná legrace. Tito démonci se jmenují malichernost, žárlivost, závist, pomstychtivost a touha po uznávání. Nějak se stanou součásti lidské povahy a ve vhodných podmínkách se velice rychle rozpínají.

Máme fantazii a naše fantazie má velmi přesnou představu, jak by ten vztah s druhým konkrétním jedincem měl vypadat, jedná-li se o blízkého člověka. Nemusí jít pouze o vztahy milenecké, umíme mít velmi přesnou představu i pokud jde o blízké přátelé. 
Především, pokud nám někdo je milý, ochotně naslouchá, zabývá se námi, máme tendence přehlížet ty jeho vlastnosti, které by nám obraz o této úžasné bytosti zkreslovaly. Mnohdy, když tyto vlastnosti prezentuje vůči druhým, jej podporujeme, protože jsme okouzleni jeho osobou a roztomilé nám přijde vše, anebo chápeme její spravedlivé rozhořčení a po tom, co pro nás udělala, je naší povinností ji podporovat. Málokdo je natolik předvídavý, aby jej v těchto okamžicích akce společného souznění napadlo, a co bude, až můj drahý přítel/nejlepší kámoška takto vystartuje proti mně.   

Dříve či později nadejde chvíle, kdy představy jsou konfrontovány s realitou a iluze mizí. Jenomže lidé se svých představ vzdávají těžce a tak se cítí obelhaní. Najednou vidí toho druhého v úplně opačném světle a dřív div ne božská bytost má najednou ty nejhorší vlastnosti. Dávají mu za vinu i to, že je jaký je, že není někdo jiný a v podstatě vůbec může za vše špatné, co se kdy přihodilo. Zklamání vede k reakcím prchlivým a mnohdy vysloví se něco, co velice těžce lze vzít zpět.  Pokud to jedna strana nezastaví impertinence se točí na kolotoči akce a reakce, až již není vůbec poznat, kdo to vlastně začal.   

Mám osobní zkušenost, že ve vztazích, kdy jsou si lidé bližší, začalo vše nedostatkem uznání. I když člověk umí pochválit, může se stát, že ten druhý buď potřebuje chválit neustále, anebo potřebuje, aby mu bylo dáváno najevo, že je v určité oblasti, kterou si sám zvolil, světovou jedničkou, i kdyby nevím co. Jistě, toto si uvědomuji teď, v dobách, kdy šlo o aktuální situace (stalo se mi to několik krát a vůbec mi nedocházelo, oč jde), jsem netušila, proč se najednou někdo, kdo byl přítelem, začal mít potřebu se vůči mně vymezovat. Přišlo mu, že z mé strany zde chybí dostatečné uznání. Jeho nedostatek byl vnímán jako zrada, zejména v dobách, kdy ostatní lidé se v oboru pohybující člověka neuznávají. O to více to potom požadoval po přátelích a prakticky se obklopil jenom těmi, kteří v tomto směru projevili více pochopení. 

Jsou lidé, které potkáme a jsou s námi pořád, jiní pouze nějakou dobu. Právě potřeba neustále konfrontace ničí vše, co by mohlo být nadějné a zadusí mezi lidmi sympatie spolehlivě, natož spřízněnost. Než-li pokračovat v osočování toho, kdy dobrým přítelem byl, je lepší se odebrat do ticha a nechat člověka být...

Dnes vím, že je potřeba vyvarovat se nadměrných očekávání, neb akce vyvolává reakci a na druhé straně se něco takového může také zjevit.
Také vím, že pro přátelství je podstatné brát lidi jací jsou, s jejich přednostmi a chybami, to druhé není potřeba nikterak s dotyčným člověkem rozebírat.
Má-li být vztah skutečným poutem mezi dvěma lidmi, je potřeba se zdržet potřeby toho druhého měnit, vylepšovat, neustále poučovat a vyčítat...












15.7.17

Nestagnovat, ale magicky se rozvíjet...

Škodlivé pro jedince trpící pocitem vlastní dokonalosti, jak pro knihomoly nemající čas na denní praktikum, tak pro praktiky myslící si, že vše sami vědí nejlépe.



Změny v osobnosti člověka bývají často dílem osudu, neb člověk v jeho spárech zmítá se jako bárka a pokud chce proplout, nebo ztroskotat, ale přežít, vyžaduje to nesmírnou změnu v osobnosti. Změnu, o jaké se i těm nejlepším koučům může pouze zdát. Protože mír, klid, prosperita samy o sobě příliš hlubokou orbu neprovádějí. Obecně, lidé se mění neradi a většina si změny ani představit neumí. Dobrovolná změna osobnosti je pro většinu populace nepředstavitelná, případně spojována se změnou stylu visage.

Magie lidem, kteří si do svého života přijmou, zaručí transformace. Někdy se dá říci, že jejím nástrojem je kumulace podivných situací, které by nejednoho zlomily, až na to, že jakmile člověk překoná strach, jak mávnutím kouzelného proutku to nepříjemné pomine a adept se poučí hodně o zvládaní problémů. Jistě, podobné věci se několikrát zopakují. Pokud se adeptem stane jedinec mající talent, ale trpící leností, stane se jeho život do doby, než se této neblahé vlastnosti zbaví, řekněme velmi zajímavým, protože cílem všech šílených situací je donutit jedince, aby se laskavě vzpamatoval a začal konečně praktikovat a trénovat. Neb umění magie vyžaduje hodně praxe.

Stejně jako vše, lze i magii dělat efektivně anebo se v tom jenom plácat, případně si v důsledku neznalosti ublížit. Jistě, kdo nic nedělá, nic nepokazí. Jenomže chce to i projít si nějaké prameny, literaturu a postupně se k ní vracet. Spoléhat v tomto směru na intuici, která řekne, či na vlastní kreativitu sice může vést u schopných jedinců k praktikování, ale rozvoj je možný pouze do určité hranice. Navíc hodně času ztratí poznáním něčeho, co je v oboru běžné a kdyby četli, tak by si mnohé zpracovali rychleji. I v této oblasti platí, že bez podnětů zvenčí člověk ustrne.
  
Mnoho začátečníků (někteří v tomto stádiu ustrnou na dobu několik let, kdy jsou pořád stejně „dokonalí“) se domnívá, pochopitelně ve vleku lenosti a  nedůslednosti, že postačí, když si zakřepčí o rovnodennosti či slunovratu, udělají něco big o úplňku, či snad budou světit pouze pitím nápoje Oh-skupiny. U těchto lidí se dá říci, že jsou fanoušci magie, obdobně jako na gauči se povalující fanoušci fotbalu mající velkohubé kritické řeči stran světových mistrovství, ale sami dají pouze občas fotbálek zakončený posezením v hospodě. Mnoho těchto lidí životní nesnáze od magie spíše odradí a jejich odstup bude narůstat. Pochopitelně, ono je to magické bude přitahovat, pouze si na to sami nebudou umět sáhnout.
  
Pokročilejším stádiem je přístup, udělám rituál nebo něco, když to tak cítím, že to mám udělat. Následuje často fáze, dělám něco, když mi teče do bot a madame magie má tendence vyzkoušet, zda-li ta pohodlnost neopadne, když se bude něco dít často či až denně. Takovýto přístup může mít výsledky, ovšem nedá se počítat s výsledky dlouhodobými. Jistě, jde o řešení nějaké aktuální situace pomocí magie a nelze očekávat, že na tom, občas něco udělám, se stavět nic nedá. Chybí základy, takže cokoli člověk udělá, nejde o stavbu, ale spíše postavení stanu.

Mezi lidmi od magie je hodně takových, kteří ustrnuli ve stádiu brouzdání v jiných dimenzích, v astrálu, případně pracují pouze ve snech. Jejich útěchou často bývá pocit, že jsou tak neskutečně dobří, že na té blbé hmotě ritualizovat nepotřebují. Protože ono jím vše funguje. Toto stádium znám docela důvěrně. Určitě je na místě umět pracovat ve snech a tuto schopnost rozvíjet. Taktéž pobyt někde jinde, je jedno kde, podstatné je, kam nás to pustí, co zvládne naše vizualizace, jak jsme schopni vnímat jemnou hmotu, je na místě a opravdu i rozvíjí některé schopnosti. Takto se dají řešit různé situace, jenomže věcí mají tendence se vracet do vyježděných kolejí, o tom je hrubá hmota, kde žijeme. Bez práce na ní vážně nelze postavit více, než vzdušný zámek, a tu a tam docílit jeho manifestace. Pokud člověku stačí, že vnímá, má skvěle rozvinutou intuici, nachází inspiraci k nějaké své další činnosti (kterou pokud důsledně realizuje, vytváří vazbu na hmotu), hodně toho pozná, má zajímavé intelektuálno a vnitřní svět, může v tomto stádiu zůstat. Jen bude balancovat mezi snílkovstvím a provazováním na hmotu, které se bez rituální práce přímo s ní tak pevně a komplexně nedaří.

„Hop sem hop tam“, je fajn program na začátek nebo na období, kdy člověk více relaxuje a poznává. Určitě má své nezastupitelné místo, neb nových impulzů je potřeba. Problém nastává, když je to pouze hop sem hop tam a ani po X létech to k ničemu stabilně netáhne. Člověk je pořád na začátku. Najít pro sebe to pravé v magii je někdy komplikovanější a často se k tomu člověk dostává postupně. Systém dnes jsem křesťan, zítra diskordián a pozítří budu budhista má smysl pouze pod vedením mistra chaosmagie. Stádium poznávání, rozkoukávání se je charakteristické tím, že něco člověk přečte, něco zavrhne, něco si odpraktikuje. Hodně lidí dělá tu chybu, že se pustí rovnou do něčeho pokročilejšího, protože dle vlastního mínění o sobě, po x létech cachtání se v různém, na to mají. Pravdou ale je, že jím jaksi nedochází, že naběhli-li na něco nového, je záhodno se energicky i mentálně a fyzicky s tím novým provázat. Nu, prostě typické jednání amatéra.
           
Ono udělám si vlastní systém je fajn nápad. Pouze je potřeba si uvědomit, že slovem „systém“ je vyjádřena komplexnost, nikoli jednostranné rozvíjení několika málo schopností, které si člověk sám jakž-takž uvědomuje. Vytvořit vlastní systém se nepovede bez poznání jiných systémů, uvědomění si jejich silných a slabých stránek a poznání, jak aplikace nějakého funkčního systému působí na člověka přímo. Jistě, poté, po několikaletém praktiku lze vytvořit vlastní systém.
  
Kdo hledá, nalezne, alespoň něco. Jistě ať již člověk rád čte, nebo praktikuje po svém, či pořád v běhu od něčeho nového k dalšímu něčemu novému, má toto vše smysl, pokud si řekl, že alespoň půl roku se bude denně věnovat nějakému směru zahrnujícímu prvky vizualizace, nutnost něco si nastudovat a naučit se to a denně praktikovat. Prostě udělat něco od začátku do konce, alespoň jedno úvodní stádium. I za tu cenu, že půjde o první kontakt s něčím, co je potřeba poznat, praktikovat a něco o tom vědět a zjistit, že sice to něco naučilo, ale chce se věnovat něčemu jinému. Ono je to podobné jako s prací. Vždy se lépe najde, když člověk je v jakémkoli pracovním procesu, než když se poflakuje doma na dávkách (pouze podobenství, schopný mág tento problém nemá, neb buď žije mimo dění a úřad práce a nemá problém uspokojit své potřeby, nějak se to zařídí, anebo naopak má nějakou činnost, která jej uživí a je s ní spokojen, ať již jde o volnou nohu nebo pracovní poměr). Raději si poctivě odpraktikovat počáteční stadium několika systémů, než být pouhým knihomolem nebo snílkem. Kdo opravdu vydržel a půl roku něco denně ritualizoval, dobře pozná ten rozdíl, když jenom si tak někde brouzdal. On totiž jakýkoli systém postupně lidi rozvíjí, ten kdo seděl v knihách, probudí v sobě schopnost snění a vizualizaci, kdo naopak zase si jenom sám brouzdal, naučí se si i přečíst potřebné, práce s energickým tělem se stane samozřejmostí, rozvine se schopnost divinace, alespoň nějaká, učení se novému půjde samo a vše, co se v životě uděje, bude člověk vnímat jinak a i jinak se bude chovat…

5.7.17

Blíže k přízraku


Ozvěna dechu smrti, můj věrný průvodce
chce podívat se dál ... do Co Bude. 

Jako souputník balancuje na ostří nože
mezi Sebou, mnou a sebou.


Mezery zaceluje, až neuvidí žádnou, 
proniká do hlubiny s vírou v Jsoucno.
Jde sám, by opustil i sebe...do jeho krve
míchá se bol ze ztráty a ... naděje.

Však železem zhmotnit do skupenství 
pevného je záměr potřeba.

Rozdat žár tam, kde milo mu, rozdmýchat
jiskru poznání neb vědění,
že

Zatracení se oddaluje
                               sám proměny se nebojí,
neb v hlavě ševelí mu,
                                jsou 2, to požehnání.


3.7.17

Přání žije si dál...
































A něco si přej, padá hvězda...
A něco si přej, sfoukni svíčky...
Kdo se podívá do tohoto zrcadla a bude si něco přát, tomu se přání splní...  (často je možné slyšet v  legendách na různých zámcích).

Lidé si odnepaměti rádi přejí a také chtějí, by jejich přání naplnilo se, neb sami mají v daný moment pocit, že právě oni umí nejlépe naformulovat si své přání... Jenomže ne vždy vše víme...

Také se říká, že ten koho chtějí bohové potrestat, tomu splní jeho přání... a bez oné touhy po nepoznaném, nedostupném a neznámém se do života vkrádá nuda, když vše na dosah ruky je.

Přání nás doprovázejí naším životem prakticky od dětství. Jsou taková, která se po nějaké době naplnila a v něčem udělala náš život lepším anebo člověk dospěl k závěru, že to až tak super není a naplněné přání rychle někam vyhodil. Možná, když člověk přestane si přát, ztrácí chuť do života, jeho mysl začne stagnovat. Možná je přání projevem kreativity. Možná právě ono probouzí v nás entusiasmus... a možná ve chvílích těžších je jeho síla tím, co nám naopak pomáhá.

To, o čem chci psát, je ne jenom takové přání, ale přání poznané a zakoušené díky divinaci, přání, které nám bylo verifikováno jako něco, co není pouhý blud, ale z nějakého důvodu, který člověku uniká, jeho naplnění, ač se přiblížilo, není dokonáno.  

Takové přání je jako Luna, která provází nás a zdá být se blízko, její odraz zachycuje hladina vody, umí to i zrcadlo, idea, která je tu temnější, tu vystupuje na světlo. Jen ne a ne se jí dotknout, neb obraz pokřiví se. Přitom i přání umí nás ovlivnit, povzbudit či zpočátku i přivést ke zmaru, toužíme-li příliš.

Má osobní zkušenost je založena na přáních... Na touze, která je nějak korigována, kdy od počátku vím, co mohu pro to sama udělat a co již až tak na mně nestojí a je potřeba ponechat to na dalším vývoji, neb obvykle přání nebývá spojeno s běžně dostupným a nějak i samo musí nakročit k nám. Něco, co přispívá k naplnění snu.

Pochopitelně magie umí cestu za přáním okořenit dobrodružstvím, kdy člověk dotýká se neznáma, prochází zajímavým vývojem, než konečně jeho sen začne se naplňovat a jen tak neskončí. Ale mám i přání, dlouholeté, které ukázalo se být nejenom dobrodružstvím, ale i prubířským kamenem. Je to právě onen druh přání, které tak nějak našlo si cestu ke mně, rozhodně tehdy na počátku jsem o něj nestála, natož, abych si jej přála. Naopak.

Jenomže postupně, dostalo se ke mně blíže a já poznala, že bylo by to velmi fajn, po menší demonstraci, jak asi by toto mohlo vypadat. S napětím jsem vzala přání za své, začala jej podporovat doufaje, že jeho naplnění se přibližuje. Vše tomu tehdy nasvědčovalo. Díky němu poznala jsem nové neznámo, myslíce na přání jakoby samy se jiné věci postupně řešily a ukládaly. A až bylo na dotek, rozplynulo se. Pojala jsem tuto situaci jako zkoušku, zda skutečně i poté, co vzdálí se, budu ještě o toto přání stát. A od té doby se vzdálilo na několik světelných let, až pocit mám, že ani hvězdy nejsou tak dalece. Přání vzdálené ovšem již není mučivé, je tam, dá se s ním provádět kouzlo a použít jej jako atraktor na cokoli. Protože vše ostatní proti tomu je poměrně lehké a dostupné.

Myslím, že narazila na přání mající vysoký magický potenciál. Jakoby za celá ta léta se mezi námi vytvořila vazba, která objeví se, když někde něco vypadá, že se totálně podělalo. Jen zachytit jej, vzpomenout si, přát si ... a jakýkoli shit, ztráta, či cokoli, promění se a najednou věci začnou se dít. Přání mocnější než zaklínadlo.

Ač se ono přání nenaplňuje, provází mně všude. Jakoby můj vztah k němu ovlivňoval vše kolem. Bylo by chybou trápit se a mučivými myšlenkami týrat. To by se nepříjemně odrazilo do všeho. Naopak, naučila jsem se tolerovat, že je zde něco, co neovlivním, něco, co žije si svým životem vedle mého a nemá cenu klást si otázky jako: kdy už, zda vůbec. Prostě je, má svojí energii a umí v ledasčem pomoci. Paradoxně v nejistotě a vzdálenosti nachází se stabilita, která do života prostupuje. S takovým přáním vedle sebe netrpělivost ustoupila. Takže na otázku, kam jde ta energie do přání vkládána, je odpověď jednoduchá. Je pořád někde poblíž, by zapůsobila, až je jí potřeba. Ale myslím si, že pokud by jeho svéráz netolerovala, propadla by se někam do země stínů a bůhví co by podporovala.

Očekáváme mnohdy ve vztahu ke přání dobré konce, jeho naplnění. Jenomže ona naděje, že někdy snad, pokud zahrnuje v sobě smíření a nepodmíněnost, dělá z takového přání ne chiméru, nýbrž pomocníka. Protože, ať jsme jací jsme, ať přejeme si něco, co opravdu možné není, je na nás, jak se k tomu postavíme. Můžeme si zoufat a vidět, jak se nám vše bortí a rozpadá, anebo přijmout hybnou sílu a entusiasmus. Potom takové přání zbaveno utrpení je shlukem, jistou energickou investici pro časy, kdy jí bude potřeba. Také tahounem dávajícím prostor neznámu.        

27.6.17

V realitě sen šedne



























Vidím Tebe, co do sna se mi plasticky prolínáš ve všech barvách a jedné... temné rozzářené ohněm...
možná ani nevnímám, co říkáš...

Jak narazím na nebarvu ve tmavé a přes ní probleskující colorita v nesmělém rozptýlení, poznám Tebe, co ze sna v realitě vyhasínáš...

Měla jsem sen, jehož odlesk dotýkal se okraje bdění... měla jsem o noci, co prolnula v ráno...
zešedl však nezevšedněl...

jen nepřiznávej barvu...

24.6.17

O snech s předky (ke tvorům méně hmotným 6)

Sny, v nichž vystupují mrtví lidé, které snící znal, bývají často po probuzení plné otázek a i mnohdy traumatické.  Většina lidí není na ně zvyklá a spíše, než radost z nečekaného setkání, navozují děs. Již někde slyšeli o různých věcech a tuší, že jsou nějaké mezi nebem a zemí. Možná se setkají s různými pohledy, že jde o duše, případně jen symboliku zavrtanou do jejich vlastní myslí.

Pro mne lidé zesnulí nejsou mrtvoly, strašidla, ale předci. Osobnosti na druhém břehu, pokud člověk žije nějakou esoterickou tradicí, bere je i ve snu vážně. Potom je pohled na ně jako na archetypy promlouvající k člověku ne příliš blízkým, neb právě osobnost předků, ne jejich odosobnění, dává tradici smysl. Byli zde, žili své životy, dělali věci po svém a přesto zůstalo něco jako odkaz - dědictví, něco, co máme i v genech a proto reagujeme tak, jak reagujeme.

Kultura, ze které pocházím, vnímala sny a předky ve snech ne jako pomatené putování mysli bez kontroly, ale jako skutečnost, že někdo se nám něco osobně snaží sdělit, předat informaci, případně varovat. Mnohdy i skeptickým individuím tuhla krev v žilách, protože tato sdělení uměla být velice přiléhavá i na to, co sami snažili se utajit. Ve snech neprobíhal jenom život odtržený od denního, ale mnohdy jasně navozovaly řešení nějaké konkrétní situace, nalézaly inspiraci...

Sny s předky zahrnovaly vždy jistou symboliku v sobě. Buď šlo jakoby o posun v čase, kdy jak snící, tak jeho zesnulý předek se ve snu potkali oba jako žijící lidé. Anebo, což již vypadalo hororově, do běžného života pronikl předek, o němž se vědělo, že je mrtvý. Prakticky naivní otázky typu, a co tady děláš, když si umřel,  kladli mí předkové svým mrtvým předkům ve snu pouze ve svých prvních snech s mrtvým člověkem. Nicméně každému snícímu bylo od počátku jasné, v jaké snové situaci se ocitnul.  Záměrně používám spojení s mrtvým člověkem a ne o mrtvém člověku, což by bylo přeci jenom něco jiného, scénář napsaný myslí. Jistě, i takové sny mohou být, jenomže jsou naprosto jiné. Nestává se v nich, že jiný žijící člověk ví, o čem se vám snilo, dokonce vám nevyřizuje vzkaz, o kterém mrtvý řekl, že vám jej vyřídí, události ve snu zmiňované se neodehrají stejně...

V mnohém zesnulý předek či předkové, obvykle v situaci, kdy člověk ví, že jsou mrtví, jej někam vedou. Stávalo se běžně, v komunitě, kde jsem žila, že oslovený ve snu odmítl s nimi jít. Dostal strach, aby jej nepřevedli na druhý břeh. Aby nezemřel. Často po takovém snu onemocněl a velmi prosil mrtvé, aby jej nechali žít. Jenomže v tom je právě ona zkouška iniciační, nebát se a jít. Tradovalo mnoho takových příběhů, které byly interpretovány tak, že kdyby ten člověk šel, zřejmě by na nemoc umřel. Nu, těžko říci...

Moje osobní zkušenost je trochu jiná. Takovému pozvání jsem neodolala a šla s mrtvým předkem na místo, z něhož jsem pozorovala střípky, které se odehrály po dobu dalších 13 let mého života. Seznámila jsem se svým budoucím já... místo strachu jsem položila otázky, které trápily některé mé blízké lidi a uviděla jsem  jako film přehrané odpovědi. Vše to potom v realitě proběhlo, jak bylo v tom rychlém filmu. Závěrem mně mrtvý předek vyprovodil z toho místa zpět, já se probrala a měla jsem dobrou story, z níž žijícím příbuzným tuhla krev v žilách. Možná i někdo přede mnou pozvání přijal, jen raději mlčel, by nevyvolal strach a obavy v okolí. Neonemocněla jsem. Místo toho jsem potkala nejbližší žijící zesnulého snového průvodce, která mi sama od sebe vyřídila od tohoto průvodce pozdrav, neb to měla ve snu přikázáno a předala mi drobnost, dárek, který měl verifikovat slova zesnulého průvodce (jak měla ve snu přikázáno). Byla jsem první v rodině, kdo dostal za těchto okolností dárek od zesnulého, což vzbudilo další vlnu hrůzy. Ale jak se mé vize začaly naplňovat, naštěstí některé na sebe nedaly čekat dlouho, všichni se uklidnili. Ovšem jinak se běžně stávalo, že obdobný sen měli v časově blízkém okamžiku i dva lidé. Často jsou i svědci, kteří je slyšeli sny vyprávět, ještě než si je mezi sebou konfrontovali.

Od té doby jsem se potkávala tu a tam se svými mrtvými předky. Jakoby se někdy vytvořila cesta, po které mně pozvali k sobě a poté následně poslali zpět... a vždy jejich sdělení se ukázala pravdivými.

Občas, v posledních létech potkávám ve svých snech zesnulého člověka, kterého jsem mohla za svého života potkat, kdyby se naše cesty sešly. Jenomže se tak nestalo. Přesto, nějakým způsobem se protkaly v tomto stavu. Nějak se přimotal do okolí mého projektu, který pořád je ve stádiu potencionálním, neb jeho spuštění již na mně nezáleží. Asi se v souvislosti s tím projektem občas ocitám v nějaké čekárně, než nastane čas. Evidentně zde mnoho lidi nepobývá, když jsme zde sami. On také čeká, na svojí životní družku, o níž tvrdil u prvního setkání, že se ještě načeká, neb její pouť na zemi má býti dlouhá. Nu, zdá se, že dlouhé má být i spuštění mého projektu. Někdy prohodí pár slov k něčemu, co s projektem souvisí, jakože se má ještě stát... vždy míval pravdu. Někdy jen tak sedíme tiše, on vykonává čajový obřad nebo i ukazuje kaligrafie.

Z mého pohledu jde o zvláštní věc. Neznala jsem jej, takže neumím ani říci, zda to, co mi říká, je srovnatelné s někým, kdo existoval. Tady se moc na občanský průkaz nehraje. Ani na jméno, hodnost, sféru. Zde jde o důvěru a respekt, jakož i nenarušování linie, za kterou ten druhý již nechce jít.  

Neumím si představit, jak ze sebe doluji prohlášení, byl to můj mrtvý předek a zároveň nebyl, pouze imago ve snu vytvořilo jeho obraz. Ne potom, co jsem prožila, v čem jsem vyrostla. U lidí více materialisticky založených očekávajících na vše vědecké a racionální zdůvodnění, je taková argumentace v pořádku. Osobně se domnívám, že Strážce prahu raději volí tento přístup, než-li konfrontaci, kterou by lidé neunesli. Přeci kvůli vnímání toho za zrcadlem se nebude ničit lidský život. Sice takoví lidé zřejmě na můj přístup budou pohlížet s nemalým podezřením, nicméně budou se muset smířit se skutečností, že jsou i takoví, jako jsem já. Jistě, z minulosti své rodiny, lidí z mého prostředí a z mé vlastní lze předložit něco jako důkazy. Neb tyto věci se udály, proběhly. Jenomže toto není ani hra o důkazech. A nevidím sebemenšího důvodu, proč bych měla jinak přistupovat k bytosti, která tvrdí, že byla žijícím člověk, jen se nejedná o mého předka nebo někoho, koho jsem znala.

V tomto svatojánském příspěvku není mým úmyslem čtenáře děsit či jinak vyvádět z míry. Sny do okultismu patří a stejně tak předkové. Jen by bylo fajn na ně nahlížet ne skrze vyčtené o tom, jak nahlížet na sny, nýbrž skrze osobní zkušenost.



  






12.6.17

Mění se lidé?


Lidé mohou změnit přístup, visage, mohou vystoupit z rozjetého vlaku anebo naopak nastoupit do jiného. Ale mění se tam uvnitř anebo jenom stejné myšlenkové vzorce, stejné cítění vkládají do něčeho jiného?

Tam někde uvnitř to bude pořád ta stejná bytost, která se v lepším případě poučila a jinak přistupuje k žití. Anebo také ne a své chyby opakuje pořád jako by běhala v uzavřeném kruhu... jako křeček či veverka...

Něco v nás, to, co nás pohání, se umí vyloupnout a kultivovat, to je základ všeho... potom nejde o jenom nějakou změnu, ale transformaci. Ta se dříve, či spíše později projeví i na těle... a taktéž i na okolí...

Změna je proces, který zabere nějaký čas, neb rychlá práce nemá dlouhého trvání... Její účinky, i když nastanou, nemají dlouhého trvání... Nelze docílit změny pouhým rozhodnutím bez dlouhodobého fixování.

Změna není to, když člověk něco opustí, jen aby se stejným způsobem věnoval něčemu jinému. Typickým příkladem jsou vztahy, ukončení jednoho mnohdy přeroste do obdobných problémů se vztahem dalším. Nejde mluvit o změně, ani když se jeden/jedna zbaví nepohodlné přítelkyně/přítele (lze libovolně křížit). Zpravidla přesouvá své chování na dalšího v řetězci či v hlavní linii.

Jistě, změna spočívá v odstřihnutí nežádoucího vlivu, ale až poté, co je to odžito, ne násilná forma ukončení, neb zamanu si. Některé věci je dobré prožít si do živého, již více se nezopakují. Když porážka, tak vychutnat ji do dna, by více již nebyla... jen tak lze ji později otočit ve vítězství...    

9.6.17

My greeting to Mání

































Hail Mání!

Hail Lord of giants!


Your cold light is so calm... We follow you, we children of the night... 

5.6.17

Jejich přítomnost (Ke tvorům méně hmotným 5)


























Slyšíte zvláštní zvuky? Praskání, šustění, jakoby cupitání drobných krysích nožiček? A když projdete své okolí uprostřed noci nenalézáte žádný zdroj těchto zvuků? Máte pocit, jakoby se váš sluch zesílil, až přes zavřené okno slyšíte, jak někde v dáli bouchly dveře od auta a hlasy vylézajících pasažérů, zvyky elektrických spotřebičů, ač znějí sebevíce hororově, pořád to není ono podivné, co slyšeli jste. Uklidněni, že se jednalo zřejmě o zdání usínáte, a ono se to opakuje tutéž nebo následující noci. Máte pocit něčeho podivného, nehmatatelného, nevysvětlitelného... Jakoby cizí přítomnost něčeho, co není vidět.

Je to zvláštní, ale nikoli neobvyklé. Neznamená to, že nějaká příšera se vás snaží sníst nebo podobně, děje se tak, protože máte zesílené vnímání. Citlivý jedinci jakmile se lámou sféry a něco z méně hmotné proniká více do hmoty, tedy se manifestuje, lépe slyší a koutkem oka zachytí i kradmý stín. Neobvyklé a neznámé věci děsí či alespoň vzbuzují ostražitost, což právě bývá překážkou přímého kontaktu. Pokud tyto věci vzbuzují obavu, nemá cenu se do nich nutit, výsledek by nestál za to. Nicméně ten, kdo umí magicky pracovat, umí si to, co mu skutečně nesedí, dát od sebe pryč a naopak vytvořit podmínky pro to, co mu sedí. Myslím tím i člověka, kterému třeba kontakty a manifestace entit nesedí, anebo si jednoduše myslí, že nic takového není. Jak psala jsem již předtím, není více nevěřícího, než-li magika přesvědčeného o správnosti a pravdivosti svého paradigmatu.

Myslím si, že nejlepší je ponechat věcem volný průběh, ať přiblíží se to, co nějak tak energicky souvisí s povahou člověka. Nechat to přiblížit se, jak to je jen je člověk schopen unést v danou chvíli a pozorovat. To, co má povahu něčím naší energii podobnou, neděsí posléze, naopak je poměrně pravděpodobné, že si na sebe zvyknete. A tam může vzniknout základ něčeho jako přátelství.

Možná se čtenář zeptá a co z toho budu mít. V první řadě dobrodružství a zážitky, které nemá každý. Jde o natolik jedinečné situace, že on sami o sobě postačí. Časem půjde o poznání právě toho, co je oné bytosti blízké, jak si člověk ji bude postupně poznávat a odhalovat jeden závoj za druhým. A nakonec, není vyloučena ani pomoc bytosti odjinud při řešení různých životních situací. Jenže pozor, ani oni neumí zvládnout vše... jsou jiný, z našeho pohledu více mocní, ale jsou jistá individuální omezení i na druhé straně. Pokud jde o inteligenci zvyklou buď svojí podstatou nebo zkušeností, či obojím, na člověka, minimálně umí poradit natolik dobře, že při zachování se podle její rady, se dějí zázraky. Jenomže k tomu je potřeba umět naslouchat, zachytit správně to, co je sdělováno a nepochybovat, neb pochybnost brání konání.
O tam ale blíže příště...

Někdy, pokud si člověk s nějakou bytostí dosti dobře sedí, bývá kontakt procesem, který zabere dosti času. Je poměrně pravděpodobné, že to, co se k nám souká skrze sféry, nějak známe skrze své éterické tělo, někde tam v nevědomí je zasunutá informace o kontaktu v rovině snů lehce nevybavitelných. Je-li tomu tak, bude ona bytost, ale i vaše éterická část hledat způsob, jak dosáhnout manifestace a kontaktu ve bdění. Mnohdy se toho lidé bojí, neb rozlišují mezi změněným stavem vědomí a jeho běžným stavem a mají obavy, že by nutně muselo docházet k zkreslení. Tato obava je reálná a umí ji překonat pouze praxe.