29.3.17

Pro to, co je odžité...





























...tehdy, kdysi dávno si myslela, že potřebuje pevný odraz na hmotě... Jistě, tehdy to byla pravda, neb neuměla si představit událost bez ukotvení v čase a prostoru...zachytit slovo....
Než porozuměla slovům rezonujícím v meziprostoru, potřebovala je vidět napsané. Vypadaly tak hezky, vášeň a charisma z nich třískaly... a udivovaly přítomnosti, jakoby cizí tomuto světu...

Když započalo vytváření brány, přes ní by mohlo procházet mnohem více, než-li pár slov doprovázených kradmým dotekem, potřebovala vědět, že není v tom sama, že ještě někde někdo jiný naslouchá a vnímá slova roztančená mezi hvězdami.

Až jednou slova zdejší vyčerpala se a nebylo najednou, co již říci. Nastoupila ustrašená opatrnost chtějící odejít, ale podléhající panice, kdyby odejít měla. A tak otevřely se brány pekla, by všechen zmar zhmotnily v bezútěšnou osamělost odrážející se v líně se plazících slovech... z druhé strany...

Jako hadi lapeni v zakletí Hermovi hole nemohoucí se odlepit od snu, co nebyl určen k realizaci. Komunikace v dosahu nedohledna... S taktem nechtěje zasahovat přehlížela jednu lež vršící se na druhé.

Viděla je, přestala již bránit konfrontaci... doufaje v zázrak... až téměř pohlcená těžkou hmotou téměř zapomenula na hlas prolínající se věčností k ní dole...

Uvědomění prorostlo v osvobození, neb poznala, co poznat měla. Zasažená lehkostí myšlenky odjinud, ...mizela pouta omezující pohyb po obratníku vůle...
Poznala, co stalo se již odžitým...

26.3.17

Ke tvorům méně hmotným...


Jsou duchové bytostmi, které nás svádí vlastním záměrem jen ten není na počátku zjevný? Možná stejně smysluplná otázka jako kdybychom chtěli takto obecně charakterizovat všechny tvory dobře hmatatelné. Nejsou stejní všichni lidé, všichni psy a kočky, byť navenek mají jisté společné znaky vztahující se k pohybu, tvaru, způsobu projevu... A není potřeba zapomínat, že to, co dobře neznáme, nám stejné přijde. Teprve vlastní zkušenost nastaví věci do srozumitelna a umožní rozeznávat.

Lidé běžně nerozlišují, vše nehmotné, jakmile se s takovou bytostí potkají, spadne do všezahrnujícího pojmu strašidlo. Jistě, projevy takové bytosti jsou trochu jiné, než na co je člověk zvyklý a nedejbože, když je toto spojeno se záhadným šustěním, praskáním a lomozením... ono děsivé je i samotné ticho. Jakmile si člověk trochu uvykne, začne tyto bytosti více konkretizovat, takže někdo vidí anděly, jiný draky, další neurčité chuchvalce hmoty, jiný zase tvory více humanoidní... Jakoby člověk předpokládal, že v tomto směru existuje pouze jeden druh a nic jiného to býti nemůže.  Popravdě, příliš mnoho o nich nevíme.

Některé z bytosti, které potkáváme mají s člověkem společného mnohem více, než bychom si mysleli. Nejde pouze o duchy kdysi žijících lidí, ale každý z nás má éterické tělo, které je více či méně provázáno s tělem hmotným. Mohou žít více či méně společně, anebo více či méně odděleně...
Ovšem bylo by chybou předpokládat, že vše, co takto potkáváme, má původ humanoidní... Lidé a zvířata nejsou jedinou formou inteligence. Možná za povšimnutí stojí, že některé bytosti jsou svázány více s rostlinnou říší nebo se raději otiskují do kamenů... proč asi? Můžeme potkávat i lokální potvůrky navázané na konkrétní místo, či rodinu, anebo i v soužití s člověkem.

Ať vnímáme je jak chceme, měli bychom pamatovat, že jakákoli kategorizace, snaha je popsat spočívá pouze v omezení lidské mentality, která se umí absolutna dotýkat, možná v něm chvíli pobýt, ale nezvládá v něm setrvávat... Jestli se dá na něco spoléhat, není to racionální interpretace, ale vněm zachycení odtamtud, z druhé strany...


11.3.17

Měsíc



























Měsíc tiše pluje oblohou,
mezi mraky prosvítá
v úsvitu rudé krve...
to naděje pro život...

můj hold Měsíci, jako bohu uctívanému v mnoha tradicích...


8.3.17

Pro čtenářky...

Pro všechny
čtenářky, 
neb být ženou je 
krásné a zejména
dnes velice náročné...

Takže na nás...

6.3.17

Jsme poučitelní... snad


























Klasik říká, že génius se poučí z chyb jiných, moudrý z chyb vlastních a hlupák je nepoučitelný...

Na druhém vidíme chybu každý, není to až takový problém, ovšem ani to nám nezabrání udělat chybu obdobnou či stejnou...

Poučit se, znamená udělat krok směrem kupředu. Nemyslím tím zaříkávadlo "a já již nikdy...", které naprosto spolehlivě přivolá stejnou situaci, nýbrž postavení se k situaci jinak, až nastane. Jak? To nedá se dopředu naplánovat. Situace mají tendence nás zaskočit a právě ono poučení by se mělo projevit  v nějaké duchaplné reakci. V tom nelze nevidět prvek jisté evoluce...

Poučit se, znamená vidět obdobné v jiném světle, změnit pod tíhou pochybení pohled na to co bylo, a jen tak máme naději, že příště zachováme se jinak...

 












5.3.17

Vyřešeno... se "stromem"



Tento příspěvek píšu mysleje na přítele, který měl odvahu udělat to, co nikdo jiný, koho znám...
Je určen čtenářům se sklony k altruismu, neb i ten lze pěstovat a hromadit na nepravém místě...     


Opakem altruismu je egoismus a člověk, který kultivuje svojí osobnost, nekoná věci jenom pro sebe, ale nějakým způsobem někdy udělá i něco, z čeho on sám prospěch mít nebude, ale bude chtít i nějak podpořit někoho jiného. Zvláštní je, že v případě mé dlouhodobější podpory jednoho projektu byl výsledkem  zpětný odraz ve formě nabubřelosti, falešného mysticismu, pózujícího kazatelství a vrtkavé proradnosti. Jednoduše vytvořila jsem si tak zcela nezištně u sebe prostor pro to, aby si tam jiná osoba projektovala své lži, nabubřelé sebeoslavné ódy a ještě měla tu drzost vrtat mi do čehokoli, jak si zamanula, jen proto, aby si hezky zdůraznila, jak ona to má jiné... jak ona to má oproti ostatním geniální, jak jí ostatní nezajímají a ještě takto povykovala i na lidi kolem mně, které na rozdíl od ní znám.

Žádný strom neroste do nebe, říkala moje babička. Na první pohled v tomto lze najít odsudek. Jenomže ten může být ryze subjektivní... Obecně není vyloučeno, že někdo, kdo na mně působí jako ulhaná slibotechna měnící barvy přímo chameleonsky, může být někde jinde užitečným členem společnosti nebo může udělat něco natolik geniálního, že to, co mi již po dlouhé době leze na nervy, bude vnímáno jako roztomilý vrtoch génia. A právě i tento aspekt ona věta o stromu zahrnuje. Jaksi neříká, jdi a osekej ten strom. Je v tom řečeno, že on běh světa, universum, osud,  Bůh, daimon ... prostě ona metafyzická veličina, jejíž přítomnost lehce vnímáme, v sobě zahrnuje i jisté meze... Pokud se člověk nevzpamatuje, nechá jej padnout velice brutálním způsobem.

Nakonec na tom, že si ona osoba vůči mně dovolovala tyto věci, mám také svůj podíl. Měla jsem ji stopnout ihned, jakmile začala. Projevila jsem nevýslovnou slabost, kterou jsem si malovala jakože tolerance, jakože dobrá vůle a jakože jsem ta lepší, která projde v klidu i skutečnost, že dotyčný jedinec není schopen jednání na rovinu a již vůbec ne otevřeného rozhovoru. Neb vše zakamufluje do žvástů typu nesmrtelnosti chrousta. Sice to bylo hezké, že mí kamarádi obdivovali mojí trpělivost, ale méně hezké byla skutečnost, že podpora tohoto egregoru, mi začala nabourávat běžnou realitu nenápadně a plíživě... Znám tyto průniky způsobené skutečností, že člověk na jedné straně si dělá něco, v čem má úspěch, ale na straně druhé podporuje u nějaké osoby přesný opak. Oboje je možné pouze do jisté míry (i zde lze uplatnit ono přirovnání se stromem od mé babičky).

Za takové situace je jediným východiskem se s takovou osobou rozejít. Jen, co jsem začala v tomto duchu vytvářet magickou invenci, nějak se stalo, že se naše cesty rozešly. Jistě invenci jsem dokončila a poslední její ozvěnou je právě tento příspěvek.

Jak říkám, nemá cenu nikomu něco zpětně vyčítat, jednoduše jsou okamžiky, kdy si lidé přestávají navzájem vyhovovat. A potom je na místě v tichosti se rozejít.

2.3.17

K těm nedotknutelným...

Zničený thurs...


K nedotknutelnosti... no, každý sám určuje si, co se jej dotkne...ne hláškami typu: mi je to jedno, mně nic nerozhodí, ale vnitřním klidem manifestovaným navenek... 
Nakonec, jde-li o čin, až tolik nedotknutelných a vnitřně klidných po zemi nechodí, mnohým postačí pouze jemné našlápnutí, nemusí se ani plynový pedál více sešlápnout k zemi...


Jsou lidé, kteří si zakládají na svém vnitřním klidu a dávají najevo, jak je jím vše jedno, pořád mluví o tom, jak oni sami jsou lhostejní a nic se jich nedotýká. Možná proto, že jakmile se jich něco dotkne, mění své okolí v mýtickou kůlničku na dříví, neb poryv běsu a nikdo a nic v jejich okolí není bezpečné. 


Možná takto podvědomě snaží se slovy přičarovat si to, co nemají, a narovnat handicap... nu každopádně, všem, kteří trpí příliš impulzivními reakcemi, maskovanými lhostejnosti pro začátek přeji, aby již nic maskovat nemuseli. Náprava začíná u přiznání si pravdy a luxusu, nechat emoce vybouřit a potom nelitovat. Jen tak se věci dostanou do sféry vědomí, které si může chování regulovat... 


Pro zbytek čtenářstva: nedotknutelné poznáte snadno, rádi se zaštiťuji veličinami a opírají se o jejich tvrzení, aniž by sami něco originálního vyprodukovali. Nedotknutelní mezi námi jsou a představují určitý model chování v rámci rozličnosti. Pokud je jím takto dobře, není ani potřeba aby se měnili, napravovali, kultivovali, nakonec  nějakou tu chybu má každý... Jen my ostatní budeme vědět, že když nás budou přesvědčovat o něčem, co vychází ani ne z nich, ale hlášky slavné osobnosti v oboru, s kým máme tu čest... Oni vážně mimo své hlášky, jíž si neustále mantrují, nic jiného nevidí... Je-li takový nedotknutelný více duchovně založený, vsadím se, že zcela jistě nemá ego... jeho se to, čím trpí většina populace, přece vůbec netýká... :)