31.1.17

Předehra ke strategii zatraceného



Možná s menším rizikem představuji čtenáři něco jinak situačního. Jde o reakci na jistou formu negace, která postihne člověka, když tendenčně si prožité manipuluje tak, jak potřebuje, když nejedná ani tak pro své nitro, ale pro to, co by tomu řekli lidi... nebo co by tomu řekl/řekla... Jedná se o inspiraci magickou. 

Tedy přejděme k věci:

Snad nemyslíš si, že se dá něco získat pro sebe, mít důvěru, rozjet to a potom zmizet, jakože se nikdy nic nestalo. Vždy něco zůstane... něco, co nechce odejít do zapomenuta, něco, co prosadí své místo na Slunci a nezeptá se, zda to takto chceš... Bude existovat po svém, bez tebe jako bez příslovečné koule na noze...

Velice sugestivní... a působivé, být svědkem slyšení, kdy něco promlouvá... v podstatě k sobě. Neb možnost úniku je pouze iluzorní... i program, který odinstalujete zůstane zapsán tam někde v útrobách hloubkové paměti...

Ať již utíkaje či stavěje se na odpor, jsou záležitostí přesahující dimenzi běžného, pravdy, které doběhnou každého pochybovače o existenci pravdy vůbec. Jsou záležitostí přesahující šibenici má dáti - dal, účty, které nelze srovnat, jak někdo představoval by si.

Zvláštní iniciaci projít vyžaduje dotknout se božského tak, aby se pouze nerozplynulo po doteku, ale umělo se stabilněji fixovat. Šťastná hvězda umí předvést se ve světle nejlepším, jenomže potom nastává fáze, kdy nutné je překonání tabu, a to každý má postaveno jinak.

Nic není nastaveno pouze na čerpání výhod bez toho, aby pro to člověk něco udělal. Ono něco rozhoduje o tom, zda k iniciaci došlo či nikoli. Kdo projde, jeho cesta pokračuje dál. Kdo ne, odkloní se postupně a šetrně od výjimečného k běžnému. Nemusí nastat nic dramatického, postačí, když pomine platnost doložky exklusivních výhod a dojde k návratu do průměrného s invencí po záruce...

Nejde o to, že by něco zaniklo, jde o to, že něco může přesunout se jinam... nepoutáno omezeními popsatelné mentality...
 

21.1.17

Proč to nejde...


























Kdo praktikuje magii dříve nebo později pojme myšlenku provést magický akt. Něco, co mu ovlivní nějaký aspekt jeho života, něco, od čeho očekává, že bude fungovat. Jenomže mezi nápadem a realizací stojí první úsek cesty. Ten další je o tom, aby zamýšlené proniklo do životní reality a stalo se hmatatelným. Poslední úsek souvisí s trvanlivostí tohoto průniku, by to nebylo jenom o tom, dotkl jsem se toho a no se to rozplynulo.

Předně, je přirozené, aby každý praktik chtěl ovlivnit záležitosti svého vlastního života ke svému prospěchu. A právě zde je potřeba přijmout skutečnost, že ne vždy člověk zná všechna fakta a je potřeba počítat se spoustou neznámých. Včetně pohledu našeho ne tolik hmotného těla, které, když na to dojde, umí si dosti drsně prosadit svou. Snad to nejhorší, co může člověk pro věc udělat, je klást překážky ve formě příliš konkrétní představy o výsledku. O tomto aspektu více tady.  
Také magie nefunguje až tolik doslovně faustovsky. Není hnána potřebou získat duši člověka (ona vede člověka k nalezení vlastní duše) a nepotřebuje mu plnit jakékoli přání. Spíše naopak nechává člověka aby metodou pokus omyl  na mnohé si sám přišel a neustále testuje jeho psychickou kondici. Někdy natolik děsivě, že nejeden raději toto dobrodružství uťal.

Jakmile tedy došlo k nastavení invence, záměru a provedení aktu, který má vyjádřit Vůli (právě ponechání prostoru bez oklešťování podmínkami a podrobnostmi jí dává prostor), je potřeba zůstat v klidu. Paradoxně v této fázi mnohdy se nejvíce projeví přesně to, co člověk nechtěl ve velmi intenzivní formě, ale zůstane-li člověk v klidu, je tento nástup krátkodobou demonstraci nechtěného, která nikterak nezanechá po sobě trvalé následky. Nejvíce je to vidět, má-li se člověk od něčeho odpoutat či se něčeho zbavit. Demonstruje se přesně to, co být nemá, aby, nechá-li tomu procesu člověk volnou ruku, to zmizelo navždy.

Čím dlouhodobější záměr, tím déle potrvá, než začne nastupovat. Předtím nastává doba, kdy vystupují na povrch všechny možné překážky, mnohdy se jedná o jejich kumulaci, jíž okolí paradoxně nahrává. Jedná se o nesmírně těžkou fázi, v níž je potřeba odolat marasmu a nepoddávat se tomu, že není ani možné, aby záměr nastoupil. Potom skutečně nenastoupí. Domnívám se, že v této fázi je jakékoli magická operace nejvíce zranitelná. Ne tím, co se děje kolem, ale tím, jak operatér na ni zareaguje. Nechá-li se vlákat do pasti nicoty, je vše ztraceno. Jakákoli náprava později bude mnohem těžší. Právě proto je velice úspěšná technika provést operaci a zapomenout na ni, výsledek se dostaví. Jenomže toto nelze použít v situaci, kdy onen záměr se týká něčeho, s čím je člověk neustále v kontaktu. Jistě, nějaký ten kontakt lze minimalizovat, ovšem ne vždy jej lze odstavit. Proto je vhodné nastavit si k tomu jiný vztah, více neutrální a nezaujatý. Takovýto proces lze brát jako skvělý tréning sebekontroly a sebeovládání.

Nechat záměr nastavený magickou operací a nechat jej působit bez ohledu na různé protichůdnosti osobně považuji za největší umění a důvod, proč nezvládne magii každý. Hezky se to říká, čte, dává se předsevzetí. Jenomže úplně něco jiného je den co den čelit situacím, které záměr podkopávají, pokud operatér nemá odstup. Chce to nejenom zůstat v klidu, nepanikařit, ale mnohem více, neb podvědomí umí v nestřeženou chvíli zradit a nasáknout do sebe nevhodné.  Tím okolím nemyslím jenom objektivní překážky, ale zejména komentáře příbuzných a přátel, přesvědčených, že situaci není možné ustát, zrazujících od záměru, podléhajících zoufalství a pod. Odolá-li operatér tomuto, přichází nástrahy v podobě lidí majících podobné problémy. Tak jako jogín pracuje denně se svým tělem, tak v magii je potřebná každodenní práce s tělem  i psychikou ve formě ritualizace. Aby ritualizace nebyla pouze papouškováním cizího záměru, ale bylo možno vytvářet si vlastní záměry, modifikovat rituály či vytvářet vlastní, je potřeba poznání o tom, o čem je rituál, jaká je jeho kulturněhistorická vazba, jak byl modifikován a kdo a jak jej používal.

V podstatě výše popsané jsou i důvody, proč lidé kaučování různými recepty, jak si správně přát, nedosahují úspěchu. Jistě, magie je přirozenou sílou, ale je potřeba to s ní umět. Nejde ani tak o elitářskou záležitost, jak si lidé neumějící na ní sáhnout myslí, ale jde o trpělivou každodenní práci bez zkratek. "Panebože dej lehko" je přání, které nefunguje. Nestačí pouze meditovat, ač meditace je dobrou průpravou pro praktikování magie a tato technika má v magii své místo. Pouze meditování či práce v astrálu nebo cestování či dialogy s bytostmi odjinud, pouhý zájem o magii a pod., nepostačují k tomu, aby bylo dosaženo trvalého či alespoň dlouhodobého výsledku. Ono není až tolik velký problém něco úžasného zažít, ale pokud na tom nechce člověk celý život stavět, musí se naučit s magickým pracovat i na hmotné úrovní. Bez dlouhodobé ritualizace provazující různé roviny Bytí nelze k dlouhodobému výsledku dospět.

                

18.1.17

Osobnost Rytíře mečů (Krále mečů)



Postava je popsaná v čisté esenci živlu, který v realitě budě nějak ovlivněn i živly jinými. Přesto alespoň pro mně je představa, že taková postava existuje reálně, zábavná a tak jsem si psaní užívala. Že čtenáři někoho připomíná? Nu některé charakterové rysy jsou tak nějak archetypálně sjednocující...

Mám-li říci něco o mečovém králi stručně, tak se nedá opomenout, že mečový král funguje na základě logiky, i když je to někdy logika vzata ad absurdum, vždy tam je. Nebezpečná, rychlá, chladná... kalkul.


Povídat mu o citech a pocitech smysl nemá, neb on jede podle toho, co jemu logicky sedí. Je v lásce logika? On ví, že ne, ale i to je pro něho logické. Je také více zdrženlivý. Od něj projevy přízně lze sbírat velice opatrně a nacházejí se tak nějak rozprostřeny ve více slovech, nějakém tom činu... Nechápe, proč by vůbec měl o něm někdo pochybovat, vždyť řekl, a to je jasné, ne?

Jeho smysl pro humor je natolik intelektuální, že ne každý pochopí... Popravdě dá to zabrat, než člověk se naladí na jeho logiku, nicméně je tam. Vůbec porozumět jeho humoru znamená trochu porozumět jeho světu nádherné logické souvztažnosti.

Nikdy nepřipustí, že by se snad zachoval nesprávně či dokonce podle. On se zase jenom chová logicky, ať se mstí, právě někoho stírá nebo si jenom tak na někoho metá blesky. Nikdy nepochopí, že by někdo v jeho jednání mohl vidět podraz, protože se musí vzít do úvahy jiné okolnosti... Z jeho pohledu je vše, co činí logicky objasněno a nějaké výhrady?! To jste neslyšeli, že se již kdysi v dávnověku omluvil, anebo, situace se změnila, anebo, to si člověk špatně vyložil, anebo skutečnost není skutečná, protože je vše jinak.

A vůbec kdo mu oponuje, má jednostranný pohled, anebo je nachytán na hruškách, že něco neví, anebo nechce pochopit jeho geniální myšlenkovou konstrukci. Jestli někdo umí přesvědčivě zdůvodnit cokoli, je to právě on.

Je těžké tuto povahu stíhat, natož rozdýchat. Ale jde to. Jako tarotová figura často visí ve vzduchu, či jako u Thothova tarotu se vzduchem řítí. Je potřeba si uvědomit, že Rytíř mečů především myslí, jasným čistým až geniálním pochodem, který ale okolí nemusí vstřebat. Jeho myšlenky jsou již daleko za tím, co právě říká...možná proto může působit těžkopádněji nebo nepochopitelně, nelze donutit jej, by se zastavil.

10.1.17

Pavučina...



























Pavučina pohybující se větrem, pozorovat její let a třepotání z místa na místo...

Připomíná let papírového draka pohybem vlnitým nenacházejícím klidu...

Možná symbol pro něco, co se utváří, co již vystrkuje růžky z dáli a pohání, by mohlo se projevit...

Jemná jako dotek éterický, nedá se na ní sáhnout, by nezmizela do Nebytí rozplynutá...

Je jako posel odtamtud přinášející do sféry viděného jemnost tajemna a smrti nesoucí sebou...

9.1.17

Poločas rozpadu....



Někdy projeví se poznání skrze zajímavé prožitky...
ty, co zdají se býti banálním klišé na první pohled... 
ty, co vypadají jako bláznivý žert, ...
ty, co zdají se býti nemožné jen proto, aby jakmile se začínají naplňovat, se ještě více nemožnými staly... 
ty, co spolehlivě zavedou do hlubiny, ale nenechají utopit se... 
ty, co jednou přivedou k závěru, že byly jenom proto, by daly lekci k moudrosti skrze toleranci, zdrženlivost a poznání pomíjivosti...

Pohlédnout na ně neosobně... bez zaujatosti... a další smysl se vyjeví...jen již bez nich...

7.1.17

Zrození draka































Plápolaje ve větru chceme zajít za hranice nekonečna, 
kde svítání rodí se z ohně...
Známé proměněné v cizí drze šklebí se
ústy boha zatraceného na okraji Bytí
mezi žitím a smrtí sevřený bez okov...

5.1.17

Nádech věčnosti

























nejde o to, vymezit hranice nebe a pekla, ale  najít jejich odraz v sobě...
nastavit tak niterní heslo pro bránu do jakékoli sféry...
jen tak se lze dostat za hranici mimo čas...

2.1.17

Několik slov k lásce...



Většina pohádek končí obligatorním: a žili spolu šťastně, dokud neumřeli... možná v podstatě ano, pouze překonali několik drobných krizových stavů, které se zákonitě tu a tam musely objevit. Narazím-li na někoho, kdo tvrdí, že ne, potom jde o šťastného dominantního tvora žijícího se svojí celoživotní obdivovatelkou, což je ale také zázrak, ač z mého pohledu zvrácený, neb mi přijde jakoby jedna lidská bytost pohltila druhou. Říkejme tomu třeba Lianina noční můra :)  a klidně si to představme i opačně...

Láska jako téma je velice nevděčné, neb každý jej vnímá jinak, ač stejně. Ale na straně druhé jde o téma lákavé, nelze odolat a nic k němu nenapsat, tvářit se, že neexistuje.

V lásce dříve nebo později dojde člověk do stádia, že vše krásné musí být vykoupeno bolestí... Je to až podivuhodné, nakolik se v tomto lidé různých zájmů, z různých oblastí, různé inteligence..., shodují.

Láska je potvůrka, která se umí postarat, aby člověk nezažíval toliko jednu polaritu, obvykle tu sladce pozitivní na obláčku štěstí. V mladším věku, a nebylo to až tak dávno, jsem tuto její vlastnost brala jako velikou osobní křivdu, kterou nezmírnilo ani poznání, že to tak nějak prožil (snad) každý. Životní cynici dobře rozumí tomu, že nic netrvá věčně, ani štěstí a skutečnost, že jsou zklamání si vykládají tak, že nejsou idioty, neb pouze idiot je permanentně šťastný.  

Čím více telecí přístup člověk k lásce volí, čím více touží po onom archetypu věčného štěstí, tím více nevhodné partnery mu Universum servíruje. Zpravidla odrážejí vlastnosti, které člověk nesnáší, jen o tom neví, nebo jsou velice dovedně maskovány. Ovšem poznání bývá o to více hořké. Na otázku, proč potkávám takové kretény, je odpověď poměrně jednoduchá... protože jsi neskonale naivní, kotě... Ale znám týpky, co by toto vyjádřili ve stejném kontextu, jen podstatně jadrněji.

Láska je stav a proces zároveň. Často bývá zaměňována za touhu po něčem, za pocit, musím vlastnit a vůbec nejhorší hledat jistotu skrze pocit, musím vlastnit. Mnoho lidí, nedojde k lásce, neb stanou se otroky žárlivosti. Láska se často zaměňuje se závislostí. Jen se tomu říká osudové pouto. Kdyby se jednalo o pouto osudové, nebylo by potřeba toho druhé střežit, hlídat, kontrolovat, bránit mu... Neb příležitost dělá zloděje... V tomto kontextu mně napadá přirovnání k chlebu, které ale není publikovatelné... Jadrně vyjadřuje lidovou moudrost, že není nic, pro co by se svět měl zbortit. Vůbec jadrné vyjadřování mající základ ve folklóru trochu drtí smrtelnou vážnost, s níž bývá na lásku nazíráno.

Člověk, který prožívá lásku, myslím lásku, ne závislost nebo pocit, je to jenom moje, si váží toho druhého, důvěřuje mu a také chápe, že jako každá lidská bytost i on může někdy udělat chybu. Nemá tendenci k převýchově, protože společným životem se postupně vybuduje prostor, v rámci kterého se ten druhý pohybuje. Zvládnou-li dva lidé spolu různé krize a katarze, posunou-li se dál a jejich vztah se stává společným ve více a více aspektech, potom se již dá mluvit o pevném poutu. Žít spolu i navzdory rozdílnosti již vyžaduje toleranci, úctu a respekt. Nejde to jinak, než-li poznat se navzájem a brát se takovými, jací jsou. Všechny ty pochybnosti, žárlivost, závislost apod mnohdy na počátku, než se poznají bývá, jen ne každý vztah takovou zátěž ustojí. Přijde-li poznání toho druhého, není to o tom, co já jenom chci, ani o tom, já se obětuji, aby...  
Potom je láska stavem bez utrpení...